Původně jsem chtěl níže uvedené výstřižky zařadit do mého
ohlédnutí za SAMETOVÝM VÍKENDEM, ale pak jsem pochopil, že místo
"humorného" závěru by šlo víceméně o nedůstojnou a odporně smradlavou tečku,
kterou si připomínka 30. výročí sametové revoluce rozhodně nezaslouží.
 |
|
Nechtěli ho už ani v Parlamentních listech, tak si Ondřej
Höppner založil svůj vlastní dezinformační kanál, kterému ještě předcházel dezinformační
web Protiproud Petra Hájka, bývalého poradce Václava Klause. V roce 2017 byl
spolu s Janem Čížkem, spoluautorem volebních novin SPD Na vlastní oči. V nich
se objevilo spousta hoaxů a nesmyslů. Ani jeden se původně k autorství
nehlásil. Oficiálním vydavatelem byla firma, která však měla nulový obrat.
|
 |
|
Skleněnou
zeď zahnívajícího akvária rozbili odvážlivci v Praze. Přestože praskliny byly
zřejmé, ani ve snu mne nenapadlo, že demoliční čety mých vrstevníků otevřou
cestu k moři příležitostí.
Do té doby
jsem se v rovnostářské nádrži necítila úplně blbě. Rudí správci akvárka mne
nenechali hladovět, ani bolestivě netrestali za občasné plutí proti směru
hejna. Ostnatý drát na dohled naší bytovky mi do očí nepíchal, dokonce se mi
líbilo mít za domem kasárna plná pohraničních strážníku s německými ovčáky a
průkazku na houbaření v hraničním pásmu.
Svobodu
pohybu a volný trh jsem nepostrádala, protože co člověk nezažije, to mu nechybí.
Až puberta ze mne udělala „drsnou“ rebelku v měkkém vaťáku, básnířku od
Nohavici. Chudáci rodiče. V osmdesátkách vyhazov z gympláckého intru (přebrala
jsem vychovatelce kluka a ona napráskala, že mne v noci navštěvuje na pokoji).
Libovala jsem si v provokativním nošení roztrhané džísky a trička s americkou
vlajkou. Poslouchala zakázanou muziku, jezdila stopem a milovala Ferlingettiho,
stejně jako Puškina. Hipízačka, šprtka, holka od koní, ta klukanda, co jí táta
nikam nepustí. Tak nějak mne do mých osmnácti viděli spolužáci.
Nespravedlivé
série domácích vězení, otcova i diktatura jedné strany mne časem naučily
pasivní rezistenci a očistné sebeobraně: útěku do svobodného vnitřního života.
A ke zvířatům a k tvorbě - k malování a psaní. Po maturitě jsem ze vzdoru
přestala odepisovat Nině Voroncové do Moskvy. Už na základce mi ji „přidělila“
učitelka ruštiny. Copatou holku s šikmýma očima, žijící na sídlišti za Moskvou
ve dvoupokojovém bytě s bráchou a tátou a s novinami v okně místo záclon.
Jinak jsem
moc statečná nebyla. V devadesátkách totalitářům stačila k mému uplacení
nabídka rajtování v závodním jezdeckém oddílu „esesem“, možnost divokého tance
na rockových zábavách, filozofování v zakouřených hospodách.
V
devětaosmdesátém (v mých sladkých dvaceti) mne zajímali hlavně kluci, koně a
bigbít. Měsíc před převratem jsem pociťovala anarchistickou náladu maximálně
doma. Já vyhrožovala úmyslem odejít z vysoké „hnojárny“ a máma rozvodem, když
chtěl táta za padesát tisíc koupit další barák v tom „Cikánově“ (myslela tím
centrum Českého Krumlova).
Pouliční
protesty mi připadaly jako báječný happening (nevím, jak to napsat výstižně
česky). Příležitost „ulejt“ se ze školy a vykřičet z nastřádaných frustrací. Ne
stoprocentně politických. Například místo hesla „Lidská práva“ jsme s
kamarádkou, které nějaká Lucie přebrala chlapce, vyřvávaly „Lucka je kráva“.
Moc se za to zpětně všem zapáleným idealistům a skutečným osvoboditelům
demokracie omlouvám. Celý život vlastně jen lížu smetanu utlučenou šťastným
datem narození. Děkuji za příchod na svět dost dlouho po válce a dost blízko k
sametové oponě před demokratickou scénou. Stačilo trhnout.
Nevím, kde
je Nině konec dnes. Návratem k naší korespondenci a k recitování Puškina bych
si zřejmě koledovala o sledování tajnými službami. Kouřit v hospodách nesmím,
stejně jako vypustit slovo cikán z pusy.
Na barák v
Krumlově si nikdy nevydělám a stoprocentně svobodná jsem vlastně nikdy nebyla.
Z tátova područí se přes omezení rodičovstvím dostávám ke kouli na noze
vyplývající z péče o staré rodinné příslušníky. Ale je to moje volba!
Přes všechen
ten svinčík, zápach a střepy způsobené vypuštěním čtyřicet let zahnívajícího
obsahu skleněného vězení jsem ráda za ty peřeje. Přestože je nové koryto
nebezpečné pro plavbu životem, plné krokodýlů a ostrých kamenů, si třicet let
po revoluci stále frčím na šťastně nejistých vlnách. Vděčná, že se skrze
parlamentní demokracii můžu podílet na tvorbě břehů a jezů určujících směr a
rychlost pohybu hlavního společenského proudu.
Novodobí
krotitelé naší společné živé vody tenhle vodohospodářský model neuznávají. Ve
jménu liberálního alibismu prosazující zrušení diskriminačních břehů. Aby se
handicapované pramínky, dravé potoky i moře příležitostí slily v jednu
beztvarou kaluž. Zapomínají, že bez břehů není hloubka, zmizí vlny i proud.
Stejně, jako totalitářům v akváriu, se jim nepodaří udržet život v louži. On
neuteče. Vyschne. Pokud na ty "egokracisty" včas nehodíme sametovou
síť!
Autor: Hana
Šťastná | sobota 16.11.2019 14:04
|
Žádné komentáře:
Okomentovat