Dno ubohosti: Páni z Hluboké klesli na úroveň falešných profilů!

 

Strach má kurva velké oči a hlubockým papalášům už teď tečou sračky po nohách a plní gatě vlastním politickým průjmem. To, čím se tahle nedotknutelná mafiánská sebranka přežírala přes tři dekády během svý neomezený despocie, z nich teď nekontrolovatelně blije a chčije všemi tělesnými otvory. Jeden z těhle odporně zapáchajících produktů paniky dokonce dostal i lidský jméno – Jakub Dvořák.

Tenhle kybernetický kluk jako buk, vyhoněný v laboratořích naprostýho zoufalství, se očividně skvěle vyzná v sociálním hnoji plném sociopatů a psychopatických kriplů. Proto také 22. července 2026 konečně dobyl Facebook. Tenhle mladej, vymazlenej a umělou inteligencí vygenerovanej sameček s pinďourem ustrašeně schovaným za logem „demokratické partaje“ má sice k dnešnímu dni jen 13 virtuálních přátel, ale o to víc mu stříká ambiciózní sperma do hlavy. Kromě poslušnýho nahánění ovcí na hlubocké setkání s předsedou ODS Martinem Kupkou má totiž jedinej zasranej životní úkol: blít špínu na opoziční hnutí Politika je služba, protože zbytek kandidujících stran a hnutí jde na ruku zdejšímu “politbyru”. A to vč. "vůdce" SPD, který se pod parožím neštítil práskat své pirátské kolegy.

A terč si tahle digitální kurvička vybrala opravdu hrdinsky. Útočí na člověka, kterému v zimě nějakej další anonymní zmrd z hlubockýho podsvětí nechal preventivně zapálit osobní auto. Jak ironické, jak „demokratické“, ty vole.

Důvody, proč tahle hlubocká žumpa opět zaplavuje veřejnej prostor starostou prezentované „dokonalé Hluboké“, jsou v zásadě dva. Buď se zdejší mafiánská chátra k smrti bojí, že jim po 32 letech vyschne jejich posvátnej penězovod, nebo jim spánek totálně mrdá samotné policejní vyšetřování. Z něj by totiž mohl – ale samozřejmě také nemusel – vyjít jako objednavatel žhářskýho útoku nějakej zkorumpovanej parchant, co sedí prdelí přímo na radničních razítkách. Tedy na místech, kde se bezostyšně porcují medvědi a rozhoduje se o tom, jaký prachy a hlavně kolik jich nateče do kapes vyvolených buranů přisátých na hlubockej katastr. 

Téměř 1/3 století neomezený moci se prostě pouští kurva těžko, zvlášť když už je na kilometry daleko cejtit hnilobnej zápach posranejch gatí těch neomezených vládců hlubockýho podzámčí a směle pokračuje zastrašování politické opozice. Tohle není Hluboká, jakou jsem znal do vzniku zdejší rezervace ODS. Tohle je naleštěná bída pro přisluhovače (ne)mocných a samozvaných pánů, kteří si město ukradli pro sebe a své známé. A kdo jde proti, ten má na DLOUHÁ léta štempl NEŽÁDOUCÍ.

                                                                               

Pokud hvězdy z předních příček JEDNIČKY neprojdou do zastupitelstva, tak se "tradiční systém" hlubockých pánů rozpadne. Je jen na voličích, zda se po DLOUHÝCH 32 letech konečně probudí, nebo budou panstvu sloužit dál jako ti největší ubožáci v naší zemi. Šance je letos veliká, jak tento politický pravěk už konečně poslat do hlubo(c)kého zapomnění.

Čisté Budějovice, čisté ruce. ODS a Naše Česko proti kmotrům!

 

Společnost Naše Česko servisní s.r.o., která se v obchodním rejstříku skví od konce dubna, je učebnicovým příkladem toho, jak se dělá moderní politický full-service, kde by se slovo „servisní“ dalo s lehkým úsměvem a bez ztráty významu zaměnit za „servilní“. Tato budějovická reklamní agentura z Pražské třídy sice papírově nabízí překlady nebo fotografické služby, ale jejím skutečným posláním je s podlézavou úslužností umetat marketingovou cestičku a prokazovat přehnanou ochotu jednomu konkrétmi muži. Tím není nikdo jiný než jihočeský hejtman Martin Kuba, který po svém teatrálním odchodu z ODS dospěl k názoru, že zavedené značky jsou už vyčerpané, a tak si pro vlastní politický prospěch založil víceméně sólový projekt NAŠE Česko. Aby byla tato nová kapitola dokonale zajištěna, vznikla právě tato servisní, či spíše servilní schránka, v níž si Martin Kuba pro jistotu podržel padesátiprocentní majetkový podíl a zbytek svěřil svým nejvěrnějším souputníkům – sluhovi Petru Marošovi a své „věrné“ manželce Denise Kubové. Celé toto trio, které spolu v dokonalé symbióze léta rotuje v investičních skupinách, jako je Omnia Invest Group, nebo v charitativních fondech, tak pouze přeneslo své osvědčené mechanismy z komerčního developmentu do politického marketingu, kde se dřívější servilita vůči strukturám ODS elegantně transformovala do služeb novému vůdci. Výsledkem je dokonale uzavřený ekosystém, který sází na naivně přiblblé a nepoučitelné voliče, kteří po všech historických zkušenostech stále dokola projevují slepou víru v (ex-)ODS kmotry a věří, že tento byznysový holding s politickou tváří přinese záchranu národa, jako to v minulosti dokázal bývalý estébák Andrej Babiš z hnutí ANO.

Spojme síly proti kmotrům z ODS!

Teplárny a mlékárny slouží všem Budějčákům. Ne kmotrům.

Neexistující výsledky, které jsou vidět.

Martina Kubu mám fakt rád. Kde může, tam pomůže.

Veverkův Osamělý vlk odkrývá nejen letecké souboje RAF, ale i hluboké vnitřní bitvy skutečných hrdinů

 

„Někdy je nejtežším soupeřem tvá vlastní mysl“

Tento týden vstoupilo do kin hrané dokumentární drama režiséra Ondřeje Veverky Osamělý vlk, které mapuje osudy slavného stíhače RAF Josefa Františka. Snímek vznikl v produkci společnosti Rolling Media hlavního producenta Vítězslava Jandáka ml. a v koprodukci s Českou televizí. Klíčovou roli při vzniku tohoto snímku sehrálo právě ostravské studio České televize pod vedením kreativní producentky Lenky Polákové. Významnou zásluhu na realizaci projektu měl také otec hlavního producenta, známý herec a bývalý politik Vítězslav Jandák starší, který díky svým dlouholetým osobním i profesním známostem v ostravském televizním studiu pomohl celou spolupráci úspěšně propojit. Natáčení filmu probíhalo z velké části v Moravskoslezském kraji, kde filmaři v Ostravě-Koblově vybudovali věrné kulisy britských kasáren, přičemž dalším z koproducentů se stalo ostravské QQ studio.

Režisér a autor scénáře Ondřej Veverka uvedl, že cílem nebylo natočit pouze klasický válečný film plný střelby, ale hluboký psychologický příběh člověka, který žil naplno a neustále překračoval hranice. Josef František měl pověst rebela, který se kvůli problémům s kázní raději spojil s Poláky (bojoval v polské 303. stíhací peruti) a klíčovým impulsem pro název i samotný koncept byla Františkova unikátní taktika. Velitelé mu kvůli jeho individualizmu nakonec udělili status „hosta perutě“, což mu umožnilo létat samostatně. Poláci jeho taktice říkali „metoda Frantiszka“, Britové ji překřtili na „lone wolf“ (osamělý vlk), odkud pramení ústřední motiv filmu.

Josefa Františka si producent Jandák ml. vybral pro jeho nespoutanou osobnost a rebelství, což přesně zapadá do jeho dlouhodobého zájmu o morálně komplikovaná témata, který potvrdil již v Anatomii zrady (2020). Cílem nebylo vystavět letci dokonalý, ale nudný pomník. Fascinující byla naopak Františkova dvojí tvář – genialita ve vzduchu v kontrastu s povahou neřízené střely na zemi, která ho přiváděla do permanentních konfliktů s vojenskou kázní a autoritami. Skutečnost, že kvůli své tvrdohlavosti raději bojoval v polské 303. peruti, se stala ideálním materiálem pro psychologicky silné drama. Tento záměr koncepčně navazuje na společnou tvorbu Jandákovy společnosti Rolling Media a režiséra Ondřeje Veverky. V ní se systematicky zaměřují na osudy lidí drcených totalitou a válkou, jako tomu bylo v projektech Kuratorium (2022) nebo My, občané Protektorátu (2024). Tragický příběh letce, který utíkal z okupované vlasti přes Polsko a Francii a zahynul v pouhých 26 letech, perfektně doplňuje mozaiku lidských dramat, jež chce producent divákům vyprávět. Aby však téma nezapadlo jako rigidní akademický dokument, hledal způsob, jak zprostředkovat národní hrdost moderní generaci bez zbytečného patosu. Výsledkem je sice finančně značně ořezaný, ale jinak originální koncept propojující dynamické hrané dokudrama se špičkovými 3D vizualizacemi leteckých bojů, vynikající hudbou Jakuba Řehoře a paralelním vydáním komiksového románu s kresbami Jakuba Duška. Za zmínku stojí také limitovaná edice Botas x Osamělý vlk. Film i bota totiž sdílejí stejné poselství – jsou věnovány všem, kteří nezůstali stranou.

Slavnostní uvedení snímku, které proběhlo 25. srpna v pražském kině CineStar Anděl, však získalo zvláštní, až paradoxní náboj ve chvíli, kdy do sálu vstoupil prezident Petr Pavel, aby filmu udělil svou osobní záštitu. Pro mnohé to byl moment hluboké úcty k národní historii, pro jiné ale bolestné připomenutí historické ironie, kdy památku československého vlastence a hrdiny uctívá muž, který do listopadu 1989 aktivně sloužil v armádě oddané nepřátelskému Sovětskému svazu. Tento hluboký rozpor lidských hodnot a dějin se bolestně promítl také do vztahu dvou generací rodiny Jandákových. Mladý a ambiciózní producent Vítězslav Jandák mladší prožíval chvíle obrovské hrdosti a vděku, když hlava státu svou autoritou podpořila jeho kulturní projekt a vyjádřila respekt k odkazu našich dějin. Na druhé straně barikády však stojí jeho otec, Vítězslav Jandák starší, zkušený politický matador, v jehož očích tato gesta nemohou smazat stíny minulosti. Jeho pohled zůstává nekompromisní a kritický, zatížený Pavlovým předlistopadovým členstvím v KSČ a tehdejší kariérou, kterou vnímá jako morální selhání, jež nelze jednoduše přejít. Zatímco plátno kina oslavovalo čisté hrdinství letce Josefa Františka a jeho kamarádů, v mé mysli se začala rodit fascinující, byť čistě hypotetická otázka pro budoucnost české kinematografie. Dočkáme se někdy filmu, který by se namísto černobílého hrdinství nebál podívat do temných zákoutí naší nedávné historie a zmapoval osud komunistického agenta s krycím jménem Pávek? Sledovat na stříbrném plátně vnitřní svět muže, který prošel složitou transformací z loajálního vojáka totalitního režimu až na nejvyšší ústavní post demokratické země, by mohl být strhující příběh o moci, svědomí a nejednoznačnosti lidského osudu.

                                                                                

Film zatím nevznikl, ale komiks o Pávkovi už existuje

                                                    

Milé děti, milí školáci. Tak jako každý den si mě nalaďte na mém facebookovém profilu také 1. září v obvyklém čase od 7:00.
Váš soudruh prezident Petr Pavel, někdejší bolševický agent Pávek.

Hluboká nad Vltavou na prahu změny: Probudí se město po 32 letech?

Nadcházející volby do zastupitelstev obcí, které se uskuteční v pátek 9. října a v sobotu 10. října 2026, mohou pro Hlubokou nad Vltavou znamenat historický zlom. Mezi obyvateli sílí hlasy, že je nejvyšší čas vyvětrat devadesátkové pavučiny z hlubocké radnice. Od roku 1994 zde totiž nepřetržitě vládne stabilní tandem Občanské demokratické strany – starosta Tomáš Jirsa a místostarosta Pavel Dlouhý, Po DLOUHÝCH 32 letech stejného vedení se však zdá, že se atmosféra ve městě zásadně proměňuje a lidé odmítají i “nastrčené” loutky hlasující pro “tandemový byznys” (NAŠE Česko). Bohužel tito ohnutě loajální zastupitelé dost často vedou i letošní kandidátky či jinak usilují o posty zastupitelů.

Jasným důkazem této změny byla mimořádná reakce na pondělní zasedání zastupitelstva města. To proběhlo krátce před zveřejněním kandidátních listin a ukázalo, že lidé začínají vnímat veřejný politický prostor zcela novým způsobem. Občané Hluboké si stále více uvědomují, proč je důležité politiky kontrolovat, dívat se jim pod ruce, pravidelně sledovat úřední desku a osobně se účastnit veřejných jednání. Vysoká účast Hlubočáků na tomto zastupitelstvu vyvolala vlnu nadšení a optimismu.

O tom, jak silný moment to pro město byl, svědčí i bezprostřední reakce obyvatel a účastníků na sociálních sítích.

Jedna z účastnic poděkovala veřejnosti za nevídaný zájem: „Dobrý večer, chtěla bych poděkovat veřejnosti za dnešní účast na zastupitelstvu. Židle byly plné a lidé i stáli!!! Přesně takto to má na zastupitelstvu vypadat! Děkuji za váš zájem. Konkrétní průběh a připomínky k jednotlivým bodům uveřejníme, hned jak budeme mít zpracován záznam ze zastupitelstva. Pěkný večer a děkuji.“

Další z komentářů poukázal na historický rozměr události: „Taková účast nebyla nikdy v historii města! Hluboká se mění a už se to nezastaví.“

Lidé oceňovali zejména vysokou úroveň debaty, i když chování některých stávajících politiků naráželo na kritiku: „Bylo fajn vidět, že má tolik lidí zájem o hlubocké dění. Ještě více fajn bylo vidět, že se vedla veskrze věcná diskuse bez zbytečných emocí a že se zároveň podařilo oslovit a otevřít různá složitější a problematická témata, byť se někteří zastupitelé města všemožně snažili situaci zlehčovat, odvraceli pozornost jinam a hráli na čas… Díky všem.“

Podobně konstruktivní tón rezonoval i v dalším hodnocení: „Skvělá účast a skvěle připravené příspěvky do diskuse. A zároveň i klidný průběh bez zbytečně vyhrocených emocí. Díky příspěvkům k programu a navazujícím dotazům je celkem jasné, že je co zlepšovat v přístupu města k jeho fungování. Děkuji všem za účast, aktivitu a zájem.“

Pondělní zasedání jasně ukázalo, že Hlubočáci již nechtějí být pouze pasivními pozorovateli. Říjnové volby tak nebudou jen obyčejným hlasováním, ale dost možná referendem o tom, zda město zůstane v rukou politických matadorů minulých dekád, nebo vykročí vstříc otevřenější a transparentnější budoucnosti.

 

Proč by hospodský Packa dnes hnal agenta Pávka ze své hospody svinským krokem

Pokud jste četli kultovní román Jana Pelce ...a bude hůř, inspirovaný americkými beatniky, pak jste se mohli seznámit s reálným centrem předlistopadových mániček – lidovým bufetem a hospodou U Boučků v severočeském Klášterci nad Ohří (v knize obec Klostrdlé). Jan Pelc tento román napsal ve francouzské emigraci, kam odešel v roce 1980. Dílo reflektuje jeho vlastní zkušenosti z drsného prostředí severočeského undergroundu v době normalizace a poprvé vyšlo v roce 1985 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem.

Ve stejnojmenné filmové adaptaci režiséra Petra Nikolajeva z roku 2007 ztvárnil roli skutečného hospodského Packy herec Michal Gulyáš, který hlavním hrdinům zajišťoval útočiště a „poslední oázu“ svobody v tehdejším totalitním režimu. Samotná hospoda se však pro potřeby natáčení v reálu natáčela v Hostinci U Boučků v obci Nučice v okrese Praha-západ.

A právě Michal Gulyáš hraje v dnešním mediálním prostoru ne příliš oblíbenou roli. V období normalizace stál na opačné straně barikády než vládnoucí komunistický režim podporovaný agenty Burešem a Pávkem. Jako mladý člověk se pohyboval v prostředí uměleckého undergroundu. Tehdejší "bolševický normál" pro něj představoval nesvobodu a totalitní útlak, což ho formovalo k rebelii a touze po svobodném projevu. Tuto zkušenost později umělecky zúročil právě v roli Packy ve filmu "...a bude hůř". Po sametové revoluci v roce 1989 však Gulyáš, podobně jako řada tehdejších nonkonformních umělců, postupně ztratil iluze o nově nastoleném společenském uspořádání a prošel vystřízlivěním z divokého kapitalismu. Podle svých slov začal vnímat novou realitu jako prostředí, kde si kapitalismus přeje pouze výhodné podmínky. Vadil mu vznik sociální nerovnosti, nárůst bezdomovectví, exekucí a to, co sám označil za kapitalistickou snobárnu. Tento odpor k sociálnímu bezpráví a kritika sociálních dopadů ho postupně nasměrovaly k vyhraněné levicové politice. Když v lednu 2017 oznámil záměr kandidovat na prezidenta, ostře se opřel do tehdejších miliardářů, oligarchů i vlivných zákulisních figur (kmotrů) a prohlásil, že volba hlavy státu se stala národní reality show. V této době se již zcela rozešel s většinovým názorovým proudem české umělecké scény. Začal ostře kritizovat takzvanou Pražskou kavárnu a spolky jako Milion chvilek pro demokracii. Zapojené herce označil v jejich politických rolích za tragikomické a striktně odmítl tezi, že by umělci měli fungovat jako morální autority společnosti. Dlouhodobě se vymezuje také proti České televizi, kterou považuje za jednostrannou, přičemž jako řešení prosazuje zrušení koncesionářských poplatků či rovnou její "zestátnění". Od roku 2017 po současnost se tak Gulyáš plně profiluje jako protisystémový, levicově-patriotický politik vyznávající radikální vlastenectví a odpor k elitám, což ho dovedlo až ke spojení s koalicí Stačilo!

Ač osobně odmítám všechny bývalé i současné komunisty, fašisty, nacisty, homofoby či xenofoby, nemalý, byť kritický prostor dostává převlečený bolševik Petr Pavel (ex-agent Pávek) a dnes poprvé i Michal Gulyáš. Nyní se prosím zamyslete, kdo a s jakou nálepkou je pro společnost nebezpečnější. Zda kovaný oportunista, či za každého režimu nepohodlný vyvrhel společnosti. 

                                                                                  

Největší bizár polistopadového vývoje české společnosti spočívá v tom, že antikomunisté volí předlistopadové komunisty a tajné agenty tehdejších represivních složek.

                                                                                       

                                                   

Mnozí antikomunisté (Koller, Pecková, ..) stále upřednostňují bývalé komunisty místo toho, aby hledali prezidentského kandidáta bez bolševické minulosti - Bez komunistů.cz

                                                 

Vypeckované “demokratky”. Ta vlevo - bývalá komunistická politručka školila lampasáky v oboru marxismus-leninismus.

                                                                                   

                                                                                   

                                                

Soudruh prezident s krávou demokratkou na “Babišově” živitelce. Sám osobně na agrobaronu představil vlastní odrůdu bolševníka velkolepého, který pravděpodobně získá hlavní cenu letošního 52. ročníku ZŽ.

Po Karlínu Hluboká. Aktivisté z Prahy rozjeli akci proti Postřižinské zahradě

V souvislosti s podáním „vysvětlení“ se rozjela další akce proti Postřižinské zahradě v Hluboké nad Vltavou. Tentokrát v „režii“ aktivistické skupiny zformované kolem Miloše Závory, zakladatele iniciativy Česko bez hluku, a pražských politiků z hnutí REZIDENTI 1 propojených s Národně sociální stranou, lídra Martina Motla a místostarostky Prahy 1 Kateřiny Klasnové (někdejší poslankyně a místopředsedkyně strany Věci veřejné). Tato skupina dlouhodobě podrobuje ostré kritice venkovní areály a klubové scény jako Kasárna Karlín, Fuchs2 a Bike Jesus. Hlavním důvodem snahy o radikální omezení či úplné ukončení jejich provozu je „ochrana“ obyvatel před extrémním hlukem, který v oknech blízkých rezidenčních budov dosahuje podle měření kritiků až 80 decibelů a šíří se jako nízkofrekvenční vibrace přes vodní hladinu Vltavy i z fyzicky vzdálenějších klubů na ostrově Štvanice. Kritici poukazují na systematické nedodržování nočního klidu po 22. hodině, hluk doprovázející odchod tisíců (?) návštěvníků a obviňují město z upřednostňování komerční zábavy před právem občanů na odpočinek, přičemž vůči areálu v Karlíně již úspěšně prosadili povinnou instalaci omezovačů zvuku a dřívější ukončování venkovních akcí. Druhá strana sporu, tedy provozovatelé dotčených kulturních objektů, se však proti těmto restrikcím ohrazuje s tím, že tyto projekty zachránily chátrající historické prostory před demolicí a proměnily je v nepostradatelná komunitní centra, galerie a místa pro rozvoj nezávislé kultury. Manažeři klubů na Štvanici (kde developeři plánují další "kongresový zimák") argumentují, že ostrov leží v bezpečné vzdálenosti od souvislé zástavby a tvoří nezbytný prostor svobody pro menšinové žánry, přičemž pro zachování pořádku sami zavádějí specializované týmy a technické úpravy prostor a varují, že tvrdá regulace pouze vytlačí noční život do nekontrolovaných a neoficiálních míst v ulicích metropole.

Do tohoto celospolečenského střetu o podobu městského veřejného prostoru vstupuje také dlouholetý senátor za ODS a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa. Vztah mezi ním a zmíněnou skupinou pražských kritiků hluku je vymezen společnou politickou linií v otázce pravomocí samospráv a regulace hlučných akcí, neboť senátor v rámci celostátní politiky dlouhodobě zastává pozici, že obce musí mít silné nástroje k obraně svých občanů před hlukem a narušováním veřejného pořádku. Aktivistická iniciativa Česko bez hluku navíc ve své agendě přímo reflektuje a sdílí zkušenosti z Jirsou vedené Hluboké nad Vltavou, která „aktuálně“ naráží na legislativní limity při pokusech omezit hudební festivaly pořádané v těsné blízkosti obytných zón. Senátor Tomáš Jirsa (ODS s podporou Svobodných) tak pro hnutí REZIDENTI 1 a Miloše Závoru představuje vlivného politického spojence na parlamentní úrovni, který „pomáhá“ legitimovat jejich boj proti alternativním DIY kulturním centrům a prosazuje přísnější legislativní mantinely pro venkovní produkce na úkor dosavadní benevolence úřadů. To se však v hlubockém podzámčí týká pouze akcí, které pan Jirsa nespolupořádá se svou "nekulturní" radnicí. Ta naopak podporuje oblíbené ohňostroje a hluk při kulturních akcích v místní bažantnici (Hrady CZ), v těsné blízkosti ZOO (Marek Ztracený), na Baron Festu a v neposlední řadě na „centrálním“ náměstí v Hluboké nad Vltavou, kde „pravděpodobně“ nikdo nebydlí.

Nahnědlá kultura za STO

V 9 hodin dopoledne řešit noční klid v dané lokalitě je světový unikát. Tohle spíš zavání úřednickou šikanou.
"Pražákům těm je tu hej, ty nikam nezablouděj. S batohem na zádech sám, na strejdu Jirsu se ptám."

                                                                                      

V otázkách obrany "západní kultury" má Jirsa velmi blízko k náckům z SPD a Motoristů sobě 

Nakopou pankáči Jirsovi prdel?

                                                          

Praha volá „Běž domů, Ivane, ale Pávka nám tu nechte!”

 

Dnes večer proběhl před ruskou ambasádou v Praze tichý protest, který připomněl srpnové události z roku 1968 a dal jasně najevo, že historie se nesmí opakovat. Parčík Borise Němcova zaplnily stovky lidí, kterým není lhostejná naše minulost ani současná agrese na Ukrajině. Před 58 lety překročily sovětské tanky naše hranice a zadupaly naděje pražského jara do země. Dnes se ten samý brutální imperiální scénář z východu odehrává jen pár stovek kilometrů od nás. Právě proto se lidé na happeningu spojili, aby vyjádřili solidaritu napadené Ukrajině a vystavili účet letitému ruskému imperialismu.

Během večera zazněla mrazivá svědectví pamětníků, kteří zažili srpen 1968 na vlastní kůži a popsali začátek více než dvacetileté zničující okupace Československa. Historici a zástupci pořádajících organizací připomněli sílu, vůli a odhodlání tehdejší společnosti postavit se za svobodu a demokracii. Současně se však v projevech i diskusích odrážel fakt, že totalitní minulost má v naší zemi hluboké kořeny. To vše asi nejparadoxněji vystihuje fakt, že současní nejvyšší státní představitelé, prezident Petr Pavel (agent Pávek) a premiér Andrej Babiš (agent Bureš), patřili před listopadem 1989 právě k těm loajálním občanům, kteří kariérně podporovali KSČ a Sovětský svaz.

Především role Petra Pavla v utajovaném kurzu Zpravodajského institutu ZS GŠ ukazuje, jak hluboká tato loajalita byla. Tento institut připravoval výcvik zpravodajců, kde sice hrála roli jazyková vybavenost, ale velká většina činnosti spočívala ve zpravodajském výcviku. Frekventanti se učili sledování osob, které bylo zajištěno ve spolupráci s StB, nasazování odposlechů, zakládání mrtvých schránek, šifrování, získávání informátorů, jejich vydírání či vytváření legend pro cizí identitu. Petr Pavel dodnes nekomentuje, že mezi lidmi, kteří jeho a ostatní cvičili, byli právě příslušníci StB. Před přijetím byl navíc důkladně prověřován, což vyplývá z dokumentů, které sám zveřejnil. Prověrkami prošli i jeho příbuzní, včetně otce Josefa Pavla, který byl agentem vojenské kontrarozvědky. Petr Pavel tak nebyl pouze řadovým členem KSČ, jak sám tvrdí. Nejdříve sice hovořil o tom, že do strany vstoupil kvůli Gorbačovovi, což se ukázalo jako lež, neboť přihlášku podal již v roce 1983, ale postupně se vypracoval na člena stranického výboru a následně předsedu Základní organizace KSČ.

Navzdory těmto historickým paradoxům v našem nejvyšším vedení dnes lidé v parčíku Borise Němcova jasně demonstrovali, že hodnoty svobody a demokracie jsou pro ně prvořadé. Celé prostranství se rozzářilo světlem stovek prskavek jako symbol naděje a tichého odporu proti bezpráví. Následně Prahou z plna hrdla zaznělo symbolické a stále aktuální heslo „Běž domů, Ivane!“. Češi dnes ukázali, že budeme bránit svobodu a podporovat statečný boj Ukrajiny proti brutální síle, dokud to bude potřeba. Velké poděkování patří všem, kteří dorazili, i spolupořadatelům z řad Paměti národa, Evropského kongresu Ukrajinců, Člověka v tísni a Milionu chvilek pro demokracii. Svoboda není samozřejmost a dnešní večer byl důkazem, že ji lidé chtějí chránit i po boku bývalého bolševika Petra Pavla. Proč tak lpějí na bývalém komunistovi slibujícím věrnost komunismu a Sovětskému svazu, místo aby hledali prezidentského kandidáta bez této ostudně nepřijatelné minulosti, je naprosto "nepochopitelné".

U příležitosti 58. výročí sovětské okupace z roku 1968, sledujeme naprosto trapnou maškarádu a zbabělost většiny našich „objektivních“ médií a nezávislých novinářů (Respekt, Česká televize, Český rozhlas, ČTK, Deník N, …), kteří odmítají pravdivě pojmenovat morální úpadek dnešní společnosti. Je nehorázné, že téměř 37 let po revoluci oslavujeme přímé strůjce a sluhy ohavného totalitního režimu, který vzešel právě z tehdejší brutální invaze. Dokonalým příkladem je prolhaný soudruh ex-agent Pávek alias Petr Pavel. Jeho bolševická kariéra nebyla žádným mladickým zaškobrtnutím, ale chladnokrevným projevem bezbřehého oportunismu a bezpáteřnosti. Pro vlastní úspěch a prospěch bezohledně šlapal po osudech druhých lidí i po budoucnosti této země. Člověku, který žádnou páteř nemá a nikdy neměl, ji nelze narovnat, protože tento zrůdný rys má zkrátka v DNA. Na rozdíl od řady běžných občanů, kteří se tehdy ohnuli pod brutálním nátlakem a kvůli strachu o své děti, Pavel budoval nelidský režim zcela dobrovolně. Nikdo ho nenutil, rozhodl se sám kvůli vlastnímu korytu a nebýt roku 1989, sloužil by totalitě věrně dodnes. Opovrhuji všemi těmi, kteří tuhle převlečenou svini veřejně podporují a překrucují historická fakta. 

Někdejší soudruh komunista s krycím jménem Pávek nikdy (do prosince 1989) neodsoudil okupaci z roku 1968 a naopak až do listopadového převratu  v roce 1989 podporoval se zbraní v ruce vojska Varšavské smlouvy. Ostuda národa, která dnes moralizuje o svobodě a demokracii. Pávka a všechny tyhle bolševiky už nikdy více!

Během pražského jara v roce 1968 Miloš Zeman vstoupil do KSČ. Ze strany byl vyloučen v roce 1970 po začátku normalizačních čistek, a to kvůli nesouhlasu s okupací vojsk Varšavské smlouvy a kvůli článku ve studentském časopisu VŠE, v němž přirovnal komunismus k fašismu. Pohůnek vojsk Varšavské smlouvy Petr Pavel požádal o vstup do KSČ v roce 1983 a členem se stal o dva roky později. A jako správná česká svině legitimaci KSČ odhodil po změně režimu v roce 1989 a stal se kovaným antikomunistou. Miloš Zeman podpořil za Sobotkovy vlády (ministr obrany Martin Stropnický za ANO) nominaci náčelníka generálního štábu české armády Petra Pavla na pozici předsedy Vojenského výboru NATO.

Volím radši lihouše než převlečenýho komouše!

                                               

„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil,“ prozradil model(h)ář z Hradu ve svém vlastnoručně psaném životopise z roku 1987.

                                            

Kde asi PR manažeři udělali další chybu?! Nebo nejde o dárce krve ale imitaci Lenina z veleslavného mauzolea?

                                                 

Proč v postu chybí jméno dalšího vypískaného politika Petra Pavla? Asi “redakční” chybička, která se týká i zpravodajství České televize. Tenhle způsob neobjektivní žurnalistiky paradoxně nahrává “nepříteli”, tedy voličům současné Babišovy vlády a prohlubuje nedůvěru ve veřejnoprávní a tzv. “objektivní” média. 

Takhle nějak se soudruh Pávek nedobrovolně loučil se svým tehdejším kariérním přesvědčením.