Řada
„pravých Šumaváků“ se často v otázce vztahu člověka k přírodě, resp. Šumavě
samotné, staví do roviny či pohledu tamní region přibližujícího spisovatele
Karla Klostermanna. Představitele tzv. venkovské prózy, která se „skutečným realismem“
nemusí mít vždy příliš společného. Tím stejně jako níže uvedený článek
lingvisty Michala L. Hořejšího dostáváte příležitost k zamyšlení, zda lze „zachraňovat“
tuhle úžasnou část naší přírody na základě vědecky podložených materiálů, či
dle některého z románů ukrytých v jedné hlubocké garáži na Fideláku.
 |
| "Teď úplně ujíždim na románovej romantice" |
***********
Pro Klostermanna nevidíme les, NP 456, s. 18–19.
18.06.2015,
17:54 (autor:Michal L. Hořejší)
V debatách o
národním parku Šumava se často objevuje jméno spisovatele Karla Klostermanna.
Co to vlastně znamená?
Spisovatel Karel Klostermann (1848–1923) ve svých četných dílech důkladně vykreslil nejen Šumavu v podobě před rokem 1870, kdy tamější lesy zasáhly silné vichřice následované pustošením kůrovce, neboli lýkožrouta smrkového, ale také Šumavu bezprostředně po této „kalamitě“. A jelikož je Klostermann jedním z mála česky píšících autorů, kteří zaznamenali dění na „staré Šumavě“, bývá mu dodnes přisuzován punc autority na její „správnou“ podobu. Není proto překvapením, že právě jeho jméno posledních dvacet let hojně prostupuje mediálními příspěvky na téma tzv. sporu o Šumavu.
Zmizelý prales?
Jedním z klíčových ohnisek debaty ohledně nejvhodnějšího způsobu, jak reagovat na masivní kůrovcový žír v prvních zónách šumavského národního parku se stal spor o původnost napadených lesů. Hledal se přesvědčivý argument pro management tzv. bezzásahovosti, nebo pro správu konzervativní, lesnickou. Do primárně odborného sporu se však záhy zapojili politici a aktivisté, a rozpravu nad nejvhodnější interpretaci dat vystřídal sice všeobecně srozumitelný, avšak zcela zavádějící boj o vhodnou analogii – boj o obraz minulé Šumavy.
Byl to právě Klostermann, který ve svých knihách na mnohých místech (pra)les i jeho proměny detailně popisuje. Hovoří o pralese pokrývajícím rozsáhlé souvislé plochy vysoké Šumavy od nepaměti až do osudné vichřice na podzim roku 1870, kdy „šest hodin ten vítr trval, a bylo po nich, staletí stály, a jediná chvíle je sklátila“. Šumava, jak ji spisovatel vykresluje po vichřici, je už jiná – její lesy jsou nejčastěji zcela vytěžené, zmizely. Jedná se nepochybně o zkratku, která je v beletrii běžná a mnohdy také nezbytná. Pokud se však do Klostermannových románů začteme, záhy narazíme na natolik podrobné popisy konkrétních lokalit, že z děl jako V ráji šumavském, Ze světa lesních samot nebo Črty ze Šumavy není těžké vytvořit poměrně přehledné mapy. Zjistíme pak, že ony rozsáhlé plochy „původních“ pralesů jsou spíše jakousi mozaikou těženého lesa, (pra)lesa a lesa užívaného k pastvě dobytka, zatímco pozdější tvář „vytěženého“ pralesa utváří nesklizený polom, intenzivní těžba i zachovalý vzrostlý prales.
Překvapivě zjistíme však i to, že popis některých lokalit se při porovnání jednotlivých map nepřekrývá. Tak například les na Černé hoře nad pramenem Vltavy je v Ráji šumavském popsán následovně: „Ten tam byl svého druhu jediný prales smrkový; co vichřice nevyvrátila, nakazil kůrovec, a vše, vše to polehlo, takže celá ta končina není do dnešního dne nic než jedna jediná světlina, pokrytá neprostupným malinovím, vřesem, černým jahodím a takovou vysokou travou, že člověk se v ní tratí.“ Stejná oblast je však v Črtách ze Šumavy při pohledu z vrcholu Roklanu vykreslena takto: „... vždyť nikde ve střední Evropě neexistují tak ohromné souvislé lesní plochy. Rozkládají se tu v přijatelné vzdálenosti, jakoby stejnavé ve tvaru i vzezření a přece je každá jiná; jiný je Luzný se svým šedobílým temenem, jiná je temná Černá hora, kde pramení Vltava, odlišná je Polední hora a jak ještě se všechny ostatní vrcholy jmenují, včetně ve značné dálce rozloženého hřbetu Boubína.“
Pozorná četba a porovnání jednotlivých děl navíc odhalí, že se Karel Klostermann odkazuje k pralesu dvojím způsobem – v prvním významu je pro něj jeho určujícím prvkem estetická kvalita, ve druhém pak spíše způsob utváření. Zatímco první je spojen s impozantností, věkovitostí, šerem nebo hustým zakmeněním, druhý význam se váže na neprostupnost, rozklad a nepřehlednost. Klostermannův prales tak nachází paralelu jak v dnešním lese „boubínského“ typu, tak i v hodně odlišných rozpadlých smrčinách na Trojmezné či Modravsku.
Beletrie bývá obecně jako pramen poznání výrazně nespolehlivá, a snadno ji lze využít jako páku k ohýbání reality. Také Klostermannův (dvojí) prales umožňuje současným účastníkům diskuze o způsobu správy šumavského národního parku argumentovat jak pro zásadně destruktivní vliv, který na horské smrčiny mají vichřice a lýkožrout, tak pro standardnost těchto disturbančních procesů.
Šumavské stereotypy
Stereotyp (staré) „Klostermannovy Šumavy“ z doby před vichřicí, který se zakládá hlavně na oblíbené představě o majestátním věkovitém pralese, je přitom důsledkem povrchní či rovnou nijaké znalosti jeho próz spojené s obecně sdíleným respektem ke klasikovi. A právě proto Klostermannovo rozsáhlé a jen povrchně známé dílo určuje, jak o Šumavě mluvit i po téměř sto letech od autorovy smrti.
Například koncept „stabilního lesa“, jejž Klostermann spoluvytváří obecnými konstatováními o lesích stojících od nepaměti, rostoucích po staletí nebo o pralesních velikánech, říká, že přirozené je pouze to, co je trvalé. Zapadá do standardní strategie odpůrců bezzásahového managementu, kteří svou argumentaci zakládají na varování před nepřirozeností plošného rozpadu horských smrčin. Klostermannova konstrukce fatálního zlomu, který do šumavského přírodního i lidského řádu vnesla vichřice, navíc velmi dobře souzní s všeobecným vnímáním kůrovce a zvláště pak orkánu Kyrill coby událostí až epochálních rozměrů.
Podobně do současného diskusního rámce proniká stereotyp „místního obyvatele“, který je podporován chápáním Karla Klostermanna jako člověka, který Šumavu výborně znal právě proto, že z místního kraje pocházel a strávil v něm roky svého života. Úspěšně tím utvrzuje nenahraditelné kompetence místních a v důsledku mj. také oslabuje pozice přírodovědců či politiků, jako těch, jimž je „šumavské“ prostředí značně vzdálené.
Rovněž to, co by bylo možné v dnešních textech označit za stereotyp „vlivu člověka“ vychází z Klostermannových popisů lidské činnosti v „původních“ smrčinách. Na několika místech jeho díla nalezneme tvrzení, že dřevorubci káceli velké stromy na návětrné straně pralesa, čímž narušili jeho přirozenou odolnost. Konečný účet tehdejší výjimečně ničivé vichřice tedy nepodepsalo přirozené soupeření přírodních živlů, ale neuvážený lidský zásah do prastarého systému. Právě to pak v diskuzích o Šumavě posiluje vnímání samovolného plošného rozpadu smrčin jako důsledku dřívější lidské činnosti a vytváří volání po hospodáři, který by ekosystémy kvalifikovaně navrátil do výchozího a přirozeně sebezáchovného stavu. Přirozeného ekosystému tak lze paradoxně dosáhnout jen cílenou (lesnickou) nápravou dřívějších chyb.
Šum velikánů
Karel Klostermann, „spisovatel Šumavy“, je zkrátka prozaik, nic více, ani méně. Román není dokument, ale čtenářsky přitažlivě pojaté vyprávění. Nesrovnalosti mezi popisem šumavského (pra)lesa tak nejsou spisovatelovu nedůsledností či záměrnou mystifikací, ale přirozeným projevem žánru. Neznamená to, že by Klostermannova próza neměla co říci k obrazu Šumavy konce 19. století. Jen by měl být každý, kdo se jím ve své argumentaci zaštiťuje, nanejvýš obezřetný. Pozorný by měl však být i například čtenář novin, který je různému užití Karla Klostermanna vystavován. Ubránil by se pak třeba autoritativně působícím tvrzením typu „Pralesům, jak je známe například z knih Karla Klostermanna, se věru nepodobají. Místo šumících velikánů jen pahýly, podivné ticho,“ předního zastánce kácení, senátora Tomáše Jirsy a dalších.
Šumava popisovaná Klostermannem je zkrátka prostorem složitým – sice do velké míry autentickým, ale přeci značně přizpůsobeným tvůrčím záměrům autora.
Odložit tak Karla Klostermanna jako dokumentaristu a sáhnout po něm jako po poutavém vypravěči si zaslouží nejen jeho jedinečné dílo, ale i nekonečný spor o šumavský národní park, jemuž falešný sentiment přináší jen další nedorozumění.
Spisovatel Karel Klostermann (1848–1923) ve svých četných dílech důkladně vykreslil nejen Šumavu v podobě před rokem 1870, kdy tamější lesy zasáhly silné vichřice následované pustošením kůrovce, neboli lýkožrouta smrkového, ale také Šumavu bezprostředně po této „kalamitě“. A jelikož je Klostermann jedním z mála česky píšících autorů, kteří zaznamenali dění na „staré Šumavě“, bývá mu dodnes přisuzován punc autority na její „správnou“ podobu. Není proto překvapením, že právě jeho jméno posledních dvacet let hojně prostupuje mediálními příspěvky na téma tzv. sporu o Šumavu.
Zmizelý prales?
Jedním z klíčových ohnisek debaty ohledně nejvhodnějšího způsobu, jak reagovat na masivní kůrovcový žír v prvních zónách šumavského národního parku se stal spor o původnost napadených lesů. Hledal se přesvědčivý argument pro management tzv. bezzásahovosti, nebo pro správu konzervativní, lesnickou. Do primárně odborného sporu se však záhy zapojili politici a aktivisté, a rozpravu nad nejvhodnější interpretaci dat vystřídal sice všeobecně srozumitelný, avšak zcela zavádějící boj o vhodnou analogii – boj o obraz minulé Šumavy.
Byl to právě Klostermann, který ve svých knihách na mnohých místech (pra)les i jeho proměny detailně popisuje. Hovoří o pralese pokrývajícím rozsáhlé souvislé plochy vysoké Šumavy od nepaměti až do osudné vichřice na podzim roku 1870, kdy „šest hodin ten vítr trval, a bylo po nich, staletí stály, a jediná chvíle je sklátila“. Šumava, jak ji spisovatel vykresluje po vichřici, je už jiná – její lesy jsou nejčastěji zcela vytěžené, zmizely. Jedná se nepochybně o zkratku, která je v beletrii běžná a mnohdy také nezbytná. Pokud se však do Klostermannových románů začteme, záhy narazíme na natolik podrobné popisy konkrétních lokalit, že z děl jako V ráji šumavském, Ze světa lesních samot nebo Črty ze Šumavy není těžké vytvořit poměrně přehledné mapy. Zjistíme pak, že ony rozsáhlé plochy „původních“ pralesů jsou spíše jakousi mozaikou těženého lesa, (pra)lesa a lesa užívaného k pastvě dobytka, zatímco pozdější tvář „vytěženého“ pralesa utváří nesklizený polom, intenzivní těžba i zachovalý vzrostlý prales.
Překvapivě zjistíme však i to, že popis některých lokalit se při porovnání jednotlivých map nepřekrývá. Tak například les na Černé hoře nad pramenem Vltavy je v Ráji šumavském popsán následovně: „Ten tam byl svého druhu jediný prales smrkový; co vichřice nevyvrátila, nakazil kůrovec, a vše, vše to polehlo, takže celá ta končina není do dnešního dne nic než jedna jediná světlina, pokrytá neprostupným malinovím, vřesem, černým jahodím a takovou vysokou travou, že člověk se v ní tratí.“ Stejná oblast je však v Črtách ze Šumavy při pohledu z vrcholu Roklanu vykreslena takto: „... vždyť nikde ve střední Evropě neexistují tak ohromné souvislé lesní plochy. Rozkládají se tu v přijatelné vzdálenosti, jakoby stejnavé ve tvaru i vzezření a přece je každá jiná; jiný je Luzný se svým šedobílým temenem, jiná je temná Černá hora, kde pramení Vltava, odlišná je Polední hora a jak ještě se všechny ostatní vrcholy jmenují, včetně ve značné dálce rozloženého hřbetu Boubína.“
Pozorná četba a porovnání jednotlivých děl navíc odhalí, že se Karel Klostermann odkazuje k pralesu dvojím způsobem – v prvním významu je pro něj jeho určujícím prvkem estetická kvalita, ve druhém pak spíše způsob utváření. Zatímco první je spojen s impozantností, věkovitostí, šerem nebo hustým zakmeněním, druhý význam se váže na neprostupnost, rozklad a nepřehlednost. Klostermannův prales tak nachází paralelu jak v dnešním lese „boubínského“ typu, tak i v hodně odlišných rozpadlých smrčinách na Trojmezné či Modravsku.
Beletrie bývá obecně jako pramen poznání výrazně nespolehlivá, a snadno ji lze využít jako páku k ohýbání reality. Také Klostermannův (dvojí) prales umožňuje současným účastníkům diskuze o způsobu správy šumavského národního parku argumentovat jak pro zásadně destruktivní vliv, který na horské smrčiny mají vichřice a lýkožrout, tak pro standardnost těchto disturbančních procesů.
Šumavské stereotypy
Stereotyp (staré) „Klostermannovy Šumavy“ z doby před vichřicí, který se zakládá hlavně na oblíbené představě o majestátním věkovitém pralese, je přitom důsledkem povrchní či rovnou nijaké znalosti jeho próz spojené s obecně sdíleným respektem ke klasikovi. A právě proto Klostermannovo rozsáhlé a jen povrchně známé dílo určuje, jak o Šumavě mluvit i po téměř sto letech od autorovy smrti.
Například koncept „stabilního lesa“, jejž Klostermann spoluvytváří obecnými konstatováními o lesích stojících od nepaměti, rostoucích po staletí nebo o pralesních velikánech, říká, že přirozené je pouze to, co je trvalé. Zapadá do standardní strategie odpůrců bezzásahového managementu, kteří svou argumentaci zakládají na varování před nepřirozeností plošného rozpadu horských smrčin. Klostermannova konstrukce fatálního zlomu, který do šumavského přírodního i lidského řádu vnesla vichřice, navíc velmi dobře souzní s všeobecným vnímáním kůrovce a zvláště pak orkánu Kyrill coby událostí až epochálních rozměrů.
Podobně do současného diskusního rámce proniká stereotyp „místního obyvatele“, který je podporován chápáním Karla Klostermanna jako člověka, který Šumavu výborně znal právě proto, že z místního kraje pocházel a strávil v něm roky svého života. Úspěšně tím utvrzuje nenahraditelné kompetence místních a v důsledku mj. také oslabuje pozice přírodovědců či politiků, jako těch, jimž je „šumavské“ prostředí značně vzdálené.
Rovněž to, co by bylo možné v dnešních textech označit za stereotyp „vlivu člověka“ vychází z Klostermannových popisů lidské činnosti v „původních“ smrčinách. Na několika místech jeho díla nalezneme tvrzení, že dřevorubci káceli velké stromy na návětrné straně pralesa, čímž narušili jeho přirozenou odolnost. Konečný účet tehdejší výjimečně ničivé vichřice tedy nepodepsalo přirozené soupeření přírodních živlů, ale neuvážený lidský zásah do prastarého systému. Právě to pak v diskuzích o Šumavě posiluje vnímání samovolného plošného rozpadu smrčin jako důsledku dřívější lidské činnosti a vytváří volání po hospodáři, který by ekosystémy kvalifikovaně navrátil do výchozího a přirozeně sebezáchovného stavu. Přirozeného ekosystému tak lze paradoxně dosáhnout jen cílenou (lesnickou) nápravou dřívějších chyb.
Šum velikánů
Karel Klostermann, „spisovatel Šumavy“, je zkrátka prozaik, nic více, ani méně. Román není dokument, ale čtenářsky přitažlivě pojaté vyprávění. Nesrovnalosti mezi popisem šumavského (pra)lesa tak nejsou spisovatelovu nedůsledností či záměrnou mystifikací, ale přirozeným projevem žánru. Neznamená to, že by Klostermannova próza neměla co říci k obrazu Šumavy konce 19. století. Jen by měl být každý, kdo se jím ve své argumentaci zaštiťuje, nanejvýš obezřetný. Pozorný by měl však být i například čtenář novin, který je různému užití Karla Klostermanna vystavován. Ubránil by se pak třeba autoritativně působícím tvrzením typu „Pralesům, jak je známe například z knih Karla Klostermanna, se věru nepodobají. Místo šumících velikánů jen pahýly, podivné ticho,“ předního zastánce kácení, senátora Tomáše Jirsy a dalších.
Šumava popisovaná Klostermannem je zkrátka prostorem složitým – sice do velké míry autentickým, ale přeci značně přizpůsobeným tvůrčím záměrům autora.
Odložit tak Karla Klostermanna jako dokumentaristu a sáhnout po něm jako po poutavém vypravěči si zaslouží nejen jeho jedinečné dílo, ale i nekonečný spor o šumavský národní park, jemuž falešný sentiment přináší jen další nedorozumění.
(autor: Michal
L. Hořejší)
Žádné komentáře:
Okomentovat