Jak se Zeman s Klausem a jeho ODS spojili do mocenského kartelu, který šel na ruku hospodářským mafiím, vč. organizovaného zločinu, a snažil se podkopat demokratické principy vykonávání moci.

Více se o Zemanovi, kterého západ považuje za krizového politika řízeného z Kremlu, dočtete v dnešním komentáři Jiřího Leschtiny v REFLEXU (nebo níže v opisu).

***********

Sobotka už nemá kam ustoupit. Boj se Zemanem musí přijmout

Prezident Zeman chce definitivně zúčtovat s ministerským předsedou Sobotkou. A jde na to tvrdě, nesmlouvavě, štve proti němu na mítincích občany. Bez ohledu na to, že vyvolává ve společnosti běsy nenávisti, jež se mohou obrátit proti komukoliv. Svými útoky na demokratického premiéra, které nemají v polistopadové historii českého státu obdoby, prezident Sobotku vmanévroval do situace, kdy už nemá kam ustupovat. Ten boj prostě musí přijmout.

Hlava státu se znovu a znovu snaží podrývat jeho stranickou pozici. V tomhle duchu nutno vnímat i Zemanovo poslední prohlášení, že Sobotka ničí sociální demokracii. Což doprovodil tvrzením, že zatímco on vytáhl sociální demokracii ze sedmi na třicet dva procent, za Sobotkova předsednictví preference klesly a strana ztrácí vliv.

Nutno ovšem připomínat: Zeman jako předseda strany skutečně pozvedl sociální demokracii z jednociferného preferenčního kómatu. Ale vzápětí podvedl její voliče, které nalákal drtivou kritikou Václava Klause a na sliby masívního zavírání tunelářů. Pár dnů po volbách se ale s Václavem Klausem a jeho ODS spojil do mocenského kartelu, který šel na ruku hospodářským mafiím, včetně organizovaného zločinu, a snažil se podkopat demokratické principy vykonávání moci.

Dnes prezident v utužujícím tandemu s jiným politikem - šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem – přiživuje v souvislosti s uprchlíky klima zášti a hysterie, které vždy bývá živnou půdou pro autokraty a vyznavače neliberálního stylu vládnutí. Pod povrchem migrace se naplno rozbíhá zápas o základní orientaci země, kterou se prezident snaží zatáhnout do východních temnot.

Proč to Zeman dělá? Dobře si uvědomuje, že západ ho vnímá jako nepřijatelného, rizikového politika, řízeného z Kremlu. Zatímco v Moskvě je přijímán s otevřenou náručí a poctami. Nebo spíš řekněme s vychytralou byzantinskou vypočítavostí, s níž ho Putin využívá jako užitečnou hlásnou troubu ruské propagandy.

Za této situace se Bohuslav Sobotka ocitá v roli, kterou si možná ani při sestavování vlády nedokázal představit. Vyvstává před ním - jako před šéfem dnes jediné silné strany s demokratickou tradicí - historická výzva: se Zemanem a Babišem svést zápas o přežití liberální demokracie a západní orientace Česka.

Sobotka přitvrzuje

Může ale v konfrontaci s oběma nebezpečnými populisty uspět nevýbojný, až příliš často ústupný premiér, který zpočátku zpochybňoval protiruské sankce a populisticky lavíroval kolem migrační vlny? Nevíme. Ale poslední dobou se zdá, že Sobotka zvedá hozenou hradní rukavici s narůstající energií a přímočarostí.

V nezvykle jasném a otevřeném rozhovoru pro týdeník Respekt premiér tvrdí: „Sociální demokracie vždycky byla proevropskou stranou a tahle naše charakteristika je teď mnohem aktuálnější než v minulosti. Měli bychom zůstat na Západě, měli bychom zůstat v NATO. Tváří tvář tomu, co se dnes vede za diskuse, třeba na sociálních sítích, tohle není úplně samozřejmý postoj. A možná to není ani úplně samozřejmě většinový postoj v každé chvíli v naší společnosti.“

To už jsou slova státníka, který sází svoji kariéru na prozápadní kurs. A dává srozumitelně najevo, že je připraven jít i proti převládajícímu veřejnému mínění, pokud to bude nutné. Ve střetu mezi zastánci otevřené liberální demokracie a stoupenců nacionální uzavřenosti se pak Sobotka staví na pozice levicových liberálů: „Dost dobře si nedokážu představit, že by se levice vůči těmto otázkám definovala jinak než se zahrnutím solidarity a aspektu svobody a otevřenosti.“

Zcela zásadní ovšem bude, jak se vůči Sobotkovi zachová jeho vlastní strana. Poslední útoky hlavy státu na předsedu odsoudily špičky sociální demokracie od šéfů obou komor parlamentu Jana Hamáčka a Milana Štěcha přes šéfa poslaneckého klubu Romana Sklenáka až po ministry Michaelu Marksovou a Jiřího Dienstbiera.

Sobotkovi protivníci ve straně včetně lánských pučistů ale zavile mlčí. Možná také proto, že za situace, kdy sociální demokraté budou muset bojovat s mocenskou osou Hrad–ANO, ztrácí pátá kolona Zemanových sirotků půdu pod nohama. A jakýkoliv útok proti Sobotkovi by byl chápan jako rána do zad v zápasu o přežití ČSSD jako strany, která má rozhodující vliv na dění v zemi.

Již zmíněný mocenský kartel Zemana a Klause rozbil v roce 2002 nový předseda ČSSD Vladimír Špidla, jenž oproti všem očekáváním vyhrál volby. Mimo jiné proto, že svým slibem skoncovat s opoziční smlouvou přilákal hlasy i části pravicových svobodomyslných voličů.

Dnes Špidla radí premiérovi, jak odolat nájezdům prezidenta a ministra financí. Což se zřejmě opět neobejde bez získání těch svobodomyslných voličů, kteří nechtějí vydat zemi do rukou vyznavačů vládnutí pevné ruky, jemuž nastaly zlaté časy i v těch zemích kolem nás, do nichž sahal dráp komunistické Moskvy.

(autor: Jiří Leschtina)