Vstoupit do prostor bývalé dělnické ubytovny Blanice v
Týně nad Vltavou pro mě neznamenalo jen navštívit novou site-specific inscenaci
Divadla Continuo. Znamenalo to projít branou do „vlastní“ minulosti. Do doby,
kdy se v okolí začala budovat jaderná elektrárna Temelín. Syrové zdi kdysi
luxusní (fantastické) Blanice okamžitě oživily vzpomínky na zoufalý, alkoholem a hazardem
nasáklý život tehdejších dělníků. Lidí bez budoucnosti, kteří sice v kapse
hřáli tehdy nevídané peníze, ale vzápětí je utápěli v hospodách a hracích
automatech nejen od Týna až po Stalinovy České Budějovice.
Pohybové divadlo a mrazivé vizuální obrazy inscenace
Hotel Fatigue (která vznikla v rámci projektu Krajina příběhů pro České
Budějovice – Evropské hlavní město kultury 2028), vyrůstající z historie,
kontextu i atmosféry místa, však pro mě osobně nebyly jen nostalgickou
vzpomínkou na totalitní ubytovny. Představení ve mně vyvolalo mnohem hlubší a
temnější konfrontaci. Prázdnota a existenciální (klaustrofobní) pocit zmaru,
které herci mistrně přenášeli do publika, se v mé mysli okamžitě propojily se
současností, ale i se zabavováním majetků a statků či s vyhnáním lidí z míst,
kde žily celé generace našich předků. Inscenace nás nechala nahlédnout do dnes
již neviditelných míst, například prostřednictvím procházky po dně Hněvkovické
přehrady mezi osvětlenými modely zatopených domů.
Představení odkrývá děsivou paralelu v chování
společnosti tehdy a dnes. Na jedné straně stojí tehdejší dělníci, kteří výměnou
za nadstandardní výplaty vyměnili svou důstojnost, rezignovali na svobodu a
projevili naprostou „loajalitu“ k totalitnímu zřízení, které je devastovalo. Na
druhé straně vidím dnešní společnost, která v jakési otupělé nostalgii či
ztrátě paměti trpí podivnou amnézií. Ochotně se podřizujeme establishmentu, v
jehož čele stojí bývalí a nepochopiteltě adorovaní komunisté – tentokrát v nejvyšších ústavních rolích
prezidenta a předsedy vlády. Stejně jako tehdy dělníci na ubytovnách, i dnešní
majorita raději otupuje své smysly konzumem a přehlížením reality, než aby se
postavila mocným.
Tehdejší komunistický megalomanství dnes vystřídala
chamtivost jaderné lobby řízené nejen českými oligarchy, které politická garnitura nadšeně sekunduje. Sledujeme stejný scénář: přes odpor zdravého
rozumu, ekonomickou neefektivitu a ekologická rizika jsou znovu bezhlavě
prosazovány stamiliardové stavby dalších jaderných bloků. Proti těmto zájmům
oligarchů, které až do své smrti podporovala toxická baba - Putinova raketa Dana Drábová, stojí jen apatické ticho společnosti, která si vyměnila totalitní
ubytovnu za novodobé ekonomické závislosti.
Z Hotel Fatigue jsem spíše než soucit s dělníky cítil
mrazivé varování. Apokalyptické myšlení polistopadových politiků a celé
společnosti nás vrací do stejné depresivní spirály, jakou jsme zažívali před
desítkami let. Nepoučitelnost z minulosti se stala hnacím motorem naší
přítomnosti. Divadlo Continuo stvořilo víc než divadlo – nastavilo nám zrcadlo
vlastního dobrovolného směřování k dalšímu ekologickému a ekonomickému zmaru
pod vedením těch, kteří si své mocenské návyky přinesli z dob, kdy Temelín
teprve začínal devastovat krajinu i lidské duše.
 |
| Více např. na stránkách Paměť národa |
 |
ČEZ aktuálně prodloužil životnost svých jaderných elektráren. Tento proces „oživil“ současnou JE Temelín o 20 let, takže tohle monstrum by mělo chcípnout krátce po svých osmdesátinách, tedy v roce 2082. Do té doby ale s největší pravděpodobnosti zplodí stejně obří mimino a pár „malých“ Rolls-Royce modulárních reaktorů, plus jedno úchvatné úložiště (JANOCH) jaderného odpadu. (ATOMSTOPP.AT) |
 |
| Tak s tímhle “vyléčeným mafiánem” na tom bude CELÉ Česko hůř než s Babišem. Naprostou katastrofou by pak byla “koalice” jeho hnutí s estébáckým ANO. |
Žádné komentáře:
Okomentovat