Každoroční listopadové výročí svádí k velkým slovům, ale
to, co dnes sledujeme v souvislosti s pražskou demonstrací „Letná proti 4:36“,
už nemá s odkazem roku 1989 vůbec nic společného. Jde o ukázkovou politickou
agitku a zneužití moderních dějin. Srovnávat dnešní akci spolku Milion chvilek
pro demokracii s bojem proti komunistické totalitě je výsměchem všem, kteří
tehdy v ulicích skutečně riskovali vlastní svobodu i existenci.
Vrchol pokrytectví „Minářovy mládeže“
Celý tenhle aktivistický patos navíc naráží na obrovskou hodnotovou frašku. Projekt Milion chvilek pod vedením "byznysmena" Mikuláše Mináře (1993) se dnes staví do role jediného strážce demokracie, přitom mu ale v minulosti vůbec nevadilo podpořit na Pražský hrad bývalého kariérního komunistu Petra Pavla. Muže s krycím jménem Pávek, který před rokem 1989 sloužil v ozbrojených složkách totalitního režimu po boku Sovětského svazu. Kdyby někdo v devadesátých letech přišel s nápadem, že polistopadovým prezidentem má být bývalý kovaný bolševik z vojenských struktur, vysmáli by se mu a takový návrh by tehdejší společnost okamžitě smetla ze stolu jako nebezpečný návrat starých struktur. Dnes to stejná parta, která si osobuje právo mluvit za odkaz 17. listopadu, vydává za vítězství demokracie.
Tragikomedie o „demokratech“ a „dezolátech“
Oslavte skutečný svátek svobody, ne politickou agitku
![]() |
Jednota davů, stanovení nepřítele a pocit výjimečnosti
jsou přesně to, co část společnosti stále tlačí k totalitnímu způsobu myšlení. |
![]() |
| Láska k jediné hlubocké pravdě. Tedy jen do té doby, než přišel vyhazov loajální redaktorky. |
Autorem textu je rusky mluvící básník žijící v Izraeli
Alexander Avrutin. Na svém YouTube kanálu (Symphony of Superintelligence)
publikuje především zhudebněné sonety a reflexe o židovských svátcích (např.
Sukkot), filozofii a izraelské domácí politice před volbami v roce 2026. Jeho
tvorba působí jako osobní umělecký projekt, nikoliv jako profesionální trollí
farma, a má i velmi nízkou sledovanost.
Podobně jako u řady nových videí na tomto kanálu jde o nízkorozpočtovou produkci
využívající AI nástroje pro hudbu a vizuál. Zprávy z médií (např. analýza
deníku The New York Times) sice upozorňují, že Rusko masivně využívá AI k
tvorbě propagandistických písní, u Avrutina ale chybí jakákoliv vazba na ruské
státní struktury či válečná témata. Na druhé straně může klip působit nejen
díky azbuce právě jako ruská propaganda, jejímž jedním z hlavních cílů v zahraničí je
vyvolat v lidech pocit, že „všichni politici jsou stejní“, „volby nic nezmění“
a „demokracie je jen divadlo“. Ruská informační strategie často nespočívá v
tom, přesvědčit publikum o své pravdě, ale v tom, znechutit mu celý
demokratický systém tak, aby občané přestali chodit k volbám a věřit veřejným
institucím. Avrutinova satira o „voličích jako stádu“ a „hlasech jako velkoobchodním
zboží“ do tohoto schématu přesně zapadá, i když jejím původním cílem byla
kritika izraelské politické scény.
![]() |
| Vedle zmateného Kollera mi bylo asi nejvíc líto této dvojice. Kluci, kluci. Proč se tak zesměšňujete? |



































