Architekti stínového vlivu a syndrom post-komunismu v Čechách (Bureš, Pávek, Jirsa, Zbytek, Zeman, ..)

Česká mediální a politická scéna občas vytváří paradoxy, které by nevymyslel ani ten nejlepší autor politických thrillerů. Jeden z nejvýraznějších příkladů se odehrál během prezidentské kampaně na přelomu let 2022 a 2023. Tehdy proti sobě v ostrém právním i názorovém střetu stáli nově zvolený prezident Petr Pavel a vlivný podnikatel a bývalý plukovník Československé lidové armády Zdeněk Zbytek. Zatímco tito dva muži spolu komunikovali pouze prostřednictvím právníků, Zbytkova manželka, známá novinářka Kateřina Perknerová, s Petrem Pavlem vedla klíčové rozhovory a moderovala pro server Deník.cz finálovou prezidentskou debatu mezi ním a Andrejem Babišem. Tato situace dodnes vyvolává otázky, jak je takové propojení v demokratické společnosti vůbec možné. Jádrem celého sporu mezi Petrem Pavlem a Zdeňkem Zbytkem se staly výroky z podzimu roku 2022. ZPetr Pavel tehdy v médiích zopakoval známé historické tvrzení, že Zbytek jako tehdejší velitel tankové divize v prosinci 1989 na sjezdu družstevních rolníků hrozil tažením tanků na Prahu proti sametové revoluci. Zdeněk Zbytek (SPOZ), který byl dlouholetým přítelem a podporovatelem Miloše Zemana (SPOZ), tato slova rázně odmítl jako lživá a prohlásil, že historický projev byl překroucen, protože armádu do hlavního města poslat nechtěl. Kvůli těmto výrokům zaslal Pavlovi předžalobní výzvu a následně na něj podal žalobu na ochranu osobnosti, ve které požadoval omluvu. Celý spor u soudu nakonec skončil v srpnu roku 2023, kdy Zbytek svou žalobu sám stáhl a později zaplatil Petru Pavlovi tisíce korun jako náhradu za náklady na soudní řízení.

Zatímco mezi oběma muži panovalo hluboké nepřátelství, na televizních obrazovkách a internetových streamech se odehrával úplně jiný příběh. Kateřina Perknerová, manželka žalujícího Zbytka, vystupovala a dodnes vystupuje jako hlavní politická analytička a komentátorka Deníku. Právě kvůli své profesní pozici v jednom z největších českých mediálních domů dostala od vedení redakce důvěru moderovat nejdůležitější prezidentské debaty. O tom, který novinář bude s politiky mluvit, totiž rozhodují šéfredaktoři, nikoli kandidáti. Petr Pavel jako uchazeč o prezidentský úřad nemohl rozhovory s velkým celostátním médiem odmítnout, protože by tím ztratil možnost oslovit stovky tisíc voličů v regionech, pro které je Deník hlavním zdrojem informací. V demokratické politice je běžné, že politici musí odpovídat i novinářům, se kterými mají osobní nebo rodinné neshody. Tato situace však získala ještě kontroverznější rozměr kvůli předlistopadové minulosti samotné moderátorky. Kateřina Perknerová působila před rokem 1989 v tehdejší propagandistické Československé televizi a v archivech Státní bezpečnosti je vedena pod krycím jménem ÉTER. V oficiálních dokumentech je zapsána v kategorii kandidát tajné spolupráce. Podle rozhodnutí Ústavního soudu tato kategorie neznamená vědomou spolupráci, protože StB si do těchto seznamů často psala lidi bez jejich vědomí. Z právního hlediska má proto Perknerová čisté lustrační osvědčení (podobně jako agenti Bureš a Pávek) a nic jí nebrání vykonávat novinářskou profesi, i když její minulost dodnes ostře kritizují někteří historici a konkurenční média. Sama novinářka ve svých vyjádřeních vždy zdůrazňovala, že striktně odděluje svůj soukromý život od své práce a že politické či podnikatelské aktivity jejího manžela nemají na její profesionalitu žádný vliv. Celý tento propletenec vztahů tak zůstává fascinující ukázkou české porevoluční absurdity (reality). U jednoho diskusního stolu se tak mohl legálně a legitimně potkat prozápadní prezident s bolševickou minulostí odpracovanou v NATO, novinářka s komunistickou minulostí s krycím jménem, bývalý estébák makající coby demokratický premiér a v pozadí stojící proruský podnikatel, který s hlavou státu vedl soudní bitvu.

Tento spletitý příběh provázanosti české mediální, politické a podnikatelské scény však nabízí ještě hlubší rovinu, pokud se podíváme na zákulisní vazby, které propojují klíčové hráče tuzemské oligarchie a byznysu. Důležitou roli v této vlivové síti hrají dlouhodobé i aktuální vztahy mezi předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem (ANO) a právě Zdeňkem Zbytkem (SPOZ). Tyto vazby sahají hluboko do minulosti a jsou postaveny na čistě pragmatickém spojenectví. Oba muži reprezentují silné struktury, které formovaly porevoluční byznys v České republice. Zatímco Babiš budoval své impérium Agrofert, Zbytek se etabloval jako vlivný hráč s kontakty na východní trhy a klíčový podporovatel prezidenta Miloše Zemana, voleného Tomášem Jirsou, senátorem za ODS. Právě Zemanovo okolí představovalo most, kde se zájmy Babiše a Zbytka přirozeně potkávaly. V aktuální rovině tyto vazby přetrvávají v rovině politického pragmatismu. Když Kateřina Perknerová moderovala zmíněnou ostře sledovanou prezidentskou debatu mezi Andrejem Babišem a Petrem Pavlem, nešlo jen o běžnou novinářskou událost. Pro Babiše byla přítomnost moderátorky s takto specifickým „rodinným“ a názorovým zázemím komfortní zónou v jinak vyostřeném mediálním prostředí.

Vztahy s Andrejem Babišem však nejsou jedinou linkou, která drží Zdeňka Zbytka ve vysokých politických a byznysových patrech. I v době probíhající ruské invaze na Ukrajinu si Zbytek a jeho společnosti dokážou udržet sídla v lukrativních pražských objektech, které patří Ruské federaci. Tyto pronájmy fungují na základě smluv z devadesátých let a představují dlouhodobé obcházení diplomatického statusu budov, jež měly původně sloužit výhradně potřebám velvyslanectví. Ačkoli česká vláda v roce 2023 oficiálně zrušila komunistická usnesení o bezplatném užívání těchto pozemků a stát se s Ruskem soudí o desítky milionů korun na dlužném nájemném, Zbytkova privilegovaná pozice v praxi přetrvává. Jelikož jsou nemovitosti chráněny Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, český stát je nemůže okamžitě vyklidit. Zbytek tak obratně využívá mezinárodního právního vakua a zdlouhavých soudních řízení. To jeho klíčovým firmám umožňuje formálně operovat z „ruského zázemí“ i v současné vyhrocené geopolitické situaci.

Vliv a zájmy Zdeňka Zbytka v regionu se však neomezují pouze na mezinárodní byznys, prezidentské kampaně nebo vazby k hnutí ANO. Zbytek je dlouhodobě úzce spojován také s jihočeskou ODS, a to především s její takzvanou hlubockou větví. Právě v tomto prostředí se Zbytkova vlivová síť přirozeně kříží s klíčovými jmény jihočeské politické scény, mezi něž patří senátor Tomáš Jirsa (ODS), vlivný zákulisní hráč Pavel Dlouhý (ODS), přezdívaný kmotr z Hluboké, nebo bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (NAŠE Česko, ex-ODS). Tyto postavy se v minulosti výrazně zapsaly do povědomí veřejnosti také prostřednictvím aktivit v Jirsově hlubockém sdružení Zachraňme Šumavu. Podle kritiků z řad ekologických aktivistů a vědců šlo o manipulativní uskupení, které pod zástěrkou ochrany regionu a boje s kůrovcem fakticky prosazovalo rozsáhlou těžbu dřeva a rozvoj developerských projektů v chráněném národním parku. Zbytek zde působil jako jedna z klíčových figur, která pomáhala organizovat akce prosazující tyto ekonomické zájmy a propojovala místní politické špičky s podnikatelským sektorem. Nyní v této misi úspěšně pokračuje ministerstvo Motoristů sobě.

V posledních měsících Zdeněk Zbytek vyčnívá právě doma na Lipensku. Stal se zde hlavním iniciátorem v červnu obnoveného Spolku přátel kláštera ve Vyšším Brodě, který vede poslankyně Věra Adámková (ANO). Ta má politicky i názorově blízko ke strukturám, v nichž se Zbytek dlouhá léta pohyboval. Ve vztahu k vyšebrodskému klášteru a zmíněným aktérům funguje jako katalyzátor propojující akademický, politický a církevní svět s konzervativně-vlasteneckou scénou. To dokládá například srpnová návštěva konzervativně a vlastenecky orientovaného spolku Svatopluk ve Vyšším Brodě. Na druhé straně v červenci podepsala jako předsedkyně spolku memorandum o spolupráci s Fakultou stavební ČVUT a převorem kláštera, díky čemuž se studenti budou podílet na praktických projektech obnovy této národní kulturní památky.

Spolek přátel kláštera ve Vyšším Brodě slouží především jako hlavní vyjednavač finančních zdrojů, které získává na rozsáhlé rekonstrukce kombinací evropských a státních dotací, darů od zahraničních mecenášů a vlastních zdrojů – především z navrácení majetku v rámci církevních restitucí, hospodaření v lesích (Bernardium s.r.o.), cestovního ruchu a pronájmů nemovitostí a pozemků. „Neviditelný“ Zbytek v této oblasti uplatňuje svou velmi specifickou strategii – shání finanční prostředky a fakticky určuje směřování projektů spojených s rozsáhlým klášterním majetkem, což se skvěle doplňuje s DLOUHOLETÝMI plány regionální politické kliky na privatizaci a rozvoj lipenských pozemků.

Hlavním symbolem a ekonomickým motorem tohoto partnerství se stal ambiciózní plán na kompletní obnovu zchátralého vyšebrodského klášterního pivovaru, který je mimo provoz již od padesátých let minulého století. Náklady na rekonstrukci této unikátní gotické památky se odhadují zhruba na miliardu korun a cisterciácký řád je nucen finance shánět z vnějších zdrojů. Zde je, jak se říká, každá ruka dobrá. Vedle Andreje Babiše (ODS), který v srpnu klášter navštívil přesně po roce znovu, může být zmíněn i dlouholetý blízký přítel vyšebrodského převora Justina Berky, senátor Tomáš Jirsa (ODS). Ten dlouhodobě zastupuje senátní obvod č. 10 a do podpory cisterciáckého kláštera se zapojuje především z pozice své politické a regionální funkce, ale také jako osobní příznivec této historické památky.

Během svého dlouholetého působení v Senátu, které trvá již od roku 2004, přinesl klášteru stabilní politickou i materiální pomoc. Jako vášnivý sběratel knih a provozovatel antikvariátu obohatil historickou klášterní knihovnu, která je třetí největší v České republice, když jí v roce 2022 osobně věnoval několik vzácných historických tisků. Vedle těchto konkrétních darů poskytuje klášteru politickou záštitu na úrovni kraje i státu, čímž pomáhá zviditelňovat toto duchovní centrum při žádostech o dotace z Ministerstva kultury či Jihočeského kraje na postupné opravy areálu a digitalizaci vzácných děl, jako je Závišův kříž. V neposlední řadě se senátor Jirsa v regionu dlouhodobě stavěl za úspěšné dokončení církevních restitucí a navrácení lesních pozemků, z nichž mniši žijí.

Toto regionální přátelství na „věčné“ byznys časy a vlastně celý tento příběh vytvářejí alarmující svědectví o vývoji (resp. úpadku) naší společnosti po listopadu 1989. Jde o bezpáteřně normální průsečík prozápadních elit s komunistickou minulostí, kde se potkávají „nezávislí“ novináři, přední reprezentanti jihočeské pravice i národně-konzervativních kruhů, draví oligarchové, MOTO-ekologobé kolem své pražské lídryně z Dekonty (Dobrá Voda u Prášil) a proruští přátelé s odznaky Havla a Masaryka. Od ostře sledovaných televizních debat až po miliardové projekty, nedotknutelnou “boží” církev a dotační toky se tak ukazuje, že skutečná moc v České republice nezná ideologické hranice a řídí se výhradně čistým pragmatismem.

Ač jde o koláž, tak svatojířskou stuhu tahal na ruské ambasádě s Klausem, Zbytkem a se Zemanem i Pávkův stvořitel Petr Kolář. Přitom všem jde o svobodu a demokracii. Jenom ten výklad slov asi tak nějak pořád nepochopili.

Tvrdé jádro "Spolku přátel kláštera ve Vyšším Brodě"

                                                                                   

SvatoPluk vlastenecký

                                                                                   

Zbytkova Šumava ZNOVUZROZENÁ

Tyátr v Brodku a rozdávání fotek - Jak Petr Pavel udělal z dětí figurky pro svou kampaň

Zahájení letošního školního roku v podání prezidentského páru se stalo bezprecedentní ukázkou agresivního politického marketingu, který hrubým způsobem zneužil nejmladší děti k vlastní sebeprezentaci a evokoval ty nejtemnější momenty předlistopadové totalitní propagandy. Distribuování oficiálních fotografií první dámou Evou Pavlovou roudnickým prvňáčkům na ZŠ Jungmannova překročilo veškeré meze vkusu a stalo se jasným symbolem nevhodné a předčasné předvolební kampaně zaměřené na generaci, která se v novém prostředí teprve začíná orientovat a namísto politické indoktrinace by měla vnímat spíše laskavou podporu. 

Po loňském čepičkování na základní škole Pečky, kde děti musely sedět před soudruhem prezidentem striktně rozděleny podle barevných kšiltovek jako barevné figurky v bizarní politické choreografii, vyrazil tento týden soudruh prezident Petr Pavel zahájit školní rok do ZŠ a MŠ T. G. Masaryka Brodek u Konice, kde tento nedůstojný tyátr dotáhl k naprosté absurditě. Samotnému projevu zde navíc předcházelo takové technické fiasko, že mnohým přítomným okamžitě naskočila vzpomínka na legendární film režiséra Jana Svěráka Obecná škola (1991). V něm ticho ve třídách náhle protrhne extrémně hlasité praskání, pískot a skřípění starého školního rozhlasu, při kterém Igor Hnízdo i všichni žáci s bolestivým výrazem ve tváři ztuhnou a instinktivně si zacpou uši, načež z reproduktoru zazní nezaměnitelný hlas ředitele v podání Rudolfa Hrušínského s dnes již zlidovělou hláškou, že rodiče, kteří chtějí vidět idiota, se mají dostavit do ředitelny, doplněnou o varování, aby děti neolizovali v mrazu železné zábradlí. Stejně jako v této komediální scéně z poválečného školství, i v Brodku u Konice předcházelo hlavním slovům nepříjemné praskání a šum staré techniky, což jen podtrhlo celkovou bizarnost situace, kdy hlava státu vystoupila na pompézně vyvýšeném pódiu před nastoupenými žáky. Tato podivná inscenace s uniforami a prapory vyvolala u kritické veřejnosti oprávněné paralely se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem a jeho kultem osobnosti. Očividná inspirace autoritářskými rituály, kdy vůdce shlíží na vystrašené poddané (děti a jejich rodiče) z tribuny pod rouškou údajného ručně psaného přání dětí, jen potvrzuje, že současná hlava státu a jeho okolí bezostyšně oživují normalizační metody povinných školních nástěnek a masové politické agitace z dob Klementa Gottwalda či Gustáva Husáka. 

Téměř pohádkový rozměr tomu všemu dodala oficiální informace, že návštěvu soudruha prezidenta iniciovaly samy děti, které Petru Pavlovi napsaly dopis. Nikoli tedy paní ředitelka školy Kateřina Dostálová kandidující za KDU-ČSL, jak šířily některé dezinformační kanály.

„K budování a obraně demokratické vlasti buď připraven! 

S Ruskem už nikdy na věčné časy!“

Děti se o prázdninách tak moc těšily do školy, že napsaly panu prezidentovi, aby za nimi přijel na zahájení školního roku. I děti z Brodku u Konice milují svého soudruha prezidenta, protože samy usilují o zachování svobody a demokracie v zemi.

Hlavně na tu pivnici, která u příležitosti zahájení školního roku točila černýho Poškoláka. První pivko pro děti zdarma.

                                                                                       

Bývalý bolševický z**d vůdcem pražské alegorie Harley Davidson (Pávkovi vlci). Právě jsme se stali svědky prvomájového průvodu, který se spanile prohnal Prahou 5. září 2026. Do jakých absurdit nás tenhle bezpáteřní gumovej panák ještě zavede/zaveze, nechci ani předjímat. Opravdu ze sebe nechá 800 harleyářů dělat hradní komparz, a dobrovolně tak podporuje propagandu někdejšího komunistického agenta Pávka? Já dodnes považoval motorkáře za svobodomyslné “tvrďáky”.

Tak prej rocková hvězda. Kam se hrabe hvězda narcisů Kikina Klaus. Je to českej Kim Čong-un.

Jak si Kuba pro Budvar přišel

 

Snahy o privatizaci národního podniku Budějovický Budvar představují jeden z nejdelších a nejvýbušnějších příběhů v historii českého státního majetku. Zatímco uplynulá desetiletí provázely především ekonomické debaty a právní bitvy o ochranné známky, současné dění posouvá celou záležitost na čistě politické roviny. Nejnovější rozruch vyvolal nečekaný krok ministra zemědělství Martina Šebestyána (SPD), který do dozorčí rady tohoto strategického pivovaru nominoval jihočeského hejtmana Martina Kubu (Naše Česko, ex-ODS). Vstup takto vlivného politického a ekonomického hráče okamžitě oživil letité spekulace a vyvolal vážné obavy odpůrců privatizace, kteří se obávají, že se v zákulisí začíná formovat půda pro budoucí prodej cenného státního podniku.

Tato nominace je o to překvapivější, že přichází v době masivní personální obměny úřadů a státních firem, kterou kritici často označují za systematické obsazování pozic lidmi loajálními vládnímu establishmentu. Že vládní tábor (ANO, SPD, Motoristé sobě) udělá výjimku právě v Českých Budějovicích a dosadí do čela kontrolního orgánu výraznou tvář opozice, vyvolává řadu otázek o skutečné motivaci tohoto kroku. Na jednu z nich může odpovědět odvolání Drahoslavy Brabcové z pozice vedení jihočeského Státního zemědělského investičního fondu (generálním ředitelem SZIF je Petr Dlouhý), kterou po "dočasné správě" (Slavomír L. Vacík) má dle "interních" informací nahradit odborník z Kubova okolí. Spekulace o možných politických obchodech navíc umocňuje podivná situace v nedalekých Strakonicích (volební obvod č. 12), kde hnutí ANO nepostavilo vlastního senátního kandidáta, zatímco kampaň opozičního uskupení NAŠE Česko se opírá o všudypřítomnou vizuální podporu právě hejtmana Kuby. Stojíme na prahu nové vlny pokusů o privatizaci Budvaru, nebo jde "jen" o pragmatické rozdělování sfér vlivu?

O privatizaci Budvaru se opakovaně mluví už od počátku 90. let, kdy v rámci kuponové privatizace prosadil ministr zemědělství Josef Lux (KDU-ČSL) vynětí pivovaru ze seznamů kvůli obavám ze ztráty ochranných známek. Tlak vzrostl na přelomu tisíciletí, avšak vláda Miloše Zemana (CSSD) v roce 2002 veškeré projekty zamítla ze strategické obavy, že by podnik mohl skončit v rukou amerického holdingu AB InBev. Dosud nejvážnější pokus podnikl v roce 2007 ministr zemědělství Petr Gandalovič (ODS) za Topolánkovy (ODS) vlády, který zahájil kroky k přeměně pivovaru na akciovou společnost s cílem prodat podíl strategickému partnerovi. Tento proces ale zbrzdil odpor opozice, tehdejšího ředitele pivovaru Jiřího Bočka a pád vlády v roce 2009.

Téma vyvrcholilo v únoru 2012 za ekonomické krize, kdy privatizaci otevřeně podporoval ministr financí Miroslav Kalousek (v té době za TOP09, ex-KDU/ČSL). Ministr zemědělství Petr Bendl (ODS) tehdy nařídil v Budvaru mimořádný audit zaměřený na hospodaření a právní spory. V médiích se objevily informace o plánu odvolat úspěšného ředitele Jiřího Bočka. Ten se prodeji ostře bránil s argumentem, že by privatizace okamžitě ohrozila celosvětové spory s americkým gigantem Anheuser-Busch o značku Budweiser, což by drasticky snížilo hodnotu podniku. Nitky zájmů tehdy směřovaly k vlivné jihočeské buňce ODS, kterou vedl tehdy proruský ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS). Ten byl politickým chráněncem klíčové postavy jihočeského byznysu Pavla Dlouhého (ODS), známého jako „Kníže z Hluboké“. Podle celostátních médií stáli za tlakem na odvolání Bočka právě tito regionální kmotři v čele s Dlouhým s cílem dosadit vlastního člověka do managementu, získat kontrolu nad finančními toky pivovaru a připravit půdu pro privatizaci.

Jiří Boček se proti těmto tlakům otevřeně ohradil v pořadu Hyde Park na ČT24, kde odmítl nestandardní formu ministerské kontroly a nepřímo potvrdil, že za útoky na jeho osobu stojí zájmové skupiny spojené s jihočeskou ODS. Prohlásil, že se kolem pivovaru stahují hyeny a vlci, přičemž naznačoval roli Pavla Dlouhého (ODS) a pražského lobbisty Iva Rittiga (ODS). Boček tehdy tlak ustál. Masivní odpor veřejnosti, jihočeských samospráv i opozičních politiků, kteří z něj udělali symbol ochrany národního stříbra před kmotry, donutil ministra Bendla (ODS) od záměru na jeho odvolání ustoupit. Celý pokus o ovládnutí podniku pak definitivně smetl se stolu tehdejší premiér Petr Nečas (ODS) s prohlášením, že Budvar privatizován nebude, čímž debaty na další dekádu utichly. Jiří Boček nakonec ve funkci ředitele setrval až do konce roku 2016, kdy odešel ze zdravotních důvodů.

Debata o politickém vlivu na národní podnik získala letos v srpnu zcela novou kapitolu. Ministr zemědělství Martin Šebestyán (SPD) totiž "oficiálně" jmenoval do dozorčí rady Budvaru jihočeského hejtmana a lídra hnutí NAŠE Česko Martina Kubu (ex-ODS). Šebestyán tento krok veřejně zdůvodnil tím, že pro pivovar je logické úzce spolupracovat s Jihočeským krajem. Jmenování, které proběhlo za současné vlády premiéra Andreje Babiše (ANO), v níž resort zemědělství vede právě SPD, okamžitě vyvolalo ostrou pozornost veřejnosti. Lidé se totiž obávají dalšího nabobtnání oligarchizace v České republice.

                                                      

NAŠE VŠECKO

Chystá hlubocká mafie další politický atentát?

Předvolební atmosféra v Hluboké nad Vltavou nabrala doslova vražedné tempo. Současní vládci města mají tak nefalšovaný, panický strach ze ztráty svých koryt, že se neštítí padat do čím dál hlubší morální stoky. To, co ještě včera vypadalo jako ubohý, amatérský pokus digitální „inteligence“ dehonestovat opoziční hlasy, dnes naplno odhaluje prohnilost místního systému. Zoufalá parta hlubockých kriplů oprášila dvanáct let starou fotku a zasunula ji do smradlavé díry svého pána – stejný odporný základ, který kdysi použili k mé osobní dehonestaci, kdy lživé pamflety nelegálně vylepovali po Hluboké a okolních obcích, a co hůř, v okolí škol, kam chodily moje děti. Chucpe nejhrubšího zrna! Jediná tleskající těmto lživým postům je zatím jistá Anet Koktavá, která v těchto souvislostech asi vůbec nic nechápe.

Ve své bezbřehé agónii mě v reakci na včerejší článek Dno ubohosti: Páni z Hluboké klesli na úroveň falešných profilů! začali násilně spojovat s kandidující stranou Politika je služba a panem Veberem. Realita? Toho člověka jsem v životě osobně nepotkal. O hlubocké politice jsem s ním nemluvil, drtivou většinu z 21 kandidátů vůbec neznám a jejich program mě prozatím minul. Jenže hoši z podparoží asi neunesli, když jsem veřejně upozornil na jejich falešný profil podporující ODS a ANO mistra Soukala. Frustrovaný administrátor tohoto fake účtu se proto opět spojil s “umělou inteligencí” a vysral dezinformační hovna hned ve dvou verzích (viz. níže).

Tohle hodně mizerné divadlo není ani po 12 letech od jejich prvního útoku na mě náhoda. Pod načančanou hlubockou dokonalostí a pozlátkem musí být ukryt tak gigantický poklad bordelu, špíny a podvodů, že mocným stojí za to veřejně likvidovat každého, kdo odmítá jít s nimi jako poslušná ovce a otevřeně kritizuje jejich přešlapy. Aktuální situace v Hluboké nad Vltavou tak začíná být extrémně vážná a nebezpečná. Nezapomínejme na nedávný žhářský útok namířený proti jednomu z opozičních politiků, který se nebál ozvat a kdosi mu nechal zapálit auto. Tohle už nejsou politické žabomyší války. To jsou skutečně mafiánské praktiky.

Doufám, že v nadcházejících komunálních volbách občané vystaví stopku všem těmto duševním mrzákům, kteří se neštítí ničeho a stojí i za profilem Jakub Dvořák. Pokud máte jakékoliv indicie o potenciálních útocích na některého ze spoluobčanů, neváhejte a obraťte se na Policii ČR. Tohle už není prdel a skutečně může jít o život.

                                                                     

Troll trotlovitý je velmi vzácný druh idiota obecného, který se u nás vyskytuje pouze v hlubocké rezervaci. Ač se o jeho původu zatím moc neví, tak v hlubockém revíru se poprvé objevil zhruba před dvanácti lety. Jde o plachého tvora, vyhledávajícího společnost podobně přízemních idiotů. Coby jedinec je naprosto neškodný, ale v tlupě idiotů je pro své okolí velmi nebezpečný.
(Ilustrační foto - jistá podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná)

                                                

Kluk jak buk je nově na FaceBUKU. 

Happy lži 

Kdo z těch všech přizdisráčů by měl odvahu vystoupit sám proti „zavedeným stranám“? Asi nikdo. I tak jsem v roce 2014 získal 11. místo z 21 kandidátů, ale kvůli přepočítávání hlasů na mandáty jsem neměl žádnou šanci. Do politického boje jsem šel právě proto, abych lidem otevřel oči a ukázal, že v Hluboké nad Vltavou je něco hodně špatně. V roce 2010 jsem jen doplňoval kandidátku a v roce 2018 jsem záměrně kandidoval za Piráty z poslední, tedy 21. pozice. Druhou příčku na kandidátce si totiž prosadil dnešní lídr hlubocké SPD, který práskal kmotrovi ještě za tepla. Takže asi tak k mým politickým nezdarům - HAPPY DEAL od Dejvida

 

Dno ubohosti: Páni z Hluboké klesli na úroveň falešných profilů!

 

Strach má kurva velké oči a hlubockým papalášům už teď tečou sračky po nohách a plní gatě vlastním politickým průjmem. To, čím se tahle nedotknutelná mafiánská sebranka přežírala přes tři dekády během svý neomezený despocie, z nich teď nekontrolovatelně blije a chčije všemi tělesnými otvory. Jeden z těhle odporně zapáchajících produktů paniky dokonce dostal i lidský jméno – Jakub Dvořák.

Tenhle kybernetický kluk jako buk, vyhoněný v laboratořích naprostýho zoufalství, se očividně skvěle vyzná v sociálním hnoji plném sociopatů a psychopatických kriplů. Proto také 22. července 2026 konečně dobyl Facebook. Tenhle mladej, vymazlenej a umělou inteligencí vygenerovanej sameček s pinďourem ustrašeně schovaným za logem „demokratické partaje“ má sice k dnešnímu dni jen 13 virtuálních přátel, ale o to víc mu stříká ambiciózní sperma do hlavy. Kromě poslušnýho nahánění ovcí na hlubocké setkání s předsedou ODS Martinem Kupkou má totiž jedinej zasranej životní úkol: blít špínu na opoziční hnutí Politika je služba, protože zbytek kandidujících stran a hnutí jde na ruku zdejšímu “politbyru”. A to vč. "vůdce" SPD, který se pod parožím neštítil práskat své pirátské kolegy.

A terč si tahle digitální kurvička vybrala opravdu hrdinsky. Útočí na člověka, kterému v zimě nějakej další anonymní zmrd z hlubockýho podsvětí nechal preventivně zapálit osobní auto. Jak ironické, jak „demokratické“, ty vole.

Důvody, proč tahle hlubocká žumpa opět zaplavuje veřejnej prostor starostou prezentované „dokonalé Hluboké“, jsou v zásadě dva. Buď se zdejší mafiánská chátra k smrti bojí, že jim po 32 letech vyschne jejich posvátnej penězovod, nebo jim spánek totálně mrdá samotné policejní vyšetřování. Z něj by totiž mohl – ale samozřejmě také nemusel – vyjít jako objednavatel žhářskýho útoku nějakej zkorumpovanej parchant, co sedí prdelí přímo na radničních razítkách. Tedy na místech, kde se bezostyšně porcují medvědi a rozhoduje se o tom, jaký prachy a hlavně kolik jich nateče do kapes vyvolených buranů přisátých na hlubockej katastr. 

Téměř 1/3 století neomezený moci se prostě pouští kurva těžko, zvlášť když už je na kilometry daleko cejtit hnilobnej zápach posranejch gatí těch neomezených vládců hlubockýho podzámčí a směle pokračuje zastrašování politické opozice. Tohle není Hluboká, jakou jsem znal do vzniku zdejší rezervace ODS. Tohle je naleštěná bída pro přisluhovače (ne)mocných a samozvaných pánů, kteří si město ukradli pro sebe a své známé. A kdo jde proti, ten má na DLOUHÁ léta štempl NEŽÁDOUCÍ.

                                                                               

Pokud hvězdy z předních příček JEDNIČKY neprojdou do zastupitelstva, tak se "tradiční systém" hlubockých pánů rozpadne. Je jen na voličích, zda se po DLOUHÝCH 32 letech konečně probudí, nebo budou panstvu sloužit dál jako ti největší ubožáci v naší zemi. Šance je letos veliká, jak tento politický pravěk už konečně poslat do hlubo(c)kého zapomnění.

Čisté Budějovice, čisté ruce. ODS a Naše Česko proti kmotrům!

 

Společnost Naše Česko servisní s.r.o., která se v obchodním rejstříku skví od konce dubna, je učebnicovým příkladem toho, jak se dělá moderní politický full-service, kde by se slovo „servisní“ dalo s lehkým úsměvem a bez ztráty významu zaměnit za „servilní“. Tato budějovická reklamní agentura z Pražské třídy sice papírově nabízí překlady nebo fotografické služby, ale jejím skutečným posláním je s podlézavou úslužností umetat marketingovou cestičku a prokazovat přehnanou ochotu jednomu konkrétmi muži. Tím není nikdo jiný než jihočeský hejtman Martin Kuba, který po svém teatrálním odchodu z ODS dospěl k názoru, že zavedené značky jsou už vyčerpané, a tak si pro vlastní politický prospěch založil víceméně sólový projekt NAŠE Česko. Aby byla tato nová kapitola dokonale zajištěna, vznikla právě tato servisní, či spíše servilní schránka, v níž si Martin Kuba pro jistotu podržel padesátiprocentní majetkový podíl a zbytek svěřil svým nejvěrnějším souputníkům – sluhovi Petru Marošovi a své „věrné“ manželce Denise Kubové. Celé toto trio, které spolu v dokonalé symbióze léta rotuje v investičních skupinách, jako je Omnia Invest Group, nebo v charitativních fondech, tak pouze přeneslo své osvědčené mechanismy z komerčního developmentu do politického marketingu, kde se dřívější servilita vůči strukturám ODS elegantně transformovala do služeb novému vůdci. Výsledkem je dokonale uzavřený ekosystém, který sází na naivně přiblblé a nepoučitelné voliče, kteří po všech historických zkušenostech stále dokola projevují slepou víru v (ex-)ODS kmotry a věří, že tento byznysový holding s politickou tváří přinese záchranu národa, jako to v minulosti dokázal bývalý estébák Andrej Babiš z hnutí ANO.

Spojme síly proti kmotrům z ODS!

Teplárny a mlékárny slouží všem Budějčákům. Ne kmotrům.

Neexistující výsledky, které jsou vidět.

Martina Kubu mám fakt rád. Kde může, tam pomůže.

Veverkův Osamělý vlk odkrývá nejen letecké souboje RAF, ale i hluboké vnitřní bitvy skutečných hrdinů

 

„Někdy je nejtežším soupeřem tvá vlastní mysl“

Tento týden vstoupilo do kin hrané dokumentární drama režiséra Ondřeje Veverky Osamělý vlk, které mapuje osudy slavného stíhače RAF Josefa Františka. Snímek vznikl v produkci společnosti Rolling Media hlavního producenta Vítězslava Jandáka ml. a v koprodukci s Českou televizí. Klíčovou roli při vzniku tohoto snímku sehrálo právě ostravské studio České televize pod vedením kreativní producentky Lenky Polákové. Významnou zásluhu na realizaci projektu měl také otec hlavního producenta, známý herec a bývalý politik Vítězslav Jandák starší, který díky svým dlouholetým osobním i profesním známostem v ostravském televizním studiu pomohl celou spolupráci úspěšně propojit. Natáčení filmu probíhalo z velké části v Moravskoslezském kraji, kde filmaři v Ostravě-Koblově vybudovali věrné kulisy britských kasáren, přičemž dalším z koproducentů se stalo ostravské QQ studio.

Režisér a autor scénáře Ondřej Veverka uvedl, že cílem nebylo natočit pouze klasický válečný film plný střelby, ale hluboký psychologický příběh člověka, který žil naplno a neustále překračoval hranice. Josef František měl pověst rebela, který se kvůli problémům s kázní raději spojil s Poláky (bojoval v polské 303. stíhací peruti) a klíčovým impulsem pro název i samotný koncept byla Františkova unikátní taktika. Velitelé mu kvůli jeho individualizmu nakonec udělili status „hosta perutě“, což mu umožnilo létat samostatně. Poláci jeho taktice říkali „metoda Frantiszka“, Britové ji překřtili na „lone wolf“ (osamělý vlk), odkud pramení ústřední motiv filmu.

Josefa Františka si producent Jandák ml. vybral pro jeho nespoutanou osobnost a rebelství, což přesně zapadá do jeho dlouhodobého zájmu o morálně komplikovaná témata, který potvrdil již v Anatomii zrady (2020). Cílem nebylo vystavět letci dokonalý, ale nudný pomník. Fascinující byla naopak Františkova dvojí tvář – genialita ve vzduchu v kontrastu s povahou neřízené střely na zemi, která ho přiváděla do permanentních konfliktů s vojenskou kázní a autoritami. Skutečnost, že kvůli své tvrdohlavosti raději bojoval v polské 303. peruti, se stala ideálním materiálem pro psychologicky silné drama. Tento záměr koncepčně navazuje na společnou tvorbu Jandákovy společnosti Rolling Media a režiséra Ondřeje Veverky. V ní se systematicky zaměřují na osudy lidí drcených totalitou a válkou, jako tomu bylo v projektech Kuratorium (2022) nebo My, občané Protektorátu (2024). Tragický příběh letce, který utíkal z okupované vlasti přes Polsko a Francii a zahynul v pouhých 26 letech, perfektně doplňuje mozaiku lidských dramat, jež chce producent divákům vyprávět. Aby však téma nezapadlo jako rigidní akademický dokument, hledal způsob, jak zprostředkovat národní hrdost moderní generaci bez zbytečného patosu. Výsledkem je sice finančně značně ořezaný, ale jinak originální koncept propojující dynamické hrané dokudrama se špičkovými 3D vizualizacemi leteckých bojů, vynikající hudbou Jakuba Řehoře a paralelním vydáním komiksového románu s kresbami Jakuba Duška. Za zmínku stojí také limitovaná edice Botas x Osamělý vlk. Film i bota totiž sdílejí stejné poselství – jsou věnovány všem, kteří nezůstali stranou.

Slavnostní uvedení snímku, které proběhlo 25. srpna v pražském kině CineStar Anděl, však získalo zvláštní, až paradoxní náboj ve chvíli, kdy do sálu vstoupil prezident Petr Pavel, aby filmu udělil svou osobní záštitu. Pro mnohé to byl moment hluboké úcty k národní historii, pro jiné ale bolestné připomenutí historické ironie, kdy památku československého vlastence a hrdiny uctívá muž, který do listopadu 1989 aktivně sloužil v armádě oddané nepřátelskému Sovětskému svazu. Tento hluboký rozpor lidských hodnot a dějin se bolestně promítl také do vztahu dvou generací rodiny Jandákových. Mladý a ambiciózní producent Vítězslav Jandák mladší prožíval chvíle obrovské hrdosti a vděku, když hlava státu svou autoritou podpořila jeho kulturní projekt a vyjádřila respekt k odkazu našich dějin. Na druhé straně barikády však stojí jeho otec, Vítězslav Jandák starší, zkušený politický matador, v jehož očích tato gesta nemohou smazat stíny minulosti. Jeho pohled zůstává nekompromisní a kritický, zatížený Pavlovým předlistopadovým členstvím v KSČ a tehdejší kariérou, kterou vnímá jako morální selhání, jež nelze jednoduše přejít. Zatímco plátno kina oslavovalo čisté hrdinství letce Josefa Františka a jeho kamarádů, v mé mysli se začala rodit fascinující, byť čistě hypotetická otázka pro budoucnost české kinematografie. Dočkáme se někdy filmu, který by se namísto černobílého hrdinství nebál podívat do temných zákoutí naší nedávné historie a zmapoval osud komunistického agenta s krycím jménem Pávek? Sledovat na stříbrném plátně vnitřní svět muže, který prošel složitou transformací z loajálního vojáka totalitního režimu až na nejvyšší ústavní post demokratické země, by mohl být strhující příběh o moci, svědomí a nejednoznačnosti lidského osudu.

                                                                                

Film zatím nevznikl, ale komiks o Pávkovi už existuje

                                                    

Milé děti, milí školáci. Tak jako každý den si mě nalaďte na mém facebookovém profilu také 1. září v obvyklém čase od 7:00.
Váš soudruh prezident Petr Pavel, někdejší bolševický agent Pávek.