Jak funguje mocenský monopol v hlubockém podhradí?

 

Politický systém v Hluboké nad Vltavou vykazuje dlouhodobě specifické rysy, které v českém komunálním prostředí nemají příliš obdoby. Tandem Tomáš Jirsa a Pavel Dlouhý řídí město nepřetržitě od roku 1994 a Občanská demokratická strana si zde udržuje absolutní hegemonii již dvaatřicet let. Propojení politického vlivu, ekonomických zájmů a loajality zastupitelů vytváří mechanismus, který je pro opozici i vnitřní kritiky extrémně obtížné narušit. Tato situace bude ve městě fungovat tak dlouho, dokud bude Hlubokou řídit zmíněná dvojice, která dokáže protlačit takřka jakýkoliv návrh svých známých a kamarádů.

V praxi funguje tato hlasovací mašinerie na principu vnitřní loajality a materiálních výhod. Zastupitelé, kteří mimo záznam vyjadřují nesouhlas nebo vedení kritizují, v rozhodujících momentech odmítají vystoupit z řady. Jsou totiž vázáni systémem osobních vazeb, stranické disciplíny nebo přímých benefitů. V malém městě, kde samospráva rozhoduje o veřejných zakázkách, pronájmech, dotacích a pořádání lukrativních kulturních či sportovních akcí, znamená otevřená revolta okamžitou politickou i podnikatelskou izolaci. Naopak loajalita zajišťuje vybraným zastupitelům a jejich spřízněným firmám snadnější přístup k městskému majetku a rozvojovým projektům. Typickým příkladem této praxe jsou dlouhodobé pronájmy exkluzivních městských areálů za symbolické částky. Příkladem je Sportovně-relaxační areál Hluboká, který má v pronájmu radní David Šťastný (Společně pro Hlubokou, ex-ČSSD) s loni prodlouženou smlouvou na 20 let za roční nájemné 10 tisíc Kč. Podobným symbolem systému je Tenisové centrum Milana Vopičky, které má uzavřenou smlouvu na 99 let za symbolickou „korunu“.

Tento bývalý úspěšný ligový tenista a hokejista tehdy využil porevolučního ekonomického restartu, restitučních procesů a ambice samotného města, přeměnit zanedbané záplavové území pod zámkem v moderní sportovně-relaxační zónu. V říjnu roku 1994 založil Milan Vopička st. společnost Tennis Center Hluboká a prostřednictvím své inženýrské firmy Sport-Technik Bohemia odstartoval masivní investice v lokalitě Podskalí. Výsledkem této úzké kooperace s radnicí bylo v červenci 1996 otevření luxusního hotelového a tenisového areálu, který se stal vyhledávaným útočištěm pro prominentní politické i byznysové osobnosti, včetně jeho kamaráda a praotce oligarchizace v Česku Václava Klause.

Na otcův pionýrský odkaz a vybudované zázemí v Podskalí plynule navázal jeho syn Milan Vopička ml. Ten přinesl do rodinných aktivit na Hluboké novou dynamiku, kterou opřel o své úspěšné podnikání s luxusními vozy. Vopička mladší začal původní tenisový komplex více propojovat s okolní infrastrukturou, zejména se sousedním osmnáctijamkovým golfovým hřištěm (Zámecký Golf Resort Hluboká) a tamním sportovním přístavem na řece Vltavě. Jeho aktivity vyvrcholily loni v listopadu založením nové developerské a investiční společnosti Advantage Marina Golf Resort, jejímž prostřednictvím rodina definitivně transformovala původně čistě tenisový areál v komplexní prémiový resort pro náročnou klientelu, kde se sportovní vyžití a jachting propojují s exkluzivními službami cestovního ruchu.

Kritici tento stav otevřeně označují za klientský kapitalismus, kdy město sice vizuálně prosperuje díky investicím do infrastruktury, ale děje se tak za cenu monopolizace moci a selektivního zvýhodňování vybrané elity. Voliči navíc opakovaně volí stabilitu, kterou jim vedení prezentuje jako jedinou možnou, což minimalizuje tlak veřejnosti na změnu, přestože zákulisní transfery majetku vyvolávají vážné pochybnosti.

Změna takto hluboce zakořeněného systému je běh na dlouhou trať, ale politologické i praktické zkušenosti z jiných měst ukazují, že cesty ven existují a opírají se o konkrétní občanská práva a legální postupy. Prvním krokem je zlomení anonymity, protože dokud kritika loajálních zastupitelů (aktuální stav 17:4 ve prospěch „zavedených pořádků“) probíhá pouze mimo záznam, vládnoucí tandem nemá důvod nic měnit. Změna nastane teprve tehdy, až někteří z nich najdou odvahu vystoupit veřejně a pojmenují konkrétní případy klientelismu, i za cenu ztráty vlastních výhod. Klíčové je také formování nezávislé občanské opozice (aktuálně silně dehonestované ze strany „nějakého JD“, jako je uskupení Politika je služba), jelikož úspěšné svržení dlouholetých mocenských struktur v jiných obcích obvykle nezačalo u tradičních politických stran, ale u lokálních spolků. Spojení aktivních občanů, sportovců a podnikatelů, kteří nejsou finančně závislí na městských zakázkách a levných nájmech, může vytvořit silnou alternativní kandidátku. Na Hluboké je to však prakticky nemožné, protože v „zavedeném systému“ víceméně jedou všichni, kteří jsou „u koryt“. Nezbytná je rovněž důsledná kontrola ze strany veřejnosti, čehož lze docílit aktivním využíváním zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato takzvaná stošestka umožňuje občanům vyžádat si kompletní texty nájemních smluv k areálům, interní e-maily úředníků k zakázkám či přesné rozpisy odměn a dotací pro spřízněné spolky. Úřad musí odpovědět do patnácti dnů a v případě odmítnutí se lze bránit odvoláním ke krajskému úřadu. Stávající systém totiž profituje z toho, že veřejnost vidí pouze opravená sportoviště, nikoliv to, jak nevýhodné jsou nájemní podmínky pro městskou kasu. Samotný zákon o obcích navíc dává občanům s trvalým pobytem právo nahlížet do podkladů rady, ústně se vyjadřovat přímo na zasedání zastupitelstva a veřejně konfrontovat radní s pochybnými smlouvami. To se díky čtyřčlenné opozici a zájmu části veřejnosti po 30 letech trochu pohnulo k lepšímu a navodilo pocit naděje na změnu.

Další úroveň kontroly představuje podávání oficiálních podnětů kontrolnímu a finančnímu výboru zastupitelstva. Tyto výbory mají ze zákona povinnost prověřovat nakládání s majetkem města, byť je to v zavedeném systému často vnímáno jako zbytečné. Pokud existují indicie o nevýhodných pronájmech pod tržní cenou nebo porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, mohou občané poslat podnět k přezkoumání hospodaření přímo na odbor kontroly krajského úřadu, který má pravomoc spustit mimořádný audit. Nejzazším nástrojem přímé demokracie je pak vyhlášení místního referenda. To sice v minulosti vedlo k zastrašování iniciátorů petice, ale princip zůstává stejný: pokud se na Hluboké nasbírají podpisy dvaceti procent oprávněných voličů, mohou občané sami rozhodnout o majetkových otázkách, prodeji či pronájmu klíčových pozemků, a zcela tak obejít neochotné a samolibé vedení města. V neposlední řadě hraje roli generační obměna a přirozená „únava materiálu“. Každý politický systém dříve či později narazí na své limity a podstatné je mít v daný moment připravenou reálnou, akceschopnou alternativu, která město nepovede do chaosu, ale nabídne moderní a otevřenou správu založenou na respektu k občanům.

                                                                                   

UKRADENÁ HLUBOKÁ? - Když dnes vidím svou rodnou Hlubokou, marně pod nablýskanou fasádou turistického pozlátka hledám město svého dětství. Za posledních padesát let prošlo toto místo hlubokou proměnou. Proměnou, která v mnohém připomíná divokou zlatou horečku na klondajku – dravou, bezohlednou, vyděračskou a zaslepenou vidinou rychlého úspěchu. Spolu s vnějším leskem však ruku v ruce přišel hluboký morální úpadek. Město pohltil všudypřítomný konzum a buranská touha po bohatství, ideálu krásy, dokonalosti a osobním prospěchu. Z pohledu občanské soudržnosti se z Hluboké stalo jedno z nejsměšnějších míst minimálně v celých jižních Čechách. Je mi z této hlubocké malosti opravdu moc smutno. O to víc, že současný komunální establishment přežívá především díky loajalitě řady zdejších, připosraně mlčících občanů. Když tyto lidi potkávám, okamžitě se mi vybavují vzpomínky na školní léta, kdy byl svět ještě zdánlivě černobílý a jediným jasným nepřítelem společnosti byl tehdejší totalitní režim, ze kterého někteří „podnikatelé“ těží v hlubockém podzámčí dodnes. Jen v jiném kabátu. Ocitám se v podivném nostalgickém paradoxu. Vidím svého oblíbeného pionýrského vedoucího Jirku Karvánka, dnes kandidujícího za ZSV, a soudružku učitelku Žípkovou, holčičku z Pyšné princezny, která doplňuje kandidátku „šťastného podniku“ Společně pro Hlubokou. Vzpomínám na metalistu Chocholeho, ze kterého je dnes školník pod vlajkou ZSV, na štamgasta z Lok-Hamu Prunera, reprezentujícího ODS, a v neposlední řadě na Aleše Rause za Hlubokou pro rodinu – na kluka, kterého jsem kdysi učil sáňkovat. Všichni tito lidé a mnozí další, které znám z dob, kdy jsme k sobě měli blíž, se dnes pouhou svou účastí na kandidátních listinách podílejí na udržování neudržitelné, dvaatřicet let trvající vlády jedné strany „hlubockých náplav“. Svými jmény a tvářemi stále dokola podporují a betonují „Tvrdé jádro hlubockého establishmentu“. Minulost se prolnula se současností v hořkém tónu a zanechala po sobě jen stín komunity, kterou kdysi spojovalo něco mnohem čistšího než jen politický kalkul a honba za mamonem.

Hrdina kapitalistické práce - nejlepší pracovník Kmotrostadtu za posledních 30 let

Jak legislativa umožňuje jihočeským zastupitelkám společný rozhlasový pořad (NAŠE Česko)

Výběr hostů v pořadu Cesty k úspěchu na vlnách jihočeského Netro Life Radia začíná vzbuzovat legitimní otázky ohledně skutečné nezávislosti tohoto regionálního média. Ačkoliv se formát prezentuje jako apolitická platforma pro inspirativní příběhy úspěšných osobností z jižních Čech, při bližším pohledu na seznam účinkujících je patrná výrazná nerovnováha a jednostranné personální propojení. Éterem se v pravidelných intervalech prolínají tváře úzce spojené s vlivnou českobudějovickou a hlubockou větví ODS, a to nejen v politickém "spektru", ale i v souvislosti s novým projektem hejtmana Martina Kuby, hnutím NAŠE Česko.

Tento model jednostranné propagace navíc vykazuje nápadné paralely s fungováním lokálního televizního trhu. Podobný mechanismus totiž dlouhodobě kritizují pozorovatelé v případě Jihočeské televize (JTV), kde hejtman Martin Kuba a jeho političtí souputníci vystupují s takovou frekvencí a intenzitou, až si tato stanice v kuloárech i mezi kritiky vysloužila nelichotivou přezdívku Kubova televize. Zdá se, že jihočeská politická elita úspěšně replikuje osvědčený televizní formát nekritické sebeprezentace také do rozhlasového ÉTERU.

Tato provázanost získává obzvlášť pikantní a problematický rozměr při pohledu přímo do rozhlasového studia, kde dochází k pozoruhodnému setkání. Pořad totiž moderují kandidáti do českobudějovického zastupitelstva za NAŠE Česko Milan Džuba a Irena Tomanová, která v éteru působí dlouhodobě a zároveň aktivně zasedá v Zastupitelstvu Jihočeského kraje za zmiňované Kubovo hnutí Naše Česko. Její politická dráha je přitom pevně spjata s regionální mocenskou strukturou – původně působila v českokrumlovské ODS, odkud následně přešla do nově zformovaného hejtmanova hnutí. Rozhlasové studio se tak, podobně jako obrazovka JTV, v podstatě stává komfortní zónou, kde si spříznění politici přihrávají pomyslné otázky na smeč. To se plně projevilo v momentě, kdy si Tomanová do studia jako hosta pozvala Hanu Šťastnou, která v krajském zastupitelstvu hájí barvy stejného politického uskupení a po odchodu z ODS kandiduje za ODS v dresu Naše Česko v "hlubocké rezervaci" kmotra Dlouhého. Obě ženy navíc pojí identická politická minulost, neboť v předchozích letech společně prošly klubem ODS i obdobím mezi nezařazenými zastupiteli.

Pozvání osobností, jako je primátorka Dagmar Škodová Parmová, její investiční náměstek Petr Maroš nebo právě Hana Šťastná, pak nelze vnímat jako náhodný výběr nezávislých odborníků. Hana Šťastná sice v pořadu vystupuje primárně z pozice své dlouholeté profesní role ředitelky Regionální agrární komory Jihočeského kraje, což tvůrcům dává možnost argumentovat zaměřením na jihočelské zemědělství a byznys, avšak v kontextu blížících se voleb se z pořadu stává spíše sofistikovaný PR nástroj jedné konkrétní mocenské skupiny.

Tato situace vyvolává mezi posluchači vážné pochybnosti ohledně novinářské etiky, objektivity a střetu zájmů. Formát, kde jedna aktivní politička zpovídá svou přímou stranickou kolegyni, může snadno působit jako skrytá politická propagace, která deformuje objektivní mediální prostředí na jihu Čech a znevýhodňuje jakoukoliv politickou konkurenci. Z hlediska české legislativy a pravidel Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je však takové vysílání legální. Netro Life Radio funguje jako soukromá komerční stanice, která nepodléhá tak přísným kodexům o politické vyváženosti jako veřejnoprávní média, a samotný pořad je prezentován jako lifestylový magazín, nikoliv jako klasické zpravodajství. Místo tvrdé novinářské práce a konfrontace s palčivými problémy regionu tak rádio nabízí vybraným hostům nekritický prostor k vlastní prezentaci, přičemž posouzení morální a etické roviny tohoto propojení zůstává v konečném důsledku na samotných posluchačích / voličích. 

Chvilkaři se asi rozhodli rozložit subkulturu  mrchožroutů zevnitř

Vondráčková může jenom závidět

                                                   

Kráska a zvíře - hit letošního léta

                                                                                                

Už jenom komentáře typu "matrace ODS", které se MUSÍ zastávat sluha dvou pánů Piklouš kvůli svému umělecky hluboce podprůměrnému divadélku, mě přinutily zveřejnit celý post. Nahlédněte do reálu hlubockých poměrů, který připomíná MIX předlistopadových bolševiků s devadesátkovými mafiány. Zásadní roli v této tragikomedii, která byla poprvé uvedena už před 32 lety, hrají především hlubočtí zastupitelé. Ti, ač ne vždy vnitřně souhlasí s hlavními tvůrci “nekonečného seriálu” Dlouhým a Jirsou, tak pro svůj “klid a pohodu” hlasují dle předem určeného scénáře. Mezi diváky se tomuto dějství říká přizdisráčství a zbabělost.

Bují pod povrchem Budějovicka neonacismus s politickým krytím?

Výrok, že „v Českých Budějovicích by chtěl žít každý“, provází jihočeskou metropoli od premiéry legendární hry Záskok už po tři desetiletí. Investigativní pohled pod povrch malebného historického centra však odkrývá propracované radikální podhoubí a znepokojivou politickou hru. České Budějovice mají totiž dlouhodobou historii spojenou s pravicovým extremismem a nacionalistickou scénou, která se formovala v průběhu uplynulých dvaceti let a prošla zásadní, strategickou proměnou. Zatímco v období kolem let 2006 až 2009 hýbaly městem tvrdé policejní zásahy proti ilegálním neonacistickým koncertům takzvané White Power Music a zátahy na představitele místní radikální kapely Impérium, v roce 2013 se tato scéna pokusila o otevřené násilí při masivních střetech s policií během protiromských nepokojů na sídlišti Máj.

Na tyto měnící se trendy v regionech velmi přesně reagují oficiální zprávy Ministerstva vnitra ČR o extremismu a předsudečné nenávisti, které popisují novou taktiku radikálů. Resort vnitra varuje, že tradiční pravicový extremismus v podobě otevřeného neonacismu z přelomu tisíciletí úmyslně opustil dříve jednoznačně identifikovatelné totalitní symboly. Extremistické myšlenky se transformovaly a infiltrovaly do subkultury militantního fotbalového diváctví, kde dochází k přirozené personální fúzi s dřívějším radikálním jádrem. Zprávy ministerstva upozorňují na to, že tyto skupiny nahrazují zakázanou symboliku kryptickými zkratkami, lokálními chuligánskými značkami či estetikou, která na první pohled nevyvolává zásah policie, ale uvnitř komunity nese jasný ideologický odkaz.

Tento fenomén se v Českých Budějovicích zhmotnil v podobě radikální fanouškovské odnože Budweis Jugend. Kriminální policie a specialisté na extremismus skupinu monitorují především kvůli dvěma typům nezákonného jednání. Prvním je masivní vizuální vandalismus a poškozování cizí věci, kdy město zasáhla vlna nelegálního vylepování nálepek a sprejování nápisů „Budweis Jugend“ na veřejné budovy a zastávky MHD. Zatímco autoři se na sociálních sítích zaštiťují lokálním patriotismem, kriminalisté v německém názvu a specifické grafice vidí jasný odkaz na mládežnické organizace Třetí říše, což odpovídá snaze testovat hranice zákona a unikat stíhání za propagaci nacismu. Druhou rovinu představuje divácké násilí a pouliční kriminalita. Policie členům této komunity připisuje organizované narušování veřejného pořádku při rizikových zápasech, verbální útoky s rasovým podtextem a noční potyčky či fyzická napadení v ulicích města (prosinec 2023).

Zásadním zjištěním je však proces takzvané mainstreamizace a legitimace těchto radikálních struktur, před kterým zprávy ministerstva vnitra na lokální úrovni důrazně varují. Strategickým cílem dnešních radikálů už není boj z ilegality, ale snaha etablovat se jako běžný partner pro politický dialog. Hmatatelným důkazem tohoto nebezpečného prorůstání se stala (ne)utajovaná dubnová schůzka v českobudějovické restauraci Perla. U jednoho stolu se zde sešli klíčoví hráči jihočeské politiky – 1. náměstek českobudějovické primátorky a zároveň pravá ruka jihočeského hejtmana Petr Maroš společně s Viktorem Lavičkou, lídrem pro podzimní komunální volby za hnutí ANO – a zástupci radikálních členů ULTRAS DYNAMO BUDWEIS.

Oficiálně deklarovaná snaha politiků vyřešit krizové fungování fotbalového klubu tak v praxi vedla k legitimizaci lidí, kteří prokazatelně reprezentují extremistické podhoubí města. Analýzy ministerstva vnitra v této souvislosti mluví jasně: pokud lokální politické elity začnou s osobami napojenými na radikální platformy jednat jako s legitimními partnery, fakticky tím smazávají hranici mezi demokratickou politikou a extremismem. Tímto krokem radikální scéna získává společenskou akceptaci a pocit imunity před zákonem. Pro běžné občany, kteří věřili idylickému mottu o ideálním městě k životu, je toto zjištění alarmující zprávou – extremismus v Českých Budějovicích již nestojí na okraji společnosti, ale získal politické krytí v nejvyšších patrech radnice.

                                                                                    

Hateman Martin Kuba (Naše Česko, ex-ODS), tč. hejtman Jihočeského kraje

                                                                                   

Pro "radikální" Budějce ideální spojení: Motoristé & Svobodní

                                                                                   

Tato částečně stržená fotbalová samolepka na sloupu železniční stanice v Českých Budějovicích zachycuje mezinárodní družbu a ideologické spojenectví mezi jihočeskou chuligánskou skupinou Budweis Jugend (SK Dynamo České Budějovice) a radikálními fanoušky z tribuny Curva Nord italského klubu S.S. Lazio. Modro-černému motivu dominuje postava v kukle s vavřínovým věncem a římským letopočtem 1900, což je rok založení Lazia. Spodní rohy nálepky jasně definují obě strany tohoto spojenectví, kdy levá strana nese oficiální městský znak Českých Budějovic se třemi věžemi a hradbou, zatímco pravá strana obsahuje kulaté logo římské odnože Youth Ultras. Právě tento kruhový znak s keltským křížem přímo odkazuje na radikální italskou scénu, která je v médiích i společnosti otevřeně označována za neofašistickou a neonacistickou. Tvrdé jádro ultras Lazia se k této krajně pravicové identitě dlouhodobě a hrdě hlásí, což se projevuje masovým používáním keltských křížů jako zástupných symbolů white power a neonacismu, pravidelným hajlováním prostřednictvím takzvaného římského pozdravu na stadionech i v ulicích a také aktivním uctíváním odkazu fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Ideologie Curva Nord se navíc pravidelně projevuje vážnými antisemitskými a rasistickými skandály, mezi které patří vylepování hanlivých fotek oběti holokaustu Anny Frankové v dresu rivalského AS Řím nebo vyvěšování transparentů oslavujících koncentrační tábor v Osvětimi, přičemž tato specifická samolepka slouží jako vizuální manifest toho, že jihočeští radikálové s nimi tyto extremistické postoje a subkulturní identitu otevřeně sdílejí. 

                                                   

Dnes si připomínáme tragické útoky z 11. září 2001, které odstartovaly novou éru globálního strachu a staly se hlavním katalyzátorem pro současný vzestup nacionalismu a krajní pravice v západním světě. Tato tragická událost zásadním způsobem proměnila politickou mapu, protože strach z terorismu byl nacionalistickými silami úspěšně přetaven v plošnou islamofobii a xenofobii. Původní biologický rasismus, který byl po zvěrstvech druhé světové války společensky nepřijatelný, byl v reakci na tyto události nahrazen takzvaným kulturním rasismem, tedy rétorikou o nutnosti bránit západní civilizaci před cizími vlivy. Vojenské intervence následující po 11. září navíc destabilizovaly Blízký východ, což s odstupem let vyústilo v masivní migrační krizi, která se stala přímým politickým palivem pro raketový růst formací jako je německá AfD nebo francouzské Národní sdružení. Moderní krajně pravicoví lídři tak začali úspěšně oživovat stejné psychologické mechanismy zneužívání strachu, kolektivní viny a touhy po autoritářském vůdci, které v minulém století vedly k tragédiím druhé světové války. Události z počátku tisíciletí tak nevědomky poskytly modernímu nacionalismu ideologický štít, pod kterým dodnes oslabuje liberální demokracii a prosazuje politiku izolacionismu.

 

Architekti stínového vlivu a syndrom post-komunismu v Čechách (Bureš, Pávek, Jirsa, Zbytek, Zeman, ..)

Česká mediální a politická scéna občas vytváří paradoxy, které by nevymyslel ani ten nejlepší autor politických thrillerů. Jeden z nejvýraznějších příkladů se odehrál během prezidentské kampaně na přelomu let 2022 a 2023. Tehdy proti sobě v ostrém právním i názorovém střetu stáli nově zvolený prezident Petr Pavel a vlivný podnikatel a bývalý plukovník Československé lidové armády Zdeněk Zbytek. Zatímco tito dva muži spolu komunikovali pouze prostřednictvím právníků, Zbytkova manželka, známá novinářka Kateřina Perknerová, s Petrem Pavlem vedla klíčové rozhovory a moderovala pro server Deník.cz finálovou prezidentskou debatu mezi ním a Andrejem Babišem. Tato situace dodnes vyvolává otázky, jak je takové propojení v demokratické společnosti vůbec možné. Jádrem celého sporu mezi Petrem Pavlem a Zdeňkem Zbytkem se staly výroky z podzimu roku 2022. ZPetr Pavel tehdy v médiích zopakoval známé historické tvrzení, že Zbytek jako tehdejší velitel tankové divize v prosinci 1989 na sjezdu družstevních rolníků hrozil tažením tanků na Prahu proti sametové revoluci. Zdeněk Zbytek (SPOZ), který byl dlouholetým přítelem a podporovatelem Miloše Zemana (SPOZ), tato slova rázně odmítl jako lživá a prohlásil, že historický projev byl překroucen, protože armádu do hlavního města poslat nechtěl. Kvůli těmto výrokům zaslal Pavlovi předžalobní výzvu a následně na něj podal žalobu na ochranu osobnosti, ve které požadoval omluvu. Celý spor u soudu nakonec skončil v srpnu roku 2023, kdy Zbytek svou žalobu sám stáhl a později zaplatil Petru Pavlovi tisíce korun jako náhradu za náklady na soudní řízení.

Zatímco mezi oběma muži panovalo hluboké nepřátelství, na televizních obrazovkách a internetových streamech se odehrával úplně jiný příběh. Kateřina Perknerová, manželka žalujícího Zbytka, vystupovala a dodnes vystupuje jako hlavní politická analytička a komentátorka Deníku. Právě kvůli své profesní pozici v jednom z největších českých mediálních domů dostala od vedení redakce důvěru moderovat nejdůležitější prezidentské debaty. O tom, který novinář bude s politiky mluvit, totiž rozhodují šéfredaktoři, nikoli kandidáti. Petr Pavel jako uchazeč o prezidentský úřad nemohl rozhovory s velkým celostátním médiem odmítnout, protože by tím ztratil možnost oslovit stovky tisíc voličů v regionech, pro které je Deník hlavním zdrojem informací. V demokratické politice je běžné, že politici musí odpovídat i novinářům, se kterými mají osobní nebo rodinné neshody. Tato situace však získala ještě kontroverznější rozměr kvůli předlistopadové minulosti samotné moderátorky. Kateřina Perknerová působila před rokem 1989 v tehdejší propagandistické Československé televizi a v archivech Státní bezpečnosti je vedena pod krycím jménem ÉTER. V oficiálních dokumentech je zapsána v kategorii kandidát tajné spolupráce. Podle rozhodnutí Ústavního soudu tato kategorie neznamená vědomou spolupráci, protože StB si do těchto seznamů často psala lidi bez jejich vědomí. Z právního hlediska má proto Perknerová čisté lustrační osvědčení (podobně jako agenti Bureš a Pávek) a nic jí nebrání vykonávat novinářskou profesi, i když její minulost dodnes ostře kritizují někteří historici a konkurenční média. Sama novinářka ve svých vyjádřeních vždy zdůrazňovala, že striktně odděluje svůj soukromý život od své práce a že politické či podnikatelské aktivity jejího manžela nemají na její profesionalitu žádný vliv. Celý tento propletenec vztahů tak zůstává fascinující ukázkou české porevoluční absurdity (reality). U jednoho diskusního stolu se tak mohl legálně a legitimně potkat prozápadní prezident s bolševickou minulostí odpracovanou v NATO, novinářka s komunistickou minulostí s krycím jménem, bývalý estébák makající coby demokratický premiér a v pozadí stojící proruský podnikatel, který s hlavou státu vedl soudní bitvu.

Tento spletitý příběh provázanosti české mediální, politické a podnikatelské scény však nabízí ještě hlubší rovinu, pokud se podíváme na zákulisní vazby, které propojují klíčové hráče tuzemské oligarchie a byznysu. Důležitou roli v této vlivové síti hrají dlouhodobé i aktuální vztahy mezi předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem (ANO) a právě Zdeňkem Zbytkem (SPOZ). Tyto vazby sahají hluboko do minulosti a jsou postaveny na čistě pragmatickém spojenectví. Oba muži reprezentují silné struktury, které formovaly porevoluční byznys v České republice. Zatímco Babiš budoval své impérium Agrofert, Zbytek se etabloval jako vlivný hráč s kontakty na východní trhy a klíčový podporovatel prezidenta Miloše Zemana, voleného Tomášem Jirsou, senátorem za ODS. Právě Zemanovo okolí představovalo most, kde se zájmy Babiše a Zbytka přirozeně potkávaly. V aktuální rovině tyto vazby přetrvávají v rovině politického pragmatismu. Když Kateřina Perknerová moderovala zmíněnou ostře sledovanou prezidentskou debatu mezi Andrejem Babišem a Petrem Pavlem, nešlo jen o běžnou novinářskou událost. Pro Babiše byla přítomnost moderátorky s takto specifickým „rodinným“ a názorovým zázemím komfortní zónou v jinak vyostřeném mediálním prostředí.

Vztahy s Andrejem Babišem však nejsou jedinou linkou, která drží Zdeňka Zbytka ve vysokých politických a byznysových patrech. I v době probíhající ruské invaze na Ukrajinu si Zbytek a jeho společnosti dokážou udržet sídla v lukrativních pražských objektech, které patří Ruské federaci. Tyto pronájmy fungují na základě smluv z devadesátých let a představují dlouhodobé obcházení diplomatického statusu budov, jež měly původně sloužit výhradně potřebám velvyslanectví. Ačkoli česká vláda v roce 2023 oficiálně zrušila komunistická usnesení o bezplatném užívání těchto pozemků a stát se s Ruskem soudí o desítky milionů korun na dlužném nájemném, Zbytkova privilegovaná pozice v praxi přetrvává. Jelikož jsou nemovitosti chráněny Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, český stát je nemůže okamžitě vyklidit. Zbytek tak obratně využívá mezinárodního právního vakua a zdlouhavých soudních řízení. To jeho klíčovým firmám umožňuje formálně operovat z „ruského zázemí“ i v současné vyhrocené geopolitické situaci.

Vliv a zájmy Zdeňka Zbytka v regionu se však neomezují pouze na mezinárodní byznys, prezidentské kampaně nebo vazby k hnutí ANO. Zbytek je dlouhodobě úzce spojován také s jihočeskou ODS, a to především s její takzvanou hlubockou větví. Právě v tomto prostředí se Zbytkova vlivová síť přirozeně kříží s klíčovými jmény jihočeské politické scény, mezi něž patří senátor Tomáš Jirsa (ODS), vlivný zákulisní hráč Pavel Dlouhý (ODS), přezdívaný kmotr z Hluboké, nebo bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (NAŠE Česko, ex-ODS). Tyto postavy se v minulosti výrazně zapsaly do povědomí veřejnosti také prostřednictvím aktivit v Jirsově hlubockém sdružení Zachraňme Šumavu. Podle kritiků z řad ekologických aktivistů a vědců šlo o manipulativní uskupení, které pod zástěrkou ochrany regionu a boje s kůrovcem fakticky prosazovalo rozsáhlou těžbu dřeva a rozvoj developerských projektů v chráněném národním parku. Zbytek zde působil jako jedna z klíčových figur, která pomáhala organizovat akce prosazující tyto ekonomické zájmy a propojovala místní politické špičky s podnikatelským sektorem. Nyní v této misi úspěšně pokračuje ministerstvo Motoristů sobě.

V posledních měsících Zdeněk Zbytek vyčnívá právě doma na Lipensku. Stal se zde hlavním iniciátorem v červnu obnoveného Spolku přátel kláštera ve Vyšším Brodě, který vede poslankyně Věra Adámková (ANO). Ta má politicky i názorově blízko ke strukturám, v nichž se Zbytek dlouhá léta pohyboval. Ve vztahu k vyšebrodskému klášteru a zmíněným aktérům funguje jako katalyzátor propojující akademický, politický a církevní svět s konzervativně-vlasteneckou scénou. To dokládá například srpnová návštěva konzervativně a vlastenecky orientovaného spolku Svatopluk ve Vyšším Brodě. Na druhé straně v červenci podepsala jako předsedkyně spolku memorandum o spolupráci s Fakultou stavební ČVUT a převorem kláštera, díky čemuž se studenti budou podílet na praktických projektech obnovy této národní kulturní památky.

Spolek přátel kláštera ve Vyšším Brodě slouží především jako hlavní vyjednavač finančních zdrojů, které získává na rozsáhlé rekonstrukce kombinací evropských a státních dotací, darů od zahraničních mecenášů a vlastních zdrojů – především z navrácení majetku v rámci církevních restitucí, hospodaření v lesích (Bernardium s.r.o.), cestovního ruchu a pronájmů nemovitostí a pozemků. „Neviditelný“ Zbytek v této oblasti uplatňuje svou velmi specifickou strategii – shání finanční prostředky a fakticky určuje směřování projektů spojených s rozsáhlým klášterním majetkem, což se skvěle doplňuje s DLOUHOLETÝMI plány regionální politické kliky na privatizaci a rozvoj lipenských pozemků.

Hlavním symbolem a ekonomickým motorem tohoto partnerství se stal ambiciózní plán na kompletní obnovu zchátralého vyšebrodského klášterního pivovaru, který je mimo provoz již od padesátých let minulého století. Náklady na rekonstrukci této unikátní gotické památky se odhadují zhruba na miliardu korun a cisterciácký řád je nucen finance shánět z vnějších zdrojů. Zde je, jak se říká, každá ruka dobrá. Vedle Andreje Babiše (ODS), který v srpnu klášter navštívil přesně po roce znovu, může být zmíněn i dlouholetý blízký přítel vyšebrodského převora Justina Berky, senátor Tomáš Jirsa (ODS). Ten dlouhodobě zastupuje senátní obvod č. 10 a do podpory cisterciáckého kláštera se zapojuje především z pozice své politické a regionální funkce, ale také jako osobní příznivec této historické památky.

Během svého dlouholetého působení v Senátu, které trvá již od roku 2004, přinesl klášteru stabilní politickou i materiální pomoc. Jako vášnivý sběratel knih a provozovatel antikvariátu obohatil historickou klášterní knihovnu, která je třetí největší v České republice, když jí v roce 2022 osobně věnoval několik vzácných historických tisků. Vedle těchto konkrétních darů poskytuje klášteru politickou záštitu na úrovni kraje i státu, čímž pomáhá zviditelňovat toto duchovní centrum při žádostech o dotace z Ministerstva kultury či Jihočeského kraje na postupné opravy areálu a digitalizaci vzácných děl, jako je Závišův kříž. V neposlední řadě se senátor Jirsa v regionu dlouhodobě stavěl za úspěšné dokončení církevních restitucí a navrácení lesních pozemků, z nichž mniši žijí.

Toto regionální přátelství na „věčné“ byznys časy a vlastně celý tento příběh vytvářejí alarmující svědectví o vývoji (resp. úpadku) naší společnosti po listopadu 1989. Jde o bezpáteřně normální průsečík prozápadních elit s komunistickou minulostí, kde se potkávají „nezávislí“ novináři, přední reprezentanti jihočeské pravice i národně-konzervativních kruhů, draví oligarchové, MOTO-ekologobé kolem své pražské lídryně z Dekonty (Dobrá Voda u Prášil) a proruští přátelé s odznaky Havla a Masaryka. Od ostře sledovaných televizních debat až po miliardové projekty, nedotknutelnou “boží” církev a dotační toky se tak ukazuje, že skutečná moc v České republice nezná ideologické hranice a řídí se výhradně čistým pragmatismem.

Ač jde o koláž, tak svatojířskou stuhu tahal na ruské ambasádě s Klausem, Zbytkem a se Zemanem i Pávkův stvořitel Petr Kolář. Přitom všem jde o svobodu a demokracii. Jenom ten výklad slov asi tak nějak pořád nepochopili.

Tvrdé jádro "Spolku přátel kláštera ve Vyšším Brodě"

                                                                                   

SvatoPluk vlastenecký

                                                   

MOTO zmetek a soudruh Zbytek

                                                  

Nechť žije “pragmatismus hlubocký”. ODS + Naše Česko, aneb Hlubockej Dlouhý s “budějckým” Jirsou plus jejich kámoš Martin Kuba. Jak jednoduché.

                                                   

Hlubocko-jihočeský pragmatismus Martina Kuby

                                                                           

Zbytkova Šumava ZNOVUZROZENÁ

Tyátr v Brodku a rozdávání fotek - Jak Petr Pavel udělal z dětí figurky pro svou kampaň

Zahájení letošního školního roku v podání prezidentského páru se stalo bezprecedentní ukázkou agresivního politického marketingu, který hrubým způsobem zneužil nejmladší děti k vlastní sebeprezentaci a evokoval ty nejtemnější momenty předlistopadové totalitní propagandy. Distribuování oficiálních fotografií první dámou Evou Pavlovou roudnickým prvňáčkům na ZŠ Jungmannova překročilo veškeré meze vkusu a stalo se jasným symbolem nevhodné a předčasné předvolební kampaně zaměřené na generaci, která se v novém prostředí teprve začíná orientovat a namísto politické indoktrinace by měla vnímat spíše laskavou podporu. 

Po loňském čepičkování na základní škole Pečky, kde děti musely sedět před soudruhem prezidentem striktně rozděleny podle barevných kšiltovek jako barevné figurky v bizarní politické choreografii, vyrazil tento týden soudruh prezident Petr Pavel zahájit školní rok do ZŠ a MŠ T. G. Masaryka Brodek u Konice, kde tento nedůstojný tyátr dotáhl k naprosté absurditě. Samotnému projevu zde navíc předcházelo takové technické fiasko, že mnohým přítomným okamžitě naskočila vzpomínka na legendární film režiséra Jana Svěráka Obecná škola (1991). V něm ticho ve třídách náhle protrhne extrémně hlasité praskání, pískot a skřípění starého školního rozhlasu, při kterém Igor Hnízdo i všichni žáci s bolestivým výrazem ve tváři ztuhnou a instinktivně si zacpou uši, načež z reproduktoru zazní nezaměnitelný hlas ředitele v podání Rudolfa Hrušínského s dnes již zlidovělou hláškou, že rodiče, kteří chtějí vidět idiota, se mají dostavit do ředitelny, doplněnou o varování, aby děti neolizovali v mrazu železné zábradlí. Stejně jako v této komediální scéně z poválečného školství, i v Brodku u Konice předcházelo hlavním slovům nepříjemné praskání a šum staré techniky, což jen podtrhlo celkovou bizarnost situace, kdy hlava státu vystoupila na pompézně vyvýšeném pódiu před nastoupenými žáky. Tato podivná inscenace s uniforami a prapory vyvolala u kritické veřejnosti oprávněné paralely se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem a jeho kultem osobnosti. Očividná inspirace autoritářskými rituály, kdy vůdce shlíží na vystrašené poddané (děti a jejich rodiče) z tribuny pod rouškou údajného ručně psaného přání dětí, jen potvrzuje, že současná hlava státu a jeho okolí bezostyšně oživují normalizační metody povinných školních nástěnek a masové politické agitace z dob Klementa Gottwalda či Gustáva Husáka. 

Téměř pohádkový rozměr tomu všemu dodala oficiální informace, že návštěvu soudruha prezidenta iniciovaly samy děti, které Petru Pavlovi napsaly dopis. Nikoli tedy paní ředitelka školy Kateřina Dostálová kandidující za KDU-ČSL, jak šířily některé dezinformační kanály.

„K budování a obraně demokratické vlasti buď připraven! 

S Ruskem už nikdy na věčné časy!“

Děti se o prázdninách tak moc těšily do školy, že napsaly panu prezidentovi, aby za nimi přijel na zahájení školního roku. I děti z Brodku u Konice milují svého soudruha prezidenta, protože samy usilují o zachování svobody a demokracie v zemi.

Hlavně na tu pivnici, která u příležitosti zahájení školního roku točila černýho Poškoláka. První pivko pro děti zdarma.

                                                                                       

Bývalý bolševický z**d vůdcem pražské alegorie Harley Davidson (Pávkovi vlci). Právě jsme se stali svědky prvomájového průvodu, který se spanile prohnal Prahou 5. září 2026. Do jakých absurdit nás tenhle bezpáteřní gumovej panák ještě zavede/zaveze, nechci ani předjímat. Opravdu ze sebe nechá 800 harleyářů dělat hradní komparz, a dobrovolně tak podporuje propagandu někdejšího komunistického agenta Pávka? Já dodnes považoval motorkáře za svobodomyslné “tvrďáky”.

Tak prej rocková hvězda. Kam se hrabe hvězda narcisů Kikina Klaus. Je to českej Kim Čong-un.

Jak si Kuba pro Budvar přišel

 

Snahy o privatizaci národního podniku Budějovický Budvar představují jeden z nejdelších a nejvýbušnějších příběhů v historii českého státního majetku. Zatímco uplynulá desetiletí provázely především ekonomické debaty a právní bitvy o ochranné známky, současné dění posouvá celou záležitost na čistě politické roviny. Nejnovější rozruch vyvolal nečekaný krok ministra zemědělství Martina Šebestyána (SPD), který do dozorčí rady tohoto strategického pivovaru nominoval jihočeského hejtmana Martina Kubu (Naše Česko, ex-ODS). Vstup takto vlivného politického a ekonomického hráče okamžitě oživil letité spekulace a vyvolal vážné obavy odpůrců privatizace, kteří se obávají, že se v zákulisí začíná formovat půda pro budoucí prodej cenného státního podniku.

Tato nominace je o to překvapivější, že přichází v době masivní personální obměny úřadů a státních firem, kterou kritici často označují za systematické obsazování pozic lidmi loajálními vládnímu establishmentu. Že vládní tábor (ANO, SPD, Motoristé sobě) udělá výjimku právě v Českých Budějovicích a dosadí do čela kontrolního orgánu výraznou tvář opozice, vyvolává řadu otázek o skutečné motivaci tohoto kroku. Na jednu z nich může odpovědět odvolání Drahoslavy Brabcové z pozice vedení jihočeského Státního zemědělského investičního fondu (generálním ředitelem SZIF je Petr Dlouhý), kterou po "dočasné správě" (Slavomír L. Vacík) má dle "interních" informací nahradit odborník z Kubova okolí. Spekulace o možných politických obchodech navíc umocňuje podivná situace v nedalekých Strakonicích (volební obvod č. 12), kde hnutí ANO nepostavilo vlastního senátního kandidáta, zatímco kampaň opozičního uskupení NAŠE Česko se opírá o všudypřítomnou vizuální podporu právě hejtmana Kuby. Stojíme na prahu nové vlny pokusů o privatizaci Budvaru, nebo jde "jen" o pragmatické rozdělování sfér vlivu?

O privatizaci Budvaru se opakovaně mluví už od počátku 90. let, kdy v rámci kuponové privatizace prosadil ministr zemědělství Josef Lux (KDU-ČSL) vynětí pivovaru ze seznamů kvůli obavám ze ztráty ochranných známek. Tlak vzrostl na přelomu tisíciletí, avšak vláda Miloše Zemana (CSSD) v roce 2002 veškeré projekty zamítla ze strategické obavy, že by podnik mohl skončit v rukou amerického holdingu AB InBev. Dosud nejvážnější pokus podnikl v roce 2007 ministr zemědělství Petr Gandalovič (ODS) za Topolánkovy (ODS) vlády, který zahájil kroky k přeměně pivovaru na akciovou společnost s cílem prodat podíl strategickému partnerovi. Tento proces ale zbrzdil odpor opozice, tehdejšího ředitele pivovaru Jiřího Bočka a pád vlády v roce 2009.

Téma vyvrcholilo v únoru 2012 za ekonomické krize, kdy privatizaci otevřeně podporoval ministr financí Miroslav Kalousek (v té době za TOP09, ex-KDU/ČSL). Ministr zemědělství Petr Bendl (ODS) tehdy nařídil v Budvaru mimořádný audit zaměřený na hospodaření a právní spory. V médiích se objevily informace o plánu odvolat úspěšného ředitele Jiřího Bočka. Ten se prodeji ostře bránil s argumentem, že by privatizace okamžitě ohrozila celosvětové spory s americkým gigantem Anheuser-Busch o značku Budweiser, což by drasticky snížilo hodnotu podniku. Nitky zájmů tehdy směřovaly k vlivné jihočeské buňce ODS, kterou vedl tehdy proruský ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS). Ten byl politickým chráněncem klíčové postavy jihočeského byznysu Pavla Dlouhého (ODS), známého jako „Kníže z Hluboké“. Podle celostátních médií stáli za tlakem na odvolání Bočka právě tito regionální kmotři v čele s Dlouhým s cílem dosadit vlastního člověka do managementu, získat kontrolu nad finančními toky pivovaru a připravit půdu pro privatizaci.

Jiří Boček se proti těmto tlakům otevřeně ohradil v pořadu Hyde Park na ČT24, kde odmítl nestandardní formu ministerské kontroly a nepřímo potvrdil, že za útoky na jeho osobu stojí zájmové skupiny spojené s jihočeskou ODS. Prohlásil, že se kolem pivovaru stahují hyeny a vlci, přičemž naznačoval roli Pavla Dlouhého (ODS) a pražského lobbisty Iva Rittiga (ODS). Boček tehdy tlak ustál. Masivní odpor veřejnosti, jihočeských samospráv i opozičních politiků, kteří z něj udělali symbol ochrany národního stříbra před kmotry, donutil ministra Bendla (ODS) od záměru na jeho odvolání ustoupit. Celý pokus o ovládnutí podniku pak definitivně smetl se stolu tehdejší premiér Petr Nečas (ODS) s prohlášením, že Budvar privatizován nebude, čímž debaty na další dekádu utichly. Jiří Boček nakonec ve funkci ředitele setrval až do konce roku 2016, kdy odešel ze zdravotních důvodů.

Debata o politickém vlivu na národní podnik získala letos v srpnu zcela novou kapitolu. Ministr zemědělství Martin Šebestyán (SPD) totiž "oficiálně" jmenoval do dozorčí rady Budvaru jihočeského hejtmana a lídra hnutí NAŠE Česko Martina Kubu (ex-ODS). Šebestyán tento krok veřejně zdůvodnil tím, že pro pivovar je logické úzce spolupracovat s Jihočeským krajem. Jmenování, které proběhlo za současné vlády premiéra Andreje Babiše (ANO), v níž resort zemědělství vede právě SPD, okamžitě vyvolalo ostrou pozornost veřejnosti. Lidé se totiž obávají dalšího nabobtnání oligarchizace v České republice.

                                                      

NAŠE VŠECKO

Chystá hlubocká mafie další politický atentát?

Předvolební atmosféra v Hluboké nad Vltavou nabrala doslova vražedné tempo. Současní vládci města mají tak nefalšovaný, panický strach ze ztráty svých koryt, že se neštítí padat do čím dál hlubší morální stoky. To, co ještě včera vypadalo jako ubohý, amatérský pokus digitální „inteligence“ dehonestovat opoziční hlasy, dnes naplno odhaluje prohnilost místního systému. Zoufalá parta hlubockých kriplů oprášila dvanáct let starou fotku a zasunula ji do smradlavé díry svého pána – stejný odporný základ, který kdysi použili k mé osobní dehonestaci, kdy lživé pamflety nelegálně vylepovali po Hluboké a okolních obcích, a co hůř, v okolí škol, kam chodily moje děti. Chucpe nejhrubšího zrna! Jediná tleskající těmto lživým postům je zatím jistá Anet Koktavá, která v těchto souvislostech asi vůbec nic nechápe.

Ve své bezbřehé agónii mě v reakci na včerejší článek Dno ubohosti: Páni z Hluboké klesli na úroveň falešných profilů! začali násilně spojovat s kandidující stranou Politika je služba a panem Veberem. Realita? Toho člověka jsem v životě osobně nepotkal. O hlubocké politice jsem s ním nemluvil, drtivou většinu z 21 kandidátů vůbec neznám a jejich program mě prozatím minul. Jenže hoši z podparoží asi neunesli, když jsem veřejně upozornil na jejich falešný profil podporující ODS a ANO mistra Soukala. Frustrovaný administrátor tohoto fake účtu se proto opět spojil s “umělou inteligencí” a vysral dezinformační hovna hned ve dvou verzích (viz. níže).

Tohle hodně mizerné divadlo není ani po 12 letech od jejich prvního útoku na mě náhoda. Pod načančanou hlubockou dokonalostí a pozlátkem musí být ukryt tak gigantický poklad bordelu, špíny a podvodů, že mocným stojí za to veřejně likvidovat každého, kdo odmítá jít s nimi jako poslušná ovce a otevřeně kritizuje jejich přešlapy. Aktuální situace v Hluboké nad Vltavou tak začíná být extrémně vážná a nebezpečná. Nezapomínejme na nedávný žhářský útok namířený proti jednomu z opozičních politiků, který se nebál ozvat a kdosi mu nechal zapálit auto. Tohle už nejsou politické žabomyší války. To jsou skutečně mafiánské praktiky.

Doufám, že v nadcházejících komunálních volbách občané vystaví stopku všem těmto duševním mrzákům, kteří se neštítí ničeho a stojí i za profilem Jakub Dvořák. Pokud máte jakékoliv indicie o potenciálních útocích na některého ze spoluobčanů, neváhejte a obraťte se na Policii ČR. Tohle už není prdel a skutečně může jít o život.

                                                                     

Troll trotlovitý je velmi vzácný druh idiota obecného, který se u nás vyskytuje pouze v hlubocké rezervaci. Ač se o jeho původu zatím moc neví, tak v hlubockém revíru se poprvé objevil zhruba před dvanácti lety. Jde o plachého tvora, vyhledávajícího společnost podobně přízemních idiotů. Coby jedinec je naprosto neškodný, ale v tlupě idiotů je pro své okolí velmi nebezpečný.
(Ilustrační foto - jistá podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná)

                                                

Kluk jak buk je nově na FaceBUKU. 

Happy lži 

Kdo z těch všech přizdisráčů by měl odvahu vystoupit sám proti „zavedeným stranám“? Asi nikdo. I tak jsem v roce 2014 získal 11. místo z 21 kandidátů, ale kvůli přepočítávání hlasů na mandáty jsem neměl žádnou šanci. Do politického boje jsem šel právě proto, abych lidem otevřel oči a ukázal, že v Hluboké nad Vltavou je něco hodně špatně. V roce 2010 jsem jen doplňoval kandidátku a v roce 2018 jsem záměrně kandidoval za Piráty z poslední, tedy 21. pozice. Druhou příčku na kandidátce si totiž prosadil dnešní lídr hlubocké SPD, který práskal kmotrovi ještě za tepla. Takže asi tak k mým politickým nezdarům - HAPPY DEAL od Dejvida