Hlubocko-budějcká šachovnice ODS vs. Naše Česko

 

Pohled na aktuální hlubocko-budějovickou politickou scénu nabízí fascinující, avšak hluboce znepokojivou podívanou na to, jak tenká je hranice mezi upřímnou snahou o politickou obrodu a chladným mocenským pragmatismem. Příběh Jana Teplého, muže, který coby bezpartijní manažer po více než dvou dekádách opustil rodinné impérium Madeta, aby se prakticky přes noc stal lídrem budějovické ODS, mě nutí k zamyšlení nad tím, zda v české politice vůbec ještě existuje prostor pro přirozený ideový vývoj, nebo zda se politické strany definitivně proměnily v korporátní schránky, které v době krize prostě jen najmou krizového manažera zvenčí.

Na první pohled sleduji příběh o odvaze a vzpouře. Syn se vymezuje vůči autoritativnímu otci, opouští miliardový byznys a vstupuje na kolbiště, kde jeho hlavním rivalem je Martin Kuba – politik, jehož styl vládnutí syn otevřeně kritizuje jako sebestřednou show a jehož odchodem podmínil svůj vstup do ODS. Otec Milan Teplý na oplátku posílá přes milion korun právě tomuto rivalovi do projektu Naše Česko. Pro běžného pozorovatele jde o jasný důkaz hlubokého osobního i politického rozkolu, o reálnou a bolestivou rodinnou zradu, která se odehrává v přímém přenosu za nemalého zájmu médií. V této interpretaci je Jan Teplý symbolem nové, očištěné ODS, která odmítá kmotrovské projekty minulosti a staré vazby na zákulisní hráče. S plackou „Stojíme za prezidentem“ navíc figuruje coby součást čestné Fialovy pětikoalice, podporované spolkem Milion chvilek pro demokracii a bláboly o ochraně hodnot a myšlenek Václava Havla a T. G. Masaryka.

Jenže politický realismus nás nutí nasadit si i druhou, mnohem cyničtější optiku. Je vůbec možné, aby v regionu, kde byznys a politika desítky let srůstaly v jeden neprostupný organismus, došlo k takto čistému řezu? Abychom pochopili hloubku tohoto systému, musíme se podívat na základy, které Milan Teplý pro své impérium vybudoval.

Jeho nejvřelejším a nejméně skrývaným vztahem bylo spojenectví s exprezidentem Milošem Zemanem (SPOZ), kterého šéf společnosti Madeta dlouhodobě označoval za jednoho z nejhlasitějších podporovatelů v podnikatelské sféře. Milan Teplý se netajil sympatiemi k Zemanovu politickému stylu a zejména k jeho pragmatické ekonomické diplomacii zaměřené na východní trhy, což bylo pro exportní zájmy mlékárenského gigantu klíčové. Tento vzájemný respekt vyvrcholil za tichého “obdivu” manažera Jana v roce 2018, kdy Miloš Zeman udělil Milanu Teplému státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy – a generální ředitel Madety byl pravidelným váženým hostem na Hradě při oficiálních i neformálních příležitostech.

Na regionální úrovni pak starší Teplý udržoval ryze pragmatickou mocenskou symbiózu s Pavlem Dlouhým, dlouholetým vlivným zákulisním hráčem jihočeské ODS z Hluboké. Vzhledem k tomu, že předseda představenstva RAK JK Pavel Dlouhý léta pevně ovládal tamní agrární struktury, nebylo možné provozovat obří potravinářský podnik v jižních Čechách a tohoto muže ignorovat. Toto spojenectví garantovalo Madetě stabilní dodávky mléka od jihočeských zemědělců a zároveň zajišťovalo politický klid na práci, hladké schvalování krajských záležitostí a ochranu regionálního trhu před vnější konkurencí.

Klíčovým exekutivním článkem v tomto řetězci byla Hana Šťastná (Naše Česko, ex-ODS), dlouholetá ředitelka Regionální agrární komory Jihočeského kraje, která byla s Milanem Teplým v „každodenním“ profesním kontaktu a fungovala jako hlavní vyjednavač a partner v otázkách výkupních cen mléka, dotačních programů a krizového řízení v zemědělství. Pro Teplého představovala spolehlivou spojku při koordinaci vztahů mezi zpracovatelským gigantem a stovkami jihočeských zemědělských prvovýrobců.

Právě proto se nabízí legitimní otázka, zda současná rodinná a vnitrostranická válka není jen dokonale promyšlenou marketingovou strategií na diverzifikaci rizik. Rozdělením sil na dvě fronty – tradiční ODS s tváří čistého manažera pro městské pravicové voliče a nové hnutí Naše Česko pro regionální patrioty a kritiky vlády – vzniká dokonalá iluze stoprocentního výběru. Volič má pocit, že svým hlasem rozhoduje o morální očistě nebo o novém začátku, přičemž v pozadí mohou nitky stále sbíhat k těm samým finančním a mocenským strukturám.

Ostatně Pavel Dlouhý (ODS) dál ovládá agrární komoru a má obrovský přehled o pozemkovém fondu v regionu, zatímco Martin Kuba (Naše Česko) jako hejtman drží exekutivní moc nad krajským územním plánováním a strategickými stavbami. To vše ze své funkce výkonné ředitelky komory kulantně (stranicky) propojuje krajská zastupitelka a do nedávna kovaná ódeesačka Hana Šťastná (Naše Česko), kandidující do hlubockého zastupitelstva hrdě a paradoxně za ODS. Tato synergie umožňuje, že např. projekty komerčních zón a další výstavba hladce procházejí schvalovacími procesy. I po faktickém odchodu Martina Kuby z klasické ODS do vlastního projektu Naše Česko zůstává kontinuita těchto byznysových zájmů v regionu zachována, neboť klíčové nitky k pozemkům a městským zakázkám sbíhají ke stejné skupině podnikatelů. Ať už vyhraje kdokoli, kapitál a vliv v regionu zůstanou de facto v jedněch rukou.

Tento fenomén zároveň odkrývá „zajímavou“ pravdu o stavu moderních politických stran. Jakou zprávu vysílá okamžitý raketový vzestup Jana Teplého řadovým členům, kteří ve straně strávili roky mravenčí prací a věrností v dobách dobrých i zlých? Ukazuje se, že loajalita a vnitrostranická hierarchie už v éře permanentního marketingu nic neznamenají. Když jde do tuhého, tradiční strana bez váhání sáhne po známé tváři z byznysu, po nepopsaném listu, který přinese okamžitou důvěryhodnost a rodinnou značku se silným zvukem – bez ohledu na to, jak hluboké kořeny má toto impérium v minulém režimu a zákulisních strukturách. Politika se tak víc než kdy jindy stává záležitostí nákupu a prodeje symbolů. Zda je angažmá Jana Teplého začátkem skutečné demokratické katarze, nebo jen dalším sofistikovaným tahem na jihočeské šachovnici, ukáže až čas – a především to, jak se tito aktéři zachovají v momentě, až se uzavřou volební místnosti a začnou se vyjednávat reálné vládní koalice. Pak budete možná i překvapeni, která známá tvář se ukrývala za maskou Jana Teplého.

Tak trochu (víc) průhledná politika na jihu Čech

Pozadí hlubockých Slavností vína a festivalu Voda Moře Oceány (2026)

 

Sobota 19. a neděle 20. září nabídnou návštěvníkům Hluboké nad Vltavou doslova kulturně nabitý program. Základ této skvělé události tvoří dva projekty dlouholetých, znovukandidujících hlubockých zastupitelů a radních, kteří rozhodují o městských dotacích týkajících se i jimi organizovaných akcí. „Legendární“ Slavnosti vína pořádá ředitelka Centra volného času Poškolák Hluboká, Rybářských slavností a šéfová Velikonoc na Hluboké Valerie Chromá (Město pro život). Letos už 23. ročník festivalu Voda Moře Oceány organizuje lídr kandidátky za hnutí ANO Jindřich Soukal.

Zatímco městské Slavnosti vína nabídnou hudební program, prodej burčáku, ochutnávku hroznů z tragikomické hlubocké vinice či v neposlední řadě degustaci afrických vín v kmotrově Knížecím Dvoře, mezinárodní festival zaměřený na environmentální, dobrodružné, cestopisné, ale i dokumentární snímky z vodního i podvodního světa láká kromě filmů také na "Festival v kopačkách" (MOTIVA SI 2016) s veterány a fotbalovými legendami či na zítřejší XII. ročník festivalového turnaje Voda Moře Oceány, který pořádá Zámecký Golf Resort Hluboká. Ten nabídne golfovou hru, bohatý raut plný exotických pochutin a soutěžení o atraktivní ceny, z nichž jednou z hlavních je jedenáctidenní pobyt pro dvě osoby v resortu Relax Bali, který založil Jindřich Soukal.

Ano, ten, který má k hnutí ANO a jeho předsedovi Andreji Babišovi dlouhodobý a loajální vztah. Působí jako klíčová tvář tohoto politického uskupení na lokální úrovni a je předsedou místní organizace ANO v Hluboké nad Vltavou. V rámci hnutí se angažuje již řadu let, přičemž v minulosti figuroval na jihočeské kandidátce do Poslanecké sněmovny a v roce 2024 byl zvolen zastupitelem Jihočeského kraje. Jako šéf místní buňky plně sdílí politickou linii hnutí, aktivně se podílí na volebních kampaních a otevřeně podporuje celostátní vedení, což dokazuje i jeho pravidelná účast na oficiálních mítincích po boku Andreje Babiše či Karla Havlíčka při jejich cestách po jižních Čechách.

Ačkoliv se hnutí ANO navenek může jevit jako politická alternativa vůči dlouholeté dominanci ODS v Hluboké nad Vltavou, reálná politická praxe ukazuje opačný obraz. Podle kritiků a politických pozorovatelů nelze na Hluboké o skutečné alternativě k ODS mluvit, protože vztah Jindřicha Soukala s dlouholetým starostou Tomášem Jirsou a vlivným podnikatelem a místostarostou Pavlem Dlouhým je více než nadstandardní. Místo politického střetu tak dochází k úzké vzájemné spolupráci, která pouze upevňuje zavedený místní establishment. Odráží to i celkové rozložení sil v hlubocké politice, kde z jednadvaceti zastupitelů tvoří skutečnou opozici pouze čtyři zastupitelé, mezi nimiž zástupci hnutí ANO rozhodně nefigurují. Založení místní organizace ANO tak v kontextu Hluboké neslouží jako opoziční síla, ale spíše jako pragmatický partner, který pomáhá udržovat stávající mocenské uspořádání ve městě.

Možná to ale Jindřichovi – řediteli festivalu Voda Moře Oceány (VMO) a majiteli produkční společnosti Diversion promotion zaměřené na hostinskou činnost – „politicky“ někdy dojde. Podobně jako jeho partnerovi z VMO Steveovi Lichtagovi (vlastním jménem Zdeňku Lovečkovi z Twin Star Productions), prezidentovi festivalu. Jeho vztah k hnutí ANO a Andreji Babišovi totiž prošel zásadním vývojem od původní veřejné podpory až po úplný rozchod a ostrou kritiku. V počátcích politického působení Andreje Babiše patřil Steve Lichtag mezi známé osobnosti, které hnutí ANO veřejně zaštiťovaly. Jeho jméno a tvář byly tehdy využívány v rámci politické propagace a byl oficiálně uváděn na webových stránkách hnutí jako jeden z jeho klíčových podporovatelů.

K zásadnímu zvratu však došlo v roce 2019 v období masových občanských demonstrací, které organizoval spolek Milion chvilek pro demokracii. Lichtag se v této době od Andreje Babiše veřejně distancoval a zařadil se mezi osobnosti, které vyjádřily jasnou podporu protestujícím lidem v ulicích. Své tehdejší rozhodnutí zdůvodnil ztrátou důvěry s tím, že definitivně ztratil víru, že Andrej Babiš bude sloužit všem občanům. Reakce a chování tehdejšího premiéra vůči demonstrantům navíc označil za projev politické i lidské arogance. Steve Lichtag tak dnes reprezentuje skupinu známých tváří, které hnutí ANO zpočátku důvěřovaly, ale postupem času se kvůli reálným krokům jeho předsedy staly jeho otevřenými kritiky. Konkrétní stranu nebo jméno kandidáta však Steve Lichtag záměrně nekomentuje a drží si status OFICIÁLNĚ nestranického, politicky neaktivního občana. A co třeba Landův Blanický manifest?

                                                                               

Starej mořskej vlk z Libčic nad Vltavou bude řídit Hlubokou snad ještě 50 let. Koláž zachycuje jihočeské vlastenectví, spojující i oceány.

Rozhoduje zastupitel a radní o městských dotacích pro vlastní podnikání?

Neudržitelná Dáša o udržitelnosti (asi Našeho Česka)

Napravený babišovec

Rozhoduje zastupitelka a radní o městských dotacích pro vlastní podnikání? 

Hlubocké náplavy rozhodují o Hluboké a místní rodáci jim ochotně slouží. Radek Hloušek je kovaným členem hnutí ANO 2011 a bezvýhradným podporovatelem Andreje Babiše, který stál u zrodu hnutí a po celou dobu své kariéry projevuje naprostou loajalitu vůči svému stranickému šéfovi. Jako zakládající spojenec patřil do úzkého okruhu věrných regionálních manažerů, kteří Andreji Babišovi pomáhali budovat politické struktury mimo hlavní město v době, kdy projekt teprve vznikal. V klíčových letech formování hnutí, zejména kolem sněmovních voleb v roce 2013, vystupoval v médiích jako neochvějný obhájce Babišových vizí a jeho osoby před kritikou tradičních stran. Tato stoprocentní loajalita a vysoké organizační nasazení ho v letech 2013 až 2017 vynesly až do celostátního předsednictva hnutí ANO, kde zasedal v nejužším vedení přímo po boku samotného Andreje Babiše.

Po tomto období se jeho těžiště zájmu přesunulo z celostátní úrovně zpět do regionu, kde pro předsedu hnutí dodnes představuje spolehlivou oporu v jižních Čechách. V Jihočeském kraji se stal stabilním politickým zástupcem, což potvrzuje jeho opakované zvolení do krajského zastupitelstva v letech 2016, 2020 a naposledy v září 2024. Vztah k Andreji Babišovi si i po odchodu z pražských struktur uchoval čistě profesionální a loajální charakter, což dokládá i jeho zařazení na kandidátní listinu do Evropského parlamentu v roce 2024. V podnikatelské sféře se Radek Hloušek zaměřuje především na investiční a realitní činnost v rámci skupiny Ruhl Immo Holding.

Specifickou kapitolu pak tvoří jeho politické angažmá přímo v Hluboké nad Vltavou, kde Hloušek kandiduje. Na rozdíl od celostátní úrovně, kde se hnutí ANO a Andrej Babiš profilují v ostrém vymezení vůči tradičním stranám, zdejší buňka hnutí nevznikla jako opozice nebo alternativa vůči dominantní ODS. Místní organizace ANO se pod Hlouškovým vlivem stala pragmatickým partnerem, který se zapojil do vládních koalic vedených občanskými demokraty a pomáhá tak dlouhodobě udržovat stávající mocenské uspořádání a kontinuitu vedení ve městě. Zdejší realita jasně ukazuje, že v tomto případě nejde jen o běžnou komunální politiku a řešení lokálních problémů, jak se voličům u obecních voleb často namlouvá, ale o vlivnou hlubockou buňku, která je přes osobu Radka Hlouška přímo a silně provázána s Andrejem Babišem a celostátním centrem moci.

"Festival v kopačkách" (VMO) přivítá na hlubockém pažitu kromě ódéesáka Poborského, Řepky, Kollera, Straky a řady dalších hvězd také Tondu "Ádu" Panenku, který v senátních volbách podporoval Tomáše Jirsu (ODS). 

Parta která maká pro Česko

Jak funguje mocenský monopol v hlubockém podhradí?

 

Politický systém v Hluboké nad Vltavou vykazuje dlouhodobě specifické rysy, které v českém komunálním prostředí nemají příliš obdoby. Tandem Tomáš Jirsa a Pavel Dlouhý řídí město nepřetržitě od roku 1994 a Občanská demokratická strana si zde udržuje absolutní hegemonii již dvaatřicet let. Propojení politického vlivu, ekonomických zájmů a loajality zastupitelů vytváří mechanismus, který je pro opozici i vnitřní kritiky extrémně obtížné narušit. Tato situace bude ve městě fungovat tak dlouho, dokud bude Hlubokou řídit zmíněná dvojice, která dokáže protlačit takřka jakýkoliv návrh svých známých a kamarádů.

V praxi funguje tato hlasovací mašinerie na principu vnitřní loajality a materiálních výhod. Zastupitelé, kteří mimo záznam vyjadřují nesouhlas nebo vedení kritizují, v rozhodujících momentech odmítají vystoupit z řady. Jsou totiž vázáni systémem osobních vazeb, stranické disciplíny nebo přímých benefitů. V malém městě, kde samospráva rozhoduje o veřejných zakázkách, pronájmech, dotacích a pořádání lukrativních kulturních či sportovních akcí, znamená otevřená revolta okamžitou politickou i podnikatelskou izolaci. Naopak loajalita zajišťuje vybraným zastupitelům a jejich spřízněným firmám snadnější přístup k městskému majetku a rozvojovým projektům. Typickým příkladem této praxe jsou dlouhodobé pronájmy exkluzivních městských areálů za symbolické částky. Příkladem je Sportovně-relaxační areál Hluboká, který má v pronájmu radní David Šťastný (Společně pro Hlubokou, ex-ČSSD) s loni prodlouženou smlouvou na 20 let za roční nájemné 10 tisíc Kč. Podobným symbolem systému je Tenisové centrum Milana Vopičky, které má uzavřenou smlouvu na 99 let za symbolickou „korunu“.

Tento bývalý úspěšný ligový tenista a hokejista tehdy využil porevolučního ekonomického restartu, restitučních procesů a ambice samotného města, přeměnit zanedbané záplavové území pod zámkem v moderní sportovně-relaxační zónu. V říjnu roku 1994 založil Milan Vopička st. společnost Tennis Center Hluboká a prostřednictvím své inženýrské firmy Sport-Technik Bohemia odstartoval masivní investice v lokalitě Podskalí. Výsledkem této úzké kooperace s radnicí bylo v červenci 1996 otevření luxusního hotelového a tenisového areálu, který se stal vyhledávaným útočištěm pro prominentní politické i byznysové osobnosti, včetně jeho kamaráda a praotce oligarchizace v Česku Václava Klause.

Na otcův pionýrský odkaz a vybudované zázemí v Podskalí plynule navázal jeho syn Milan Vopička ml. Ten přinesl do rodinných aktivit na Hluboké novou dynamiku, kterou opřel o své úspěšné podnikání s luxusními vozy. Vopička mladší začal původní tenisový komplex více propojovat s okolní infrastrukturou, zejména se sousedním osmnáctijamkovým golfovým hřištěm (Zámecký Golf Resort Hluboká) a tamním sportovním přístavem na řece Vltavě. Jeho aktivity vyvrcholily loni v listopadu založením nové developerské a investiční společnosti Advantage Marina Golf Resort, jejímž prostřednictvím rodina definitivně transformovala původně čistě tenisový areál v komplexní prémiový resort pro náročnou klientelu, kde se sportovní vyžití a jachting propojují s exkluzivními službami cestovního ruchu.

Kritici tento stav otevřeně označují za klientský kapitalismus, kdy město sice vizuálně prosperuje díky investicím do infrastruktury, ale děje se tak za cenu monopolizace moci a selektivního zvýhodňování vybrané elity. Voliči navíc opakovaně volí stabilitu, kterou jim vedení prezentuje jako jedinou možnou, což minimalizuje tlak veřejnosti na změnu, přestože zákulisní transfery majetku vyvolávají vážné pochybnosti.

Změna takto hluboce zakořeněného systému je běh na dlouhou trať, ale politologické i praktické zkušenosti z jiných měst ukazují, že cesty ven existují a opírají se o konkrétní občanská práva a legální postupy. Prvním krokem je zlomení anonymity, protože dokud kritika loajálních zastupitelů (aktuální stav 17:4 ve prospěch „zavedených pořádků“) probíhá pouze mimo záznam, vládnoucí tandem nemá důvod nic měnit. Změna nastane teprve tehdy, až někteří z nich najdou odvahu vystoupit veřejně a pojmenují konkrétní případy klientelismu, i za cenu ztráty vlastních výhod. Klíčové je také formování nezávislé občanské opozice (aktuálně silně dehonestované ze strany „nějakého JD“, jako je uskupení Politika je služba), jelikož úspěšné svržení dlouholetých mocenských struktur v jiných obcích obvykle nezačalo u tradičních politických stran, ale u lokálních spolků. Spojení aktivních občanů, sportovců a podnikatelů, kteří nejsou finančně závislí na městských zakázkách a levných nájmech, může vytvořit silnou alternativní kandidátku. Na Hluboké je to však prakticky nemožné, protože v „zavedeném systému“ víceméně jedou všichni, kteří jsou „u koryt“. Nezbytná je rovněž důsledná kontrola ze strany veřejnosti, čehož lze docílit aktivním využíváním zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato takzvaná stošestka umožňuje občanům vyžádat si kompletní texty nájemních smluv k areálům, interní e-maily úředníků k zakázkám či přesné rozpisy odměn a dotací pro spřízněné spolky. Úřad musí odpovědět do patnácti dnů a v případě odmítnutí se lze bránit odvoláním ke krajskému úřadu. Stávající systém totiž profituje z toho, že veřejnost vidí pouze opravená sportoviště, nikoliv to, jak nevýhodné jsou nájemní podmínky pro městskou kasu. Samotný zákon o obcích navíc dává občanům s trvalým pobytem právo nahlížet do podkladů rady, ústně se vyjadřovat přímo na zasedání zastupitelstva a veřejně konfrontovat radní s pochybnými smlouvami. To se díky čtyřčlenné opozici a zájmu části veřejnosti po 30 letech trochu pohnulo k lepšímu a navodilo pocit naděje na změnu.

Další úroveň kontroly představuje podávání oficiálních podnětů kontrolnímu a finančnímu výboru zastupitelstva. Tyto výbory mají ze zákona povinnost prověřovat nakládání s majetkem města, byť je to v zavedeném systému často vnímáno jako zbytečné. Pokud existují indicie o nevýhodných pronájmech pod tržní cenou nebo porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, mohou občané poslat podnět k přezkoumání hospodaření přímo na odbor kontroly krajského úřadu, který má pravomoc spustit mimořádný audit. Nejzazším nástrojem přímé demokracie je pak vyhlášení místního referenda. To sice v minulosti vedlo k zastrašování iniciátorů petice, ale princip zůstává stejný: pokud se na Hluboké nasbírají podpisy dvaceti procent oprávněných voličů, mohou občané sami rozhodnout o majetkových otázkách, prodeji či pronájmu klíčových pozemků, a zcela tak obejít neochotné a samolibé vedení města. V neposlední řadě hraje roli generační obměna a přirozená „únava materiálu“. Každý politický systém dříve či později narazí na své limity a podstatné je mít v daný moment připravenou reálnou, akceschopnou alternativu, která město nepovede do chaosu, ale nabídne moderní a otevřenou správu založenou na respektu k občanům.

                                                                                   

UKRADENÁ HLUBOKÁ? - Když dnes vidím svou rodnou Hlubokou, marně pod nablýskanou fasádou turistického pozlátka hledám město svého dětství. Za posledních padesát let prošlo toto místo hlubokou proměnou. Proměnou, která v mnohém připomíná divokou zlatou horečku na klondajku – dravou, bezohlednou, vyděračskou a zaslepenou vidinou rychlého úspěchu. Spolu s vnějším leskem však ruku v ruce přišel hluboký morální úpadek. Město pohltil všudypřítomný konzum a buranská touha po bohatství, ideálu krásy, dokonalosti a osobním prospěchu. Z pohledu občanské soudržnosti se z Hluboké stalo jedno z nejsměšnějších míst minimálně v celých jižních Čechách. Je mi z této hlubocké malosti opravdu moc smutno. O to víc, že současný komunální establishment přežívá především díky loajalitě řady zdejších, připosraně mlčících občanů. Když tyto lidi potkávám, okamžitě se mi vybavují vzpomínky na školní léta, kdy byl svět ještě zdánlivě černobílý a jediným jasným nepřítelem společnosti byl tehdejší totalitní režim, ze kterého někteří „podnikatelé“ těží v hlubockém podzámčí dodnes. Jen v jiném kabátu. Ocitám se v podivném nostalgickém paradoxu. Vidím svého oblíbeného pionýrského vedoucího Jirku Karvánka, dnes kandidujícího za ZSV, a soudružku učitelku Žípkovou, holčičku z Pyšné princezny, která doplňuje kandidátku „šťastného podniku“ Společně pro Hlubokou. Vzpomínám na metalistu Chocholeho, ze kterého je dnes školník pod vlajkou ZSV, na štamgasta z Lok-Hamu Prunera, reprezentujícího ODS, a v neposlední řadě na Aleše Rause za Hlubokou pro rodinu – na kluka, kterého jsem kdysi učil sáňkovat. Všichni tito lidé a mnozí další, které znám z dob, kdy jsme k sobě měli blíž, se dnes pouhou svou účastí na kandidátních listinách podílejí na udržování neudržitelné, dvaatřicet let trvající vlády jedné strany „hlubockých náplav“. Svými jmény a tvářemi stále dokola podporují a betonují „Tvrdé jádro hlubockého establishmentu“. Minulost se prolnula se současností v hořkém tónu a zanechala po sobě jen stín komunity, kterou kdysi spojovalo něco mnohem čistšího než jen politický kalkul a honba za mamonem.

Hrdina kapitalistické práce - nejlepší pracovník Kmotrostadtu za posledních 30 let

Je to marný, je to marný, je to marný. A nebo spíš - je to směšný, je to smutný, je to zkrátka jirsovec.

Už v roce 2014 se „tajný agent“ Berit projevil jako loajální Jirsův poskok, přestože tenkrát místo na kandidátce nedostal – to si totiž musí každý nejdříve zasloužit. Sjednal si se mnou schůzku, aniž bych tehdy tušil, že je to „kovaný člen ODS“. Po dobrém mi doporučil, abych nepsal o kauzách spojených s vedením hlubocké radnice, respektive o Dlouhém, Jirsovi a Šťastné.

Jak legislativa umožňuje jihočeským zastupitelkám společný rozhlasový pořad (NAŠE Česko)

Výběr hostů v pořadu Cesty k úspěchu na vlnách jihočeského Netro Life Radia začíná vzbuzovat legitimní otázky ohledně skutečné nezávislosti tohoto regionálního média. Ačkoliv se formát prezentuje jako apolitická platforma pro inspirativní příběhy úspěšných osobností z jižních Čech, při bližším pohledu na seznam účinkujících je patrná výrazná nerovnováha a jednostranné personální propojení. Éterem se v pravidelných intervalech prolínají tváře úzce spojené s vlivnou českobudějovickou a hlubockou větví ODS, a to nejen v politickém "spektru", ale i v souvislosti s novým projektem hejtmana Martina Kuby, hnutím NAŠE Česko.

Tento model jednostranné propagace navíc vykazuje nápadné paralely s fungováním lokálního televizního trhu. Podobný mechanismus totiž dlouhodobě kritizují pozorovatelé v případě Jihočeské televize (JTV), kde hejtman Martin Kuba a jeho političtí souputníci vystupují s takovou frekvencí a intenzitou, až si tato stanice v kuloárech i mezi kritiky vysloužila nelichotivou přezdívku Kubova televize. Zdá se, že jihočeská politická elita úspěšně replikuje osvědčený televizní formát nekritické sebeprezentace také do rozhlasového ÉTERU.

Tato provázanost získává obzvlášť pikantní a problematický rozměr při pohledu přímo do rozhlasového studia, kde dochází k pozoruhodnému setkání. Pořad totiž moderují kandidáti do českobudějovického zastupitelstva za NAŠE Česko Milan Džuba a Irena Tomanová, která v éteru působí dlouhodobě a zároveň aktivně zasedá v Zastupitelstvu Jihočeského kraje za zmiňované Kubovo hnutí Naše Česko. Její politická dráha je přitom pevně spjata s regionální mocenskou strukturou – původně působila v českokrumlovské ODS, odkud následně přešla do nově zformovaného hejtmanova hnutí. Rozhlasové studio se tak, podobně jako obrazovka JTV, v podstatě stává komfortní zónou, kde si spříznění politici přihrávají pomyslné otázky na smeč. To se plně projevilo v momentě, kdy si Tomanová do studia jako hosta pozvala Hanu Šťastnou, která v krajském zastupitelstvu hájí barvy stejného politického uskupení a po odchodu z ODS kandiduje za ODS v dresu Naše Česko v "hlubocké rezervaci" kmotra Dlouhého. Obě ženy navíc pojí identická politická minulost, neboť v předchozích letech společně prošly klubem ODS i obdobím mezi nezařazenými zastupiteli.

Pozvání osobností, jako je primátorka Dagmar Škodová Parmová, její investiční náměstek Petr Maroš nebo právě Hana Šťastná, pak nelze vnímat jako náhodný výběr nezávislých odborníků. Hana Šťastná sice v pořadu vystupuje primárně z pozice své dlouholeté profesní role ředitelky Regionální agrární komory Jihočeského kraje, což tvůrcům dává možnost argumentovat zaměřením na jihočelské zemědělství a byznys, avšak v kontextu blížících se voleb se z pořadu stává spíše sofistikovaný PR nástroj jedné konkrétní mocenské skupiny.

Tato situace vyvolává mezi posluchači vážné pochybnosti ohledně novinářské etiky, objektivity a střetu zájmů. Formát, kde jedna aktivní politička zpovídá svou přímou stranickou kolegyni, může snadno působit jako skrytá politická propagace, která deformuje objektivní mediální prostředí na jihu Čech a znevýhodňuje jakoukoliv politickou konkurenci. Z hlediska české legislativy a pravidel Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je však takové vysílání legální. Netro Life Radio funguje jako soukromá komerční stanice, která nepodléhá tak přísným kodexům o politické vyváženosti jako veřejnoprávní média, a samotný pořad je prezentován jako lifestylový magazín, nikoliv jako klasické zpravodajství. Místo tvrdé novinářské práce a konfrontace s palčivými problémy regionu tak rádio nabízí vybraným hostům nekritický prostor k vlastní prezentaci, přičemž posouzení morální a etické roviny tohoto propojení zůstává v konečném důsledku na samotných posluchačích / voličích. 

Chvilkaři se asi rozhodli rozložit subkulturu  mrchožroutů zevnitř

Vondráčková může jenom závidět

                                                   

Kráska a zvíře - hit letošního léta

                                                                                                

Už jenom komentáře typu "matrace ODS", které se MUSÍ zastávat sluha dvou pánů Piklouš kvůli svému umělecky hluboce podprůměrnému divadélku, mě přinutily zveřejnit celý post. Nahlédněte do reálu hlubockých poměrů, který připomíná MIX předlistopadových bolševiků s devadesátkovými mafiány. Zásadní roli v této tragikomedii, která byla poprvé uvedena už před 32 lety, hrají především hlubočtí zastupitelé. Ti, ač ne vždy vnitřně souhlasí s hlavními tvůrci “nekonečného seriálu” Dlouhým a Jirsou, tak pro svůj “klid a pohodu” hlasují dle předem určeného scénáře. Mezi diváky se tomuto dějství říká přizdisráčství a zbabělost.

Bují pod povrchem Budějovicka neonacismus s politickým krytím?

Výrok, že „v Českých Budějovicích by chtěl žít každý“, provází jihočeskou metropoli od premiéry legendární hry Záskok už po tři desetiletí. Investigativní pohled pod povrch malebného historického centra však odkrývá propracované radikální podhoubí a znepokojivou politickou hru. České Budějovice mají totiž dlouhodobou historii spojenou s pravicovým extremismem a nacionalistickou scénou, která se formovala v průběhu uplynulých dvaceti let a prošla zásadní, strategickou proměnou. Zatímco v období kolem let 2006 až 2009 hýbaly městem tvrdé policejní zásahy proti ilegálním neonacistickým koncertům takzvané White Power Music a zátahy na představitele místní radikální kapely Impérium, v roce 2013 se tato scéna pokusila o otevřené násilí při masivních střetech s policií během protiromských nepokojů na sídlišti Máj.

Na tyto měnící se trendy v regionech velmi přesně reagují oficiální zprávy Ministerstva vnitra ČR o extremismu a předsudečné nenávisti, které popisují novou taktiku radikálů. Resort vnitra varuje, že tradiční pravicový extremismus v podobě otevřeného neonacismu z přelomu tisíciletí úmyslně opustil dříve jednoznačně identifikovatelné totalitní symboly. Extremistické myšlenky se transformovaly a infiltrovaly do subkultury militantního fotbalového diváctví, kde dochází k přirozené personální fúzi s dřívějším radikálním jádrem. Zprávy ministerstva upozorňují na to, že tyto skupiny nahrazují zakázanou symboliku kryptickými zkratkami, lokálními chuligánskými značkami či estetikou, která na první pohled nevyvolává zásah policie, ale uvnitř komunity nese jasný ideologický odkaz.

Tento fenomén se v Českých Budějovicích zhmotnil v podobě radikální fanouškovské odnože Budweis Jugend. Kriminální policie a specialisté na extremismus skupinu monitorují především kvůli dvěma typům nezákonného jednání. Prvním je masivní vizuální vandalismus a poškozování cizí věci, kdy město zasáhla vlna nelegálního vylepování nálepek a sprejování nápisů „Budweis Jugend“ na veřejné budovy a zastávky MHD. Zatímco autoři se na sociálních sítích zaštiťují lokálním patriotismem, kriminalisté v německém názvu a specifické grafice vidí jasný odkaz na mládežnické organizace Třetí říše, což odpovídá snaze testovat hranice zákona a unikat stíhání za propagaci nacismu. Druhou rovinu představuje divácké násilí a pouliční kriminalita. Policie členům této komunity připisuje organizované narušování veřejného pořádku při rizikových zápasech, verbální útoky s rasovým podtextem a noční potyčky či fyzická napadení v ulicích města (prosinec 2023).

Zásadním zjištěním je však proces takzvané mainstreamizace a legitimace těchto radikálních struktur, před kterým zprávy ministerstva vnitra na lokální úrovni důrazně varují. Strategickým cílem dnešních radikálů už není boj z ilegality, ale snaha etablovat se jako běžný partner pro politický dialog. Hmatatelným důkazem tohoto nebezpečného prorůstání se stala (ne)utajovaná dubnová schůzka v českobudějovické restauraci Perla. U jednoho stolu se zde sešli klíčoví hráči jihočeské politiky – 1. náměstek českobudějovické primátorky a zároveň pravá ruka jihočeského hejtmana Petr Maroš společně s Viktorem Lavičkou, lídrem pro podzimní komunální volby za hnutí ANO – a zástupci radikálních členů ULTRAS DYNAMO BUDWEIS.

Oficiálně deklarovaná snaha politiků vyřešit krizové fungování fotbalového klubu tak v praxi vedla k legitimizaci lidí, kteří prokazatelně reprezentují extremistické podhoubí města. Analýzy ministerstva vnitra v této souvislosti mluví jasně: pokud lokální politické elity začnou s osobami napojenými na radikální platformy jednat jako s legitimními partnery, fakticky tím smazávají hranici mezi demokratickou politikou a extremismem. Tímto krokem radikální scéna získává společenskou akceptaci a pocit imunity před zákonem. Pro běžné občany, kteří věřili idylickému mottu o ideálním městě k životu, je toto zjištění alarmující zprávou – extremismus v Českých Budějovicích již nestojí na okraji společnosti, ale získal politické krytí v nejvyšších patrech radnice.

                                                                                    

Hateman Martin Kuba (Naše Česko, ex-ODS), tč. hejtman Jihočeského kraje

                                                                                   

Pro "radikální" Budějce ideální spojení: Motoristé & Svobodní

                                                                                   

Tato částečně stržená fotbalová samolepka na sloupu železniční stanice v Českých Budějovicích zachycuje mezinárodní družbu a ideologické spojenectví mezi jihočeskou chuligánskou skupinou Budweis Jugend (SK Dynamo České Budějovice) a radikálními fanoušky z tribuny Curva Nord italského klubu S.S. Lazio. Modro-černému motivu dominuje postava v kukle s vavřínovým věncem a římským letopočtem 1900, což je rok založení Lazia. Spodní rohy nálepky jasně definují obě strany tohoto spojenectví, kdy levá strana nese oficiální městský znak Českých Budějovic se třemi věžemi a hradbou, zatímco pravá strana obsahuje kulaté logo římské odnože Youth Ultras. Právě tento kruhový znak s keltským křížem přímo odkazuje na radikální italskou scénu, která je v médiích i společnosti otevřeně označována za neofašistickou a neonacistickou. Tvrdé jádro ultras Lazia se k této krajně pravicové identitě dlouhodobě a hrdě hlásí, což se projevuje masovým používáním keltských křížů jako zástupných symbolů white power a neonacismu, pravidelným hajlováním prostřednictvím takzvaného římského pozdravu na stadionech i v ulicích a také aktivním uctíváním odkazu fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Ideologie Curva Nord se navíc pravidelně projevuje vážnými antisemitskými a rasistickými skandály, mezi které patří vylepování hanlivých fotek oběti holokaustu Anny Frankové v dresu rivalského AS Řím nebo vyvěšování transparentů oslavujících koncentrační tábor v Osvětimi, přičemž tato specifická samolepka slouží jako vizuální manifest toho, že jihočeští radikálové s nimi tyto extremistické postoje a subkulturní identitu otevřeně sdílejí. 

                                                   

Dnes si připomínáme tragické útoky z 11. září 2001, které odstartovaly novou éru globálního strachu a staly se hlavním katalyzátorem pro současný vzestup nacionalismu a krajní pravice v západním světě. Tato tragická událost zásadním způsobem proměnila politickou mapu, protože strach z terorismu byl nacionalistickými silami úspěšně přetaven v plošnou islamofobii a xenofobii. Původní biologický rasismus, který byl po zvěrstvech druhé světové války společensky nepřijatelný, byl v reakci na tyto události nahrazen takzvaným kulturním rasismem, tedy rétorikou o nutnosti bránit západní civilizaci před cizími vlivy. Vojenské intervence následující po 11. září navíc destabilizovaly Blízký východ, což s odstupem let vyústilo v masivní migrační krizi, která se stala přímým politickým palivem pro raketový růst formací jako je německá AfD nebo francouzské Národní sdružení. Moderní krajně pravicoví lídři tak začali úspěšně oživovat stejné psychologické mechanismy zneužívání strachu, kolektivní viny a touhy po autoritářském vůdci, které v minulém století vedly k tragédiím druhé světové války. Události z počátku tisíciletí tak nevědomky poskytly modernímu nacionalismu ideologický štít, pod kterým dodnes oslabuje liberální demokracii a prosazuje politiku izolacionismu.

 

Architekti stínového vlivu a syndrom post-komunismu v Čechách (Bureš, Pávek, Jirsa, Zbytek, Zeman, ..)

Česká mediální a politická scéna občas vytváří paradoxy, které by nevymyslel ani ten nejlepší autor politických thrillerů. Jeden z nejvýraznějších příkladů se odehrál během prezidentské kampaně na přelomu let 2022 a 2023. Tehdy proti sobě v ostrém právním i názorovém střetu stáli nově zvolený prezident Petr Pavel a vlivný podnikatel a bývalý plukovník Československé lidové armády Zdeněk Zbytek. Zatímco tito dva muži spolu komunikovali pouze prostřednictvím právníků, Zbytkova manželka, známá novinářka Kateřina Perknerová, s Petrem Pavlem vedla klíčové rozhovory a moderovala pro server Deník.cz finálovou prezidentskou debatu mezi ním a Andrejem Babišem. Tato situace dodnes vyvolává otázky, jak je takové propojení v demokratické společnosti vůbec možné. Jádrem celého sporu mezi Petrem Pavlem a Zdeňkem Zbytkem se staly výroky z podzimu roku 2022. ZPetr Pavel tehdy v médiích zopakoval známé historické tvrzení, že Zbytek jako tehdejší velitel tankové divize v prosinci 1989 na sjezdu družstevních rolníků hrozil tažením tanků na Prahu proti sametové revoluci. Zdeněk Zbytek (SPOZ), který byl dlouholetým přítelem a podporovatelem Miloše Zemana (SPOZ), tato slova rázně odmítl jako lživá a prohlásil, že historický projev byl překroucen, protože armádu do hlavního města poslat nechtěl. Kvůli těmto výrokům zaslal Pavlovi předžalobní výzvu a následně na něj podal žalobu na ochranu osobnosti, ve které požadoval omluvu. Celý spor u soudu nakonec skončil v srpnu roku 2023, kdy Zbytek svou žalobu sám stáhl a později zaplatil Petru Pavlovi tisíce korun jako náhradu za náklady na soudní řízení.

Zatímco mezi oběma muži panovalo hluboké nepřátelství, na televizních obrazovkách a internetových streamech se odehrával úplně jiný příběh. Kateřina Perknerová, manželka žalujícího Zbytka, vystupovala a dodnes vystupuje jako hlavní politická analytička a komentátorka Deníku. Právě kvůli své profesní pozici v jednom z největších českých mediálních domů dostala od vedení redakce důvěru moderovat nejdůležitější prezidentské debaty. O tom, který novinář bude s politiky mluvit, totiž rozhodují šéfredaktoři, nikoli kandidáti. Petr Pavel jako uchazeč o prezidentský úřad nemohl rozhovory s velkým celostátním médiem odmítnout, protože by tím ztratil možnost oslovit stovky tisíc voličů v regionech, pro které je Deník hlavním zdrojem informací. V demokratické politice je běžné, že politici musí odpovídat i novinářům, se kterými mají osobní nebo rodinné neshody. Tato situace však získala ještě kontroverznější rozměr kvůli předlistopadové minulosti samotné moderátorky. Kateřina Perknerová působila před rokem 1989 v tehdejší propagandistické Československé televizi a v archivech Státní bezpečnosti je vedena pod krycím jménem ÉTER. V oficiálních dokumentech je zapsána v kategorii kandidát tajné spolupráce. Podle rozhodnutí Ústavního soudu tato kategorie neznamená vědomou spolupráci, protože StB si do těchto seznamů často psala lidi bez jejich vědomí. Z právního hlediska má proto Perknerová čisté lustrační osvědčení (podobně jako agenti Bureš a Pávek) a nic jí nebrání vykonávat novinářskou profesi, i když její minulost dodnes ostře kritizují někteří historici a konkurenční média. Sama novinářka ve svých vyjádřeních vždy zdůrazňovala, že striktně odděluje svůj soukromý život od své práce a že politické či podnikatelské aktivity jejího manžela nemají na její profesionalitu žádný vliv. Celý tento propletenec vztahů tak zůstává fascinující ukázkou české porevoluční absurdity (reality). U jednoho diskusního stolu se tak mohl legálně a legitimně potkat prozápadní prezident s bolševickou minulostí odpracovanou v NATO, novinářka s komunistickou minulostí s krycím jménem, bývalý estébák makající coby demokratický premiér a v pozadí stojící proruský podnikatel, který s hlavou státu vedl soudní bitvu.

Tento spletitý příběh provázanosti české mediální, politické a podnikatelské scény však nabízí ještě hlubší rovinu, pokud se podíváme na zákulisní vazby, které propojují klíčové hráče tuzemské oligarchie a byznysu. Důležitou roli v této vlivové síti hrají dlouhodobé i aktuální vztahy mezi předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem (ANO) a právě Zdeňkem Zbytkem (SPOZ). Tyto vazby sahají hluboko do minulosti a jsou postaveny na čistě pragmatickém spojenectví. Oba muži reprezentují silné struktury, které formovaly porevoluční byznys v České republice. Zatímco Babiš budoval své impérium Agrofert, Zbytek se etabloval jako vlivný hráč s kontakty na východní trhy a klíčový podporovatel prezidenta Miloše Zemana, voleného Tomášem Jirsou, senátorem za ODS. Právě Zemanovo okolí představovalo most, kde se zájmy Babiše a Zbytka přirozeně potkávaly. V aktuální rovině tyto vazby přetrvávají v rovině politického pragmatismu. Když Kateřina Perknerová moderovala zmíněnou ostře sledovanou prezidentskou debatu mezi Andrejem Babišem a Petrem Pavlem, nešlo jen o běžnou novinářskou událost. Pro Babiše byla přítomnost moderátorky s takto specifickým „rodinným“ a názorovým zázemím komfortní zónou v jinak vyostřeném mediálním prostředí.

Vztahy s Andrejem Babišem však nejsou jedinou linkou, která drží Zdeňka Zbytka ve vysokých politických a byznysových patrech. I v době probíhající ruské invaze na Ukrajinu si Zbytek a jeho společnosti dokážou udržet sídla v lukrativních pražských objektech, které patří Ruské federaci. Tyto pronájmy fungují na základě smluv z devadesátých let a představují dlouhodobé obcházení diplomatického statusu budov, jež měly původně sloužit výhradně potřebám velvyslanectví. Ačkoli česká vláda v roce 2023 oficiálně zrušila komunistická usnesení o bezplatném užívání těchto pozemků a stát se s Ruskem soudí o desítky milionů korun na dlužném nájemném, Zbytkova privilegovaná pozice v praxi přetrvává. Jelikož jsou nemovitosti chráněny Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, český stát je nemůže okamžitě vyklidit. Zbytek tak obratně využívá mezinárodního právního vakua a zdlouhavých soudních řízení. To jeho klíčovým firmám umožňuje formálně operovat z „ruského zázemí“ i v současné vyhrocené geopolitické situaci.

Vliv a zájmy Zdeňka Zbytka v regionu se však neomezují pouze na mezinárodní byznys, prezidentské kampaně nebo vazby k hnutí ANO. Zbytek je dlouhodobě úzce spojován také s jihočeskou ODS, a to především s její takzvanou hlubockou větví. Právě v tomto prostředí se Zbytkova vlivová síť přirozeně kříží s klíčovými jmény jihočeské politické scény, mezi něž patří senátor Tomáš Jirsa (ODS), vlivný zákulisní hráč Pavel Dlouhý (ODS), přezdívaný kmotr z Hluboké, nebo bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (NAŠE Česko, ex-ODS). Tyto postavy se v minulosti výrazně zapsaly do povědomí veřejnosti také prostřednictvím aktivit v Jirsově hlubockém sdružení Zachraňme Šumavu. Podle kritiků z řad ekologických aktivistů a vědců šlo o manipulativní uskupení, které pod zástěrkou ochrany regionu a boje s kůrovcem fakticky prosazovalo rozsáhlou těžbu dřeva a rozvoj developerských projektů v chráněném národním parku. Zbytek zde působil jako jedna z klíčových figur, která pomáhala organizovat akce prosazující tyto ekonomické zájmy a propojovala místní politické špičky s podnikatelským sektorem. Nyní v této misi úspěšně pokračuje ministerstvo Motoristů sobě.

V posledních měsících Zdeněk Zbytek vyčnívá právě doma na Lipensku. Stal se zde hlavním iniciátorem v červnu obnoveného Spolku přátel kláštera ve Vyšším Brodě, který vede poslankyně Věra Adámková (ANO). Ta má politicky i názorově blízko ke strukturám, v nichž se Zbytek dlouhá léta pohyboval. Ve vztahu k vyšebrodskému klášteru a zmíněným aktérům funguje jako katalyzátor propojující akademický, politický a církevní svět s konzervativně-vlasteneckou scénou. To dokládá například srpnová návštěva konzervativně a vlastenecky orientovaného spolku Svatopluk ve Vyšším Brodě. Na druhé straně v červenci podepsala jako předsedkyně spolku memorandum o spolupráci s Fakultou stavební ČVUT a převorem kláštera, díky čemuž se studenti budou podílet na praktických projektech obnovy této národní kulturní památky.

Spolek přátel kláštera ve Vyšším Brodě slouží především jako hlavní vyjednavač finančních zdrojů, které získává na rozsáhlé rekonstrukce kombinací evropských a státních dotací, darů od zahraničních mecenášů a vlastních zdrojů – především z navrácení majetku v rámci církevních restitucí, hospodaření v lesích (Bernardium s.r.o.), cestovního ruchu a pronájmů nemovitostí a pozemků. „Neviditelný“ Zbytek v této oblasti uplatňuje svou velmi specifickou strategii – shání finanční prostředky a fakticky určuje směřování projektů spojených s rozsáhlým klášterním majetkem, což se skvěle doplňuje s DLOUHOLETÝMI plány regionální politické kliky na privatizaci a rozvoj lipenských pozemků.

Hlavním symbolem a ekonomickým motorem tohoto partnerství se stal ambiciózní plán na kompletní obnovu zchátralého vyšebrodského klášterního pivovaru, který je mimo provoz již od padesátých let minulého století. Náklady na rekonstrukci této unikátní gotické památky se odhadují zhruba na miliardu korun a cisterciácký řád je nucen finance shánět z vnějších zdrojů. Zde je, jak se říká, každá ruka dobrá. Vedle Andreje Babiše (ODS), který v srpnu klášter navštívil přesně po roce znovu, může být zmíněn i dlouholetý blízký přítel vyšebrodského převora Justina Berky, senátor Tomáš Jirsa (ODS). Ten dlouhodobě zastupuje senátní obvod č. 10 a do podpory cisterciáckého kláštera se zapojuje především z pozice své politické a regionální funkce, ale také jako osobní příznivec této historické památky.

Během svého dlouholetého působení v Senátu, které trvá již od roku 2004, přinesl klášteru stabilní politickou i materiální pomoc. Jako vášnivý sběratel knih a provozovatel antikvariátu obohatil historickou klášterní knihovnu, která je třetí největší v České republice, když jí v roce 2022 osobně věnoval několik vzácných historických tisků. Vedle těchto konkrétních darů poskytuje klášteru politickou záštitu na úrovni kraje i státu, čímž pomáhá zviditelňovat toto duchovní centrum při žádostech o dotace z Ministerstva kultury či Jihočeského kraje na postupné opravy areálu a digitalizaci vzácných děl, jako je Závišův kříž. V neposlední řadě se senátor Jirsa v regionu dlouhodobě stavěl za úspěšné dokončení církevních restitucí a navrácení lesních pozemků, z nichž mniši žijí.

Toto regionální přátelství na „věčné“ byznys časy a vlastně celý tento příběh vytvářejí alarmující svědectví o vývoji (resp. úpadku) naší společnosti po listopadu 1989. Jde o bezpáteřně normální průsečík prozápadních elit s komunistickou minulostí, kde se potkávají „nezávislí“ novináři, přední reprezentanti jihočeské pravice i národně-konzervativních kruhů, draví oligarchové, MOTO-ekologobé kolem své pražské lídryně z Dekonty (Dobrá Voda u Prášil) a proruští přátelé s odznaky Havla a Masaryka. Od ostře sledovaných televizních debat až po miliardové projekty, nedotknutelnou “boží” církev a dotační toky se tak ukazuje, že skutečná moc v České republice nezná ideologické hranice a řídí se výhradně čistým pragmatismem.

Ač jde o koláž, tak svatojířskou stuhu tahal na ruské ambasádě s Klausem, Zbytkem a se Zemanem i Pávkův stvořitel Petr Kolář. Přitom všem jde o svobodu a demokracii. Jenom ten výklad slov asi tak nějak pořád nepochopili.

Tvrdé jádro "Spolku přátel kláštera ve Vyšším Brodě"

                                                                                   

SvatoPluk vlastenecký - 19. září se má v Praze konat konference spolku SvatoPluk, na kterou má dorazit i blízký Putinův spolupracovník Fjodor Lukjanov. Tak asi tolik k této „multižánrové“ sebrance vlastenců.

                                                                                                  

MOTO zmetek a soudruh Zbytek

                                                                                  

„Otec převor Berka je nositelem příznačného příjmení... z cisterciáků se po schválení zákona o církevních restitucích stal soukromý podnikatelský subjekt. Dostali zpátky rozsáhlé majetky se kterými podnikají, je jich slovy deset lidí, přou se soudně o další údajně sporné majetky a ještě jim jdou ze státního rozpočtu každoroční náhrady, které souborně u všech církví činí 7,5 miliardy Kč + inflační navýšení... je navýsost třeba jim pomáhat, jako že jiným podnikatelům nepomáháme.“ (Jiří Schwarz) 

Nechť žije “pragmatismus hlubocký”. ODS + Naše Česko, aneb Hlubockej Dlouhý s “budějckým” Jirsou plus jejich kámoš Martin Kuba. Jak jednoduché.

                                                   

Hlubocko-jihočeský pragmatismus Martina Kuby

                                                                           

Zbytkova Šumava ZNOVUZROZENÁ