HK

HK

pondělí 16. listopadu 2026

Proč nestačí 4:36 (Večerníčkův hrobeček)

 

Dnes ve 4:36 mě probudil děsivý sen, ve kterém se mísily různé pocity z „úžasné“, a doposud největší demonstrace po listopadových událostech v roce 1989. Znovu se mi vybavil tuplovaně mrazivý pátek 17. listopadu, kdy jsem seděl na zadním sedadle žlutobílé Volhy VB a slyšel strašlivé rozkazy z policejních vysílaček. Ač jsem tehdy v noci ještě nevěřil v pád totalitního komunistického režimu, který dodnes ztělesňuje jeho tehdejší agent Pávek, sedící už tři roky na Pražském hradě v roli prezidenta České republiky, následující události dovedly naši zemi k vůbec prvním skutečně plně demokratickým volbám po dlouhých 55 letech.

Ty prozatím poslední do Poslanecké sněmovny sice přinesly úplně tu nejhorší vládu od pádu bolševismu v naší zemi, ale zároveň potvrdily skutečnost, že vzešly ze svobodného a demokratického procesu. To, že vystavily zrcadlo naší společnosti, která si po zoufalé pětikoaliční vládě vybrala politiky ještě horší, sympatizující navíc s krajní pravicí a proruskými magory, popisuje asi nejlíp nepoučitelnost a hloupost našeho národa.

Záchranná brzda v podobě včerejší demonstrace Letná proti 4:36 tak navíc působila jako z nouze ctnost podivného a naprosto naivního předsedy spolku Milion chvilek pro demokracii, který sice dokázal se svým týmem dostat na Letnou zhruba 400 tisíc lidí, ale ve finále zůstala jen pachuť z jakési manipulace davem. Z původně ohlášené akce na podporu a nezávislost veřejnoprávních médií se tak stala pro Mináře typická demonstrace proti Andreji Babišovi a jeho autoritářské vládě. Ač zazněly proslovy k ohlášenému tématu shromáždění i přání smrti oligarchy, většina času byla víceméně právě protivládní. Ale proč ne. Od toho tu je svoboda a demokracie, která ale občas vede k manipulaci a šíření „jednostranné pravdy“.

Tragikomický kolotoč, ze kterého v pozitivním smyslu vyčnívali odvolaný náměstek Správy Krkonošského národního parku Jakub Kašpar (petice ZDE), Ivan Trojan, Bára Hrzánová a úplně nejlepší Tereza Nvotová, jež mi připomněla premiéru snímku Přeladění režisérky Sáry Prokopové. Její dokument ukazuje systematické legislativní i personální čistky, které pod rouškou reforem likvidují kritické hlasy a autonomii veřejnoprávní sféry. U nás bohužel na obou stranách barikády.

Jde o procesy, před kterými během debaty na MFDF Ji.hlava varovala i hlavní protagonistka filmu Rozálie Vlasková, a zároveň doporučila „českému publiku“, aby přijalo radikálnější postoj, než jaký zvolili na Slovensku. Nakonec právě masová neposlušnost ve Španělsku a ve Francii přináší své ovoce, ač s příchutí hořících ulic. Tím pochopitelně nevyzývám k radikalizaci veřejného prostoru, ale jen konstatuji, že Minářovo „svazáctví“ včera přineslo „jen“ tříhodinovou Anti-Babiš party, na které „zahráli“ zástupci kulturního sektoru, podnikatelů, filantropů, zemědělců, sportovců, akademiků, odborářů, lékařů, studentů, duchovních a církví. Nic víc, což je v kontextu tak obrovské akce, které veřejnoprávní Česká televize věnovala mimořádné vysílání celé odpoledne i večer, dost málo.

                                               

                        

To si té ostudy s ukrajinskou vlajkou nikdo nevšiml? Pravděpodobně jde o záškodníky z řad "demokratů", které už proslavila dvojice Lipavský & Vystrčil


Mikuláš Minář (1993) se při včerejší demonstraci na pražské Letné dovolával odkazu Václava Havla a jeho slavného zelináře z eseje Moc bezmocných. Vyzval přitom občany, aby každý napsal vlastní politický leták a vyvěsil jej do okna. Použití této historické analogie je problematické. Nabízí se otázka, zda nepředstavuje právě ten druh politického kýče, který lze kritizovat s využitím myšlenek filosofa Petra Rezka.
Celá situace působí jako dokonalý paradox, u kterého by se člověk musel smát, kdyby nešlo o tak zásadní nepochopení našich dějin. „Vyzdobte si výlohy a udělejte si nástěnky, abyste dali najevo, že v jednotě je síla!“ zní v překladu dnešní poselství. Havlův zelinář vyvěšoval heslo o spojení proletářů proto, že se bál a přizpůsoboval komunistickému režimu – jeho vzpoura spočívala v tom, že ceduli sundal. Zatímco tehdy výzdobu výloh vyžadoval aparát, dnes ke správně vyzdobeným okenním tabulím vyzývá sám řečník z pódia.
Člověku se až vybaví nedávná satira Oldřicha Kaisera o Leninovi jako majáku a zvonu. Normalizační duch budovatelských nástěnek jako by byl stále živý, jen ho na Letné nechtěně vytáhli z hrobu jako návod na demokracii. Je to až komická ukázka toho, jak se snaha o vznešené gesto může zvrtnout v parodii sebe sama, aniž by si to její autor vůbec uvědomoval.
Právě na tento mechanismus upozorňoval už v dobách disentu filosof Petr Rezek. Zpochybňoval představu, že veřejný konflikt automaticky dává člověku punc morální nadřazenosti, a varoval před povýšeným pohledem na obyčejné lidi, kteří zrovna nemají potřebu demonstrovat. V takovém postoji spatřoval nebezpečí morálního elitářství a kýče.
A přesně to se stalo na Letné. Z původně kritického podobenství o tlaku totality se stala pouhá rekvizita pro potvrzení vlastní morální sebejistoty. Občané jsou nyní vyzýváni k dobrovolnému vyvěšování hesel na základě politického apelu, čímž z kritiky ideologických rituálů vzniká rituál nový. Místo dospělé politické práce pak celá tato vznešená výzva k „životu v pravdě“ ústí jen v naivní prosbu k „hodnému carovi“, aby se konečně zbavil svých špatných rádců. Skutečná demokracie ale nestojí na vyzdobených oknech, nýbrž na svobodných volbách, odpovědnosti a trpělivém úsilí o získání důvěry občanů. Takhle mám pocit, že jde o soutěž, který z hvězdných týmů udrží život ve lži (manipulaci) déle. Dezoláti nebo Nedezoláti?

                                                                                     

Včera během pořadu „Události, komentáře týdne“ na ČT24 došlo ke kontroverzi mezi literárním historikem Martinem C. Putnou a moderátorem Petrem Obrovským. Debatu, která se týkala především nedělní demonstrace na Letné a již zorganizoval Milion chvilek pro demokracii, označil Putna jako neseriózní a než ze studia předčasně odešel, zmínil páteční ultrapravicovou konferenci „Co bude po EU? Migrace, nebo remigrace?“, kterou pořádal Jirsův (ODS) „hlubocký spojenec“ Libor Vondráček, předseda Svobodných. Nevíte kde byla veřejnoprávní média v pátek večer?




Demouši dokáží překvapovat každý den. Nakupovat můžete ZDE

A mimochodem, kromě uvedené dvojice sviní najdete další svině třeba TADY. A tuzemští “demokraté” jim ještě tleskají. Neuvěřitelné pokrytectví!!


neděle 15. listopadu 2026

Tragikomedie „demokratů“ na Letné a zneužitý odkaz 17. listopadu

 

Každoroční listopadové výročí svádí k velkým slovům, ale to, co dnes sledujeme v souvislosti s pražskou demonstrací „Letná proti 4:36“, už nemá s odkazem roku 1989 vůbec nic společného. Jde o ukázkovou politickou agitku a zneužití moderních dějin. Srovnávat dnešní akci spolku Milion chvilek pro demokracii s bojem proti komunistické totalitě je výsměchem všem, kteří tehdy v ulicích skutečně riskovali vlastní svobodu i existenci.


Totalita versus demokracie, která se někomu nehodí

Zásadní propast mezi listopadem 1989 a dneškem leží v samotné podstatě režimu. V roce 1989 lidé stáli proti brutální diktatuře jedné strany, cenzuře a ozbrojené moci, kterou nešlo vyměnit ve volbách. Dnešní protesty, byť se formálně opírají o ústavní právo shromažďovací, míří proti představitelům, kteří vzešli ze svobodných, rovných a demokratických voleb. Tedy z přesně stejného demokratického procesu, který jiným politikům vyhovoval ve chvíli, kdy vynášel k moci jejich vlastní favority.


Vrchol pokrytectví „Minářovy mládeže“

Celý tenhle aktivistický patos navíc naráží na obrovskou hodnotovou frašku. Projekt Milion chvilek pod vedením "byznysmena" Mikuláše Mináře (1993) se dnes staví do role jediného strážce demokracie, přitom mu ale v minulosti vůbec nevadilo podpořit na Pražský hrad bývalého kariérního komunistu Petra Pavla. Muže s krycím jménem Pávek, který před rokem 1989 sloužil v ozbrojených složkách totalitního režimu po boku Sovětského svazu. Kdyby někdo v devadesátých letech přišel s nápadem, že polistopadovým prezidentem má být bývalý kovaný bolševik z vojenských struktur, vysmáli by se mu a takový návrh by tehdejší společnost okamžitě smetla ze stolu jako nebezpečný návrat starých struktur. Dnes to stejná parta, která si osobuje právo mluvit za odkaz 17. listopadu, vydává za vítězství demokracie.


Tragikomedie o „demokratech“ a „dezolátech“

Ten vůbec největší a nejsmutnější rozdíl mezi rokem 1989 a dnešní (p)ohnutou dobou ale spočívá v samotném pochopení svobody slova. V listopadu 1989 se bojovalo za to, aby každý občan mohl svobodně a beze strachu říct svůj názor, aniž by za to byl kádrován a trestán.
Dnes jsme svědky absurdní tragikomedie. Společnost je uměle rozdělena na ty jediné správné „demokraty“ – tedy hlasitou sociální bublinu chvilkařů – a na opovrhované „dezoláty“. Jakmile dnes někdo svobodně vysloví názor, který se této samozvané elitě nehodí do krámu, není s ním vedena debata. Je okamžitě onálepkován, vyloučen ze slušné společnosti a prohlášen za nepřítele svobody a demokracie.
Právě v tomto novodobém kádrování se skrývá podstata celé téhle frašky. Skutečná demokracie znamená respekt k odlišnému názoru i k výsledkům svobodných voleb, ne monopol jedné křičící bubliny na jedinou povolenou pravdu.


Oslavte skutečný svátek svobody, ne politickou agitku

Nenechme si proto jeden z našich nejvýznamnější dnů ukrást žádnou politickou nátlakovou skupinou. V úterý 17. listopadu si připomínáme státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – a oslavit ho můžete v důstojné a svobodné atmosféře na mnoha místech po celé republice. Jenom v Praze proběhnou nejviditelnější tradiční akce přímo na Národní třídě v rámci Korza Národní a na Václavském náměstí, kde se uskuteční Koncert pro budoucnost.
Přijďte si 17. listopad skutečně užít, zavzpomínat a oslavit nabytou svobodu. A především se nenechte zmanipulovat zlobou vzájemně nenávistných táborů, které si veřejný prostor uměle rozdělily na „dezoláty“ a „nedezoláty“. Svoboda tu totiž není jen pro vyvolené – patří nám všem.


DÍKY ŽE MŮŽEM!



                                                                                    

Jednota davů, stanovení nepřítele a pocit výjimečnosti jsou přesně to, co část společnosti stále tlačí k totalitnímu způsobu myšlení.


Jak Tata Bojs "vyprodali" LETNOU. Proti bezpochyby nejhorší vládě od vzniku České republiky se musí bojovat všemi prostředky! Bohužel, demokracie je i o svobodných volbách, které tentokrát, ač se mi to naprosto hnusí, vyhráli úplně ti nejhorší od pádu "Pávkova bolševismu". 
                                                                                     
Láska k jediné hlubocké pravdě. Tedy jen do té doby, než přišel vyhazov loajální redaktorky.



Dlouhodobě se snažím poukazovat na různé formy manipulace, kterým jsme jako společnost denně vystavováni. Málokdy se ale stane, že by někdo dokázal mechanismus ovládání veřejného mínění vystihnout tak syrově, přesně a bez servítek jako aktuálně zveřejněný satirický videoklip Political Strategist's Anthem.
Na tomto díle mě okamžitě zaujalo to, že nemíří proti jedné konkrétní politické straně, hnutí ani jedné vládě. Nehraje žádnou stranickou hru. Místo toho odhaluje cynismus celého systému politického marketingu a zákulisních manipulací jako takového.
Ačkoliv autoři text zasadili do kulis současné izraelské politické reality, jeho poselství je mrazivě univerzální a platí v podstatě kdekoli na světě. Skladba bez příkras ukazuje, jak najatí stratégové a politické elity vnímají voliče bez ohledu na to, jakou barvu nebo ideologii zrovna reprezentují. V jejich očích nejsou občané partnery, kterým by se měli zodpovídat. Naše hlasy jsou pro ně pouhým zbožím, které se prodává velkoobchodně jakémukoli klientovi. Každé čtyři roky se jen vymění kulisy, na pódium nastoupí nové tváře a naslibuje se velká obnova, ale samotný princip moci a řízení davu zůstává pořád stejný.
Právě pohled do zákulisí těchto „loutkovodičů“ je na celém videu nejsilnější. Ukazuje volby nikoliv jako svátek demokracie, ale jako promyšlený průmyslový mechanismus, v němž se s emocemi lidí pracuje stejně chladnokrevně jako s jakoukoli jinou komoditou.
Ještě důležitější je ale druhá rovina celého sdělení. Videoklip totiž nastavuje nepříjemné zrcadlo i nám samotným. Brutálně upřímně ironizuje naši vlastní naivitu a stádnost. Připomíná nám, jak snadno se necháme vést za hlasitým zvoncem lídra, jak ochotně přijímáme jednoduché zkratky a jak opakovaně naletíme na tytéž líbivé sliby, které v konečném důsledku vedou jen k dalšímu úpadku a rozdělování společnosti.
Právě proto považuji za zásadní o těchto věcech mluvit nahlas, především prostřednictvím OBJEKTIVNÍCH veřejnoprávních médií. Obrana proti manipulaci totiž nezačíná tím, že vyměníme jednoho politika za druhého. Začíná v momentě, kdy přestaneme být poslušným publikem, začneme klást nepříjemné otázky a nenecháme se zatáhnout do hry, jejíž pravidla psal někdo úplně jiný.

Autorem textu je rusky mluvící básník žijící v Izraeli Alexander Avrutin. Na svém YouTube kanálu (Symphony of Superintelligence) publikuje především zhudebněné sonety a reflexe o židovských svátcích (např. Sukkot), filozofii a izraelské domácí politice před volbami v roce 2026. Jeho tvorba působí jako osobní umělecký projekt, nikoliv jako profesionální trollí farma, a má i velmi nízkou sledovanost. Podobně jako u řady nových videí na tomto kanálu jde o nízkorozpočtovou produkci využívající AI nástroje pro hudbu a vizuál. Zprávy z médií (např. analýza deníku The New York Times) sice upozorňují, že Rusko masivně využívá AI k tvorbě propagandistických písní, u Avrutina ale chybí jakákoliv vazba na ruské státní struktury či válečná témata. Na druhé straně může klip působit nejen díky azbuce právě jako ruská propaganda, jejímž jedním z hlavních cílů v zahraničí je vyvolat v lidech pocit, že „všichni politici jsou stejní“, „volby nic nezmění“ a „demokracie je jen divadlo“. Ruská informační strategie často nespočívá v tom, přesvědčit publikum o své pravdě, ale v tom, znechutit mu celý demokratický systém tak, aby občané přestali chodit k volbám a věřit veřejným institucím. Avrutinova satira o „voličích jako stádu“ a „hlasech jako velkoobchodním zboží“ do tohoto schématu přesně zapadá, i když jejím původním cílem byla kritika izraelské politické scény.

Vedle zmateného Kollera mi bylo asi nejvíc líto této dvojice. Kluci, kluci. Proč se tak zesměšňujete?



sobota 14. listopadu 2026

Proč Jirsa brečí nad současnou tváří ODS, kterou se svým „kmotrem“ formoval už od 90. let?


Propojení regionální politiky, veřejných zakázek a podnikatelských zájmů se v novodobé historii ODS stalo jedním z jejích nejzávažnějších strukturálních problémů. Zatímco na celostátní úrovni strana dlouhodobě stavěla svou identitu na obhajobě svobodného trhu a pravicových hodnot, v regionech často vznikaly uzavřené mocenské sítě. Právě oblast Českobudějovicka a Hluboké nad Vltavou sloužila v českých médiích více než patnáct let jako učebnicový příklad takzvaného kmotrovství, tedy fenoménu, před kterým v roce 2009 varoval i tehdejší předseda strany Mirek Topolánek.

Termín „kmotři“ popisoval zákulisní hráče, kteří bez nutnosti zastávat nejvyšší ústavní funkce dokázali prostřednictvím vlivu na místní stranické buňky ovládat nominace na kandidátky, personální obsazení úřadů i toky veřejných a evropských dotací. V jižních Čechách se symbolem tohoto systému stal dlouholetý místostarosta Hluboké nad Vltavou a předseda Regionální agrární komory Jihočeského kraje Pavel Dlouhý, v médiích přezdívaný „Kníže z Hluboké“. Jak podrobně zmapoval týdeník Respekt v profilovém textu Marka Švehly z roku 2010, Dlouhý vybudoval v hlubockém podzámčí neformální mocenské centrum, kde se potkávali regionální podnikatelé, starostové i celostátní politici.

Kritici a investigativní novináři poukazovali především na střet zájmů vyplývající z kumulace politických funkcí a byznysových vazeb. Dlouhý působil v představenstvech a dozorčích radách řady firem v oblasti zemědělství, stavebnictví a rybářství, například ve společnosti Rybářství Třeboň. Pozornost médií i finančních úřadů vzbudily v roce 2012 také informace serveru Hospodářské noviny, podle nichž na soukromý účet Dlouhého manželky přiteklo mezi lety 2007 a 2011 zhruba 45 milionů korun, převážně od firem napojených na jeho podnikatelské aktivity. Týdeník Ekonom v květnu 2012 popsal Hlubokou nad Vltavou jako „dotační ráj“ a upozornil, že Dlouhého vliv dorostl do rozměrů, kdy dokázal efektivně prosazovat zájmy spřízněných podnikatelů na úřadech i ministerstvech.

Důsledkem prorůstání politické a ekonomické moci byla podle komentátorů eroze důvěry ve standardní fungování státní správy, kdy se v uzavřeném regionálním ekosystému stírala hranice mezi veřejným zájmem a prospěchem úzké skupiny podnikatelů. Výrazným varovným signálem se stal případ z roku 2011, o kterém informoval server iDNES.cz. Státní zastupitelství tehdy obvinilo dva písecké úředníky a jednoho policistu z toho, že úmyslně zdržovali řízení a pomohli zamést pod koberec Dlouhého dopravní přestupek. Kauza ilustrovala neformální autoritu, jíž se zákulisní hráči v regionu těšili i u složek dohlížejících na dodržování zákona.

Vazby na hlubocké mocenské struktury dlouhodobě provázely také politickou dráhu Martina Kuby (Naše Česko). Bývalý ministr průmyslu a obchodu a později jihočeský hejtman budoval svou kariéru právě v českobudějovické a jihočeské ODS, přičemž komentátoři týdeníku Ekonom ho v minulosti označovali za politického chráněnce Pavla Dlouhého. Ačkoli Kuba později dokázal v kraji vybudovat silnou osobní značku a dosáhl výrazných volebních úspěchů, nálepky spojení s tradičními jihočeskými strukturami se v celostátním kontextu nikdy zcela nezbavil. Symbolickou tečku za touto érou přinesl listopad 2025, kdy hejtman po dvaceti dvou letech členství oznámil odchod z ODS. Podle vyjádření jihočeského místopředsedy strany Tomáše Jirsy pro Českou televizi to vedlo k odlivu přibližně třetiny členů krajské organizace, tedy asi tří set lidí, což ukázalo, jak silně byla místní buňka postavena na loajalitě ke konkrétním lídrům a jejich sítím spíše než na ideové soudržnosti.

Že hlubocký mocenský model přetrvává i navzdory proměnám na politické mapě, potvrdilo dění po komunálních volbách na podzim roku 2026. Přestože v Hluboké nad Vltavou zvítězilo opoziční uskupení Politika je služba, v čele radnice zůstal dlouholetý starosta a senátor Tomáš Jirsa z ODS. Ve svém rozhovoru pro server Budějcká Drbna v sice prohlásil, že se jeho strana musí vrátit ke svým konzervativním kořenům, zároveň však hájil zavedené pořádky i pokračování velkých investičních akcí a nakládání s obecním majetkem. Jako priority města dlouhodobě připomíná výstavbu lávky přes Vltavu, projekt hokejového stadionu či prodej městských pozemků, tedy záměry, o kterých kritici tvrdí, že je město nepotřebuje. Výhrady vůči těmto plánům starosta odbyl s tím, že přicházejí od voličů opozičního hnutí, a obcházení vítěze voleb při skládání koalice zdůvodnil tím, že z uskupení Politika je služba byla cítit velká negace všeho, čímž si podle něj vybudovalo nulový koaliční potenciál. Zároveň ale dodal, že pět opozičních zastupitelů nepovažuje za monolit, s některými z nich normálně jedná a věří, že se situace v budoucnu může napravit.

Jihočeský model moci přitom nebyl izolovaným jevem, nýbrž součástí širšího celostátního trendu. Obdobné klientelistické sítě, které kromě jižních Čech zasáhly například severní Čechy, Prahu či Brno, vedly k postupnému odlivu tradičních pravicových voličů. Tato krize důvěry vyvrcholila v červnu 2013 pádem vlády Petra Nečase po bezprecedentním zásahu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) na Úřadu vlády. Ačkoliv se ODS v následujících letech pod novým vedením snažila od éry kmotrů distancovat a zavedla přísnější pravidla pro přijímání členů i sestavování kandidátek, stín přelomu prvního a druhého desetiletí 21. století se stal trvalou zátěží. Ten stranu opakovaně oslaboval při prosazování protikorupčních a tržních reforem a otevíral prostor novým politickým hnutím, což dnes ztěžuje i snahy o její vnitřní obrodu. 



Budějcká "opozice" potvrdila předvolební "spekulace". Volba nového politického vedení Českých Budějovic proběhne v pondělí 23. listopadu 2026.

Když to chceš dělat "jinak", ale z bot ti čouhá sláma z devadesátek.

čtvrtek 12. listopadu 2026

Žalozpěv DIE YOUNG za ukradenou budoucnost

 

Když dnes death-popová formace Corlyx vydala ve spolupráci s legendárním goticko-rockovým kytaristou Markem Gemini Thwaitem singl „Die Young“, pravděpodobně netušila, jak mrazivě přesně se její text trefí i do nálady v české společnosti. Skladba, která je předzvěstí chystaného alba The Crimson Tapes, spojuje temný post-punkový puls s naléhavými akustickými kytarami ve stylu flamenca. Zpěvačka Caitlin Stokes ji sama nazvala „žalozpěvem za ukradenou budoucnost“ a doprovodila ji vlastnoručně režírovaným černobílým videoklipem plným ohně. Stačí se však zaposlouchat do jednotlivých veršů a člověk má pocit, že neslyší jen hudební výpověď, ale přesnou diagnózu současné české politiky – od komunální úrovně až po nedělní demonstraci Letná proti 4:36.

Hned v úvodu písně zpívá Caitlin Stokes o strachu z chladu strojů, které místo pokroku vyrábějí zkázu a nemoci, a rozpadající se svět pak v refrénu přímo spojuje se lžemi mocných. V českém prostředí tento obraz dokonale vystihuje proměnu politiky v odlidštěný marketingový stroj. Ať už se totiž podíváme na velkou celostátní politiku, nebo na úroveň komunálních zastupitelstev, princip zůstává stejný. Na radnicích i v parlamentu se veřejný zájem často mění v chladnou mocenskou hru, kde se občan stává pouhým statistickým údajem nebo nástrojem k prosazení partikulárních zájmů. Politici všech barev se naučili mistrovsky pracovat s emocemi, vyvolávat pocit ohrožení a následně nabízet sami sebe jako jediné zachránce.

Další vrstva textu míří přímo na pocit bezmoci a izolace v davu, kdy společnost propadá kolektivní panice a má pocit, že bojuje o holé přežití – což bývá nejčastějším terčem politické manipulace. Učebnicovým příkladem je akce Letná proti 4:36, kterou na neděli 15. listopadu 2026 svolal spolek Milion chvilek pro demokracii v reakci na noční sněmovní hlasování o zrušení koncesionářských poplatků a převedení České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet. Ačkoli se shromáždění oficiálně zaštiťuje hesly o obraně nezávislých médií veřejné služby, při střízlivém pohledu je zřejmé, že jde mnohem více o další mobilizaci proti současné vládě než o skutečnou, hlubokou debatu o nezávislosti médií jako takových. Veřejnoprávní média totiž se svou vlastní nezávislostí a vyvážeností pokulhávají už mnoho let (viz. dnešní jednostranost/neobjektivita na ČRo Radiožurnál o financování českých veřejnoprávních médií), bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve Strakově akademii. Místo toho, aby se otevřeně mluvilo o jejich dlouhodobé jednostrannosti, vnitřní cenzuře či napojení na určité názorové proudy, stávají se z nich na náměstích nedotknutelné modly, zatímco dav je skrze silné emoce a strach z „konce demokracie“ snadno vmanipulován do role štítu, který ve skutečnosti nebrání objektivitu, ale jen stávající mocenské a mediální pořádky.

Druhá sloka skladby „Die Young“ pak přináší apokalyptický obraz hořících měst a ústí v mrazivé varování před budoucností, která ustrne v naprosté paralýze a ztratí jakýkoli smysl. Právě tato paralýza je největším rizikem neustálého vyvolávání umělých krizí a zneužívání občanské nespokojenosti. Když se z demonstrací na celostátní i komunální úrovni stane jen opakující se rituál, kde jeden tábor křičí na druhý a skutečné problémy – od klientelismu na radnicích až po zásadní reformu veřejných institucí – zůstávají nedotčeny, společnost se nikam neposouvá. Zůstává jen hluk, oheň na obrazovkách, prázdná hesla a ukradená budoucnost, o které tak naléhavě zpívají Corlyx a MGT.



A jak taková politická agitka na demonstraci vypadá přímo z výrobní linky spolku Milion chvilek pro demokracii, na jehož nedělní demošce vystoupí opět československá filmová STAR Zdeněk Svěrák?

                                                                              


Třeba to některým "Večerníčkům" dojde, kdo ve skutečnosti řídí tenhle stát.


pondělí 9. listopadu 2026

Mobilizace spolku Milion chvilek pro demokracii (4:36)


Spolek Milion chvilek pro demokracii opět svolává své příznivce do ulic. Akce s názvem Letná proti 4:36 se uskuteční v neděli 15. listopadu od 14:00 na pražské Letné. Zatímco organizátoři setkání prezentují jako zásadní obranu demokracie a snaží se z něj vytvořit největší shromáždění v novodobé historii České republiky, z celkového kontextu i dosavadního působení spolku je zřejmé, že jde o další ze série striktně antibabišovských aktivit. Za organizací protestu přitom stojí profesionální aparát s placenými zaměstnanci, fundraisingem a ročními výnosy v desítkách milionů korun. Proto velmi doporučuji aktuální článek z Deníku N!!

Hlavní záminkou ke svolání protestu se stalo noční schvalování legislativy ve 4:36 ráno a návrhy na změnu financování veřejnoprávních médií. Spolek ve svých požadavcích volá po stažení takzvaného Klempířova zákona, omluvě za noční jednání a otevřené diskusi, přičemž tvrdí, že brání nezávislost České televize a Českého rozhlasu. Celá tato argumentace však stojí na velmi vratkých základech, protože k deklarované objektivitě a vyváženosti mají veřejnoprávní média už několik let velmi daleko.

Problémy s vnitřním fungováním a nezávislostí České televize navíc nekritizují jen odpůrci koncesionářských poplatků, ale i lidé přímo zevnitř mediálního prostředí. Před několika dny se do poměrů na Kavčích horách ostře opřel i někdejší dlouholetý redaktor ČT Václav Moravec. Přestože z televize odešel už před tři čtvrtě rokem, dění kolem rušení koncesionářských poplatků nadále sleduje a nešetří kritikou směrem k vedení instituce. Ve speciálním díle podcastu Padni komu padni a v pořadu Press klub na Frekvenci 1 označil současného generálního ředitele Hynka Chudárka za poslušného ředitele. Za klíčový mezník vnitřního rozkladu České televize pak Moravec označil už rok 2020, kdy do Rady ČT usedli lidé podporovaní dnešními vládními stranami ANO a SPD. Představa ideálně fungující a nestranné televize, za kterou se dnes na Letné demonstruje, tak vůbec neodpovídá realitě.

Vedle politického rozměru má však celá mobilizace i svou velmi pragmatickou finanční stránku. Při příležitosti svolání demonstrace spolek rovnou rozšířil nabídku zboží ve svém oficiálním e-shopu Milionu chvilek. Když se podíváme na ceny nabízeného sortimentu, hlavně na ukradenou Večerníčkovu čepici, je zjevné, že nejde o běžný prodej propagačních předmětů, ale o další formu přímého sponzorování chodu organizace. Příznivci tak prostřednictvím nákupu, předraženého zboží (podobně jako v případě „byznysu“ Dárek pro Putina) přispívají na provoz spolku, jehož hospodaření se přitom už tak pohybuje ve velmi příjemných číslech. Jak lze snadno dohledat v oficiálních výročních zprávách, Milion chvilek pro demokracii generuje díky milionovým darům a dalším příjmům stabilní finanční zisky a rozhodně netrpí nedostatkem prostředků.

Nedělní akce na Letné tak při bližším pohledu ztrácí svůj idealistický lesk. Pod vzletnými hesly o slušnosti, dialogu a záchraně veřejnoprávních médií, jejichž hlubokou krizi potvrzují i jejich bývalé tváře, se skrývá především další vyhraněná kampaň proti Andreji Babišovi – a zároveň dobře promyšlená příležitost, jak prostřednictvím e-shopu dále zhodnotit spolkové rozpočty. 


Níže uvádím pár vlastních návrhů, které se mobilizované jednotce chvilkařů jednou jistě hodí. V případě zájmu si nárokuji 30 % ze zisku, což je v případě zachování demokracie celkem přijatelná částka.





Přechod k profesionální organizaci Milion Chvilek výslovně popsal ve zprávě za rok 2020. Přijal zaměstnance a vytvořil vnitřní strukturu. Vedle demonstrací se věnuje kampaním, komunikaci, vzdělávání či získávání darů. Podle výroční zprávy za rok 2025 dosáhly výnosy spolku 33,57 milionu korun. Přes dárcovskou platformu Darujme.cz získal 29,82 milionu. Samotné mzdové náklady meziročně vzrostly ze 7,94 na 13,24 milionu korun. Širší osobní náklady včetně zákonného pojištění se zvýšily z 10,56 na 17,46 milionu.
Přechozí trhák naleznete ZDE

Olda na Hrad! Horší než soudruh Pávek rozhodně nebude.

Svozový zájezd na předváděcí akci PROTI 4:36. Svačiny a nápoje s sebou. Za jízdy nejezte, nekuřte, nepijte a nemluvte s řidičem. Budovatelské zpěvy povoleny. Transparenty uložte do zavazadlového prostoru.

neděle 8. listopadu 2026

Všem současným bojovníkům za „nezávislá média“: Chvilkaři, vzbuďte se!

 

Dnes vyšel pod hlavičkou Reflexu článek „Kde jste byli, když jste mohli odvolat Xavera Veselého? Moravec kritizuje vládu, vedení ČT i opozici“, jehož autorem je novinář Martin Bryś, spoluautor politického podcastu Padni komu padni. V textu se věnuje debatě o údajné ztrátě nezávislosti České televize, přičemž do centra pozornosti staví výroky Václava Moravce o takzvaném vnitřním zestátňování média. Moravec ve své kritice namířené proti vedení ČT i politikům upozorňuje, že tento proces započal výrazně dříve, než naznačují současné veřejné protesty. Více podrobností se dozvíte ve speciálním díle podcastu Padni komu padni.



Básník, klaun a Charta 77: Velká (ne)parodie Oldřicha Kaisera

Žijeme v době, kdy se realita stala nejlepší parodií sebe samé. Když se člen Rajchlova PRAKu Oldřich Kaiser objevil včera před budovou České televize na demonstraci spolku SvatoPluk, aby před skandujícím davem odpůrců veřejnoprávních médií přednesl budovatelskou báseň Stanislava Kostky Neumanna, jako by se protnulo několik paralelních vesmírů najednou. Způsob, jakým text o dělné třídě deklamoval, okamžitě rozdělil společnost na dva nesmiřitelné tábory. Pro jedny to byl geniální trolling – mistrovská parodie na Jiřinu Švorcovou a předlistopadovou Antichartu, kterou dezorientovaný dav přijal za svou. Pro druhé šlo o šokující, vážně míněné vyhlášení války televizním poplatkům. Kde je pravda? A jakou roli v tomto dramatu hraje stín Ivana Martina Jirouse?

Abychom pochopili hloubku této situace, musíme se podívat na Oldřicha Kaisera optikou jeho celoživotního díla. Kaiser je rozený provokatér, klaun, který celý život testuje hranice toho, co je společnost ochotna spolknout. Z tohoto pohledu se varianta s „recesí“ nabízí sama. Představa, že Kaiser přichází mezi lidi, které liberální mainstream označuje za „svině a dezoláty“, a dává jim přesně to, po čem touží – totalitní patos v moderním přebalu, je naprosto v souladu s jeho černým humorem. Dav tleskající komunistické proklamaci z úst herce, kterého považuje za „svého Oldu“, by v tomto scénáři byl dokonalým terčem satiry. Kaiser by tak dokázal to, co málokdo před ním: nechal protestující, aby se zesměšnili sami svou vlastní nekritičností.

Jenže věc má háček. Tím háčkem je krátké video, které celému vystoupení předcházelo, a především přítomnost a podpora jeho partnerky, písničkářky Dáši Vokaté. Vokatá není jen tak někdo. Je to signatářka Charty 77, žena zocelená disentem, a také dlouholetá životní partnerka ikonické postavy českého undergroundu, Ivana Martina „Magora“ Jirouse, která po jeho boku stála od devadesátých let až do jeho smrti. A právě zde začíná ta méně čitelná, vážná linka celého příběhu. Z uměleckých kruhů i z úst samotné Vokaté zaznělo, že Kaiser to s odporem vůči poplatkům myslí vážně.

Pokud to myslí vážně, jak se to slučuje s odkazem undergroundu? Ivan Martin Jirous celý život bojoval proti establishmentu. Pohrdal oficiální kulturou a jakýmkoliv státním diktátem. Pokud Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser vnímají současnou Českou televizi jako novou formu monopolního establishmentu, který lidem diktuje, co si mají myslet, a ještě si za to povinně vybírá peníze, pak jejich protest dává z hlediska „anarchistického“ křídla disentu smysl. Z této perspektivy není Kaiserovo vystoupení výsměchem davu, ale radikálním uměleckým protestem proti instituci. Výběr Neumannovy básně mohl být záměrnou provokací – zrcadlem nastaveným samotné České televizi, kterou tito kritici obviňují z novodobého svazáctví.

Pravda o Oldřichu Kaiserovi však pravděpodobně neleží ani v jednom z těchto extrémních pólů. Kaiser je bytostný herec a provokatér. Je docela dobře možné, že v jeho mysli se tyto dva světy nevylučují. Může upřímně nesnášet koncesionářské poplatky a zároveň se královsky bavit tím, jak absurdní divadlo kolem sebe dokáže vyvolat. Může stát na straně protestujících v jejich rebelii proti státu, a přitom si z nich utahovat formou budovatelské poezie.

A co Magor Jirous? Kdyby dnes seděl v publiku, možná by na Kaisera řval, že se zaprodal lhostejnosti a proruským náladám davu. A možná by naopak s Dášou Vokatou seděl na zemi, pil pivo a smál se tomu, jak jeden stárnoucí klaun dokázal totálně vykolejit celou zemi, která už zapomněla, co je to skutečná, nezařaditelná a nebezpečná provokace. Kaiserovo vystoupení tak zůstává fascinujícím testem naší vlastní interpretace: vidíme v něm to, co sami chceme vidět.





Právo na názor má ale i sekta chvilkolepšolidí Jejich naivita a  přesvědčení i jejich jediné pravdě je skutečně zarážející. A tak tu máme válku dezolátů z demokratického bloku proti dezolátům proruským. Obě skupiny dělají Česku ostudu a naprosto zbytečně rozdělují společnost.

Infiltrace 2026. Tak tady ještě chybí mimoň Minář a jeho fanatičtí stoupenci/stoupenkyně.

pátek 6. listopadu 2026

Kdy je kdo proruská svině a kdy už není

 

V polovině týdne zpravodajský portál Ekonomický deník uvedl vyjádření prezidenta Petra Pavla o možném jednání s Vladimirem Putinem a případném návratu k odběru ruského plynu. Tato situace tak trochu kontrastuje s předchozí vládní rétorikou Petra Fialy (ODS) a tehdejšího vládního koordinátora strategické komunikace státu Otakara Foltýna, který nazýval zastánce mírových řešení chcimíry, dezoláty a sviněmi. Tyto pejorativní nálepky se v sociální bublině údajných demokratů a voličů Petra Pavla ujaly více než dobře, což dost možná vyvolalo následné „přehodnocení“ výroku Petra Pavla o spolupráci s Ruskem, jejž po jednání V4 v Trenčíně převzal i samotný Ekonomický deník. Tím se nově ukázalo, že prezident nemá ambici stát se hlavním evropským vyjednavačem, ale spíše reaguje na měnící se mezinárodní diskurz a své zkušenosti z NATO.

Zmiňované médium se přitom neprofiluje skrze tradiční pravo-levé politické spektrum, ale deklaruje zaměření na čistě racionální a odborný pohled na fungování státu, ekonomiky a byznysu. Portál je vlajkovou lodí vydavatelství Media Network s.r.o., za kterým historicky i manažersky stojí postavy s detailní znalostí české politické a justiční scény – konkrétně vydavatel a bývalý náměstek ministra spravedlnosti Ivo Hartmann a bývalý mediální poradce Petr Dimun. Sám Hartmann v minulosti působil jako 1. náměstek na Ministerstvu pro místní rozvoj za vlády Vladimíra Špidly (koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), kam nastoupil v roce 2002 pod vedením Petra Lachnita (ČSSD) a následně Pavla Němce (Unie svobody – DEU). Jako Němcův politický a profesní spojenec se poté přesunul i na Ministerstvo spravedlnosti, přičemž na počátku své kariéry sbíral zkušenosti v Poslanecké sněmovně jako poradce a asistent předsedy poslaneckého klubu Unie svobody a tehdejšího místopředsedy sněmovny Františka Kláta.





Celý jeho blábol naladíte ZDE