Od počátku ruské invaze na Ukrajinu (2022) se v českém politickém a společenském prostoru etabloval specifický novotvar „chcimír“. Tento výraz začali zástupci tehdejších vládních stran jako ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Piráti, společně s iniciativami Milion chvilek pro demokracii nebo Dárek pro Putina, používat jako pejorativní označení pro lidi, kteří od samotného začátku konfliktu usilovali o mírová řešení a diplomatická vyjednávání. Tehdejší rétorika těchto politických a společenských aktérů striktně proklamovala heslo, že s ruským prezidentem Vladimirem Putinem se nevyjednává a Rusko musí být vojensky poraženo. Argumentovalo se tím, že pokud Rusko ve válce zvítězí, nezastaví se a v budoucnu zaútočí i na Českou republiku. Tento narativ však dostává zcela nový rozměr ve světle aktuálního vývoje na mezinárodní scéně.
Britský renomovaný zpravodajský web The Telegraph včera zveřejnil
článek, který dosavadní domácí nálepkování a odmítání diplomatických rozhovorů
staví do úplně jiného světla. Podle diplomatických zdrojů tohoto britského
média totiž evropští lídři uvažují o pěti politicích, kteří by mohli fungovat
jako hlavní vyjednavači s ruským vládcem Vladimirem Putinem o ukončení války na
Ukrajině. Mezi touto pěticí klíčových osobností figuruje právě český prezident
Petr Pavel. Podle informací britského listu již byli někteří z těchto
potenciálních kandidátů neoficiálně osloveni.
Tento posun v přístupu ukazuje, že Evropa chce ve vyjednávání s Ruskem zaujmout výraznější a samostatnější roli. Důvodem je
skutečnost, že zprostředkovatelské úsilí Spojených států za poslední více než
rok a půl nepřineslo žádný hmatatelný průlom. V poslední době navíc na
evropském kontinentu sílí vážné obavy z toho, že americký prezident Donald
Trump již nezastupuje zájmy starého kontinentu a při vyjednávání o ukončení
konfliktu, který Putin rozpoutal v únoru 2022 rozkazem ke vpádu ruských vojsk
do sousední země, zřetelně straní Moskvě.
Kromě českého prezidenta Petra Pavla jsou podle britského deníku mezi dalšími zvažovanými kandidáty na post hlavního vyjednavače italská premiérka Giorgia Meloniová, finský prezident Alexander Stubb, dánská premiérka Mette Frederiksenová a norský premiér Jonas Gahr Störe. Jeden z diplomatických zdrojů zároveň naznačil, že je ve výsledku pravděpodobnější varianta, kdy bude k vyjednávání za Evropu vybrána menší skupina složená z několika těchto lídrů. Tímto krokem by se mělo předejít případnému soupeření mezi jednotlivými evropskými státy a riziku, že by kandidaturu jednoho konkrétního člověka některá ze zemí vetovala. Zařazení Petra Pavla do tohoto úzkého výběru tak ukazuje, že snaha o hledání diplomatické cesty k „chcimíru“ se stává hlavním tématem nejvyšší evropské politiky.
![]() |
| V té době bylo předákovi Milionu chvilek pro demokracii Minářovi asi 16 let. |
![]() |
Takže podle sekty Milion chvilek pro demokracii se v Česku chystá podobná mediálně nedemokratická apokalypsa jako ve níže uvedených zemích, které o sobě „bohužel“ stále tvrdí, že jsou svobodné a demokratické?! Financování veřejnoprávních médií v Evropě není jednotné
a v zásadě se dělí na dva protichůdné trendy, přičemž významná část evropských
zemí si záměrně drží modely, které jsou na vládních penězích zcela nezávislé. Cílem této nezávislosti je především ochrana
veřejnoprávních stanic před politickým tlakem a ekonomickým rozhodováním
vládních činitelů. Země, které neplatí veřejnoprávní média ze státního
rozpočtu, využívají dva hlavní alternativní systémy. Prvním z nich jsou klasické koncesionářské poplatky, kdy
domácnosti či firmy platí finanční prostředky přímo konkrétním médiím nebo
specializovaným sběrným orgánům, takže peníze vůbec neprocházejí státní
pokladnou. V České republice financování České televize a Českého rozhlasu
stále stojí na přímých poplatcích, přestože vláda v roce 2026 projednává
reformu s plánem přejít od roku 2027 na financování ze státního rozpočtu. V
Německu se využívá autonomní systém příspěvků na domácnost pro stanice ARD, ZDF
a DeutschlandRadio, zatímco ve Velké Británii tradiční televizní licence přímo
financuje britskou BBC. Podobně funguje Rakousko, kde domácnosti odvádějí
poplatky národní stanici ORF, a Švýcarsko, kde poplatky vybírá nezávislá
společnost Serafe pro mediální společnost SRG SSR. V Irsku musí každá domácnost
vlastnící televizní přijímač hradit roční licenční poplatek a Polsko rovněž
formálně drží systém koncesionářských poplatků, i když se zde dlouhodobě
diskutuje o reformě. Druhým modelem je specifická mediální daň organizovaná
mimo státní rozpočet, kterou zavedly některé severské země. Ty sice klasické
poplatky za vlastnictví přijímače zrušily, ale peníze pro média přesto netečou
z běžných vládních peněz. Speciální daň z příjmu sice vybírá daňový úřad, ale
ta okamžitě putuje do uzavřeného, autonomního fondu, se kterým vláda nemůže
disponovat ani měnit výši rozpočtu médií podle politické libovůle. Finsko od
roku 2013 využívá takzvanou Yle daň odvozenou od příjmů fyzických osob a
Švédsko funguje od roku 2019 na obdobném principu, kdy je veřejnoprávní
poplatek definován jako procento z daně z příjmu spravované nezávislým fondem. Proti těmto nezávislým modelům stojí skupina zhruba čtrnácti až sedmnácti evropských států, které již přímé poplatky občanů zrušily a televizní i rozhlasové stanice dotují přímo ze státního rozpočtu. Do této skupiny patří například Slovensko, které na tento systém přešlo od července 2023, a dále Francie, Nizozemsko, Belgie, Maďarsko či Dánsko. |























