Budeme ochotni hájit, co předchozí generace vybojovala? (The Student Times)

S radostí větší než malou předávám dál komentář Šárky Kadavé. V době předvolební (a vy víte, koho myslím) více než kdy jindy ALARMující.

Opis níže, originál ZDE

Jo, a coby útržek naší naděje kopíruji poslední odstavec:

" Nezbývá než doufat, že jednou přijde den, kdy budeme schopni využívat potenciálu svého a věcí, které nás obklopují. Kdy v sobě budeme mít dostatek odvahy na překonání hluboce zakořeněné představy o naší důležitosti a na opuštění vlastní pohodlné bubliny. Kdy budeme mít natolik rozumu, abychom se mohli poučit z historie a z chyb, které udělaly generace před námi, a nadále je neopakovali. Kdy budeme schopni bojovat za demokracii a svobodu, tak jako to udělali naši rodičové v roce 1989. Kdy budeme odolní vůči populistickým řečem a kdy budeme trochu solidární a s chladnou hlavou budeme přistupovat k problémům, které přijdou. To bude totiž den, kdy žádný Miloš Zeman, Martin Konvička, Jana Yngland, Donald Trump nebo kterýkoli jiný extremista či populista horšího formátu nebude mít šanci."

zdroj: A2

***********

S prvními výsledky britského referenda proběhlo internetem i několik statistik, které nepřímo vypovídaly o tom, jak starší lidé zničili v Británii těm mladším budoucnost hlasováním pro odchod z Evropské unie, protože právě ti s tímto rozhodnutím budou muset žít o několik desítek let déle.

První reakcí by jistě mohlo být (a určitě bylo) několik nenávistných poznámek na adresu důchodců. Ale co takhle si nejdříve zamést před vlastním prahem? Dalo by se očekávat, že když se jedná o referendum, které ovlivní vaši budoucnost, budete se chtít podílet na jeho výsledku. Chyba lávky! Z celkového počtu lidí ve věku 18 - 24 let se sice osudného dne rozhodlo volit 65 %, ale devadesátiprocentní účast občanů starších 60 let jejich snažení s přehledem odsunula do pozadí.

Co z toho plyne? Nakonec si za brexit mohou ti, kteří ho nejméně chtěli. Je možné, že v zemi, jejíž obyvatelé jsou schopni zvolit manipulativního populistu za prezidenta a do vlády dosadit bývalého estébáka, by výsledek nebyl tak překvapivý, ale Británie je sídlem minimálně dvou prestižních a světoznámých univerzit, které vychovávají nespočet talentovaných mozků a shromažďují obrovskou studentskou komunitu. Tahle komunita se měla zvednout ze židle a říct: „Ne, my chceme zůstat.“ S Martinem M. Šimečkou jsme se v rozhovoru nedávno bavili o tom, zda se mladá generace probudí, až bude potřeba, tak jako se to stalo v devětaosmdesátém u nás. Kdo předchozí odstavec četl alespoň trochu pozorně, už musí tušit pointu. Očividně ji ze židle nezvedne ani plápolající oheň pod zadnicí.

Problém však netkví jen v britské mládeži, ta akorát poskytla zářný příklad. Podobně katastrofální scénář se odehrál například i na Slovensku, kde přes 22 % prvovoličů ve věku 18 až 21 let volilo krajní pravici Mariana Kotleby. To přináší dost zajímavou otázku – kolik mladých lidí by dnes bylo schopno odmaturovat z dějepisu? Na Slovensku by se právě těchto 22 % nejspíš potkalo u maturity v září. Je tu snad ještě někdo, kdo neví, co s sebou 20. století přineslo za hrůzy v podobě totalitních režimů? Dnešní situace dokazuje dvě věci. Zaprvé – historie se neustále opakuje. Zadruhé – člověk se z ní není schopen poučit. Školský systém v tomto naprosto selhal. Každý možná ví, kdo to byl Hitler a že tu kdysi byli u moci komunisté, ale jak bránit demokratické hodnoty nebo nesednout na lep každému druhému populistovi? To ne. Že to nespadá do rámcového vzdělávacího systému? To vím moc dobře. Stejně tak dobře, jako že 70 % toho, co jsem se ve škole naučila, bych za tyto informace bez váhání vyměnila.

V této chvíli vzpomínám na jednoho profesora, který před lety přišel několik dní po oslavách 17. listopadu do hodiny a sklesle nám pár větami popsal tehdejší atmosféru. Momentálně mi není smutno z obsahu jeho vyprávění, ale z toho, že bychom nebyli schopni a ani ochotni hájit něco, co za nás předchozí generace vybojovala.

Když ne škola, tak kdo? Žijeme v internetové době, která nabízí neuvěřitelné množství možností, které také byly využity. Vhodně? Tak se podívejte třeba na Facebook – stránka, která má neuvěřitelný potenciál vytvořit celosvětově propojenou síť lidí se stejnými zájmy či názory. A využívá se akorát k vyjadřování nenávistných postojů vůči všemu možnému, k propagandistickým účelům nebo k bezúčelným a bezpředmětným výlevům. Sociální sítě mají sbližovat a my jsme si přesto nikdy nebyli tak vzdálení jako nyní. Cítíte tu ironii? A co takový Youtube? Naši mladou generaci zahltila komunita youtuberů, která si mezi mladými vydobyla silný, ale opravdu velice silný hlas. A k čemu ho ve svých videích využívají? Dnes díky nim vím, jak si správně nanést rtěnku, kde koupit boty, co si vzít na letní dovolenou nebo jak si postavit domeček v Minecraftu. Jsem si naprosto jistá, že kdyby měl Andrej Babiš na Youtube stejný počet odběratelů jako Teri Blitzen, jedna z nejznámějších českých youtuberek, dokázal by z toho vytřískat víc. Neříkám, že svoji tvorbu mají využívat jako politickou tribunu, ale jestli na generaci vychované na těchto základech bude jednou záviset budoucnost naší společnosti, potom doufám, že nás dřív postihne invaze krvežíznivých mimozemšťanů.

Nezbývá než doufat, že jednou přijde den, kdy budeme schopni využívat potenciálu svého a věcí, které nás obklopují. Kdy v sobě budeme mít dostatek odvahy na překonání hluboce zakořeněné představy o naší důležitosti a na opuštění vlastní pohodlné bubliny. Kdy budeme mít natolik rozumu, abychom se mohli poučit z historie a z chyb, které udělaly generace před námi, a nadále je neopakovali. Kdy budeme schopni bojovat za demokracii a svobodu, tak jako to udělali naši rodičové v roce 1989. Kdy budeme odolní vůči populistickým řečem a kdy budeme trochu solidární a s chladnou hlavou budeme přistupovat k problémům, které přijdou. To bude totiž den, kdy žádný Miloš Zeman, Martin Konvička, Jana Yngland, Donald Trump nebo kterýkoli jiný extremista či populista horšího formátu nebude mít šanci. 

(text: Šárka Kadavá)