neděle 15. listopadu 2026

Tragikomedie „demokratů“ na Letné a zneužitý odkaz 17. listopadu

 

Každoroční listopadové výročí svádí k velkým slovům, ale to, co dnes sledujeme v souvislosti s pražskou demonstrací „Letná proti 4:36“, už nemá s odkazem roku 1989 vůbec nic společného. Jde o ukázkovou politickou agitku a zneužití moderních dějin. Srovnávat dnešní akci spolku Milion chvilek pro demokracii s bojem proti komunistické totalitě je výsměchem všem, kteří tehdy v ulicích skutečně riskovali vlastní svobodu i existenci.


Totalita versus demokracie, která se někomu nehodí

Zásadní propast mezi listopadem 1989 a dneškem leží v samotné podstatě režimu. V roce 1989 lidé stáli proti brutální diktatuře jedné strany, cenzuře a ozbrojené moci, kterou nešlo vyměnit ve volbách. Dnešní protesty, byť se formálně opírají o ústavní právo shromažďovací, míří proti představitelům, kteří vzešli ze svobodných, rovných a demokratických voleb. Tedy z přesně stejného demokratického procesu, který jiným politikům vyhovoval ve chvíli, kdy vynášel k moci jejich vlastní favority.


Vrchol pokrytectví „Minářovy mládeže“

Celý tenhle aktivistický patos navíc naráží na obrovskou hodnotovou frašku. Projekt Milion chvilek pod vedením "byznysmena" Mikuláše Mináře (1993) se dnes staví do role jediného strážce demokracie, přitom mu ale v minulosti vůbec nevadilo podpořit na Pražský hrad bývalého kariérního komunistu Petra Pavla. Muže s krycím jménem Pávek, který před rokem 1989 sloužil v ozbrojených složkách totalitního režimu po boku Sovětského svazu. Kdyby někdo v devadesátých letech přišel s nápadem, že polistopadovým prezidentem má být bývalý kovaný bolševik z vojenských struktur, vysmáli by se mu a takový návrh by tehdejší společnost okamžitě smetla ze stolu jako nebezpečný návrat starých struktur. Dnes to stejná parta, která si osobuje právo mluvit za odkaz 17. listopadu, vydává za vítězství demokracie.


Tragikomedie o „demokratech“ a „dezolátech“

Ten vůbec největší a nejsmutnější rozdíl mezi rokem 1989 a dnešní (p)ohnutou dobou ale spočívá v samotném pochopení svobody slova. V listopadu 1989 se bojovalo za to, aby každý občan mohl svobodně a beze strachu říct svůj názor, aniž by za to byl kádrován a trestán.
Dnes jsme svědky absurdní tragikomedie. Společnost je uměle rozdělena na ty jediné správné „demokraty“ – tedy hlasitou sociální bublinu chvilkařů – a na opovrhované „dezoláty“. Jakmile dnes někdo svobodně vysloví názor, který se této samozvané elitě nehodí do krámu, není s ním vedena debata. Je okamžitě onálepkován, vyloučen ze slušné společnosti a prohlášen za nepřítele svobody a demokracie.
Právě v tomto novodobém kádrování se skrývá podstata celé téhle frašky. Skutečná demokracie znamená respekt k odlišnému názoru i k výsledkům svobodných voleb, ne monopol jedné křičící bubliny na jedinou povolenou pravdu.


Oslavte skutečný svátek svobody, ne politickou agitku

Nenechme si proto jeden z našich nejvýznamnější dnů ukrást žádnou politickou nátlakovou skupinou. V úterý 17. listopadu si připomínáme státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – a oslavit ho můžete v důstojné a svobodné atmosféře na mnoha místech po celé republice. Jenom v Praze proběhnou nejviditelnější tradiční akce přímo na Národní třídě v rámci Korza Národní a na Václavském náměstí, kde se uskuteční Koncert pro budoucnost.
Přijďte si 17. listopad skutečně užít, zavzpomínat a oslavit nabytou svobodu. A především se nenechte zmanipulovat zlobou vzájemně nenávistných táborů, které si veřejný prostor uměle rozdělily na „dezoláty“ a „nedezoláty“. Svoboda tu totiž není jen pro vyvolené – patří nám všem.


DÍKY ŽE MŮŽEM!



                                                                                    

Jednota davů, stanovení nepřítele a pocit výjimečnosti jsou přesně to, co část společnosti stále tlačí k totalitnímu způsobu myšlení.


Jak Tata Bojs "vyprodali" LETNOU. Proti bezpochyby nejhorší vládě od vzniku České republiky se musí bojovat všemi prostředky! Bohužel, demokracie je i o svobodných volbách, které tentokrát, ač se mi to naprosto hnusí, vyhráli úplně ti nejhorší od pádu "Pávkova bolševismu". 
                                                                                     
Láska k jediné hlubocké pravdě. Tedy jen do té doby, než přišel vyhazov loajální redaktorky.



Dlouhodobě se snažím poukazovat na různé formy manipulace, kterým jsme jako společnost denně vystavováni. Málokdy se ale stane, že by někdo dokázal mechanismus ovládání veřejného mínění vystihnout tak syrově, přesně a bez servítek jako aktuálně zveřejněný satirický videoklip Political Strategist's Anthem.
Na tomto díle mě okamžitě zaujalo to, že nemíří proti jedné konkrétní politické straně, hnutí ani jedné vládě. Nehraje žádnou stranickou hru. Místo toho odhaluje cynismus celého systému politického marketingu a zákulisních manipulací jako takového.
Ačkoliv autoři text zasadili do kulis současné izraelské politické reality, jeho poselství je mrazivě univerzální a platí v podstatě kdekoli na světě. Skladba bez příkras ukazuje, jak najatí stratégové a politické elity vnímají voliče bez ohledu na to, jakou barvu nebo ideologii zrovna reprezentují. V jejich očích nejsou občané partnery, kterým by se měli zodpovídat. Naše hlasy jsou pro ně pouhým zbožím, které se prodává velkoobchodně jakémukoli klientovi. Každé čtyři roky se jen vymění kulisy, na pódium nastoupí nové tváře a naslibuje se velká obnova, ale samotný princip moci a řízení davu zůstává pořád stejný.
Právě pohled do zákulisí těchto „loutkovodičů“ je na celém videu nejsilnější. Ukazuje volby nikoliv jako svátek demokracie, ale jako promyšlený průmyslový mechanismus, v němž se s emocemi lidí pracuje stejně chladnokrevně jako s jakoukoli jinou komoditou.
Ještě důležitější je ale druhá rovina celého sdělení. Videoklip totiž nastavuje nepříjemné zrcadlo i nám samotným. Brutálně upřímně ironizuje naši vlastní naivitu a stádnost. Připomíná nám, jak snadno se necháme vést za hlasitým zvoncem lídra, jak ochotně přijímáme jednoduché zkratky a jak opakovaně naletíme na tytéž líbivé sliby, které v konečném důsledku vedou jen k dalšímu úpadku a rozdělování společnosti.
Právě proto považuji za zásadní o těchto věcech mluvit nahlas, především prostřednictvím OBJEKTIVNÍCH veřejnoprávních médií. Obrana proti manipulaci totiž nezačíná tím, že vyměníme jednoho politika za druhého. Začíná v momentě, kdy přestaneme být poslušným publikem, začneme klást nepříjemné otázky a nenecháme se zatáhnout do hry, jejíž pravidla psal někdo úplně jiný.

Autorem textu je rusky mluvící básník žijící v Izraeli Alexander Avrutin. Na svém YouTube kanálu (Symphony of Superintelligence) publikuje především zhudebněné sonety a reflexe o židovských svátcích (např. Sukkot), filozofii a izraelské domácí politice před volbami v roce 2026. Jeho tvorba působí jako osobní umělecký projekt, nikoliv jako profesionální trollí farma, a má i velmi nízkou sledovanost. Podobně jako u řady nových videí na tomto kanálu jde o nízkorozpočtovou produkci využívající AI nástroje pro hudbu a vizuál. Zprávy z médií (např. analýza deníku The New York Times) sice upozorňují, že Rusko masivně využívá AI k tvorbě propagandistických písní, u Avrutina ale chybí jakákoliv vazba na ruské státní struktury či válečná témata. Na druhé straně může klip působit nejen díky azbuce právě jako ruská propaganda, jejímž jedním z hlavních cílů v zahraničí je vyvolat v lidech pocit, že „všichni politici jsou stejní“, „volby nic nezmění“ a „demokracie je jen divadlo“. Ruská informační strategie často nespočívá v tom, přesvědčit publikum o své pravdě, ale v tom, znechutit mu celý demokratický systém tak, aby občané přestali chodit k volbám a věřit veřejným institucím. Avrutinova satira o „voličích jako stádu“ a „hlasech jako velkoobchodním zboží“ do tohoto schématu přesně zapadá, i když jejím původním cílem byla kritika izraelské politické scény.

Vedle zmateného Kollera mi bylo asi nejvíc líto této dvojice. Kluci, kluci. Proč se tak zesměšňujete?



Žádné komentáře:

Okomentovat