Dnes vyšel pod hlavičkou Reflexu článek „Kde jste byli,
když jste mohli odvolat Xavera Veselého? Moravec kritizuje vládu, vedení ČT i
opozici“, jehož autorem je novinář Martin Bryś, spoluautor politického podcastu
Padni komu padni. V textu se věnuje debatě o údajné ztrátě nezávislosti České
televize, přičemž do centra pozornosti staví výroky Václava Moravce o takzvaném
vnitřním zestátňování média. Moravec ve své kritice namířené proti vedení ČT i
politikům upozorňuje, že tento proces započal výrazně dříve, než naznačují
současné veřejné protesty. Více podrobností se dozvíte ve speciálním díle
podcastu Padni komu padni.
Básník, klaun a Charta 77: Velká (ne)parodie Oldřicha
Kaisera
Žijeme v době, kdy se realita stala nejlepší parodií sebe samé. Když se Oldřich Kaiser objevil včera před budovou České televize na demonstraci spolku SvatoPluk, aby před skandujícím davem odpůrců veřejnoprávních médií přednesl budovatelskou báseň Stanislava Kostky Neumanna, jako by se protnulo několik paralelních vesmírů najevo. Způsob, jakým text o dělné třídě deklamoval, okamžitě rozdělil společnost na dva nesmiřitelné tábory. Pro jedny to byl geniální trolling – mistrovská parodie na Jiřinu Švorcovou a předlistopadovou Antichartu, kterou dezorientovaný dav přijal za svou. Pro druhé šlo o šokující, vážně míněné vyhlášení války televizním poplatkům. Kde je pravda? A jakou roli v tomto dramatu hraje stín Ivana Martina Jirouse?
Abychom pochopili hloubku této situace, musíme se podívat na Oldřicha Kaisera optikou jeho celoživotního díla. Kaiser je rozený provokatér, klaun, který celý život testuje hranice toho, co je společnost ochotna spolknout. Z tohoto pohledu se varianta s „recesí“ nabízí sama. Představa, že Kaiser přichází mezi lidi, které liberální mainstream označuje za „svině a dezoláty“, a dává jim přesně to, po čem touží – totalitní patos v moderním přebalu, je naprosto v souladu s jeho černým humorem. Dav tleskající komunistické proklamaci z úst herce, kterého považuje za „svého Oldu“, by v tomto scénáři byl dokonalým terčem satiry. Kaiser by tak dokázal to, co málokdo před ním: nechal protestující, aby se zesměšnili sami svou vlastní nekritičností.
Jenže věc má háček. Tím háčkem je krátké video, které celému
vystoupení předcházelo, a především přítomnost a podpora jeho partnerky,
písničkářky Dáši Vokaté. Vokatá není jen tak někdo. Je to signatářka Charty 77,
žena zocelená disentem, a také dlouholetá životní partnerka ikonické postavy
českého undergroundu, Ivana Martina „Magora“ Jirouse, která po jeho boku stála
od devadesátých let až do jeho smrti. A právě zde začíná ta méně čitelná, vážná
linka celého příběhu. Z uměleckých kruhů i z úst samotné Vokaté zaznělo, že
Kaiser to s odporem vůči poplatkům myslí vážně.
Pokud to myslí vážně, jak se to slučuje s odkazem
undergroundu? Ivan Martin Jirous celý život bojoval proti establishmentu.
Pohrdal oficiální kulturou a jakýmkoliv státním diktátem. Pokud Dáša Vokatá a
Oldřich Kaiser vnímají současnou Českou televizi jako novou formu monopolního
establishmentu, který lidem diktuje, co si mají myslet, a ještě si za to
povinně vybírá peníze, pak jejich protest dává z hlediska „anarchistického“
křídla disentu smysl. Z této perspektivy není Kaiserovo vystoupení výsměchem davu,
ale radikálním uměleckým protestem proti instituci. Výběr Neumannovy básně mohl
být záměrnou provokací – zrcadlem nastaveným samotné České televizi, kterou
tito kritici obviňují z novodobého svazáctví.
Pravda o Oldřichu Kaiserovi však pravděpodobně neleží ani v
jednom z těchto extrémních pólů. Kaiser je bytostný herec a provokatér. Je
docela dobře možné, že v jeho mysli se tyto dva světy nevylučují. Může upřímně
nesnášet koncesionářské poplatky a zároveň se královsky bavit tím, jak absurdní
divadlo kolem sebe dokáže vyvolat. Může stát na straně protestujících v jejich
rebelii proti státu, a přitom si z nich utahovat formou budovatelské poezie.
A co Magor Jirous? Kdyby dnes seděl v publiku, možná by na
Kaisera řval, že se zaprodal lhostejnosti a proruským náladám davu. A možná by
naopak s Dášou Vokatou seděl na zemi, pil pivo a smál se tomu, jak jeden
stárnoucí klaun dokázal totálně vykolejit celou zemi, která už zapomněla, co je
to skutečná, nezařaditelná a nebezpečná provokace. Kaiserovo vystoupení tak
zůstává fascinujícím testem naší vlastní interpretace: vidíme v něm to, co sami
chceme vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat