„Kriminalita je tu téměř nulová.“ Aneb když v Hluboké nad Vltavou hoří auta „nepohodlných“ občanů

Divoká devadesátá léta se vrací v plné síle, a to přímo do kulis zdánlivě dokonalého jihočeského podzámčí. Atmosféra v Hluboké nad Vltavou v posledních měsících eskaluje do podoby politického thrilleru, kde věcný dialog nahradily plameny, vulgární nadávky, dehonestace opozičních politiků, mafiánské praktiky připomínající „výpalné“ a otevřená agrese vůči novinářům. Právě k tomuto případu, který odkrývá nebezpečné provázání politické moci a byznysu, se dnes vrátil investigativní pořad Reportéři ČT.

Celá kauza přitom odstartovala už v únoru žhářským útokem na vozidlo místního opozičního zastupitele Martina Vebera. Ten dlouhodobě funguje jako hlasitý kritik poměrů na radnici, kde 32 let vládne jedna „nezničitelná“ garnitura. Veber začal na bouřlivých zasedáních, která dříve hladce schvalovala lukrativní kšefty pro spřátelené subjekty, „dělat problémy“ a zpochybnil mimo jiné netransparentní prodej městských pozemků. Pouhé dva dny poté jeho auto uprostřed noci pohltily plameny. Kriminalisté sice zadrželi přímé vykonavatele, avšak nitky vyšetřování začaly rozplétat mnohem závažnější pozadí – stopy po objednavatelích útoku totiž vedou ke konkrétním místním stavebním podnikatelům napojeným na vedení města.

Namísto solidarity ze strany radničních kolegů se však opoziční politik dočkal nevídaného nátlaku ze strany dlouholetých „majitelů“ Hluboké. Když Veber veřejně prohlásil, že za útokem stojí politický motiv spojený s jeho prací na radnici, většina zastupitelstva schválila absurdní usnesení, ve kterém od něj požadovala omluvu. Vedení města se vyjádřením cítilo dotčeno a oběť žhářského útoku začalo zastrašovat předžalobními výzvami. Do už tak vyhrocené situace navíc vstoupily slovní útoky na samotný natáčecí štáb České televize.

Situace ve městě definitivně překročila únosnou mez 22. října 2026, kdy v hlubockém revíru za podezřelých okolností vzplály další dva osobní automobily značek Hyundai a Mercedes-Benz. Policie i u těchto nových případů pracuje s verzí úmyslného zapálení, což je pro místní komunitu jasným signálem, že vlivné skupiny se nezastaví před ničím. 

Dnešní reportáž přinesla další klíčové důkazy o tom, že atmosféra strachu v podzámčí houstne a rozkrývání mocenských struktur začíná být pro tamní elity čím dál více nebezpečné, což pocítili i sami reportéři. Když se totiž snažili na kameru konfrontovat dotčené aktéry s jejich vazbami, čelili ze strany „křišťálově čistých“ zastupitelů (Jirsa, Šťastný, Chromá, Pikl) odmítnutí rozhovorů a jeden z mužů se dokonce pokusil autem najíždět přímo na kameramana a novináře. Zásadním momentem bylo odhalení, že klíčový svědek žhářského útoku se původně přihlásil na veřejnou výzvu starosty Jirsy (ODS), který sliboval odměnu 200 tisíc korun. Když ji však nedostal, rozhodl se jít přímo na policii. Od té doby hlubocká garnitura k celé věci zbaběle mlčí a veřejně se nevyjadřuje. Jediným, a to nechtěným „spolupracovníkem“ televizního štábu tak zůstal hlubocký radní a provozovatel „zlatého sportovního areálu“ David Šťastný (Společně pro Hlubokou). Redaktoři ho zastihli při příchodu do jeho agentury, kde se s nimi odmítal bavit s absurdní výmluvou, že jde zrovna „vytvářet nějaké hodnoty“. Místo odpovědí jim na kameru vzkázal, že jsou „křiví“ a straní zastupiteli Veberovi, jehož automobil se přitom stal vůbec prvním cílem žhářů. Namísto věcné diskuse tak Šťastný předvedl jen arogantní divadlo, kterým dokonale potvrdil, že na hlubocké radnici nemá, podobně jako mnozí další, co pohledávat. Takhle uboze by se totiž nezachovala ani děcka z „jeho“ sportovního oddílu Sokol Hluboká (Happy spolek Hluboká Baseball & Softball Club).

 

„Šéf“ Městské policie Hluboká nad Vltavou.

Ačkoliv podle zákona o obecní policii nese formální a vrchní odpovědnost starosta města (Tomáš Jirsa), v rámci interní dělby kompetencí v radě města je přímým politickým dohledem, řízením a komunikací s médii dlouhodobě pověřen právě místostarosta Pavel Dlouhý. Ten za vedení radnice řeší každodenní fungování strážníků, případné personální otázky i krizové situace.

Přímým operačním velitelem na služebně, který plní úkoly schválené vedením města, je pak vrčený strážník Michal Saitz. Nejvyšším kontrolním orgánem, který policii zřídil a schvaluje její rozpočet, je Zastupitelstvo města Hluboká nad Vltavou.

Na rozdíl od reportérů je Šťastný rovný. Je to moudrý a vzdělaný vzorek hlubocké radnice.

SLOVEM PROTI TICHU (1.11.2026)

 

Kolem letošního udílení Státních cen za literaturu a překladatelské dílo pro rok 2026 se v kulturní obci objevily výrazné diskuze a vlna znepokojení, které se týkají jak radikálního zmenšení prostoru, tak naprosté absence mediálního pokrytí celé akce.

V předchozích letech se ceremoniál tradičně odehrával na Nové scéně Národního divadla, kde probíhal za účasti široké kulturní veřejnosti a v přímém přenosu České televize. Pro rok 2026 však Ministerstvo kultury událost přesunulo do výrazně menšího Sukova sálu v Rudolfinu. Kvůli omezené kapacitě tohoto sálu musel být počet pozvaných hostů drasticky zredukován a ministerstvo celou akci veřejně prakticky vůbec neprezentuje.

Tento krok, doprovázený úplným zrušením přímého televizního přenosu, vyvolal ostrou kritiku ze strany velké části literární scény, včetně Asociace spisovatelů či Obce překladatelů. Kritici poukazují na to, že předávání nejvýznamnějších státních literárních ocenění letos probíhá skrytě a bez obvyklé otevřenosti. Jako přímá reakce na toto rozhodnutí ministerstva se v den předávání organizuje přímo před budovou Rudolfina pokojné protestní veřejné čtení s názvem Slovem proti tichu, které má vyjádřit podporu svobodě slova, nezávislosti kultury a veřejnému uznání pro oceněné autory.

**********

SLOVEM PROTI TICHU

V neděli 1. listopadu se v pražském Rudolfinu uskuteční slavnostní předávání Státních cen za literaturu a překladatelské dílo a Cen Ministerstva kultury ČR za rok 2026. Tato ocenění mají dlouhou tradici a představují významné uznání umělecké práce, často celoživotního díla osobností, které zásadním způsobem přispěly k rozvoji české kultury.

Letošní slavnostní předávání však proběhne za okolností, které významu těchto ocenění bohužel neodpovídají. Zatímco v minulých letech se ceremoniál konal na Nové scéně Národního divadla za účasti široké kulturní veřejnosti a v přímém přenosu České televize, letos se přesouvá do malého Sukova sálu Rudolfina, počet pozvaných hostů je výrazně omezen a Ministerstvo kultury akci veřejně vůbec neprezentuje.

Nad udělením cen se navíc vznáší řada otazníků. V některých uměleckých oborech panuje nejistota, zda a za jakých okolností budou ocenění vůbec udělena. Situace souvisí s rostoucím napětím mezi ministerstvem a kulturní obcí, které se projevuje mimo jiné rezignacemi odborníků ve výběrových komisích a odmítavými postoji vůči současnému vedení resortu.

Považujeme za nedůstojné, aby se takto významné státní uznání umělecké tvorby odehrávalo v atmosféře nejistoty a nedůvěry, kterou svými kroky vytváří právě Ministerstvo kultury. Namísto důstojné veřejné pocty umělcům a jejich práci hrozí, že letošní předávání bude především obrazem hlubokého rozporu mezi kulturní obcí a institucí, která má kulturu podporovat a hájit.

Naše znepokojení se přitom týká nejen podoby ceremoniálu. Personální zásahy do vedení významných kulturních institucí, nepředvídatelné změny systému veřejné podpory a dotační podmínky otevírající prostor pro omezování svobody projevu vážně ohrožují nezávislost a stabilitu kulturního sektoru.

Proto jsme se rozhodli uspořádat společné čtení před Rudolfinem. Kdokoli může přijít s knihou, kterou považuje za důležitou či odvážnou, a číst s námi. Naše setkání není protestem proti oceněným osobnostem, proto nebudeme pronášet projevy ani narušovat slavnostní ceremoniál. Naopak tímto chceme vyjádřit respekt jejich práci a připomenout, že si zaslouží důstojné veřejné uznání. Naše přítomnost má připomenout, jak významnou součástí našich životů je umění i lidé, kteří ho vytvářejí.

Společné čtení vnímáme jako symbol podpory svobody slova, svobodné umělecké tvorby a otevřené kulturní diskuse. Tyto hodnoty je nezbytné chránit a připomínat bez ohledu na to, kdo právě stojí v čele kulturních institucí.

Pořádají:

Překladatelé Severu

Obec překladatelů

Umění trvá

Asociace spisovatelů

Studentský teatrologický spolek kUKátko

Nedávné setkání slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové s jejím českým protějškem Oto Klempířem přineslo moment, který v české kulturní obci okamžitě zažehl červenou kontrolku a naplno obnažil autoritářské tendence současného vedení českého resortu.

Šimkovičová udělila Klempířovi všeříkající radu, aby si případné reformy a změny v kulturní sféře vždy „pořádně připravil“. V kontextu jejího vlastního působení na Slovensku, které se stalo synonymem pro agresivní legislativní čistky, nucené ohýbání veřejnoprávních médií a likvidaci kritických hlasů, získává toto doporučení mrazivý podtext instruktáže, kterou Klempířovo ministerstvo až příliš ochotně uvádí do praxe.

Pro českou kulturu a celou společnost se tato slova, umocněná syrovým svědectvím v dokumentu Přeladění režisérky Sáry Prokopové, stávají naléhavým varovným zrcadlem. Postupný útok na autonomii kulturních institucí, netransparentní rozhodování a snahy o politické podmanění veřejného prostoru ze strany Klempířova úřadu jasně ukazují, že nejde o pouhý neobratný management, ale o vědomou destrukci nezávislé tvorby. Tato plíživá normalizace, kdy se pod heslem „reforem“ likviduje kritický dialog, představuje přímé ohrožení svobodného veřejného prostoru, který je samotným pilířem demokratické společnosti.

Jubilejní 30. ročník MFDF Ji.hlava 

Od komunistické minulosti k roli vyjednavače: Jak Petr Pavel hostil proruského Vučiće a míří k dialogu s Putinem

 

Pád srbského autokrata Aleksandara Vučiće v parlamentních volbách, které proběhly o uplynulém víkendu 25. listopadu, neznamená jen konec jedné politické éry v Bělehradě, ale především geopolitické zemětřesení, které tvrdě zasáhlo Moskvu. Zatímco západní lídři s Vučićem jednali z čisté nutnosti, Rusko v něm vidělo svého nejbližšího spojence v Evropě. S Vučićovým odchodem tak Kreml přišel o klíčovou figuru, která reprezentovala proruskou část srbské veřejnosti.

Tento zvrat však zároveň otevírá palčivé otázky o hranicích západní politické morálky (viz. obrázek Sportovní arbitrážní soud) a ukazuje na hluboké rozpory v české zahraniční politice. Vztah prezidenta Petra Pavla k srbskému vůdci se totiž od počátku řídil věcnou politikou zájmů. Na rozdíl od svého předchůdce Miloše Zemana, kterého s Bělehradem pojilo osobní pouto a odpor k nezávislosti Kosova, vnímal Pavel Srbsko striktně skrze bezpečnostní a ekonomické potřeby. Když se oba státníci v červnu 2025 sešli na bezpečnostním fóru GLOBSEC v Praze, stalo se tak pouhé dva týdny poté, co Vučić v Moskvě slavil s Vladimirem Putinem konec druhé světové války. V Česku tehdy toto setkání vyvolalo vlnu kritiky a pro mnohé byl Vučić pouhým „Putinovým přítelem“. Právě zde se však v politice Pražského hradu projevoval hluboký hodnotový střet.

Petr Pavel se doma i v zahraničí dlouhodobě prezentuje jako nekompromisní morální autorita, zásadový demokrat a bojovník za svobodná média a lidská práva. Na jedné straně česká hlava státu ostře kritizuje jakékoli projevy autoritářství, na straně druhé ale bez potíží přijal politika, který v té době doma systematicky potlačoval nezávislou žurnalistiku, ohýbal demokratické instituce a čerstvě si potřásal rukou s Vladimirem Putinem. Tato pozice ukazuje, jak snadno jdou proklamované ideály stranou, když ustoupí chladnému diplomatickému kalkulu. Západní diplomacie tehdy uplatňovala strategii otevřených dveří s cílem udržet Srbsko u jednacího stolu, tato karta však nakonec Vučiće u moci neudržela.

Tento pragmatismus a schopnost přizpůsobit se nové politické realitě však pro kritiky současného prezidenta nejsou žádným překvapením. Při objektivním pohledu na hlavu českého státu nelze přehlédnout historická fakta, která dodnes rozdělují českou společnost. Petr Pavel se sice profiluje jako pevný pilíř západní demokracie, jeho vlastní cesta k těmto hodnotám však začala až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Před sametovou revolucí byl Pavel loajálním vojákem totalitního režimu, členem KSČ a pod krycím jménem Pávek zahájil studium pro zpravodajské důstojníky tehdejší armády. Podobnou minulostí prošla i jeho současná manželka Eva Pavlová, která v té době působila jako armádní politická pracovnice neboli politručka.

Tento fakt vyvolává po 37 letech od sametové revoluce hlubokou společenskou deziluzi. Pro část veřejnosti je mementem a hořkým paradoxem, že v čele demokratického státu, který se zrodil z odporu vůči totalitě, sedí lidé s komunistickou minulostí. Kritici si kladou otázku, kam se česká politika za téměř čtyři dekády posunula, když nejvyšší ústavní posty zastávají bývalí prověření kádři, kteří dokázali plynule transformovat svou loajalitu od Varšavské smlouvy směrem k NATO a Evropské unii.

Zatímco v Česku tyto domácí paradoxy otevírají staré rány, pro Moskvu znamená samotná volební porážka Vučićovy formace obrovské rozčarování. Ruské provládní servery, jako například portál Life, reagovaly na výsledky s neskrývanou hořkostí. Analytici z Kremlu bez obalu mluví o tom, že Srbsko se chystá vrazit Rusku „kudlu do zad“, stejně jako to v minulosti udělala Česká republika nebo Černá Hora, když se definitivně emancipovaly z ruského vlivu a ukotvily se v prozápadních strukturách. Vučić dlouhodobě reprezentoval tu část srbské veřejnosti, která inklinovala k tradičnímu panslavismu, odmítala protiruské sankce a vnímala Moskvu jako ochránce srbských zájmů na Balkáně. Pro Vladimira Putina byl Vučić cenným nástrojem, skrze kterého mohl Kreml kdykoli destabilizovat region Západního Balkánu a udržovat napětí uvnitř Evropy. S Vučićovým politickým pádem tato strategická výhoda Moskvy mizí.

O tom, jak moc se srbský vůdce bál ztráty moci a jak odmítal zklamat své spojence, svědčí i nedávná odhalení britského deníku The Times. Podle zjištění listu, který se opírá o výpovědi opozičních politiků i vysoce postavených zdrojů z policie, byl Vučić po volební neděli připraven nasadit tisíce ozbrojenců a udržet se u kormidla silou. Od plánovaného násilného zvratu nakonec ustoupil pod tlakem dvou faktorů: drtivého vítězství opoziční Studentské kandidátky o více než půl milionu hlasů a masivního diplomatického tlaku. Evropští lídři, kteří s ním dříve udržovali věcné komunikační kanály, v kritickou chvíli zvedli telefony a dali mu jasně najevo, že krveprolití v ulicích Bělehradu Západ tolerovat nebude.

Tato schopnost politické flexibility a pragmatického manévrování se nyní dostává do zcela nové fáze. V diplomatických kuloárech se totiž stále hlasitěji mluví o tom, že by to mohl být právě český prezident Petr Pavel, kdo by měl za Evropu vést budoucí mírová jednání s Vladimirem Putinem o ukončení války na Ukrajině. Kruh se tak pro mnohé uzavírá v nejvyšší míře cynismu. Prezident s komunistickou minulostí, který doma mluví o hodnotové politice, nejprve v Praze přijímá Putinova balkánského spojence Vučiće a následně je mezinárodním společenstvím předurčen k tomu, aby usedl k jednomu stolu a vyjednával s autokratem Putinem. Pro kritiky je to definitivní potvrzení toho, že morální idealismus v nejvyšší politice je pouze rétorickou maskou pro voliče, zatímco skutečnou mezinárodní scénu ovládá chladná realpolitik, kde minulost ani proklamované hodnoty nehrají roli.

Porážka Aleksandara Vučiće a jeho následný odchod znamenají pro evropskou politiku obrovské zjednodušení. Česká diplomacie i prezident Petr Pavel již nebudou muset složitě balancovat vztahy s autokratem, který jednou rukou podepisoval obchodní smlouvy s EU a druhou tleskal Vladimiru Putinovi v Moskvě. Část srbské veřejnosti, která snila o věčném spojenectví s Ruskem, utrpěla porážku. Do popředí se dostává mladá proevropská generace, která chce Srbsko vyvést z izolace a korupce. Pro Rusko je to na Balkáně definitivní ztráta pozic a prohraná sázka na muže, který sliboval věrnost, ale nakonec nedokázal udržet ani vlastní moc.

Trnitá cesta od bolševismu k prezidentszví demokratické země

Sportovní arbitrážní soud (CAS) v Lausanne dnes popřel veškeré hodnoty lidskosti a fair play.

Jeho verdikt, podle kterého se ruské reprezentace mohou s okamžitou platností vrátit na mezinárodní hokejové šampionáty, je cynickým plivnutím do tváře obětem ruské agrese. V době, kdy na Ukrajině stále umírají lidé a ukrajinští sportovci místo tréninku bojují na frontě, dává sportovní tribunál Moskvě do rukou mocný nástroj pro válečnou propagandu. Mezinárodní hokejová federace (IIHF) s rozhodnutím sice ostře nesouhlasí, ale její bezmocné prohlášení, že verdikt hodlá respektovat, jen podtrhuje morální trosky, v nichž se světový sport ocitl.

Tento krok však nelze vnímat izolovaně. Rozhodnutí hokejové arbitráže je jen dalším dílkem do skládačky postupného rozvolňování sankcí a izolace Ruska, k němuž v mezinárodním prostoru dochází. Únava z konfliktu a pragmatické zájmy začínají vítězit nad morální zásadovostí. Tento nebezpečný trend je patrný jak v krocích Donalda Trumpa, který oslabuje tlak otevřenou debatou o zmírňování finančních postihů Kremlu, tak v samotné evropské politice, kde ekonomické zájmy a politické kalkuly některých lídrů postupně obrušují hrany dříve jednotné protiruské fronty.

Návrat hokejistů s dvouhlavým orlem na prsou, z nichž mnozí v KHL otevřeně salutují válečným symbolům, tak jen zrcadlí širší kapitulaci Západu. Schovávat se za chladný právní formalismus a tvrdit, že pro zákazy chyběly důkazy, je neuvěřitelný alibismus. Tento verdikt není vítězstvím sportu nad politikou. Je to absolutní selhání institucí, které ztratily morální kompas a staly se užitečnými idioty v rukou diktátora.

Babišova vláda systematicky likviduje českou kulturu

Dnes oznámené chystané odvolání Petra Dvořáka z čela Státního fondu audiovize je jen dalším z řady alarmujících kroků, které přicházejí v době hluboce vyhrocených debat o vládních zásazích do kultury a nezávislých médií. Celá tato situace je přímým a logickým důsledkem vyostřeného tažení proti veřejnoprávním institucím a plánovaného rušení koncesionářských poplatků. Je zcela zřejmé, že bude po vzoru Slovenska hůř. Babišova vláda se ve svém tažení jen tak nezastaví a konflikt bude dál bezohledně přiostřovat. Ostatně dnešní Macinkova slova o „hrozící“ občanské válce už opravdu nelze brát na lehkou váhu – tito mstiví magoři jsou evidentně odhodláni Česko systematicky ničit po celou dobu svého funkčního období.

Do tohoto napjatého kontextu navíc nešťastně vstupuje naivní, trapný a již značně přežitý antibabišismus spolku Milion chvilek pro demokracii, který situaci vůbec nepochopil. Svým neomluvitelným přirovnáváním zastánců rušení poplatků k nacistickému gestapu spolek pouze kontraproduktivně přiložil pod kotel už tak třaskavé společenské diskuse. Tímto extrémním a neadekvátním příměrem aktivisté zcela minuli cíl a naopak přihráli na vymodlenou smeč Petru Macinkovi a jemu podobným. Ti tak dostali do rukou ideální munici k dehonestaci celého liberálního tábora a k posílení vlastních politických pozic.

Tato destruktivní mentalita se plně propisuje i do oficiálního odůvodnění Dvořákova konce, které ministerstvo pokrytecky maskuje rozpočtovými rozpory. Vedení resortu sice alibisticky argumentuje nutností přizpůsobit výši státní podpory možnostem státní kasy a stěžuje si na nedostatečnou spolupráci při hledání úspor, ve skutečnosti jde však o čistou likvidaci fungujícího odvětví. Ministr Klempíř totiž bezprecedentně avizoval záměr snížit rozpočet fondu o více než polovinu a pro rok 2027 požaduje drastické seškrtání selektivní podpory pro filmaře, animátory i distributory o přibližně 400 milionů korun. Proti tomuto brutálnímu diktátu se sice na svém nedávném jednání jednomyslně postavilo všech 15 členů představenstva Státního fondu audiovize s jasným varováním, že takové opatření stejně žádnou reálnou úsporu státnímu rozpočtu nepřinese, ale současné politické garnituře je odborný hlas zcela lhostejný.

                                                                              

Více ZDE

                                              

                                                                                  

Mezitím dnes kamarádka Honzíka Hrušínských paní Jiřinka ve vybrané společnosti proruských sviní. 

                                                   

Rétorické dno Milionu chvilek: Spolek zařadil demokraticky zvolenou Babišovu vládu do skupiny vedle nacistického gestapa

Poslanecká sněmovna v sobotu 24. října 2026 schválila v prvním čtení kontroverzní vládní novelu, která předpokládá zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas a jejich přechod na přímé financování ze státního rozpočtu. Celé jednání začalo nečekaným krokem vládní většiny složené z hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě, která v pátek změnila program schůze a zařadila tento bod k přednostnímu projednání. Koalice si následně odhlasovala možnost jednat a hlasovat i v nočních hodinách, což odstartovalo dlouhý obstrukční maraton. Do diskuse se přihlásily desítky opozičních poslanců z řad ODS, STAN, Pirátů, KDU-ČSL a TOP 09, kteří se snažili schválení zákona zabránit dlouhými projevy. Atmosféra v sále postupně houstla a docházelo k ostrým slovním střetům mezi koaličními a opozičními politiky. Paralelně s děním uvnitř budovy demonstrovaly na Malostranském náměstí stovky odpůrců této novely. Aby vládní většina zdlouhavé obstrukce ukončila, prosadila pevně stanovený čas hlasování na ranní hodinu. Přesně v 4:36 ráno pak koaliční poslanci poslali návrh do druhého čtení a k projednání ve výborech, zatímco opozice výsledek i samotný průběh noci ostře zkritizovala jako pošlapání parlamentních pravidel a přímý zásah do nezávislosti veřejnoprávních médií. Celé hlasování se protáhlo zhruba do pěti hodin, protože opozice dala několik protinávrhů. Odhlasovaly se ale jenom ty koaliční, tedy že návrh bude postoupen do výborů a bude projednáván Výborem pro média a kulturu. Nicméně opozice navrhovala zamítnutí, vrácení k přepracování, ale také hned několik návrhů, jaké další výbory mají novelu ohledně změny financování veřejnoprávních médií projednat. Ani jeden z těchto návrhů neprošel.

Na toto výjimečné noční hlasování okamžitě reagovala občanská společnost. Spolek Milion chvilek pro demokracii ostře odsoudil postup vládní koalice, který označil za protlačení zákona pod rouškou tmy, a ihned na nedělní odpoledne 25. října 2026 svolal masivní demonstraci pod názvem „Ruce pryč od médií!“. Staroměstské náměstí zaplnily tisícovky lidí s transparenty na podporu nezávislosti veřejnoprávních médií. Zástupci spolku přímo z pódia vyzvali premiéra Andreje Babiše k veřejné debatě a požadovali okamžité stažení legislativního návrhu spolu s omluvou za omezení sněmovní rozpravy. Bitva o budoucí podobu televizního a rozhlasového vysílání tímto krokem opustila zdi Parlamentu, přičemž Milion chvilek již ohlásil další pokračování protestů, které naplánoval na neděli 15. listopadu na pražské Letenské pláni.

Zveřejněná pozvánka spolku Milion chvilek pro demokracii na demonstraci na Letné ukazuje, kam až může sklouznout politická rétorika, když se racionální argumentace podřídí snaze o maximální šokování veřejnosti. Text, který se pokouší mobilizovat občany k protestu proti tehdejší vládě Andreje Babiše, se uchyluje k přirovnáním, která překračují hranice běžného politického diskurzu a prokazují značnou dávku rétorického zoufalství. Hlavním motivem celého prohlášení se stal „osudový“ ranní čas 4:36. Spolek tento údaj využil k vytvoření zkratkovité argumentační řady, v níž vedle sebe bez váhání staví mafiánské klany, sovětská politbyra, estébáky a nacistické gestapo. Tvrzení, že všechny tyto kriminální a totalitní struktury mají noční hodiny ve svém rukopisu, a proto do stejné kategorie patří i demokraticky zvolená vláda, je ukázkovým příkladem demagogického konstruktu. Stavět na stejnou úroveň noční zasedání parlamentu v demokratickém státě a fungování organizace, která má na svědomí mučení a vyhlazování celých obcí, je z historického i morálního hlediska zcela neobhajitelné. Gestapo nebylo zločinné proto, že úřadovalo v noci, ale kvůli své zrůdné ideologii, brutalitě a systematickému teroru. Používání takto těžkých historických kalibrů často svědčí o tom, že autorům pozvánky docházejí věcné a věrohodné argumenty. Pokud je potřeba k popisu politického nesouhlasu s legislativním procesem povolat stín nacistické tajné policie, dochází k nebezpečné devalvaci samotného jazyka. Tento přístup s sebou nese riziko zásadní relativizace historických hrůz, protože pokud je gestapem označeno ranní hlasování poslanců, dochází v očích veřejnosti ke zlehčování toho, čím tato organizace skutečně byla. Zároveň dochází k prohlubování příkopů ve společnosti, kdy namísto kultivované kritiky vládních kroků text nabízí čistou dehonestaci a nálepkování, které znemožňuje jakýkoliv racionální dialog. Snaha vyvolat v občanech strach a pocit bezprostředního ohrožení totalitními praktikami prostřednictvím takto vyhrocených paralel nakonec paradoxně oslabuje samotné CHVILKAŘE. Ukazuje totiž, že v honbě za zaplněním veřejného prostoru a mobilizací davů jsou ochotni obětovat historickou přesnost, vkus i základní společenský respekt.

Facebooková pozvánka spolku „Milion chvilek pro demokracii“, na kterou záhy reagoval předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura. Tak fakt nevím, kdo z nich je větší hovado.

Je naprosto neuvěřitelné, že za níže uvedený post – svobodně vyjádřený názor – je Oldřich Kaiser dehonestován „lepší a demokratickou“ částí české společnosti. Jsem rád, že se nepovažuji za součást této sekty. A mimochodem, na Ukrajině se koncesionářské poplatky skutečně neplatí. Tamní veřejnoprávní vysílatel Suspilne (Ukrajinská veřejnoprávní vysílací společnost) je financován primárně prostřednictvím přímých dotací ze státního rozpočtu.

                                                                                   

Gestapácký "narativ" se v sociální bublině "demokratů" ujal více než dobře. 

Na případu páchané genocidy v Gaze vidíme, jak naše veřejnoprávní média selhala a informovala neobjektivně a nevyváženě. Takhle skutečně nevypadají svobodná a nezávislá média, navíc veřejnoprávní. Tento pohled sdílí řada kritiků z řad občanské společnosti, nezávislých novinářů i mezinárodních organizací, kteří České televizi a Českému rozhlasu dlouhodobě vyčítají jednostranný proizraelský narativ. Podle podaných stížností a mediálních analýz se toto selhání projevuje především v dlouhodobém přehlížení humanitární katastrofy v Pásmu Gazy a v asymetrickém zobrazování lidského utrpení, kdy jsou palestinské oběti často redukovány na pouhá anonymní čísla. Kritika směřuje také na nekritické přebírání prohlášení izraelské armády a na jazykovou neobjektivitu, která se projevila i v mnoha kontroverzních výrocích našich zahraničních zpravodajů. Ve srovnání s až fanatickým čtyřiadvacetihodinovým  informováním o válce na Ukrajině jde o neomluvitelné selhání veřejnoprávní služby. A to podobně jako v případě kauz a přehnaného idealizování prezidenta Petra Pavla.

(screenshot pořízen 26.10.2026)

Hlubocko se opět stalo cílem žhářů

Letos 16. března odvysílala Česká televize v investigativním pořadu Reportéři ČT reportáž Noc na Hluboké, která podrobně zmapovala případ žhářského útoku na auto opozičního zastupitele Martina Vebera, k němuž došlo v Hluboké nad Vltavou koncem února 2026. Neznámý pachatel tehdy v noci zapálil zastupitelovo zaparkované vozidlo i s přívěsným vozíkem, přičemž k incidentu došlo pouhé dva dny po bouřlivém jednání zastupitelstva, kde Veber ostře kritizoval plánovaný prodej městských pozemků.

První reportáž od reportérů Karla Vrány a Michaela Fialy zachycuje zákulisí této schůze i samotný útok zaznamenaný bezpečnostní kamerou, přičemž místní obyvatelé situaci přirovnávali k divokým devadesátým létům. Na tento případ navázal stejný pořad 25. května druhou reportáží Požár v Hluboké, jež sledovala posun ve vyšetřování, kdy policie sice zadržela dva přímé vykonavatele, ale Reportéři ČT se zaměřili na otázku, kdo si útok objednal a kam až vedou stopy. Celé kauze, politickému i podnikatelskému prostředí v Hluboké nad Vltavou a kontroverzním reakcím místní radnice se věnoval také doprovodný podcast autorů, přičemž všechny videozáznamy jsou dostupné v archívu iVysílání České televize.

Bohužel, obavy z pokračující kriminality se naplnily. Ve čtvrtek 22. října před desátou hodinou večer byl oznámen požár dvou vozidel v Purkarci, který je místní částí Hluboké nad Vltavou. Mezi místními obyvateli to jen umocňuje pocit, že na Hluboké už není bezpečno. Jedná se přitom přesně o místo, které Reportéři ČT navštívili v souvislosti se svou předchozí reportáží. Pozornost se tak znovu obrací k podnikatelské rodině zmiňované již v květnovém pořadu. Podle dostupných informací totiž shořelá vozidla patřila právě jejich firmě Dato CB, která provádí zemní, výkopové a stavební práce. Policisté s hasiči na místě zjistili, že úplně shořela dvě auta značek Hyundai a Mercedes-Benz zaparkovaná na konci jedné z cest. Na místě pracovala výjezdová skupina s vyšetřovateli a techniky. Přesnou příčinu požáru policisté zatím neznají, úmyslné založení však nevylučují.

Tento nový incident přichází v době, kdy v Hluboké nad Vltavou všichni stále čekají na úplné objasnění únorového útoku na auta architekta Martina Vebera, jehož politické uskupení Politika je služba vyhrálo letošní komunální volby v hlubockém podzámčí.

Přestože senátor a starosta Tomáš Jirsa (ODS) nemá rád sociální sítě a považuje je za zločin na lidstvu, „provozuje“ na Facebooku vlastní Kancelář na uvádění internetových omylů na pravou míru. To vše na oficiálním facebookovém profilu města Hluboká nad Vltavou, jehož facebookový sublabel „ODS Hluboká nad Vltavou“ oslavuje už 400 sledujících. My tomuto „zločinu na lidstvu“ gratulujeme a přejeme bohaté lajkování, sdílení a především loajální komentování jediné hlubocké pravdy.

Paradoxy moci, varování svědomí a hradní ceremonie bez iluzí (Václav Havel: Varování)

Páteční podvečer v Jízdárně Pražského hradu patřil výjimečné události, která propojila světovou divadelní premiéru s ostrými paradoxy současné české politické reality. V rámci multižánrového festivalu Havel ALIVE! zde byla uvedena nově objevená jednoaktovka Václava Havla s názvem Varování, jejíž scénické ztvárnění si vzalo na starosti renomované Dejvické divadlo v režii Jiřího Havelky.

Text, který v pozůstalosti signatáře Charty 77 Zdeňka Urbánka objevil jeho vnuk, představuje unikátní, dosud neznámé torzo z autorova proslulého „vaňkovského“ cyklu. Zárodek hry vznikl v roce 1977 během Havlovy první vyšetřovací vazby a dochoval se v podobě pracovních poznámek a fragmentů dialogů zapsaných do školního sešitu. Režisér Jiří Havelka se svým týmem přistoupil k materiálu s maximálním respektem, text finalizoval citlivou selekcí a editací bez nadbytečného autorského vkladu. Výsledkem je působivé završení plánované vaňkovské tetralogie, které vedle Audience, Protestu a Vernisáže nabízí další setkání zakázaného spisovatele Ferdinanda Vaňka s představitelem totalitní moci. Tentokrát je jím mladý příslušník tajné policie jménem Šeřík, který přichází autora varovat před jeho pokračující občanskou angažovaností.

Divadelní recenze představení vyzdvihují především mimořádnou interpretační kvalitu a souhru obou účinkujících protagonistů, Ivana Trojana a Martina Myšičky. Formát scénického čtení se v jejich podání proměnil v dynamické komorní drama plné psychologického napětí a precizního timingu. Martin Myšička v roli disidenta Vaňka mistrně pracuje se svou typickou plachostí, zdrženlivým intelektem a morální neústupností, která čelí absurdnímu tlaku aparátu. Ivan Trojan jako estébák Šeřík exceluje v polohách zdánlivé zdvořilosti, familiárnosti a kamarádského našlapování, pod nimiž však neustále prosvítají chladné, skryté hrozby totalitní mašinérie. Inscenaci dominuje minimalistická scéna Marka Zákosteleckého, která dává vyniknout Havlovu typickému humoru, nadhledu a paradoxním lidským poutům vznikajícím mezi lidmi na opačných stranách barikády. Diváci i kritika oceňují i odvážný režijní koncept, který přiznává torzovitost hry tím, že divadlu nabízí hned tři různé varianty závěru, čímž dává nahlédnout do Havlovy tvůrčí dílny a odkrývá různé mechanismy, jakými se státní moc promítá do lidských životů.

Zatímco umělecké zpracování sklidilo jednoznačný úspěch, samotné slavnostní uvedení hry rozvířilo silné společenské diskuse kvůli přítomnosti současného prezidentského páru. Hru někdejšího prominentního disidenta, vězněného komunistickým režimem, totiž oficiálně zaštítil a uvedl prezident Petr Pavel spolu se svou chotí Evou Pavlovou. Tato situace vyvolala u části veřejnosti a pamětníků pocit hlubokého historického, přímo „vaňkovského“ paradoxu. Kritici na sociálních sítích i v komentářích hlasitě připomínají předlistopadovou minulost obou hlavních hostů večera, kdy Petr Pavel (KSČ, krycí jméno Pávek) jako aktivní voják z povolání vlastnil komunistickou legitimaci a jeho budoucí manželka působila jako politická pracovnice (KSČ, politručka) v armádních strukturách. Podle oponentů je nanejvýš absurdní, když odkaz muže, proti jehož myšlenkám a svobodnému duchu tehdejší totalitní režim horlivě bojoval, dnes oslavují lidé, kteří byli v téže době pevnou součástí represivního aparátu a loajálními nositeli komunistického přesvědčení.

Tento kontrast rezonuje v mediálním prostoru o to silněji, že se dotýká aktuální debaty o svobodě slova, nezávislosti a financování veřejnoprávních médií, ve které se prezident Pavel v poslední době profiluje jako zásadní ochránce demokratických institucí. Kritici mu však vyčítají názorový oportunismus a poukazují na to, že ještě před několika měsíci nepovažoval stabilitu a financování České televize či Českého rozhlasu za klíčové téma. Tehdy se veřejně vyjadřoval v tom smyslu, že navyšování koncesionářských poplatků není jedinou cestou a že by stát mohl hledat alternativní modely financování médií. Současná hradní prezentace prezidenta jako morální autority, která brání nezávislé zpravodajství, tak v kontextu jeho minulosti i nedávných prohlášení dává celé premiéře v Jízdárně Pražského hradu další, vysoce politický a kontroverzní rozměr, v němž se Havlova divadelní reflexe totality nečekaně protnula s realitou dnešních mocenských elit.