Mobilizace spolku Milion chvilek pro demokracii (4:36)

Spolek Milion chvilek pro demokracii opět svolává své příznivce do ulic. Akce s názvem Letná proti 4:36 se uskuteční v neděli 15. listopadu od 14:00 na pražské Letné. Zatímco organizátoři setkání prezentují jako zásadní obranu demokracie a snaží se z něj vytvořit největší shromáždění v novodobé historii České republiky, z celkového kontextu i dosavadního působení spolku je zřejmé, že jde o další ze série striktně antibabišovských aktivit. Za organizací protestu přitom stojí profesionální aparát s placenými zaměstnanci, fundraisingem a ročními výnosy v desítkách milionů korun. Proto velmi doporučuji aktuální článek z Deníku N!!

Hlavní záminkou ke svolání protestu se stalo noční schvalování legislativy ve 4:36 ráno a návrhy na změnu financování veřejnoprávních médií. Spolek ve svých požadavcích volá po stažení takzvaného Klempířova zákona, omluvě za noční jednání a otevřené diskusi, přičemž tvrdí, že brání nezávislost České televize a Českého rozhlasu. Celá tato argumentace však stojí na velmi vratkých základech, protože k deklarované objektivitě a vyváženosti mají veřejnoprávní média už několik let velmi daleko.

Problémy s vnitřním fungováním a nezávislostí České televize navíc nekritizují jen odpůrci koncesionářských poplatků, ale i lidé přímo zevnitř mediálního prostředí. Před několika dny se do poměrů na Kavčích horách ostře opřel i někdejší dlouholetý redaktor ČT Václav Moravec. Přestože z televize odešel už před tři čtvrtě rokem, dění kolem rušení koncesionářských poplatků nadále sleduje a nešetří kritikou směrem k vedení instituce. Ve speciálním díle podcastu Padni komu padni a v pořadu Press klub na Frekvenci 1 označil současného generálního ředitele Hynka Chudárka za poslušného ředitele. Za klíčový mezník vnitřního rozkladu České televize pak Moravec označil už rok 2020, kdy do Rady ČT usedli lidé podporovaní dnešními vládními stranami ANO a SPD. Představa ideálně fungující a nestranné televize, za kterou se dnes na Letné demonstruje, tak vůbec neodpovídá realitě.

Vedle politického rozměru má však celá mobilizace i svou velmi pragmatickou finanční stránku. Při příležitosti svolání demonstrace spolek rovnou rozšířil nabídku zboží ve svém oficiálním e-shopu Milionu chvilek. Když se podíváme na ceny nabízeného sortimentu, hlavně na ukradenou Večerníčkovu čepici, je zjevné, že nejde o běžný prodej propagačních předmětů, ale o další formu přímého sponzorování chodu organizace. Příznivci tak prostřednictvím nákupu, předraženého zboží (podobně jako v případě „byznysu“ Dárek pro Putina) přispívají na provoz spolku, jehož hospodaření se přitom už tak pohybuje ve velmi příjemných číslech. Jak lze snadno dohledat v oficiálních výročních zprávách, Milion chvilek pro demokracii generuje díky milionovým darům a dalším příjmům stabilní finanční zisky a rozhodně netrpí nedostatkem prostředků.

Nedělní akce na Letné tak při bližším pohledu ztrácí svůj idealistický lesk. Pod vzletnými hesly o slušnosti, dialogu a záchraně veřejnoprávních médií, jejichž hlubokou krizi potvrzují i jejich bývalé tváře, se skrývá především další vyhraněná kampaň proti Andreji Babišovi – a zároveň dobře promyšlená příležitost, jak prostřednictvím e-shopu dále zhodnotit spolkové rozpočty. 

Níže uvádím pár vlastních návrhů, které se mobilizované jednotce chvilkařů jednou jistě hodí. V případě zájmu si nárokuji 30 % ze zisku, což je v případě zachování demokracie celkem přijatelná částka.

Přechod k profesionální organizaci Milion Chvilek výslovně popsal ve zprávě za rok 2020. Přijal zaměstnance a vytvořil vnitřní strukturu. Vedle demonstrací se věnuje kampaním, komunikaci, vzdělávání či získávání darů. Podle výroční zprávy za rok 2025 dosáhly výnosy spolku 33,57 milionu korun. Přes dárcovskou platformu Darujme.cz získal 29,82 milionu. Samotné mzdové náklady meziročně vzrostly ze 7,94 na 13,24 milionu korun. Širší osobní náklady včetně zákonného pojištění se zvýšily z 10,56 na 17,46 milionu.
Přechozí trhák naleznete ZDE

Olda na Hrad! Horší než soudruh Pávek rozhodně nebude.

Svozový zájezd na předváděcí akci PROTI 4:36. Svačiny a nápoje s sebou. Za jízdy nejezte, nekuřte, nepijte a nemluvte s řidičem. Budovatelské zpěvy povoleny. Transparenty uložte do zavazadlového prostoru.

Všem současným bojovníkům za „nezávislá média“: Chvilkaři, vzbuďte se!

 

Dnes vyšel pod hlavičkou Reflexu článek „Kde jste byli, když jste mohli odvolat Xavera Veselého? Moravec kritizuje vládu, vedení ČT i opozici“, jehož autorem je novinář Martin Bryś, spoluautor politického podcastu Padni komu padni. V textu se věnuje debatě o údajné ztrátě nezávislosti České televize, přičemž do centra pozornosti staví výroky Václava Moravce o takzvaném vnitřním zestátňování média. Moravec ve své kritice namířené proti vedení ČT i politikům upozorňuje, že tento proces započal výrazně dříve, než naznačují současné veřejné protesty. Více podrobností se dozvíte ve speciálním díle podcastu Padni komu padni.

Básník, klaun a Charta 77: Velká (ne)parodie Oldřicha Kaisera

Žijeme v době, kdy se realita stala nejlepší parodií sebe samé. Když se člen Rajchlova PRAKu Oldřich Kaiser objevil včera před budovou České televize na demonstraci spolku SvatoPluk, aby před skandujícím davem odpůrců veřejnoprávních médií přednesl budovatelskou báseň Stanislava Kostky Neumanna, jako by se protnulo několik paralelních vesmírů najednou. Způsob, jakým text o dělné třídě deklamoval, okamžitě rozdělil společnost na dva nesmiřitelné tábory. Pro jedny to byl geniální trolling – mistrovská parodie na Jiřinu Švorcovou a předlistopadovou Antichartu, kterou dezorientovaný dav přijal za svou. Pro druhé šlo o šokující, vážně míněné vyhlášení války televizním poplatkům. Kde je pravda? A jakou roli v tomto dramatu hraje stín Ivana Martina Jirouse?

Abychom pochopili hloubku této situace, musíme se podívat na Oldřicha Kaisera optikou jeho celoživotního díla. Kaiser je rozený provokatér, klaun, který celý život testuje hranice toho, co je společnost ochotna spolknout. Z tohoto pohledu se varianta s „recesí“ nabízí sama. Představa, že Kaiser přichází mezi lidi, které liberální mainstream označuje za „svině a dezoláty“, a dává jim přesně to, po čem touží – totalitní patos v moderním přebalu, je naprosto v souladu s jeho černým humorem. Dav tleskající komunistické proklamaci z úst herce, kterého považuje za „svého Oldu“, by v tomto scénáři byl dokonalým terčem satiry. Kaiser by tak dokázal to, co málokdo před ním: nechal protestující, aby se zesměšnili sami svou vlastní nekritičností.

Jenže věc má háček. Tím háčkem je krátké video, které celému vystoupení předcházelo, a především přítomnost a podpora jeho partnerky, písničkářky Dáši Vokaté. Vokatá není jen tak někdo. Je to signatářka Charty 77, žena zocelená disentem, a také dlouholetá životní partnerka ikonické postavy českého undergroundu, Ivana Martina „Magora“ Jirouse, která po jeho boku stála od devadesátých let až do jeho smrti. A právě zde začíná ta méně čitelná, vážná linka celého příběhu. Z uměleckých kruhů i z úst samotné Vokaté zaznělo, že Kaiser to s odporem vůči poplatkům myslí vážně.

Pokud to myslí vážně, jak se to slučuje s odkazem undergroundu? Ivan Martin Jirous celý život bojoval proti establishmentu. Pohrdal oficiální kulturou a jakýmkoliv státním diktátem. Pokud Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser vnímají současnou Českou televizi jako novou formu monopolního establishmentu, který lidem diktuje, co si mají myslet, a ještě si za to povinně vybírá peníze, pak jejich protest dává z hlediska „anarchistického“ křídla disentu smysl. Z této perspektivy není Kaiserovo vystoupení výsměchem davu, ale radikálním uměleckým protestem proti instituci. Výběr Neumannovy básně mohl být záměrnou provokací – zrcadlem nastaveným samotné České televizi, kterou tito kritici obviňují z novodobého svazáctví.

Pravda o Oldřichu Kaiserovi však pravděpodobně neleží ani v jednom z těchto extrémních pólů. Kaiser je bytostný herec a provokatér. Je docela dobře možné, že v jeho mysli se tyto dva světy nevylučují. Může upřímně nesnášet koncesionářské poplatky a zároveň se královsky bavit tím, jak absurdní divadlo kolem sebe dokáže vyvolat. Může stát na straně protestujících v jejich rebelii proti státu, a přitom si z nich utahovat formou budovatelské poezie.

A co Magor Jirous? Kdyby dnes seděl v publiku, možná by na Kaisera řval, že se zaprodal lhostejnosti a proruským náladám davu. A možná by naopak s Dášou Vokatou seděl na zemi, pil pivo a smál se tomu, jak jeden stárnoucí klaun dokázal totálně vykolejit celou zemi, která už zapomněla, co je to skutečná, nezařaditelná a nebezpečná provokace. Kaiserovo vystoupení tak zůstává fascinujícím testem naší vlastní interpretace: vidíme v něm to, co sami chceme vidět.

Právo na názor má ale i sekta chvilkolepšolidí

Infiltrace 2026. Tak tady ještě chybí mimoň Minář a jeho fanatičtí stoupenci/stoupenkyně.

Kdy je kdo proruská svině a kdy už není

 

V polovině týdne zpravodajský portál Ekonomický deník uvedl vyjádření prezidenta Petra Pavla o možném jednání s Vladimirem Putinem a případném návratu k odběru ruského plynu. Tato situace tak trochu kontrastuje s předchozí vládní rétorikou Petra Fialy (ODS) a tehdejšího vládního koordinátora strategické komunikace státu Otakara Foltýna, který nazýval zastánce mírových řešení chcimíry, dezoláty a sviněmi. Tyto pejorativní nálepky se v sociální bublině údajných demokratů a voličů Petra Pavla ujaly více než dobře, což dost možná vyvolalo následné „přehodnocení“ výroku Petra Pavla o spolupráci s Ruskem, jejž po jednání V4 v Trenčíně převzal i samotný Ekonomický deník. Tím se nově ukázalo, že prezident nemá ambici stát se hlavním evropským vyjednavačem, ale spíše reaguje na měnící se mezinárodní diskurz a své zkušenosti z NATO.

Zmiňované médium se přitom neprofiluje skrze tradiční pravo-levé politické spektrum, ale deklaruje zaměření na čistě racionální a odborný pohled na fungování státu, ekonomiky a byznysu. Portál je vlajkovou lodí vydavatelství Media Network s.r.o., za kterým historicky i manažersky stojí postavy s detailní znalostí české politické a justiční scény – konkrétně vydavatel a bývalý náměstek ministra spravedlnosti Ivo Hartmann a bývalý mediální poradce Petr Dimun. Sám Hartmann v minulosti působil jako 1. náměstek na Ministerstvu pro místní rozvoj za vlády Vladimíra Špidly (koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), kam nastoupil v roce 2002 pod vedením Petra Lachnita (ČSSD) a následně Pavla Němce (Unie svobody – DEU). Jako Němcův politický a profesní spojenec se poté přesunul i na Ministerstvo spravedlnosti, přičemž na počátku své kariéry sbíral zkušenosti v Poslanecké sněmovně jako poradce a asistent předsedy poslaneckého klubu Unie svobody a tehdejšího místopředsedy sněmovny Františka Kláta.

Celý jeho blábol naladíte ZDE

Lze ještě najít objektivitu ve sporu o veřejnoprávní média?

 

Vlnu veřejných protestů a demonstrací, která včera zaplnila Václavské náměstí i další česká města, odstartoval vládní návrh zákona o médiích veřejné služby, jenž po dramatickém nočním jednání prošel v sobotu 24. října 2026 ve 4:36 ráno prvním čtením v Poslanecké sněmovně. Jádrem celého sporu je plánované zrušení koncesionářských poplatků (na Slovensku prosazeného anti-ficovskou demokratickou vládou) a přechod na financování České televize a Českého rozhlasu přímo ze státního rozpočtu, přičemž od 1. ledna 2027 má být pro obě média zaveden pevný roční příspěvek chráněný automatickou inflační doložkou. Tento krok rozděluje politickou scénu i veřejnost na dva nesmiřitelné tábory, avšak při pohledu bez emocí a politických proklamací se celá debata redukuje na střet dvou odlišných, v Evropě běžně praktikovaných přístupů ke správě veřejných institucí.

Představitelé vládní koalice, tvořené stranami ANO, SPD a Motoristé, odmítají interpretaci, že by cílem zákona bylo politické ovládnutí médií, a změnu obhajují jako modernizaci státu a pomoc občanům. Koncesionářský poplatek vnímají jako sociálně nespravedlivou paušální daň, jejímž zrušením se odbourá složitá administrativa a kontroly domácností. Zavedení fixních částek s inflační doložkou má médiím přinést dlouhodobou finanční stabilitu, kterou dosavadní systém postrádal, protože politici poplatky kvůli obavám z nepopularity řadu let nezvyšovali. Zapojení Nejvyššího kontrolního úřadu do dohledu nad hospodařením pak vláda označuje za legitimní nástroj kontroly veřejných peněz a poukazuje na skandinávské země, jako je Finsko nebo Dánsko, kde model financování ze státního rozpočtu úspěšně funguje bez narušení svobody slova.

Na druhé straně barikády stojí opozice, zástupci samotných médií a protestující veřejnost, kteří varují před odstraněním systémových pojistek chránících nezávislé zpravodajství. Hlavním rizikem podle nich není samotné znění současného zákona, ale mechanismus jeho budoucí zranitelnosti, protože v legislativním systému České republiky stačí k úpravě běžného zákona prostá většina přítomných poslanců. Kritici upozorňují, že jakmile se rozpočet médií stane přímou kapitolou státního rozpočtu, jakákoli budoucí politická garnitura by mohla v případě nespokojenosti s obsahem vysílání jednoduchou legislativní úpravou inflační doložku zrušit nebo základní rozpočet radikálně seškrtat. Obavy odpůrců navíc zesilují negativní zkušenosti ze zemí jako Maďarsko či Slovensko, kde byly reformy financování zneužity k přímému politickému tlaku na veřejnoprávní instituce.

Tento vyhrocený střet přichází v době, kdy je důvěra v neutralitu veřejnoprávního zpravodajství dlouhodobě otřesena napříč společenským spektrem. Část veřejnosti a kritických pozorovatelů poukazuje na to, že Česká televize a Český rozhlas v minulosti vykazovaly selektivní přístup a nedokázaly vždy udržet naprostou nestrannost – ať už jde o jednostranné rámování blízkovýchodního konfliktu, nebo nerovný přístup k prezentaci politické minulosti prezidentských kandidátů. Současná krize tak v konečném důsledku není jen diskusí o technickém nastavení rozpočtu. Spor odkrývá hlubší střet o politické riziko a ekonomické zájmy. Zatímco vládní koalice akcentuje okamžité ekonomické výhody, zjednodušení systému a vyšší kontrolu státu nad veřejnými penězi, druhá strana varuje před ztrátou autonomie vůči budoucí politické moci. Celá situace pak u mnoha občanů, zklamaných z dosavadního fungování těchto institucí, otevírá otázku, zda stávající model médií vůbec někdy plnil svou deklarovanou roli zcela nezávislého arbitra.

V plném rozsahu a kvalitě jako v případě informací o genocidě v Gaze, jedinečnosti Státu Izrael a vrahovi Netanjahuovi?!! Tohle je Dejdarova parodie na jeho mizerné herectví?

Každopádně tahle česká Šimkovičová je hrobníkem české kultury. Více ZDE

A to je přesně to, oč tu běží. Značně už trapný projekt anti-Babiš po “chvilkaři” prohraných demokratických volbách. Žádné černé scénáře po zrušení koncesionářských poplatků, které na Slovensku zrušila anti-ficovská vláda. A boj o nezávislá média, která už mnoho let nejsou nezávislá? Další chvilkotrapárna.

„Kriminalita je tu téměř nulová.“ Aneb když v Hluboké nad Vltavou hoří auta „nepohodlných“ občanů

Divoká devadesátá léta se vrací v plné síle, a to přímo do kulis zdánlivě dokonalého jihočeského podzámčí. Atmosféra v Hluboké nad Vltavou v posledních měsících eskaluje do podoby politického thrilleru, kde věcný dialog nahradily plameny, vulgární nadávky, dehonestace opozičních politiků, mafiánské praktiky připomínající „výpalné“ a otevřená agrese vůči novinářům. Právě k tomuto případu, který odkrývá nebezpečné provázání politické moci a byznysu, se dnes vrátil investigativní pořad Reportéři ČT.

Celá kauza přitom odstartovala už v únoru žhářským útokem na vozidlo místního opozičního zastupitele Martina Vebera. Ten dlouhodobě funguje jako hlasitý kritik poměrů na radnici, kde 32 let vládne jedna „nezničitelná“ garnitura. Veber začal na bouřlivých zasedáních, která dříve hladce schvalovala lukrativní kšefty pro spřátelené subjekty, „dělat problémy“ a zpochybnil mimo jiné netransparentní prodej městských pozemků. Pouhé dva dny poté jeho auto uprostřed noci pohltily plameny. Kriminalisté sice zadrželi přímé vykonavatele, avšak nitky vyšetřování začaly rozplétat mnohem závažnější pozadí – stopy po objednavatelích útoku totiž vedou ke konkrétním místním stavebním podnikatelům napojeným na vedení města.

Namísto solidarity ze strany radničních kolegů se však opoziční politik dočkal nevídaného nátlaku ze strany dlouholetých „majitelů“ Hluboké. Když Veber veřejně prohlásil, že za útokem stojí politický motiv spojený s jeho prací na radnici, většina zastupitelstva schválila absurdní usnesení, ve kterém od něj požadovala omluvu. Vedení města se vyjádřením cítilo dotčeno a oběť žhářského útoku začalo zastrašovat předžalobními výzvami. Do už tak vyhrocené situace navíc vstoupily slovní útoky na samotný natáčecí štáb České televize.

Situace ve městě definitivně překročila únosnou mez 22. října 2026, kdy v hlubockém revíru za podezřelých okolností vzplály další dva osobní automobily značek Hyundai a Mercedes-Benz. Policie i u těchto nových případů pracuje s verzí úmyslného zapálení, což je pro místní komunitu jasným signálem, že vlivné skupiny se nezastaví před ničím. 

Dnešní reportáž přinesla další klíčové důkazy o tom, že atmosféra strachu v podzámčí houstne a rozkrývání mocenských struktur začíná být pro tamní elity čím dál více nebezpečné, což pocítili i sami reportéři. Když se totiž snažili na kameru konfrontovat dotčené aktéry s jejich vazbami, čelili ze strany „křišťálově čistých“ zastupitelů (Jirsa, Šťastný, Chromá, Pikl) odmítnutí rozhovorů a jeden z mužů se dokonce pokusil autem najíždět přímo na kameramana a novináře. Zásadním momentem bylo odhalení, že klíčový svědek žhářského útoku se původně přihlásil na veřejnou výzvu starosty Jirsy (ODS), který sliboval odměnu 200 tisíc korun. Když ji však nedostal, rozhodl se jít přímo na policii. Od té doby hlubocká garnitura k celé věci zbaběle mlčí a veřejně se nevyjadřuje. Jediným, a to nechtěným „spolupracovníkem“ televizního štábu tak zůstal hlubocký radní a provozovatel „zlatého sportovního areálu“ David Šťastný (Společně pro Hlubokou). Redaktoři ho zastihli při příchodu do jeho agentury, kde se s nimi odmítal bavit s absurdní výmluvou, že jde zrovna „vytvářet nějaké hodnoty“. Místo odpovědí jim na kameru vzkázal, že jsou „křiví“ a straní zastupiteli Veberovi, jehož automobil se přitom stal vůbec prvním cílem žhářů. Namísto věcné diskuse tak Šťastný předvedl jen arogantní divadlo, kterým dokonale potvrdil, že na hlubocké radnici nemá, podobně jako mnozí další, co pohledávat. Takhle uboze by se totiž nezachovala ani děcka z „jeho“ sportovního oddílu Sokol Hluboká (Happy spolek Hluboká Baseball & Softball Club).

 

„Šéf“ Městské policie Hluboká nad Vltavou.

Ačkoliv podle zákona o obecní policii nese formální a vrchní odpovědnost starosta města (Tomáš Jirsa), v rámci interní dělby kompetencí v radě města je přímým politickým dohledem, řízením a komunikací s médii dlouhodobě pověřen právě místostarosta Pavel Dlouhý. Ten za vedení radnice řeší každodenní fungování strážníků, případné personální otázky i krizové situace.

Přímým operačním velitelem na služebně, který plní úkoly schválené vedením města, je pak vrčený strážník Michal Saitz. Nejvyšším kontrolním orgánem, který policii zřídil a schvaluje její rozpočet, je Zastupitelstvo města Hluboká nad Vltavou.

Na rozdíl od reportérů je Šťastný rovný. Je to moudrý a vzdělaný vzorek hlubocké radnice.

SLOVEM PROTI TICHU (1.11.2026)

 

Kolem letošního udílení Státních cen za literaturu a překladatelské dílo pro rok 2026 se v kulturní obci objevily výrazné diskuze a vlna znepokojení, které se týkají jak radikálního zmenšení prostoru, tak naprosté absence mediálního pokrytí celé akce.

V předchozích letech se ceremoniál tradičně odehrával na Nové scéně Národního divadla, kde probíhal za účasti široké kulturní veřejnosti a v přímém přenosu České televize. Pro rok 2026 však Ministerstvo kultury událost přesunulo do výrazně menšího Sukova sálu v Rudolfinu. Kvůli omezené kapacitě tohoto sálu musel být počet pozvaných hostů drasticky zredukován a ministerstvo celou akci veřejně prakticky vůbec neprezentuje.

Tento krok, doprovázený úplným zrušením přímého televizního přenosu, vyvolal ostrou kritiku ze strany velké části literární scény, včetně Asociace spisovatelů či Obce překladatelů. Kritici poukazují na to, že předávání nejvýznamnějších státních literárních ocenění letos probíhá skrytě a bez obvyklé otevřenosti. Jako přímá reakce na toto rozhodnutí ministerstva se v den předávání organizuje přímo před budovou Rudolfina pokojné protestní veřejné čtení s názvem Slovem proti tichu, které má vyjádřit podporu svobodě slova, nezávislosti kultury a veřejnému uznání pro oceněné autory.

**********

SLOVEM PROTI TICHU

V neděli 1. listopadu se v pražském Rudolfinu uskuteční slavnostní předávání Státních cen za literaturu a překladatelské dílo a Cen Ministerstva kultury ČR za rok 2026. Tato ocenění mají dlouhou tradici a představují významné uznání umělecké práce, často celoživotního díla osobností, které zásadním způsobem přispěly k rozvoji české kultury.

Letošní slavnostní předávání však proběhne za okolností, které významu těchto ocenění bohužel neodpovídají. Zatímco v minulých letech se ceremoniál konal na Nové scéně Národního divadla za účasti široké kulturní veřejnosti a v přímém přenosu České televize, letos se přesouvá do malého Sukova sálu Rudolfina, počet pozvaných hostů je výrazně omezen a Ministerstvo kultury akci veřejně vůbec neprezentuje.

Nad udělením cen se navíc vznáší řada otazníků. V některých uměleckých oborech panuje nejistota, zda a za jakých okolností budou ocenění vůbec udělena. Situace souvisí s rostoucím napětím mezi ministerstvem a kulturní obcí, které se projevuje mimo jiné rezignacemi odborníků ve výběrových komisích a odmítavými postoji vůči současnému vedení resortu.

Považujeme za nedůstojné, aby se takto významné státní uznání umělecké tvorby odehrávalo v atmosféře nejistoty a nedůvěry, kterou svými kroky vytváří právě Ministerstvo kultury. Namísto důstojné veřejné pocty umělcům a jejich práci hrozí, že letošní předávání bude především obrazem hlubokého rozporu mezi kulturní obcí a institucí, která má kulturu podporovat a hájit.

Naše znepokojení se přitom týká nejen podoby ceremoniálu. Personální zásahy do vedení významných kulturních institucí, nepředvídatelné změny systému veřejné podpory a dotační podmínky otevírající prostor pro omezování svobody projevu vážně ohrožují nezávislost a stabilitu kulturního sektoru.

Proto jsme se rozhodli uspořádat společné čtení před Rudolfinem. Kdokoli může přijít s knihou, kterou považuje za důležitou či odvážnou, a číst s námi. Naše setkání není protestem proti oceněným osobnostem, proto nebudeme pronášet projevy ani narušovat slavnostní ceremoniál. Naopak tímto chceme vyjádřit respekt jejich práci a připomenout, že si zaslouží důstojné veřejné uznání. Naše přítomnost má připomenout, jak významnou součástí našich životů je umění i lidé, kteří ho vytvářejí.

Společné čtení vnímáme jako symbol podpory svobody slova, svobodné umělecké tvorby a otevřené kulturní diskuse. Tyto hodnoty je nezbytné chránit a připomínat bez ohledu na to, kdo právě stojí v čele kulturních institucí.

Pořádají:

Překladatelé Severu

Obec překladatelů

Umění trvá

Asociace spisovatelů

Studentský teatrologický spolek kUKátko

Nedávné setkání slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové s jejím českým protějškem Oto Klempířem přineslo moment, který v české kulturní obci okamžitě zažehl červenou kontrolku a naplno obnažil autoritářské tendence současného vedení českého resortu.

Šimkovičová udělila Klempířovi všeříkající radu, aby si případné reformy a změny v kulturní sféře vždy „pořádně připravil“. V kontextu jejího vlastního působení na Slovensku, které se stalo synonymem pro agresivní legislativní čistky, nucené ohýbání veřejnoprávních médií a likvidaci kritických hlasů, získává toto doporučení mrazivý podtext instruktáže, kterou Klempířovo ministerstvo až příliš ochotně uvádí do praxe.

Pro českou kulturu a celou společnost se tato slova, umocněná syrovým svědectvím v dokumentu Přeladění režisérky Sáry Prokopové, stávají naléhavým varovným zrcadlem. Postupný útok na autonomii kulturních institucí, netransparentní rozhodování a snahy o politické podmanění veřejného prostoru ze strany Klempířova úřadu jasně ukazují, že nejde o pouhý neobratný management, ale o vědomou destrukci nezávislé tvorby. Tato plíživá normalizace, kdy se pod heslem „reforem“ likviduje kritický dialog, představuje přímé ohrožení svobodného veřejného prostoru, který je samotným pilířem demokratické společnosti.

Jubilejní 30. ročník MFDF Ji.hlava 

Od komunistické minulosti k roli vyjednavače: Jak Petr Pavel hostil proruského Vučiće a míří k dialogu s Putinem

 

Pád srbského autokrata Aleksandara Vučiće v parlamentních volbách, které proběhly o uplynulém víkendu 25. listopadu, neznamená jen konec jedné politické éry v Bělehradě, ale především geopolitické zemětřesení, které tvrdě zasáhlo Moskvu. Zatímco západní lídři s Vučićem jednali z čisté nutnosti, Rusko v něm vidělo svého nejbližšího spojence v Evropě. S Vučićovým odchodem tak Kreml přišel o klíčovou figuru, která reprezentovala proruskou část srbské veřejnosti.

Tento zvrat však zároveň otevírá palčivé otázky o hranicích západní politické morálky (viz. obrázek Sportovní arbitrážní soud) a ukazuje na hluboké rozpory v české zahraniční politice. Vztah prezidenta Petra Pavla k srbskému vůdci se totiž od počátku řídil věcnou politikou zájmů. Na rozdíl od svého předchůdce Miloše Zemana, kterého s Bělehradem pojilo osobní pouto a odpor k nezávislosti Kosova, vnímal Pavel Srbsko striktně skrze bezpečnostní a ekonomické potřeby. Když se oba státníci v červnu 2025 sešli na bezpečnostním fóru GLOBSEC v Praze, stalo se tak pouhé dva týdny poté, co Vučić v Moskvě slavil s Vladimirem Putinem konec druhé světové války. V Česku tehdy toto setkání vyvolalo vlnu kritiky a pro mnohé byl Vučić pouhým „Putinovým přítelem“. Právě zde se však v politice Pražského hradu projevoval hluboký hodnotový střet.

Petr Pavel se doma i v zahraničí dlouhodobě prezentuje jako nekompromisní morální autorita, zásadový demokrat a bojovník za svobodná média a lidská práva. Na jedné straně česká hlava státu ostře kritizuje jakékoli projevy autoritářství, na straně druhé ale bez potíží přijal politika, který v té době doma systematicky potlačoval nezávislou žurnalistiku, ohýbal demokratické instituce a čerstvě si potřásal rukou s Vladimirem Putinem. Tato pozice ukazuje, jak snadno jdou proklamované ideály stranou, když ustoupí chladnému diplomatickému kalkulu. Západní diplomacie tehdy uplatňovala strategii otevřených dveří s cílem udržet Srbsko u jednacího stolu, tato karta však nakonec Vučiće u moci neudržela.

Tento pragmatismus a schopnost přizpůsobit se nové politické realitě však pro kritiky současného prezidenta nejsou žádným překvapením. Při objektivním pohledu na hlavu českého státu nelze přehlédnout historická fakta, která dodnes rozdělují českou společnost. Petr Pavel se sice profiluje jako pevný pilíř západní demokracie, jeho vlastní cesta k těmto hodnotám však začala až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Před sametovou revolucí byl Pavel loajálním vojákem totalitního režimu, členem KSČ a pod krycím jménem Pávek zahájil studium pro zpravodajské důstojníky tehdejší armády. Podobnou minulostí prošla i jeho současná manželka Eva Pavlová, která v té době působila jako armádní politická pracovnice neboli politručka.

Tento fakt vyvolává po 37 letech od sametové revoluce hlubokou společenskou deziluzi. Pro část veřejnosti je mementem a hořkým paradoxem, že v čele demokratického státu, který se zrodil z odporu vůči totalitě, sedí lidé s komunistickou minulostí. Kritici si kladou otázku, kam se česká politika za téměř čtyři dekády posunula, když nejvyšší ústavní posty zastávají bývalí prověření kádři, kteří dokázali plynule transformovat svou loajalitu od Varšavské smlouvy směrem k NATO a Evropské unii.

Zatímco v Česku tyto domácí paradoxy otevírají staré rány, pro Moskvu znamená samotná volební porážka Vučićovy formace obrovské rozčarování. Ruské provládní servery, jako například portál Life, reagovaly na výsledky s neskrývanou hořkostí. Analytici z Kremlu bez obalu mluví o tom, že Srbsko se chystá vrazit Rusku „kudlu do zad“, stejně jako to v minulosti udělala Česká republika nebo Černá Hora, když se definitivně emancipovaly z ruského vlivu a ukotvily se v prozápadních strukturách. Vučić dlouhodobě reprezentoval tu část srbské veřejnosti, která inklinovala k tradičnímu panslavismu, odmítala protiruské sankce a vnímala Moskvu jako ochránce srbských zájmů na Balkáně. Pro Vladimira Putina byl Vučić cenným nástrojem, skrze kterého mohl Kreml kdykoli destabilizovat region Západního Balkánu a udržovat napětí uvnitř Evropy. S Vučićovým politickým pádem tato strategická výhoda Moskvy mizí.

O tom, jak moc se srbský vůdce bál ztráty moci a jak odmítal zklamat své spojence, svědčí i nedávná odhalení britského deníku The Times. Podle zjištění listu, který se opírá o výpovědi opozičních politiků i vysoce postavených zdrojů z policie, byl Vučić po volební neděli připraven nasadit tisíce ozbrojenců a udržet se u kormidla silou. Od plánovaného násilného zvratu nakonec ustoupil pod tlakem dvou faktorů: drtivého vítězství opoziční Studentské kandidátky o více než půl milionu hlasů a masivního diplomatického tlaku. Evropští lídři, kteří s ním dříve udržovali věcné komunikační kanály, v kritickou chvíli zvedli telefony a dali mu jasně najevo, že krveprolití v ulicích Bělehradu Západ tolerovat nebude.

Tato schopnost politické flexibility a pragmatického manévrování se nyní dostává do zcela nové fáze. V diplomatických kuloárech se totiž stále hlasitěji mluví o tom, že by to mohl být právě český prezident Petr Pavel, kdo by měl za Evropu vést budoucí mírová jednání s Vladimirem Putinem o ukončení války na Ukrajině. Kruh se tak pro mnohé uzavírá v nejvyšší míře cynismu. Prezident s komunistickou minulostí, který doma mluví o hodnotové politice, nejprve v Praze přijímá Putinova balkánského spojence Vučiće a následně je mezinárodním společenstvím předurčen k tomu, aby usedl k jednomu stolu a vyjednával s autokratem Putinem. Pro kritiky je to definitivní potvrzení toho, že morální idealismus v nejvyšší politice je pouze rétorickou maskou pro voliče, zatímco skutečnou mezinárodní scénu ovládá chladná realpolitik, kde minulost ani proklamované hodnoty nehrají roli.

Porážka Aleksandara Vučiće a jeho následný odchod znamenají pro evropskou politiku obrovské zjednodušení. Česká diplomacie i prezident Petr Pavel již nebudou muset složitě balancovat vztahy s autokratem, který jednou rukou podepisoval obchodní smlouvy s EU a druhou tleskal Vladimiru Putinovi v Moskvě. Část srbské veřejnosti, která snila o věčném spojenectví s Ruskem, utrpěla porážku. Do popředí se dostává mladá proevropská generace, která chce Srbsko vyvést z izolace a korupce. Pro Rusko je to na Balkáně definitivní ztráta pozic a prohraná sázka na muže, který sliboval věrnost, ale nakonec nedokázal udržet ani vlastní moc.

Trnitá cesta od bolševismu k prezidentszví demokratické země

Sportovní arbitrážní soud (CAS) v Lausanne dnes popřel veškeré hodnoty lidskosti a fair play.

Jeho verdikt, podle kterého se ruské reprezentace mohou s okamžitou platností vrátit na mezinárodní hokejové šampionáty, je cynickým plivnutím do tváře obětem ruské agrese. V době, kdy na Ukrajině stále umírají lidé a ukrajinští sportovci místo tréninku bojují na frontě, dává sportovní tribunál Moskvě do rukou mocný nástroj pro válečnou propagandu. Mezinárodní hokejová federace (IIHF) s rozhodnutím sice ostře nesouhlasí, ale její bezmocné prohlášení, že verdikt hodlá respektovat, jen podtrhuje morální trosky, v nichž se světový sport ocitl.

Tento krok však nelze vnímat izolovaně. Rozhodnutí hokejové arbitráže je jen dalším dílkem do skládačky postupného rozvolňování sankcí a izolace Ruska, k němuž v mezinárodním prostoru dochází. Únava z konfliktu a pragmatické zájmy začínají vítězit nad morální zásadovostí. Tento nebezpečný trend je patrný jak v krocích Donalda Trumpa, který oslabuje tlak otevřenou debatou o zmírňování finančních postihů Kremlu, tak v samotné evropské politice, kde ekonomické zájmy a politické kalkuly některých lídrů postupně obrušují hrany dříve jednotné protiruské fronty.

Návrat hokejistů s dvouhlavým orlem na prsou, z nichž mnozí v KHL otevřeně salutují válečným symbolům, tak jen zrcadlí širší kapitulaci Západu. Schovávat se za chladný právní formalismus a tvrdit, že pro zákazy chyběly důkazy, je neuvěřitelný alibismus. Tento verdikt není vítězstvím sportu nad politikou. Je to absolutní selhání institucí, které ztratily morální kompas a staly se užitečnými idioty v rukou diktátora.