Čisté Budějovice, čisté ruce. ODS a Naše Česko proti kmotrům!

 

Společnost Naše Česko servisní s.r.o., která se v obchodním rejstříku skví od konce dubna, je učebnicovým příkladem toho, jak se dělá moderní politický full-service, kde by se slovo „servisní“ dalo s lehkým úsměvem a bez ztráty významu zaměnit za „servilní“. Tato budějovická reklamní agentura z Pražské třídy sice papírově nabízí překlady nebo fotografické služby, ale jejím skutečným posláním je s podlézavou úslužností umetat marketingovou cestičku a prokazovat přehnanou ochotu jednomu konkrétmi muži. Tím není nikdo jiný než jihočeský hejtman Martin Kuba, který po svém teatrálním odchodu z ODS dospěl k názoru, že zavedené značky jsou už vyčerpané, a tak si pro vlastní politický prospěch založil víceméně sólový projekt NAŠE Česko. Aby byla tato nová kapitola dokonale zajištěna, vznikla právě tato servisní, či spíše servilní schránka, v níž si Martin Kuba pro jistotu podržel padesátiprocentní majetkový podíl a zbytek svěřil svým nejvěrnějším souputníkům – sluhovi Petru Marošovi a své „věrné“ manželce Denise Kubové. Celé toto trio, které spolu v dokonalé symbióze léta rotuje v investičních skupinách, jako je Omnia Invest Group, nebo v charitativních fondech, tak pouze přeneslo své osvědčené mechanismy z komerčního developmentu do politického marketingu, kde se dřívější servilita vůči strukturám ODS elegantně transformovala do služeb novému vůdci. Výsledkem je dokonale uzavřený ekosystém, který sází na naivně přiblblé a nepoučitelné voliče, kteří po všech historických zkušenostech stále dokola projevují slepou víru v (ex-)ODS kmotry a věří, že tento byznysový holding s politickou tváří přinese záchranu národa, jako to v minulosti dokázal bývalý estébák Andrej Babiš z hnutí ANO.

Spojme síly proti kmotrům z ODS!

Teplárny a mlékárny slouží všem Budějčákům. Ne kmotrům.

Neexistující výsledky, které jsou vidět.

Martina Kubu mám fakt rád. Kde může, tam pomůže.

Veverkův Osamělý vlk odkrývá nejen letecké souboje RAF, ale i hluboké vnitřní bitvy skutečných hrdinů

 

„Někdy je nejtežším soupeřem tvá vlastní mysl“

Tento týden vstoupilo do kin hrané dokumentární drama režiséra Ondřeje Veverky Osamělý vlk, které mapuje osudy slavného stíhače RAF Josefa Františka. Snímek vznikl v produkci společnosti Rolling Media hlavního producenta Vítězslava Jandáka ml. a v koprodukci s Českou televizí. Klíčovou roli při vzniku tohoto snímku sehrálo právě ostravské studio České televize pod vedením kreativní producentky Lenky Polákové. Významnou zásluhu na realizaci projektu měl také otec hlavního producenta, známý herec a bývalý politik Vítězslav Jandák starší, který díky svým dlouholetým osobním i profesním známostem v ostravském televizním studiu pomohl celou spolupráci úspěšně propojit. Natáčení filmu probíhalo z velké části v Moravskoslezském kraji, kde filmaři v Ostravě-Koblově vybudovali věrné kulisy britských kasáren, přičemž dalším z koproducentů se stalo ostravské QQ studio.

Režisér a autor scénáře Ondřej Veverka uvedl, že cílem nebylo natočit pouze klasický válečný film plný střelby, ale hluboký psychologický příběh člověka, který žil naplno a neustále překračoval hranice. Josef František měl pověst rebela, který se kvůli problémům s kázní raději spojil s Poláky (bojoval v polské 303. stíhací peruti) a klíčovým impulsem pro název i samotný koncept byla Františkova unikátní taktika. Velitelé mu kvůli jeho individualizmu nakonec udělili status „hosta perutě“, což mu umožnilo létat samostatně. Poláci jeho taktice říkali „metoda Frantiszka“, Britové ji překřtili na „lone wolf“ (osamělý vlk), odkud pramení ústřední motiv filmu.

Josefa Františka si producent Jandák ml. vybral pro jeho nespoutanou osobnost a rebelství, což přesně zapadá do jeho dlouhodobého zájmu o morálně komplikovaná témata, který potvrdil již v Anatomii zrady (2020). Cílem nebylo vystavět letci dokonalý, ale nudný pomník. Fascinující byla naopak Františkova dvojí tvář – genialita ve vzduchu v kontrastu s povahou neřízené střely na zemi, která ho přiváděla do permanentních konfliktů s vojenskou kázní a autoritami. Skutečnost, že kvůli své tvrdohlavosti raději bojoval v polské 303. peruti, se stala ideálním materiálem pro psychologicky silné drama. Tento záměr koncepčně navazuje na společnou tvorbu Jandákovy společnosti Rolling Media a režiséra Ondřeje Veverky. V ní se systematicky zaměřují na osudy lidí drcených totalitou a válkou, jako tomu bylo v projektech Kuratorium (2022) nebo My, občané Protektorátu (2024). Tragický příběh letce, který utíkal z okupované vlasti přes Polsko a Francii a zahynul v pouhých 26 letech, perfektně doplňuje mozaiku lidských dramat, jež chce producent divákům vyprávět. Aby však téma nezapadlo jako rigidní akademický dokument, hledal způsob, jak zprostředkovat národní hrdost moderní generaci bez zbytečného patosu. Výsledkem je sice finančně značně ořezaný, ale jinak originální koncept propojující dynamické hrané dokudrama se špičkovými 3D vizualizacemi leteckých bojů, vynikající hudbou Jakuba Řehoře a paralelním vydáním komiksového románu s kresbami Jakuba Duška. Za zmínku stojí také limitovaná edice Botas x Osamělý vlk. Film i bota totiž sdílejí stejné poselství – jsou věnovány všem, kteří nezůstali stranou.

Slavnostní uvedení snímku, které proběhlo 25. srpna v pražském kině CineStar Anděl, však získalo zvláštní, až paradoxní náboj ve chvíli, kdy do sálu vstoupil prezident Petr Pavel, aby filmu udělil svou osobní záštitu. Pro mnohé to byl moment hluboké úcty k národní historii, pro jiné ale bolestné připomenutí historické ironie, kdy památku československého vlastence a hrdiny uctívá muž, který do listopadu 1989 aktivně sloužil v armádě oddané nepřátelskému Sovětskému svazu. Tento hluboký rozpor lidských hodnot a dějin se bolestně promítl také do vztahu dvou generací rodiny Jandákových. Mladý a ambiciózní producent Vítězslav Jandák mladší prožíval chvíle obrovské hrdosti a vděku, když hlava státu svou autoritou podpořila jeho kulturní projekt a vyjádřila respekt k odkazu našich dějin. Na druhé straně barikády však stojí jeho otec, Vítězslav Jandák starší, zkušený politický matador, v jehož očích tato gesta nemohou smazat stíny minulosti. Jeho pohled zůstává nekompromisní a kritický, zatížený Pavlovým předlistopadovým členstvím v KSČ a tehdejší kariérou, kterou vnímá jako morální selhání, jež nelze jednoduše přejít. Zatímco plátno kina oslavovalo čisté hrdinství letce Josefa Františka a jeho kamarádů, v mé mysli se začala rodit fascinující, byť čistě hypotetická otázka pro budoucnost české kinematografie. Dočkáme se někdy filmu, který by se namísto černobílého hrdinství nebál podívat do temných zákoutí naší nedávné historie a zmapoval osud komunistického agenta s krycím jménem Pávek? Sledovat na stříbrném plátně vnitřní svět muže, který prošel složitou transformací z loajálního vojáka totalitního režimu až na nejvyšší ústavní post demokratické země, by mohl být strhující příběh o moci, svědomí a nejednoznačnosti lidského osudu.

                                                                                

Film zatím nevznikl, ale komiks o Pávkovi už existuje

                                                    

Milé děti, milí školáci. Tak jako každý den si mě nalaďte na mém facebookovém profilu také 1. září v obvyklém čase od 7:00.
Váš soudruh prezident Petr Pavel, někdejší bolševický agent Pávek.

Hluboká nad Vltavou na prahu změny: Probudí se město po 32 letech?

Nadcházející volby do zastupitelstev obcí, které se uskuteční v pátek 9. října a v sobotu 10. října 2026, mohou pro Hlubokou nad Vltavou znamenat historický zlom. Mezi obyvateli sílí hlasy, že je nejvyšší čas vyvětrat devadesátkové pavučiny z hlubocké radnice. Od roku 1994 zde totiž nepřetržitě vládne stabilní tandem Občanské demokratické strany – starosta Tomáš Jirsa a místostarosta Pavel Dlouhý, Po DLOUHÝCH 32 letech stejného vedení se však zdá, že se atmosféra ve městě zásadně proměňuje a lidé odmítají i “nastrčené” loutky hlasující pro “tandemový byznys” (NAŠE Česko). Bohužel tito ohnutě loajální zastupitelé dost často vedou i letošní kandidátky či jinak usilují o posty zastupitelů.

Jasným důkazem této změny byla mimořádná reakce na pondělní zasedání zastupitelstva města. To proběhlo krátce před zveřejněním kandidátních listin a ukázalo, že lidé začínají vnímat veřejný politický prostor zcela novým způsobem. Občané Hluboké si stále více uvědomují, proč je důležité politiky kontrolovat, dívat se jim pod ruce, pravidelně sledovat úřední desku a osobně se účastnit veřejných jednání. Vysoká účast Hlubočáků na tomto zastupitelstvu vyvolala vlnu nadšení a optimismu.

O tom, jak silný moment to pro město byl, svědčí i bezprostřední reakce obyvatel a účastníků na sociálních sítích.

Jedna z účastnic poděkovala veřejnosti za nevídaný zájem: „Dobrý večer, chtěla bych poděkovat veřejnosti za dnešní účast na zastupitelstvu. Židle byly plné a lidé i stáli!!! Přesně takto to má na zastupitelstvu vypadat! Děkuji za váš zájem. Konkrétní průběh a připomínky k jednotlivým bodům uveřejníme, hned jak budeme mít zpracován záznam ze zastupitelstva. Pěkný večer a děkuji.“

Další z komentářů poukázal na historický rozměr události: „Taková účast nebyla nikdy v historii města! Hluboká se mění a už se to nezastaví.“

Lidé oceňovali zejména vysokou úroveň debaty, i když chování některých stávajících politiků naráželo na kritiku: „Bylo fajn vidět, že má tolik lidí zájem o hlubocké dění. Ještě více fajn bylo vidět, že se vedla veskrze věcná diskuse bez zbytečných emocí a že se zároveň podařilo oslovit a otevřít různá složitější a problematická témata, byť se někteří zastupitelé města všemožně snažili situaci zlehčovat, odvraceli pozornost jinam a hráli na čas… Díky všem.“

Podobně konstruktivní tón rezonoval i v dalším hodnocení: „Skvělá účast a skvěle připravené příspěvky do diskuse. A zároveň i klidný průběh bez zbytečně vyhrocených emocí. Díky příspěvkům k programu a navazujícím dotazům je celkem jasné, že je co zlepšovat v přístupu města k jeho fungování. Děkuji všem za účast, aktivitu a zájem.“

Pondělní zasedání jasně ukázalo, že Hlubočáci již nechtějí být pouze pasivními pozorovateli. Říjnové volby tak nebudou jen obyčejným hlasováním, ale dost možná referendem o tom, zda město zůstane v rukou politických matadorů minulých dekád, nebo vykročí vstříc otevřenější a transparentnější budoucnosti.

 

Proč by hospodský Packa dnes hnal agenta Pávka ze své hospody svinským krokem

Pokud jste četli kultovní román Jana Pelce ...a bude hůř, inspirovaný americkými beatniky, pak jste se mohli seznámit s reálným centrem předlistopadových mániček – lidovým bufetem a hospodou U Boučků v severočeském Klášterci nad Ohří (v knize obec Klostrdlé). Jan Pelc tento román napsal ve francouzské emigraci, kam odešel v roce 1980. Dílo reflektuje jeho vlastní zkušenosti z drsného prostředí severočeského undergroundu v době normalizace a poprvé vyšlo v roce 1985 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem.

Ve stejnojmenné filmové adaptaci režiséra Petra Nikolajeva z roku 2007 ztvárnil roli skutečného hospodského Packy herec Michal Gulyáš, který hlavním hrdinům zajišťoval útočiště a „poslední oázu“ svobody v tehdejším totalitním režimu. Samotná hospoda se však pro potřeby natáčení v reálu natáčela v Hostinci U Boučků v obci Nučice v okrese Praha-západ.

A právě Michal Gulyáš hraje v dnešním mediálním prostoru ne příliš oblíbenou roli. V období normalizace stál na opačné straně barikády než vládnoucí komunistický režim podporovaný agenty Burešem a Pávkem. Jako mladý člověk se pohyboval v prostředí uměleckého undergroundu. Tehdejší "bolševický normál" pro něj představoval nesvobodu a totalitní útlak, což ho formovalo k rebelii a touze po svobodném projevu. Tuto zkušenost později umělecky zúročil právě v roli Packy ve filmu "...a bude hůř". Po sametové revoluci v roce 1989 však Gulyáš, podobně jako řada tehdejších nonkonformních umělců, postupně ztratil iluze o nově nastoleném společenském uspořádání a prošel vystřízlivěním z divokého kapitalismu. Podle svých slov začal vnímat novou realitu jako prostředí, kde si kapitalismus přeje pouze výhodné podmínky. Vadil mu vznik sociální nerovnosti, nárůst bezdomovectví, exekucí a to, co sám označil za kapitalistickou snobárnu. Tento odpor k sociálnímu bezpráví a kritika sociálních dopadů ho postupně nasměrovaly k vyhraněné levicové politice. Když v lednu 2017 oznámil záměr kandidovat na prezidenta, ostře se opřel do tehdejších miliardářů, oligarchů i vlivných zákulisních figur (kmotrů) a prohlásil, že volba hlavy státu se stala národní reality show. V této době se již zcela rozešel s většinovým názorovým proudem české umělecké scény. Začal ostře kritizovat takzvanou Pražskou kavárnu a spolky jako Milion chvilek pro demokracii. Zapojené herce označil v jejich politických rolích za tragikomické a striktně odmítl tezi, že by umělci měli fungovat jako morální autority společnosti. Dlouhodobě se vymezuje také proti České televizi, kterou považuje za jednostrannou, přičemž jako řešení prosazuje zrušení koncesionářských poplatků či rovnou její "zestátnění". Od roku 2017 po současnost se tak Gulyáš plně profiluje jako protisystémový, levicově-patriotický politik vyznávající radikální vlastenectví a odpor k elitám, což ho dovedlo až ke spojení s koalicí Stačilo!

Ač osobně odmítám všechny bývalé i současné komunisty, fašisty, nacisty, homofoby či xenofoby, nemalý, byť kritický prostor dostává převlečený bolševik Petr Pavel (ex-agent Pávek) a dnes poprvé i Michal Gulyáš. Nyní se prosím zamyslete, kdo a s jakou nálepkou je pro společnost nebezpečnější. Zda kovaný oportunista, či za každého režimu nepohodlný vyvrhel společnosti. 

                                                                                  

Největší bizár polistopadového vývoje české společnosti spočívá v tom, že antikomunisté volí předlistopadové komunisty a tajné agenty tehdejších represivních složek.

                                                                                       

                                                   

Mnozí antikomunisté (Koller, Pecková, ..) stále upřednostňují bývalé komunisty místo toho, aby hledali prezidentského kandidáta bez bolševické minulosti - Bez komunistů.cz

                                                 

Vypeckované “demokratky”. Ta vlevo - bývalá komunistická politručka školila lampasáky v oboru marxismus-leninismus.

                                                                                   

                                                                                   

                                                

Soudruh prezident s krávou demokratkou na “Babišově” živitelce. Sám osobně na agrobaronu představil vlastní odrůdu bolševníka velkolepého, který pravděpodobně získá hlavní cenu letošního 52. ročníku ZŽ.

Po Karlínu Hluboká. Aktivisté z Prahy rozjeli akci proti Postřižinské zahradě

V souvislosti s podáním „vysvětlení“ se rozjela další akce proti Postřižinské zahradě v Hluboké nad Vltavou. Tentokrát v „režii“ aktivistické skupiny zformované kolem Miloše Závory, zakladatele iniciativy Česko bez hluku, a pražských politiků z hnutí REZIDENTI 1 propojených s Národně sociální stranou, lídra Martina Motla a místostarostky Prahy 1 Kateřiny Klasnové (někdejší poslankyně a místopředsedkyně strany Věci veřejné). Tato skupina dlouhodobě podrobuje ostré kritice venkovní areály a klubové scény jako Kasárna Karlín, Fuchs2 a Bike Jesus. Hlavním důvodem snahy o radikální omezení či úplné ukončení jejich provozu je „ochrana“ obyvatel před extrémním hlukem, který v oknech blízkých rezidenčních budov dosahuje podle měření kritiků až 80 decibelů a šíří se jako nízkofrekvenční vibrace přes vodní hladinu Vltavy i z fyzicky vzdálenějších klubů na ostrově Štvanice. Kritici poukazují na systematické nedodržování nočního klidu po 22. hodině, hluk doprovázející odchod tisíců (?) návštěvníků a obviňují město z upřednostňování komerční zábavy před právem občanů na odpočinek, přičemž vůči areálu v Karlíně již úspěšně prosadili povinnou instalaci omezovačů zvuku a dřívější ukončování venkovních akcí. Druhá strana sporu, tedy provozovatelé dotčených kulturních objektů, se však proti těmto restrikcím ohrazuje s tím, že tyto projekty zachránily chátrající historické prostory před demolicí a proměnily je v nepostradatelná komunitní centra, galerie a místa pro rozvoj nezávislé kultury. Manažeři klubů na Štvanici (kde developeři plánují další "kongresový zimák") argumentují, že ostrov leží v bezpečné vzdálenosti od souvislé zástavby a tvoří nezbytný prostor svobody pro menšinové žánry, přičemž pro zachování pořádku sami zavádějí specializované týmy a technické úpravy prostor a varují, že tvrdá regulace pouze vytlačí noční život do nekontrolovaných a neoficiálních míst v ulicích metropole.

Do tohoto celospolečenského střetu o podobu městského veřejného prostoru vstupuje také dlouholetý senátor za ODS a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa. Vztah mezi ním a zmíněnou skupinou pražských kritiků hluku je vymezen společnou politickou linií v otázce pravomocí samospráv a regulace hlučných akcí, neboť senátor v rámci celostátní politiky dlouhodobě zastává pozici, že obce musí mít silné nástroje k obraně svých občanů před hlukem a narušováním veřejného pořádku. Aktivistická iniciativa Česko bez hluku navíc ve své agendě přímo reflektuje a sdílí zkušenosti z Jirsou vedené Hluboké nad Vltavou, která „aktuálně“ naráží na legislativní limity při pokusech omezit hudební festivaly pořádané v těsné blízkosti obytných zón. Senátor Tomáš Jirsa (ODS s podporou Svobodných) tak pro hnutí REZIDENTI 1 a Miloše Závoru představuje vlivného politického spojence na parlamentní úrovni, který „pomáhá“ legitimovat jejich boj proti alternativním DIY kulturním centrům a prosazuje přísnější legislativní mantinely pro venkovní produkce na úkor dosavadní benevolence úřadů. To se však v hlubockém podzámčí týká pouze akcí, které pan Jirsa nespolupořádá se svou "nekulturní" radnicí. Ta naopak podporuje oblíbené ohňostroje a hluk při kulturních akcích v místní bažantnici (Hrady CZ), v těsné blízkosti ZOO (Marek Ztracený), na Baron Festu a v neposlední řadě na „centrálním“ náměstí v Hluboké nad Vltavou, kde „pravděpodobně“ nikdo nebydlí.

Nahnědlá kultura za STO

V 9 hodin dopoledne řešit noční klid v dané lokalitě je světový unikát. Tohle spíš zavání úřednickou šikanou.
"Pražákům těm je tu hej, ty nikam nezablouděj. S batohem na zádech sám, na strejdu Jirsu se ptám."

                                                                                      

V otázkách obrany "západní kultury" má Jirsa velmi blízko k náckům z SPD a Motoristů sobě 

Nakopou pankáči Jirsovi prdel?

                                                          

Praha volá „Běž domů, Ivane, ale Pávka nám tu nechte!”

 

Dnes večer proběhl před ruskou ambasádou v Praze tichý protest, který připomněl srpnové události z roku 1968 a dal jasně najevo, že historie se nesmí opakovat. Parčík Borise Němcova zaplnily stovky lidí, kterým není lhostejná naše minulost ani současná agrese na Ukrajině. Před 58 lety překročily sovětské tanky naše hranice a zadupaly naděje pražského jara do země. Dnes se ten samý brutální imperiální scénář z východu odehrává jen pár stovek kilometrů od nás. Právě proto se lidé na happeningu spojili, aby vyjádřili solidaritu napadené Ukrajině a vystavili účet letitému ruskému imperialismu.

Během večera zazněla mrazivá svědectví pamětníků, kteří zažili srpen 1968 na vlastní kůži a popsali začátek více než dvacetileté zničující okupace Československa. Historici a zástupci pořádajících organizací připomněli sílu, vůli a odhodlání tehdejší společnosti postavit se za svobodu a demokracii. Současně se však v projevech i diskusích odrážel fakt, že totalitní minulost má v naší zemi hluboké kořeny. To vše asi nejparadoxněji vystihuje fakt, že současní nejvyšší státní představitelé, prezident Petr Pavel (agent Pávek) a premiér Andrej Babiš (agent Bureš), patřili před listopadem 1989 právě k těm loajálním občanům, kteří kariérně podporovali KSČ a Sovětský svaz.

Především role Petra Pavla v utajovaném kurzu Zpravodajského institutu ZS GŠ ukazuje, jak hluboká tato loajalita byla. Tento institut připravoval výcvik zpravodajců, kde sice hrála roli jazyková vybavenost, ale velká většina činnosti spočívala ve zpravodajském výcviku. Frekventanti se učili sledování osob, které bylo zajištěno ve spolupráci s StB, nasazování odposlechů, zakládání mrtvých schránek, šifrování, získávání informátorů, jejich vydírání či vytváření legend pro cizí identitu. Petr Pavel dodnes nekomentuje, že mezi lidmi, kteří jeho a ostatní cvičili, byli právě příslušníci StB. Před přijetím byl navíc důkladně prověřován, což vyplývá z dokumentů, které sám zveřejnil. Prověrkami prošli i jeho příbuzní, včetně otce Josefa Pavla, který byl agentem vojenské kontrarozvědky. Petr Pavel tak nebyl pouze řadovým členem KSČ, jak sám tvrdí. Nejdříve sice hovořil o tom, že do strany vstoupil kvůli Gorbačovovi, což se ukázalo jako lež, neboť přihlášku podal již v roce 1983, ale postupně se vypracoval na člena stranického výboru a následně předsedu Základní organizace KSČ.

Navzdory těmto historickým paradoxům v našem nejvyšším vedení dnes lidé v parčíku Borise Němcova jasně demonstrovali, že hodnoty svobody a demokracie jsou pro ně prvořadé. Celé prostranství se rozzářilo světlem stovek prskavek jako symbol naděje a tichého odporu proti bezpráví. Následně Prahou z plna hrdla zaznělo symbolické a stále aktuální heslo „Běž domů, Ivane!“. Češi dnes ukázali, že budeme bránit svobodu a podporovat statečný boj Ukrajiny proti brutální síle, dokud to bude potřeba. Velké poděkování patří všem, kteří dorazili, i spolupořadatelům z řad Paměti národa, Evropského kongresu Ukrajinců, Člověka v tísni a Milionu chvilek pro demokracii. Svoboda není samozřejmost a dnešní večer byl důkazem, že ji lidé chtějí chránit i po boku bývalého bolševika Petra Pavla. Proč tak lpějí na bývalém komunistovi slibujícím věrnost komunismu a Sovětskému svazu, místo aby hledali prezidentského kandidáta bez této ostudně nepřijatelné minulosti, je naprosto "nepochopitelné".

U příležitosti 58. výročí sovětské okupace z roku 1968, sledujeme naprosto trapnou maškarádu a zbabělost většiny našich „objektivních“ médií a nezávislých novinářů (Respekt, Česká televize, Český rozhlas, ČTK, Deník N, …), kteří odmítají pravdivě pojmenovat morální úpadek dnešní společnosti. Je nehorázné, že téměř 37 let po revoluci oslavujeme přímé strůjce a sluhy ohavného totalitního režimu, který vzešel právě z tehdejší brutální invaze. Dokonalým příkladem je prolhaný soudruh ex-agent Pávek alias Petr Pavel. Jeho bolševická kariéra nebyla žádným mladickým zaškobrtnutím, ale chladnokrevným projevem bezbřehého oportunismu a bezpáteřnosti. Pro vlastní úspěch a prospěch bezohledně šlapal po osudech druhých lidí i po budoucnosti této země. Člověku, který žádnou páteř nemá a nikdy neměl, ji nelze narovnat, protože tento zrůdný rys má zkrátka v DNA. Na rozdíl od řady běžných občanů, kteří se tehdy ohnuli pod brutálním nátlakem a kvůli strachu o své děti, Pavel budoval nelidský režim zcela dobrovolně. Nikdo ho nenutil, rozhodl se sám kvůli vlastnímu korytu a nebýt roku 1989, sloužil by totalitě věrně dodnes. Opovrhuji všemi těmi, kteří tuhle převlečenou svini veřejně podporují a překrucují historická fakta. 

Někdejší soudruh komunista s krycím jménem Pávek nikdy (do prosince 1989) neodsoudil okupaci z roku 1968 a naopak až do listopadového převratu  v roce 1989 podporoval se zbraní v ruce vojska Varšavské smlouvy. Ostuda národa, která dnes moralizuje o svobodě a demokracii. Pávka a všechny tyhle bolševiky už nikdy více!

Během pražského jara v roce 1968 Miloš Zeman vstoupil do KSČ. Ze strany byl vyloučen v roce 1970 po začátku normalizačních čistek, a to kvůli nesouhlasu s okupací vojsk Varšavské smlouvy a kvůli článku ve studentském časopisu VŠE, v němž přirovnal komunismus k fašismu. Pohůnek vojsk Varšavské smlouvy Petr Pavel požádal o vstup do KSČ v roce 1983 a členem se stal o dva roky později. A jako správná česká svině legitimaci KSČ odhodil po změně režimu v roce 1989 a stal se kovaným antikomunistou. Miloš Zeman podpořil za Sobotkovy vlády (ministr obrany Martin Stropnický za ANO) nominaci náčelníka generálního štábu české armády Petra Pavla na pozici předsedy Vojenského výboru NATO.

Volím radši lihouše než převlečenýho komouše!

                                               

„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil,“ prozradil model(h)ář z Hradu ve svém vlastnoručně psaném životopise z roku 1987.

                                            

Kde asi PR manažeři udělali další chybu?! Nebo nejde o dárce krve ale imitaci Lenina z veleslavného mauzolea?

                                                 

Proč v postu chybí jméno dalšího vypískaného politika Petra Pavla? Asi “redakční” chybička, která se týká i zpravodajství České televize. Tenhle způsob neobjektivní žurnalistiky paradoxně nahrává “nepříteli”, tedy voličům současné Babišovy vlády a prohlubuje nedůvěru ve veřejnoprávní a tzv. “objektivní” média. 

Takhle nějak se soudruh Pávek nedobrovolně loučil se svým tehdejším kariérním přesvědčením.

Začíná agrobaron Země živitelka 2026

Mezinárodní agrosalon Země živitelka se od svého založení v roce 1973 proměnil z totalitní propagandistické show v ryze komerční arénu, přičemž obě tyto historické etapy odhalují odvrácenou stranu organizovaného a průmyslového zemědělství. Před rokem 1989 sloužila výstava v Českých Budějovicích jako obří ideologická zástěrka komunistického režimu, který se skrze nablýskané expozice snažil maskovat realitu plánované neefektivity, nedostatku a brutálních historických křivd. Celá sláva tehdejšího agrosektoru stála na zločinné kolektivizaci padesátých let, násilném vyvlastnění půdy soukromým sedlákům a systematické likvidaci svobodného venkovského stavu. Komunistické plánování od zeleného stolu sice na výstavě bombasticky demonstrovalo potravinovou soběstačnost a gigantické sklizně, ale za cenu fatální a dodnes patrné devastace české krajiny. Režim bezohledně sceloval pole do monstrózních lánů, rozorával meze a likvidoval remízky, čímž nastartoval katastrofální erozi půdy a ztrátu vody v krajině (viz. současný boj se suchem, na které už mnoho let upozorňuje např. organizace Greenpeace), zatímco technický park dodávaný v rámci tehdejší RVHP byl často zastaralý, těžkopádný a ekologicky bezohledný.

Pád totality však nepřinesl návrat k přirozenému respektu k půdě a krajině, nýbrž pouze vystřídal ideologické tajemníky pragmatickými agrobarony, kteří současnou podobu Země živitelky (Zeman, Klaus) využívají jako okázalou přehlídku své ekonomické a politické moci. Dnešní oligarchové a dotační magnáti proměnili venkov v průmyslovou zónu drancovanou pro maximální zisk z hektaru, což dokazuje i složení vystavované techniky, kde lidové dožínky definitivně nahradil bezduchý B2B marketing obřích korporací. Na letošním ročníku už koncern Agrofert nic neskrývá a vystupuje zde masivně pod svou přímou mateřskou značkou, když na obří ploše provozuje megalomanský „Jarmark AGROFERT“ s odpočinkovými zónami a komerční dětskou vesničkou. Celé události skrytě i otevřeně dominuje několik dotačních impérií prostřednictvím svých dceřiných firem; Agrofert zde skrze společnost Agrotec vystavuje těžké stroje značek New Holland či Case IH, přes Farmtec vám zajistí zakázky přímo na klíč a jeho potravinářská divize reprezentovaná firmami Penam, Vodňanská drůbež či Kostelecké uzeniny zabojuje v pavilonech o dotační ocenění kvality. Vedle nich demonstrují svou sílu další dravé agrostruktury: skupina JTZE ze sféry J&T, která agresivně skupuje zbývající zemědělská družstva po celé republice; holding Úsovsko bývalého ministra Jiřího Milka, který cílí na technologické inovace v živočišné výrobě a potravinářství (tyčinky Fit); Rhea Holding Josefa Koláře, který obhospodařuje přes 22 tisíc hektarů půdy, či společnost Luka a.s. Zdeňka Jandejska, který skrze agrární komory ovlivňuje politickou debatu přímo na výstavišti (Agrární komora, Iniciativa zemědělských a potravinářských podniků).

Tento korporátní cynismus je na regionální úrovni dotvářen hlubokým politicko-kmotrovským systémem, který parazituje na myšlence podpory lokálních producentů. Typickým příkladem je Jihočeská agrární komora, která na výstavě tradičně spolupořádá a prezentuje projekt krajských potravin Chutná hezky jihočesky. Za touto navenek bohulibou iniciativou na podporu regionu se však skrývá vlivová síť, v níž dlouhodobě jako předseda představenstva RAK JK figuruje vlivný politik a šéf hlubocké ODS přezdívaný "kmotr" Pavel Dlouhý. Funkci výkonné ředitelky této komory navíc dlouhé roky zastává jeho hlubocká „sousedka“ Hana Šťastná, která své profesní zájmy v agrosektoru propojila s politikou a po nedávném odchodu z ODS zapustila kořeny v hnutí Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby (ex-ODS). Projekt, který má teoreticky pomáhat malým lokálním výrobcům uspět proti tlaku supermarketů, se tak v jihočeských reáliích stává spíše mocenským nástrojem a marketingovou zástěrkou místních politických a agrárních elit, které si z dotačních titulů a krajských příspěvků vytvořily vlastní nedobytné léno.

Současní agrobaroni a regionální šíbrové parazitují na hluboce pokřiveném dotačním systému, který skrze složitou byrokracii nahrává výhradně velkým hráčům. To se na Zemi živitelce odráží v naprostém kontrastu mezi gigantickými stroji pro korporáty a upozaďovanou malou mechanizací pro zbývající soukromníky. Zatímco komunisté drželi peníze na venkově kvůli sociálnímu smíru a nucené zaměstnanosti, dnešní korporace odsávají miliardové dotační zisky z regionů přímo na účty mateřských firem v centrech či v daňových rájích, čímž venkov finančně, personálně i společensky vyklešťují. Půda je pod tlakem těchto moderních agroholdingů unifikována a vyčerpávána pěstováním technických plodin typu řepky a kukuřice pro bioplynové stanice. Současný koncept „Smart farming“ a satelity řízené traktory, kterými se magnáti na veletrhu tak rádi chlubí, jsou ve skutečnosti jen efektivnějšími nástroji pro průmyslovou monokulturu. Ta sice plní kapsy majitelů a generuje rekordní zisky, ale z dlouhodobého hlediska českou krajinu sterilizuje a ničí stejně spolehlivě, jako to dělala komunistická JZD.

Pro kriticky uvažujícího člověka proto existuje dlouhá řada zásadních důvodů, proč se tomuto agrosalonu zcela vyhnout a na výstaviště vůbec nechodit. Nákupem vstupenky a návštěvou areálu totiž člověk přímo či nepřímo legitimuje akci, která slouží jako politická a marketingová platforma pro oligarchické a kmotrovské struktury. Místo oslavy poctivého zemědělství sponzorujete přehlídku průmyslového drancování krajiny. Veletrh prezentuje obří stroje jako technologický triumf, ale zamlčuje, že jsou nástrojem k utužování půdy a obhospodařování ekologicky mrtvých monstrózních lánů. Na Zemi živitelce se nedočkáte reálné sebereflexe agrokomplexu ohledně zadržování vody v krajině, půdní eroze nebo úbytku biodiverzity; veškeré problémy se pouze překrývají korporátním PR. Původní lidový a tradiční rozměr oslavy sklizně se navíc zcela vytratil. Skutečné řemeslo a dožínkové tradice dnes tvoří jen umělou, falešnou kulisu pro chladný byznys, unifikované produkty potravinářských holdingů bojující o marketingové značky kvality a politické projevy vládních i opozičních činitelů. Celý zážitek je pro běžného návštěvníka zredukován na vysoké ceny vstupného, drahé parkování a předražené občerstvení v přeplněném areálu. Skutečnou a smysluplnou alternativou k podpoře tohoto dotačního divadla je proto přímá finanční podpora lokálních ekofarem, nákup potravin přímo ze dvora od malých nezávislých sedláků v regionech nebo návštěva autentických, menších komunitních slavností, které půdu nevnímají jako pouhý stroj na peníze.

                                                                                    

Slavnostní zahájení 52. ročníku mezinárodního agrosalonu Země živitelka proběhne 20. srpna od 10:00 za účasti premiéra Andreje Babiše (ANO),  hejtmana Jihočeského kraje Martina Kuby (Naše Česko), primátorky města České Budějovice Dagmar Škodové Parmové (Naše Česko), předsedy představenstva Výstaviště České Budějovice Mojmíra Severina, prezidentky Potravinářské komory ČR Dany Večeřové a prezidenta Agrární komory ČR Jana Doležala.

                                                                                    

                                             

                                                                           

                                                     

Mafie vláček Hluboká