Mezinárodní agrosalon Země živitelka se od svého založení v roce 1973 proměnil z totalitní propagandistické show v ryze komerční arénu, přičemž obě tyto historické etapy odhalují odvrácenou stranu organizovaného a průmyslového zemědělství. Před rokem 1989 sloužila výstava v Českých Budějovicích jako obří ideologická zástěrka komunistického režimu, který se skrze nablýskané expozice snažil maskovat realitu plánované neefektivity, nedostatku a brutálních historických křivd. Celá sláva tehdejšího agrosektoru stála na zločinné kolektivizaci padesátých let, násilném vyvlastnění půdy soukromým sedlákům a systematické likvidaci svobodného venkovského stavu. Komunistické plánování od zeleného stolu sice na výstavě bombasticky demonstrovalo potravinovou soběstačnost a gigantické sklizně, ale za cenu fatální a dodnes patrné devastace české krajiny. Režim bezohledně sceloval pole do monstrózních lánů, rozorával meze a likvidoval remízky, čímž nastartoval katastrofální erozi půdy a ztrátu vody v krajině (viz. současný boj se suchem, na které už mnoho let upozorňuje např. organizace Greenpeace), zatímco technický park dodávaný v rámci tehdejší RVHP byl často zastaralý, těžkopádný a ekologicky bezohledný.
Pád totality však nepřinesl návrat k přirozenému respektu k půdě a krajině, nýbrž pouze vystřídal ideologické tajemníky pragmatickými agrobarony, kteří současnou podobu Země živitelky (Zeman, Klaus) využívají jako okázalou přehlídku své ekonomické a politické moci. Dnešní oligarchové a dotační magnáti proměnili venkov v průmyslovou zónu drancovanou pro maximální zisk z hektaru, což dokazuje i složení vystavované techniky, kde lidové dožínky definitivně nahradil bezduchý B2B marketing obřích korporací. Na letošním ročníku už koncern Agrofert nic neskrývá a vystupuje zde masivně pod svou přímou mateřskou značkou, když na obří ploše provozuje megalomanský „Jarmark AGROFERT“ s odpočinkovými zónami a komerční dětskou vesničkou. Celé události skrytě i otevřeně dominuje několik dotačních impérií prostřednictvím svých dceřiných firem; Agrofert zde skrze společnost Agrotec vystavuje těžké stroje značek New Holland či Case IH, přes Farmtec vám zajistí zakázky přímo na klíč a jeho potravinářská divize reprezentovaná firmami Penam, Vodňanská drůbež či Kostelecké uzeniny zabojuje v pavilonech o dotační ocenění kvality. Vedle nich demonstrují svou sílu další dravé agrostruktury: skupina JTZE ze sféry J&T, která agresivně skupuje zbývající zemědělská družstva po celé republice; holding Úsovsko bývalého ministra Jiřího Milka, který cílí na technologické inovace v živočišné výrobě a potravinářství (tyčinky Fit); Rhea Holding Josefa Koláře, který obhospodařuje přes 22 tisíc hektarů půdy, či společnost Luka a.s. Zdeňka Jandejska, který skrze agrární komory ovlivňuje politickou debatu přímo na výstavišti (Agrární komora, Iniciativa zemědělských a potravinářských podniků).
Tento korporátní cynismus je na regionální úrovni dotvářen hlubokým politicko-kmotrovským systémem, který parazituje na myšlence podpory lokálních producentů. Typickým příkladem je Jihočeská agrární komora, která na výstavě tradičně spolupořádá a prezentuje projekt krajských potravin Chutná hezky jihočesky. Za touto navenek bohulibou iniciativou na podporu regionu se však skrývá vlivová síť, v níž dlouhodobě jako předseda představenstva RAK JK figuruje vlivný politik a šéf hlubocké ODS přezdívaný "kmotr" Pavel Dlouhý. Funkci výkonné ředitelky této komory navíc dlouhé roky zastává jeho hlubocká „sousedka“ Hana Šťastná, která své profesní zájmy v agrosektoru propojila s politikou a po nedávném odchodu z ODS zapustila kořeny v hnutí Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby (ex-ODS). Projekt, který má teoreticky pomáhat malým lokálním výrobcům uspět proti tlaku supermarketů, se tak v jihočeských reáliích stává spíše mocenským nástrojem a marketingovou zástěrkou místních politických a agrárních elit, které si z dotačních titulů a krajských příspěvků vytvořily vlastní nedobytné léno.
Současní agrobaroni a regionální šíbrové parazitují na
hluboce pokřiveném dotačním systému, který skrze složitou byrokracii nahrává
výhradně velkým hráčům. To se na Zemi živitelce odráží v naprostém kontrastu
mezi gigantickými stroji pro korporáty a upozaďovanou malou mechanizací pro
zbývající soukromníky. Zatímco komunisté drželi peníze na venkově kvůli
sociálnímu smíru a nucené zaměstnanosti, dnešní korporace odsávají miliardové
dotační zisky z regionů přímo na účty mateřských firem v centrech či v daňových
rájích, čímž venkov finančně, personálně i společensky vyklešťují. Půda je pod
tlakem těchto moderních agroholdingů unifikována a vyčerpávána pěstováním
technických plodin typu řepky a kukuřice pro bioplynové stanice. Současný
koncept „Smart farming“ a satelity řízené traktory, kterými se magnáti na veletrhu
tak rádi chlubí, jsou ve skutečnosti jen efektivnějšími nástroji pro
průmyslovou monokulturu. Ta sice plní kapsy majitelů a generuje rekordní zisky,
ale z dlouhodobého hlediska českou krajinu sterilizuje a ničí stejně
spolehlivě, jako to dělala komunistická JZD.
Pro kriticky uvažujícího člověka proto existuje dlouhá
řada zásadních důvodů, proč se tomuto agrosalonu zcela vyhnout a na výstaviště
vůbec nechodit. Nákupem vstupenky a návštěvou areálu totiž člověk přímo či
nepřímo legitimuje akci, která slouží jako politická a marketingová platforma
pro oligarchické a kmotrovské struktury. Místo oslavy poctivého zemědělství
sponzorujete přehlídku průmyslového drancování krajiny. Veletrh prezentuje obří
stroje jako technologický triumf, ale zamlčuje, že jsou nástrojem k utužování
půdy a obhospodařování ekologicky mrtvých monstrózních lánů. Na Zemi živitelce
se nedočkáte reálné sebereflexe agrokomplexu ohledně zadržování vody v krajině,
půdní eroze nebo úbytku biodiverzity; veškeré problémy se pouze překrývají
korporátním PR. Původní lidový a tradiční rozměr oslavy sklizně se navíc zcela
vytratil. Skutečné řemeslo a dožínkové tradice dnes tvoří jen umělou, falešnou
kulisu pro chladný byznys, unifikované produkty potravinářských holdingů
bojující o marketingové značky kvality a politické projevy vládních i
opozičních činitelů. Celý zážitek je pro běžného návštěvníka zredukován na
vysoké ceny vstupného, drahé parkování a předražené občerstvení v přeplněném
areálu. Skutečnou a smysluplnou alternativou k podpoře tohoto dotačního divadla
je proto přímá finanční podpora lokálních ekofarem, nákup potravin přímo ze
dvora od malých nezávislých sedláků v regionech nebo návštěva autentických,
menších komunitních slavností, které půdu nevnímají jako pouhý stroj na peníze.


Žádné komentáře:
Okomentovat