Tragikomedie „demokratů“ na Letné a zneužitý odkaz 17. listopadu
Každoroční listopadové výročí svádí k velkým slovům, ale
to, co dnes sledujeme v souvislosti s pražskou demonstrací „Letná proti 4:36“,
už nemá s odkazem roku 1989 vůbec nic společného. Jde o ukázkovou politickou
agitku a zneužití moderních dějin. Srovnávat dnešní akci spolku Milion chvilek
pro demokracii s bojem proti komunistické totalitě je výsměchem všem, kteří
tehdy v ulicích skutečně riskovali vlastní svobodu i existenci.
Totalita versus demokracie, která se někomu nehodí
Zásadní propast mezi listopadem 1989 a dneškem leží v
samotné podstatě režimu. V roce 1989 lidé stáli proti brutální diktatuře jedné
strany, cenzuře a ozbrojené moci, kterou nešlo vyměnit ve volbách. Dnešní
protesty, byť se formálně opírají o ústavní právo shromažďovací, míří proti
představitelům, kteří vzešli ze svobodných, rovných a demokratických voleb.
Tedy z přesně stejného demokratického procesu, který jiným politikům vyhovoval
ve chvíli, kdy vynášel k moci jejich vlastní favority.
Vrchol pokrytectví „Minářovy mládeže“
Celý tenhle aktivistický patos navíc naráží na obrovskou
hodnotovou frašku. Projekt Milion chvilek pod vedením "byznysmena" Mikuláše Mináře (1993) se dnes
staví do role jediného strážce demokracie, přitom mu ale v minulosti vůbec
nevadilo podpořit na Pražský hrad bývalého kariérního komunistu Petra Pavla.
Muže s krycím jménem Pávek, který před rokem 1989 sloužil v ozbrojených
složkách totalitního režimu po boku Sovětského svazu. Kdyby někdo v devadesátých letech přišel s nápadem, že
polistopadovým prezidentem má být bývalý kovaný bolševik z vojenských struktur,
vysmáli by se mu a takový návrh by tehdejší společnost okamžitě smetla ze stolu
jako nebezpečný návrat starých struktur. Dnes to stejná parta, která si osobuje
právo mluvit za odkaz 17. listopadu, vydává za vítězství demokracie.
Tragikomedie o „demokratech“ a „dezolátech“
Ten vůbec největší a nejsmutnější rozdíl mezi rokem 1989
a dnešní (p)ohnutou dobou ale spočívá v samotném pochopení svobody slova. V
listopadu 1989 se bojovalo za to, aby každý občan mohl svobodně a beze strachu
říct svůj názor, aniž by za to byl kádrován a trestán.
Dnes jsme svědky absurdní tragikomedie. Společnost je
uměle rozdělena na ty jediné správné „demokraty“ – tedy hlasitou sociální
bublinu chvilkařů – a na opovrhované „dezoláty“. Jakmile dnes někdo svobodně
vysloví názor, který se této samozvané elitě nehodí do krámu, není s ním vedena
debata. Je okamžitě onálepkován, vyloučen ze slušné společnosti a prohlášen za
nepřítele svobody a demokracie.
Právě v tomto novodobém kádrování se skrývá podstata celé
téhle frašky. Skutečná demokracie znamená respekt k odlišnému názoru i k
výsledkům svobodných voleb, ne monopol jedné křičící bubliny na jedinou
povolenou pravdu.
Oslavte skutečný svátek svobody, ne politickou agitku
Nenechme si proto jeden z našich nejvýznamnější dnů ukrást žádnou
politickou nátlakovou skupinou. V úterý 17. listopadu si připomínáme státní
svátek – Den boje za svobodu a demokracii – a oslavit ho můžete v důstojné a
svobodné atmosféře na mnoha místech po celé republice. Jenom v Praze proběhnou
nejviditelnější tradiční akce přímo na Národní třídě v rámci Korza Národní a na
Václavském náměstí, kde se uskuteční Koncert pro budoucnost.
Přijďte si 17. listopad skutečně užít, zavzpomínat a
oslavit nabytou svobodu. A především se nenechte zmanipulovat zlobou vzájemně
nenávistných táborů, které si veřejný prostor uměle rozdělily na „dezoláty“ a „nedezoláty“. Svoboda tu totiž není jen pro vyvolené – patří nám všem.
Jednota davů, stanovení nepřítele a pocit výjimečnosti
jsou přesně to, co část společnosti stále tlačí k totalitnímu způsobu myšlení.
Jak Tata Bojs "vyprodali" LETNOU. Proti bezpochyby nejhorší vládě od vzniku České republiky se musí bojovat všemi prostředky! Bohužel, demokracie je i o svobodných volbách, které tentokrát, ač se mi to naprosto hnusí, vyhráli úplně ti nejhorší od pádu "Pávkova bolševismu".
Láska k jediné hlubocké pravdě. Tedy jen do té doby, než přišel vyhazov loajální redaktorky.
Dlouhodobě se snažím poukazovat na různé formy
manipulace, kterým jsme jako společnost denně vystavováni. Málokdy se ale
stane, že by někdo dokázal mechanismus ovládání veřejného mínění vystihnout tak
syrově, přesně a bez servítek jako aktuálně zveřejněný satirický videoklip
Political Strategist's Anthem.
Na tomto díle mě okamžitě zaujalo to, že nemíří proti
jedné konkrétní politické straně, hnutí ani jedné vládě. Nehraje žádnou
stranickou hru. Místo toho odhaluje cynismus celého systému politického
marketingu a zákulisních manipulací jako takového.
Ačkoliv autoři text zasadili do kulis současné izraelské
politické reality, jeho poselství je mrazivě univerzální a platí v podstatě
kdekoli na světě. Skladba bez příkras ukazuje, jak najatí stratégové a
politické elity vnímají voliče bez ohledu na to, jakou barvu nebo ideologii
zrovna reprezentují. V jejich očích nejsou občané partnery, kterým by se měli
zodpovídat. Naše hlasy jsou pro ně pouhým zbožím, které se prodává
velkoobchodně jakémukoli klientovi. Každé čtyři roky se jen vymění kulisy, na
pódium nastoupí nové tváře a naslibuje se velká obnova, ale samotný princip
moci a řízení davu zůstává pořád stejný.
Právě pohled do zákulisí těchto „loutkovodičů“ je na
celém videu nejsilnější. Ukazuje volby nikoliv jako svátek demokracie, ale jako
promyšlený průmyslový mechanismus, v němž se s emocemi lidí pracuje stejně
chladnokrevně jako s jakoukoli jinou komoditou.
Ještě důležitější je ale druhá rovina celého sdělení.
Videoklip totiž nastavuje nepříjemné zrcadlo i nám samotným. Brutálně upřímně
ironizuje naši vlastní naivitu a stádnost. Připomíná nám, jak snadno se necháme
vést za hlasitým zvoncem lídra, jak ochotně přijímáme jednoduché zkratky a jak
opakovaně naletíme na tytéž líbivé sliby, které v konečném důsledku vedou jen k
dalšímu úpadku a rozdělování společnosti.
Právě proto považuji za zásadní o těchto věcech mluvit
nahlas, především prostřednictvím OBJEKTIVNÍCH veřejnoprávních médií. Obrana proti manipulaci totiž nezačíná tím, že vyměníme jednoho
politika za druhého. Začíná v momentě, kdy přestaneme být poslušným publikem,
začneme klást nepříjemné otázky a nenecháme se zatáhnout do hry, jejíž pravidla psal někdo úplně jiný.
Autorem textu je rusky mluvící básník žijící v Izraeli
Alexander Avrutin. Na svém YouTube kanálu (Symphony of Superintelligence)
publikuje především zhudebněné sonety a reflexe o židovských svátcích (např.
Sukkot), filozofii a izraelské domácí politice před volbami v roce 2026. Jeho
tvorba působí jako osobní umělecký projekt, nikoliv jako profesionální trollí
farma, a má i velmi nízkou sledovanost.
Podobně jako u řady nových videí na tomto kanálu jde o nízkorozpočtovou produkci
využívající AI nástroje pro hudbu a vizuál. Zprávy z médií (např. analýza
deníku The New York Times) sice upozorňují, že Rusko masivně využívá AI k
tvorbě propagandistických písní, u Avrutina ale chybí jakákoliv vazba na ruské
státní struktury či válečná témata. Na druhé straně může klip působit nejen
díky azbuce právě jako ruská propaganda, jejímž jedním z hlavních cílů v zahraničí je
vyvolat v lidech pocit, že „všichni politici jsou stejní“, „volby nic nezmění“
a „demokracie je jen divadlo“. Ruská informační strategie často nespočívá v
tom, přesvědčit publikum o své pravdě, ale v tom, znechutit mu celý
demokratický systém tak, aby občané přestali chodit k volbám a věřit veřejným
institucím. Avrutinova satira o „voličích jako stádu“ a „hlasech jako velkoobchodním
zboží“ do tohoto schématu přesně zapadá, i když jejím původním cílem byla
kritika izraelské politické scény.
Vedle zmateného Kollera mi bylo asi nejvíc líto této dvojice. Kluci, kluci. Proč se tak zesměšňujete?
Žádné komentáře:
Okomentovat