Paradoxy moci, varování svědomí a hradní ceremonie bez iluzí (Václav Havel: Varování)

Páteční podvečer v Jízdárně Pražského hradu patřil výjimečné události, která propojila světovou divadelní premiéru s ostrými paradoxy současné české politické reality. V rámci multižánrového festivalu Havel ALIVE! zde byla uvedena nově objevená jednoaktovka Václava Havla s názvem Varování, jejíž scénické ztvárnění si vzalo na starosti renomované Dejvické divadlo v režii Jiřího Havelky.

Text, který v pozůstalosti signatáře Charty 77 Zdeňka Urbánka objevil jeho vnuk, představuje unikátní, dosud neznámé torzo z autorova proslulého „vaňkovského“ cyklu. Zárodek hry vznikl v roce 1977 během Havlovy první vyšetřovací vazby a dochoval se v podobě pracovních poznámek a fragmentů dialogů zapsaných do školního sešitu. Režisér Jiří Havelka se svým týmem přistoupil k materiálu s maximálním respektem, text finalizoval citlivou selekcí a editací bez nadbytečného autorského vkladu. Výsledkem je působivé završení plánované vaňkovské tetralogie, které vedle Audience, Protestu a Vernisáže nabízí další setkání zakázaného spisovatele Ferdinanda Vaňka s představitelem totalitní moci. Tentokrát je jím mladý příslušník tajné policie jménem Šeřík, který přichází autora varovat před jeho pokračující občanskou angažovaností.

Divadelní recenze představení vyzdvihují především mimořádnou interpretační kvalitu a souhru obou účinkujících protagonistů, Ivana Trojana a Martina Myšičky. Formát scénického čtení se v jejich podání proměnil v dynamické komorní drama plné psychologického napětí a precizního timingu. Martin Myšička v roli disidenta Vaňka mistrně pracuje se svou typickou plachostí, zdrženlivým intelektem a morální neústupností, která čelí absurdnímu tlaku aparátu. Ivan Trojan jako estébák Šeřík exceluje v polohách zdánlivé zdvořilosti, familiárnosti a kamarádského našlapování, pod nimiž však neustále prosvítají chladné, skryté hrozby totalitní mašinérie. Inscenaci dominuje minimalistická scéna Marka Zákosteleckého, která dává vyniknout Havlovu typickému humoru, nadhledu a paradoxním lidským poutům vznikajícím mezi lidmi na opačných stranách barikády. Diváci i kritika oceňují i odvážný režijní koncept, který přiznává torzovitost hry tím, že divadlu nabízí hned tři různé varianty závěru, čímž dává nahlédnout do Havlovy tvůrčí dílny a odkrývá různé mechanismy, jakými se státní moc promítá do lidských životů.

Zatímco umělecké zpracování sklidilo jednoznačný úspěch, samotné slavnostní uvedení hry rozvířilo silné společenské diskuse kvůli přítomnosti současného prezidentského páru. Hru někdejšího prominentního disidenta, vězněného komunistickým režimem, totiž oficiálně zaštítil a uvedl prezident Petr Pavel spolu se svou chotí Evou Pavlovou. Tato situace vyvolala u části veřejnosti a pamětníků pocit hlubokého historického, přímo „vaňkovského“ paradoxu. Kritici na sociálních sítích i v komentářích hlasitě připomínají předlistopadovou minulost obou hlavních hostů večera, kdy Petr Pavel (KSČ, krycí jméno Pávek) jako aktivní voják z povolání vlastnil komunistickou legitimaci a jeho budoucí manželka působila jako politická pracovnice (KSČ, politručka) v armádních strukturách. Podle oponentů je nanejvýš absurdní, když odkaz muže, proti jehož myšlenkám a svobodnému duchu tehdejší totalitní režim horlivě bojoval, dnes oslavují lidé, kteří byli v téže době pevnou součástí represivního aparátu a loajálními nositeli komunistického přesvědčení.

Tento kontrast rezonuje v mediálním prostoru o to silněji, že se dotýká aktuální debaty o svobodě slova, nezávislosti a financování veřejnoprávních médií, ve které se prezident Pavel v poslední době profiluje jako zásadní ochránce demokratických institucí. Kritici mu však vyčítají názorový oportunismus a poukazují na to, že ještě před několika měsíci nepovažoval stabilitu a financování České televize či Českého rozhlasu za klíčové téma. Tehdy se veřejně vyjadřoval v tom smyslu, že navyšování koncesionářských poplatků není jedinou cestou a že by stát mohl hledat alternativní modely financování médií. Současná hradní prezentace prezidenta jako morální autority, která brání nezávislé zpravodajství, tak v kontextu jeho minulosti i nedávných prohlášení dává celé premiéře v Jízdárně Pražského hradu další, vysoce politický a kontroverzní rozměr, v němž se Havlova divadelní reflexe totality nečekaně protnula s realitou dnešních mocenských elit.

Přijme Petr Pavel "vlastenecký" titul CHCIMÍR?

Od počátku ruské invaze na Ukrajinu (2022) se v českém politickém a společenském prostoru etabloval specifický novotvar „chcimír“. Tento výraz začali zástupci tehdejších vládních stran jako ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Piráti, společně s iniciativami Milion chvilek pro demokracii nebo Dárek pro Putina, používat jako pejorativní označení pro lidi, kteří od samotného začátku konfliktu usilovali o mírová řešení a diplomatická vyjednávání. Tehdejší rétorika těchto politických a společenských aktérů striktně proklamovala heslo, že s ruským prezidentem Vladimirem Putinem se nevyjednává a Rusko musí být vojensky poraženo. Argumentovalo se tím, že pokud Rusko ve válce zvítězí, nezastaví se a v budoucnu zaútočí i na Českou republiku. Tento narativ však dostává zcela nový rozměr ve světle aktuálního vývoje na mezinárodní scéně.

Britský renomovaný zpravodajský web The Telegraph včera zveřejnil článek, který dosavadní domácí nálepkování a odmítání diplomatických rozhovorů staví do úplně jiného světla. Podle diplomatických zdrojů tohoto britského média totiž evropští lídři uvažují o pěti politicích, kteří by mohli fungovat jako hlavní vyjednavači s ruským vládcem Vladimirem Putinem o ukončení války na Ukrajině. Mezi touto pěticí klíčových osobností figuruje právě český prezident Petr Pavel. Podle informací britského listu již byli někteří z těchto potenciálních kandidátů neoficiálně osloveni.

Tento posun v přístupu ukazuje, že Evropa chce ve vyjednávání s Ruskem zaujmout výraznější a samostatnější roli. Důvodem je skutečnost, že zprostředkovatelské úsilí Spojených států za poslední více než rok a půl nepřineslo žádný hmatatelný průlom. V poslední době navíc na evropském kontinentu sílí vážné obavy z toho, že americký prezident Donald Trump již nezastupuje zájmy starého kontinentu a při vyjednávání o ukončení konfliktu, který Putin rozpoutal v únoru 2022 rozkazem ke vpádu ruských vojsk do sousední země, zřetelně straní Moskvě.

Kromě českého prezidenta Petra Pavla jsou podle britského deníku mezi dalšími zvažovanými kandidáty na post hlavního vyjednavače italská premiérka Giorgia Meloniová, finský prezident Alexander Stubb, dánská premiérka Mette Frederiksenová a norský premiér Jonas Gahr Störe. Jeden z diplomatických zdrojů zároveň naznačil, že je ve výsledku pravděpodobnější varianta, kdy bude k vyjednávání za Evropu vybrána menší skupina složená z několika těchto lídrů. Tímto krokem by se mělo předejít případnému soupeření mezi jednotlivými evropskými státy a riziku, že by kandidaturu jednoho konkrétního člověka některá ze zemí vetovala. Zařazení Petra Pavla do tohoto úzkého výběru tak ukazuje, že snaha o hledání diplomatické cesty k „chcimíru“ se stává hlavním tématem nejvyšší evropské politiky. 

V té době bylo předákovi Milionu chvilek pro demokracii Minářovi asi 16 let.

Takže podle sekty Milion chvilek pro demokracii se v Česku chystá podobná mediálně nedemokratická apokalypsa jako ve níže uvedených zemích, které o sobě „bohužel“ stále tvrdí, že jsou svobodné a demokratické?!

Financování veřejnoprávních médií v Evropě není jednotné a v zásadě se dělí na dva protichůdné trendy, přičemž významná část evropských zemí si záměrně drží modely, které jsou na vládních penězích zcela nezávislé.

Cílem této nezávislosti je především ochrana veřejnoprávních stanic před politickým tlakem a ekonomickým rozhodováním vládních činitelů. Země, které neplatí veřejnoprávní média ze státního rozpočtu, využívají dva hlavní alternativní systémy.

Prvním z nich jsou klasické koncesionářské poplatky, kdy domácnosti či firmy platí finanční prostředky přímo konkrétním médiím nebo specializovaným sběrným orgánům, takže peníze vůbec neprocházejí státní pokladnou. V České republice financování České televize a Českého rozhlasu stále stojí na přímých poplatcích, přestože vláda v roce 2026 projednává reformu s plánem přejít od roku 2027 na financování ze státního rozpočtu. V Německu se využívá autonomní systém příspěvků na domácnost pro stanice ARD, ZDF a DeutschlandRadio, zatímco ve Velké Británii tradiční televizní licence přímo financuje britskou BBC. Podobně funguje Rakousko, kde domácnosti odvádějí poplatky národní stanici ORF, a Švýcarsko, kde poplatky vybírá nezávislá společnost Serafe pro mediální společnost SRG SSR. V Irsku musí každá domácnost vlastnící televizní přijímač hradit roční licenční poplatek a Polsko rovněž formálně drží systém koncesionářských poplatků, i když se zde dlouhodobě diskutuje o reformě.

Druhým modelem je specifická mediální daň organizovaná mimo státní rozpočet, kterou zavedly některé severské země. Ty sice klasické poplatky za vlastnictví přijímače zrušily, ale peníze pro média přesto netečou z běžných vládních peněz. Speciální daň z příjmu sice vybírá daňový úřad, ale ta okamžitě putuje do uzavřeného, autonomního fondu, se kterým vláda nemůže disponovat ani měnit výši rozpočtu médií podle politické libovůle. Finsko od roku 2013 využívá takzvanou Yle daň odvozenou od příjmů fyzických osob a Švédsko funguje od roku 2019 na obdobném principu, kdy je veřejnoprávní poplatek definován jako procento z daně z příjmu spravované nezávislým fondem.

Proti těmto nezávislým modelům stojí skupina zhruba čtrnácti až sedmnácti evropských států, které již přímé poplatky občanů zrušily a televizní i rozhlasové stanice dotují přímo ze státního rozpočtu. Do této skupiny patří například Slovensko, které na tento systém přešlo od července 2023, a dále Francie, Nizozemsko, Belgie, Maďarsko či Dánsko.

Martin Kuba zachránil pražské oslavy 17. listopadu!

Ministerstvo kultury ČR pod vizionářským vedením ministra, básníka, rappera a s Martinem Kubou jediného skutečného pamětníka roku 1989 Oty Klempíře tímto rázně a nekompromisně odmítá pokusy o dotační parazitismus na našich posvátných moderních dějinách. Po hluboké vnitřní analýze ministerstvo dospělo k jedinému logickému závěru, že drze slavit třicáté sedmé výročí svobody je matematický hřích a projev absolutního estetického nevkusu. Jak všichni víme, svoboda se smí připomínat výhradně v letech, která končí nulou, protože všechno mezi tím je jen podezřelá šedá zóna, kdy mají poslušní občané sedět doma, tiše vzpomínat a neotravovat státní pokladnu svými absurdními požadavky. Tuto naši hlubokou pravdu ostatně plně podporuje i prověřená státotvorná myšlenka, kterou do veřejného prostoru VNESL ódeesácký senátor podporovaný Svobodnými Tomáš Jirsa z hlubocké rezervace, když už před deseti lety svým obdivovatelům vizionářsky doporučoval, aby sedmnáctého listopadu raději zalezli na chalupy a dva dny vůbec nezapínali televizi, a to především tu prohnilou Českou televizi.

Pan ministr Oto Klempíř jasně deklaroval, že sedmnáctého listopadu na Národní třídu osobně dorazí, přinese si vlastní svíčku, zapálí ji vlastním zapalovačem a nepotřebuje na to žádný dotační program. Že ho z jeho bývalé domovské formace J.A.R. nedávno bez milosti vyrazili, protože kluci z kapely prostě „nedali“ jeho hrdou estébáckou minulost agenta Oldy a následnou ambiciózní podzimní kandidaturu za stranu Motoristé sobě, je pouze ubohým projevem politické korektnosti a havlistického kádrování. Pan ministr je nad věcí, na zhrzené muzikanty zvysoka kašle a všem dotačním žadatelům vzkazuje ze svého vlastního nového politicko-kreativního manifestu: „Málokdo z vás má styl, málokdo z vás je sekáč, ty seš jenom takovej malej dotační klepáč.“ Skutečná kultura totiž podle pana ministra nevzniká v liberálních kavárnách ani v kapelách s přísným morálním kompasem, nýbrž v pořádně agresivním politickém marketingu, což nejlépe vyjádřil slovy: „Já jsem ten, kterej tu udává směr, moje flow je tvrdá a tvůj dotační byznys je fér asi jako skořápky na Václaváku.“

Po vzoru naší drahé Martinky z Bratislavy zavádíme i my tvrdou filozofii, že kultura má být buď národní a tradiční, nebo žádná. A co je tradičního na tom, že se lidé sedmnáctého listopadu nekontrolovaně radují v ulicích, když skutečná oslava má mít formu slavnostní schůze, recitace angažované poezie a následného organizovaného rozchodu domů před desátou večerní. Jakékoli jiné projevy jsou považovány za progresivistický nešvar, který nebudeme tolerovat, natož financovat, protože pan ministr se nenechá opít rohlíkem a všem aktivistům vzkazuje: „Vidím ti do karet, ty malej šmejde, tvoje levná kultura mi do hlavy nejde, zkoušíš to na mě přes city a Havla, ale moje ruka nad rozpočtem je pevná, pravicová a ztuhlá jak šavle.“

Pořadatelé si hystericky stěžují, že jsme jim rozhodnutí poslali až devatenáctého října, tedy necelý měsíc před akcí, ale ministerstvo podotýká, že buďme rádi, že jsme jim vůbec odpověděli. Pokud uvědomělí občané Národní třídu přesto zaplní, pan ministr Klempíř se raději skryje v bezpečné vzdálenosti v zadních řadách a bude alles tiše a ostražitě sledovat z absolutní anonymity davu, přičemž jeho závěrečné poselství k národu mluví za vše: „Svoboda není zadarmo, ale za státní prachy už vůbec ne, tak sklopte hlavy, nastartujte motory, zhasněte lampy a radši poslouchejte pořádný výfuky, vy lamy.“

Česko je takový sderotský dalekohled (2,5 minuty za 5 šekelů)

 

Zatímco předchozí vláda Petra Fialy (ODS) si v otázkách nadržování Státu Izrael (Stav lidských práv v ČR) notuje za tichého souhlasu prezidenta Petra Pavla se současnou vládou Andreje Babiše (ANO), v pondělí 19. října 2026 se v hlavní budově Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR uskutečnil seminář s názvem Izrael a Palestina: mezinárodní právo, odpovědnost EU a role České republiky. Akce, která se konala pod záštitou poslankyň za Stranu zelených Gabriely Svárovské a Ireny Ferčíkové Konečné, přilákala zhruba 200 lidí a další sledovali program přes živý videopřenos (ČT24). Hlavním záměrem organizátorek bylo otevřít v českém prostředí netradiční kritiku silně proizraelského postoje domácí zahraniční politiky a zprostředkovat českým zákonodárcům fakta od renomovaných expertů, kteří situaci v regionu dlouhodobě dokumentují.

Na půdě Sněmovny vystoupila trojice špičkových mezinárodních odborníků na lidská práva: palestinská právnička Sawsan Zaher, Claudio Francavilla z mezinárodní organizace Human Rights Watch a online Yoav Shemer-Kunz z izraelské lidskoprávní organizace B'Tselem. Diskuse se otevřeně dotkla morální a právní odpovědnosti České republiky za její bezpodmínečnou diplomatickou podporu a pokračující dodávky zbraní Izraeli. Expertka a experti podrobili ostré kritice to, jak Česko v rámci Evropské unie systematicky využívá právo veta a princip jednomyslnosti k blokování společných unijních kroků, čímž podle nich vytváří prostředí mezinárodní beztrestnosti a oslabuje tlak na dodržování lidských práv. Organizátorky semináře upozornily na zásadní rozpor v současné české politice, která se sice verbálně hlásí k odkazu Václava Havla, ale v praxi uplatňuje selektivní přístup k mezinárodnímu právu. Závěrečné varování expertů, že selektivní uplatňování práva ve výsledku oslabuje i vlastní bezpečnost státu, se však okamžitě stalo terčem ostré kritiky ze strany zastánců dosavadní české zahraniční politiky, kteří akci vyčítali jednostranné zaměření a zpochybňovali právní rámec celé argumentace.

Tato vyhrocená domácí debata o ztrátě mezinárodní objektivity a slepotě vůči dění v regionu nachází přímou paralelu v uměleckém světě. Přesně tyto mechanismy lidského chování a apatii totiž mapuje krátkometrážní snímek Dvě a půl minuty za pět šekelů izraelského dokumentaristy ruského původu Efima Graboye, který je pozoruhodnou sociologickou studií zaměřenou na monetizaci války a postupnou ztrátu lidského soucitu. Snímek ukazuje, že když chcete vidět válku v přímém přenosu, stačí se z izraelské hranice podívat na zničenou Gazu a zaplatit za to pět šekelů. Ve Sderotu se kolem turistického dalekohledu namířeného na frontu potkává izraelská společnost napříč různými komunitami. Kdo jsou a co cítí její zástupci a zástupkyně, se ptá tato observační sociologická studie. Tento mrazivý dokumentární počin je v těchto dnech k vidění online na filmové platformě DAFilms.cz. Snímek byl vybrán do soutěžní sekce Krátká radost v rámci jubilejního 30. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Diváci z celého světa tak mají jedinečnou příležitost stát se součástí festivalové poroty, film bezplatně zhlédnout a svým hlasováním rozhodnout o vítězi této prestižní kategorie. Za zmínku stojí i etický rozměr produkce – film vznikl zcela nezávisle díky dobrovolné spolupráci všech tvůrců a žádný člen autorského, realizačního ani produkčního týmu neobdržel za svou práci na tomto projektu žádnou finanční odměnu.

Samotné dílo se nestaví na stranu žádné z politických či vojenských sil, ale funguje jako kritické a nezaujaté zrcadlo lidského chování. Režisér nevyužívá komentář ani hlas vypravěče a namísto politické agitace se soustředí na humanitární a psychologický rozměr konfliktu, čímž dává prostor čistému pozorování situace na vyhlídce Sderot. Musíme smeknout před tvůrcem, který se rozhodl postavit film na reakcích lidí – a to takovým způsobem, že samotné reakce sice nevidíte, ale přesto naprosto zřetelně cítíte každou emoci, která jim právě běží hlavou. Už samotný úvod filmu přináší motto, které naznačuje, že empatie je v kontextu přebírání odpovědnosti problematickou emocí. Tato myšlenka úzce souvisí se záměrem režiséra nabídnout nuancovanější pohled na lidi, kteří s takovým zápalem sledují dění dalekohledy. Na druhou stranu film doprovází i režisérova hlubší úvaha: „Soucit, i když se to zdá téměř nemožné, může být jediným výchozím bodem, ze kterého může začít uzdravení. Pokud budeme tyto pozorovatele pouze kritizovat, nebudeme se od nich nakonec ničím lišit.“

Češi, děkujeme

Nemáte zač, genocidní kamarádi

Pojem genocida označuje sociohistorický a politický jev zahrnující činy spáchané s úmyslem zcela nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Z morálního i právního hlediska nelze genocidu za žádných okolností ospravedlnit, a to ani jako akt sebeobrany.

                                                        

Vlna násilných protestů ve Francii: V ulicích shořely stovky automobilů

Francie čelí rozsáhlým pouličním nepokojům, které o uplynulém víkendu vyústily v masové vandalismy a žhářství. Původně pokojné demonstrace studentů a odborů proti rostoucím životním nákladům přerostly v několika městech v násilné střety s policií. Jedním z hlavních projevů nepokojů se stalo zapalování osobních automobilů a barikád, které zanechalo ulice Paříže, Lyonu či Limoges poseté ohořelými vraky. Kromě stovek zničených vozidel radikálové zapálili historickou radnici v Limoges a zničili turistický pavilon v Lyonu. V centrech velkých měst docházelo také k rabování obchodů.

Do akce bylo po celé zemi nasazeno na 80 000 policistů a četníků. Podle prohlášení ministerstva vnitra policie zatkla již více než 2 400 osob, přičemž významnou část zadržených tvoří nezletilí. Při potlačování výtržností byly zraněny stovky policistů a hasičů, kterým v mnoha případech agresivní davy bránily v hašení hořících aut a budov. Prezident Emmanuel Macron slíbil tvrdou reakci vůči pachatelům a vláda zvažuje zavedení lokálních zákazů vycházení v nejvíce zasažených oblastech. Situace v zemi zůstává i nadále extrémně napjatá. 

Ilustrace nemá nic společného s nadačním fondem KJVBŠ. V tomto případě jde o hluboké buddhistické a hinduistické přání, které vyjadřuje univerzální lásku, soucit a touhu po blahu celého světa bez rozdílu.

MFDF Ji.hlava slaví 30. výročí: Myslet filmem aneb Když dokument zažívá zlaté časy

 

Pokud máte rádi dokumentární snímky a chcete být u řady světových premiér, debat, výstav, koncertů i součástí podzimní atmosféry na Vysočině, tak nepropásněte návštěvu jubilejního 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který proběhne od pátku 23. října do 1. listopadu 2026. Slavnostní zahájení celé akce se uskuteční v pátek v 19:00 hodin ve Velkém sále DKO a ponese se v duchu dlouhodobého festivalového motta „Myslet filmem“, které pro letošek doplňuje slavnostní podtitul „Ji.hlava slaví třicítku. Dokument zažívá zlaté časy.“ Festival u příležitosti svého kulatého výročí nabídne mimořádně silný program čítající více než 350 filmů v soutěžních i nesoutěžních sekcích. Diváci se mohou těšit na rekordní množství premiér, kdy se představí 106 snímků ve světové, 28 v mezinárodní a 8 v evropské premiéře. Významným milníkem oslav bude také vůbec největší historické zastoupení domácí tvorby v mezinárodních soutěžích a rozšíření tradiční sekce Česká radost o novou speciální cenu pro krátký film.

V hlavních soutěžních sekcích se potkají festivalové hity a objevy z celého světa, od Argentiny, Kolumbie a Burundi až po Jižní Koreu. Mezi největší lákadla patří novinka Mohabat od Jamese Longleyho, který má na kontě dvě oscarové nominace, nebo nový snímek Tam je život irácké režisérky Ishtar Yasin Gutiérrez, jejíž předchozí dílo bodovalo na prestižním festivalu IDFA. Nesoutěžní program přinese čerstvé novinky z Benátek, Cannes, Berlína, Sundance či Locarna. Festival zároveň funguje jako prostor podporující vznik nových děl, takže své připravované projekty v Jihlavě osobně představí íránský režisér Ali Razi nebo držitelka Pulitzerovy ceny Lindsey Sitz. Domácí publikum jistě potěší nové snímky Víta Klusáka, Andrey Culkové nebo spisovatele Jana Nováka.

Kromě nejnovější tvorby festival láká na unikátní přehlídku Filmy, které změnily svět a na retrospektivu uznávané americko-vietnamské teoretičky a filmařky Trinh T. Minh-ha. Bohatý program nabídne také Inspirační fórum, kde jako hlavní hosté vystoupí britský archeolog David Wengrow a albánská politická filozofka i spisovatelka Lea Ypi. První ochutnávku festivalu lze přitom zažít již nyní, jelikož soutěžní sekce Krátká radost je s předstihem zdarma přístupná online na platformě dafilms.cz, kde mohou diváci sami sledovat filmy a hlasovat pro vítěze Short Joy 2026.

Pokud jde o samotný úvodní večer v Jihlavě, organizátoři se v něm zaměří na hlubší pojetí toho, jak film dokáže myslet a měnit společnost. Přestože je většina kapacity hlavního sálu DKO vyhrazena pro filmové delegace, zvané hosty a partnery, běžní návštěvníci mohou zbývající volná místa získat v online rezervačním systému Eventival. Tyto rezervace na zahajovací den odstartují již ve čtvrtek 22. října v 15:00 hodin. Pro ty, kteří nebudou mít štěstí při rychlém rozebrání míst, jsou připraveny paralelní projekce zahajovacího filmu v dalších partnerských kinech, jako je Kino Dukla, kam se již rezervuje standardním způsobem. Konkrétní název zahajovacího snímku pořadatelé tají a odtajní ho až těsně před vypuknutím festivalu.

„MFDF Ji.hlava je pro mě jeden z ostrovů pozitivní umělecké deviace, platforma otevřeného dialogu, podhoubí humanitních myšlenek, inkubátor odbojnosti i odolnosti; časoprostor, kde je možné tvarovat budoucnost s nepokrytou ambicí ovlivňovat svět.“  

(Jiří Havelka, umělecký ředitel Dejvického divadla)

Prezident zítra ochutná sladkou budoucnost Tábora - neformální setkání veřejnosti s prezidentem republiky

 

Vážení přátelé umění a sladkého života,

srdečně vás zveme na zítřejší zahájení výstavy, která přepíše dějiny táborského urbanismu i moderního výstavnictví. V Divadle Oskara Nedbala v Táboře se zítra otevřou brány do světa čisté imaginace introvertní pražské umělkyně Any_Pear. Pod teoretickým a kurátorským vedením Perryho Palsona představíme unikátní soubor vizí, které nabízejí radikální alternativu k současné podobě náměstí T. G. Masaryka. Zapomeňte na chladný beton – zítřejší večer bude patřit marcipánovým lavičkám, cukrovým pergolám a dortovým architektonickým maketám.

Tento projekt představuje spekulativní uměleckou reflexi veřejného prostoru, která využívá fiktivní návštěvu prezidenta republiky jako provokativní narativní rámec pro kritiku současné podoby a problematické urbanizace táborského centra. Cílem výstavy je prostřednictvím hravých a absurdních architektonických modelů zpochybnit rigidní inženýrská pravidla a pragmatické normy městského plánování. Autorka skrze médium cukrářského řemesla přetváří rigidní betonový prostor v utopické místo setkávání, přičemž volba dortového korpusu, potahovací hmoty a krému symbolicky zpřítomňuje pomíjivost politických slibů, křehkost urbanistických vizí i naivní lidskou touhu po vlídnějším životě uprostřed rozpáleného betonu.

Jelikož je umění pomíjivé stejně jako politické sliby, výstava vyvrcholí očekávanou digestáží a vystavené exponáty jsou vedle samotného gastronomického zážitku určeny k okamžité konzumaci přímo návštěvníky. Formální jazyk děl záměrně evokuje polohy art brut či naivního umění, čímž vědomě ignoruje rigorózní pravidla stavebního inženýrství, osvobozuje plánování města z područí technokratických norem a vrací ho do roviny čisté imaginace a svobodné diskuse o smyslu veřejného prostoru.

Tato netradiční výstava tak reaguje na prostor, který má hlubokou historickou hodnotu, ale zároveň čelí dlouhodobé kritice. Náměstí T. G. Masaryka v Táboře se začalo formovat po roce 1871 a jeho reprezentativní ráz určila budova hospodářské školy s druhou nejstarší botanickou zahradou v českých zemích. Ve 20. letech neslo jméno Aloise Rašína, v roce 1949 bylo přejmenováno po V. I. Leninovi a svůj současný název, který je vůbec nejčastějším prezidentským názvem náměstí v České republice, získalo v roce 1990. Historická stopa prezidenta Masaryka je s Táborem pevně spjata, neboť přes něj vedla jeho velkolepá cesta z francouzského Darney do Prahy v prosinci 1918.

Současná podoba náměstí, která vznikla na základě architektonické soutěže za 20 milionů korun, však vyvolává stálé diskuse kvůli přemíře betonu, nedostatku vzrostlé zeleně i přítomnosti sochy rudoarmějce. Vedení města sice nedávno ohlásilo plány na dočasné letní úpravy a nápravu tohoto stavu, Any_Pear však přichází s mnohem radikálnějším pojetím.

Celá akce se koná v rámci neformálního setkání veřejnosti s prezidentem republiky, které v pátek 16. 10. 2026 v 17:00 v Divadle Oskara Nedbala slavnostně zakončí jeho jednodenní návštěvu Tábora. Spojení vernisáže výstavy 600+6 let Tábora s hlavou státu není náhodné. Prezidentská cesta městem začne již v 10:58 příjezdem rychlíku R606 Vltava na táborské nádraží a hlava státu během dne navštíví řadu symbolických míst. Po dopoledním programu v Řeznictví JPB a u pomníku Mistra Jana Husa zamíří prezident právě do historické botanické zahrady a k meteorologickému sloupu na náměstí TGM. Odpoledne uctí památku u pomníku padlým vojínům, navštíví kavárnu Jednota, Husitské muzeum a restauraci U Zeleného stromu, odkud se přesune na závěrečné divadelní setkání a vernisáž, po níž v 18:15 z města odjede od Jordánu.

 

Mnoha lidem informace o příjezdu a samotná přítomnost prezidenta v Táboře vykouzlily úsměv na tváři, ale někteří lidé byli nenávistní, dotčení nebo zklamaní. Celá tahle recese byla vlastně dost dobrým experimentem a průzkumem, jak lidé, včetně médií značně sledovaných veřejností, umí pracovat s informacemi a s jejich ověřováním. Navíc z tohoto mystifikačního divadelního představení vznikne dokumentární film „synků“ Ondřeje Klusáka a Borise Remundy, který bude mít premiéru začátkem roku 2027 v Praze i v Táboře.

Táborský brutalismus. Město husitů jasně ukázalo, že společenství ODS, KDU-ČSL a TOP 09 (ódeesák Standa Kotrčka) je ochotno vládnou s komunisty a estébáky. Naše Česko vede dnes už nový starosta Tábora Ondra Semerák, který dříve kandidoval za komunisty. Jeho spojencem je ANO shit bývalého bolševika a estébáka Babiše (Hana Randová). Soudružka Olina Bastlová kandidovala za další zapáchající subjekt Šance pro Tábor (KSČM, SPD, PRO, SOCDEM), která cílila do Poslanecké sněmovny v dresu Stačilo!