A protože je léto a k létu patří „konečně“ i čas na
knihu, tak si dejte třeba Život mimo kategorie. Není určena jen k polehávání
u vody, ale už dle ukázky a níže uvedeného rozhoru ve vás třeba dokáže vyvolat
neschopnost se stále ohýbat před samozvaným „panstvem“, a to nejen hlubockým.
Jak jsi podepsal Chartu
77?
Já nebyl v tom úzkým okruhu disíků, takže jsem nevěděl,
ke komu mám jít. To bylo logicky utajený, aby to estébáci rychle nerozmetali.
Ale pak jsem potkal Honzu Patočku, syna starýho pana profesora, a Honzu Sekala,
což zase byl syn překladatele a sochaře Zbyňka Sekala. Oba Honzové byli
kamarádi a tehdy jsme nějak šli do Riegráku, kde já začal mluvit o Chartě a oni
Chartu vytáhli. Takže jsem si ji přečet a říkám: „Tak tohle já podepíšu taky.“
To bylo kdy?
To bylo v únoru nebo březnu 1978. A to se dělalo tak, že
jsi podepsal takovej ústřižek, pod jméno jsi napsal svou profesi a adresu a ten
papír jsi někomu předal anebo jsi ho někam dones. Takže já podepsal papírek
jako John Bok, vlakový pošťák a výpravčí závěru, a říkám: „Kam to mám
odevzdat?“
A Honza Patočka říká: „Tak to dej třeba tátovi.“ To bylo,
ještě než starej pan Patočka tragicky zemřel, to bydlel nahoře za Pohořelcem v
přízemí takový vily. Takže jsem tam zašel, ale pan Patočka zrovna nebyl doma.
Zase ho od rána vyslýchali. Tak jsem svůj podpis hodil do schránky a otočím se
a vidím, že naproti ve vile se špinavejma oknama je jedno jediný okno do půlky
vyčištěný. No tak jsem estébákům zamával a šel jsem do hajzlu. To prostě bylo
jasný, že tam maj kameru, to fungovalo spolehlivě.
Vnímal jsi ten podpis jako
zásadní křižovatku ve svým životě?
Samozřejmě, dyť mi estébáci mlátili tátu a otravovali
maminku, já jsem dobře věděl, co to obnáší podepsat Chartu.
No a co podepsání Charty
obnášelo v tvým případě?
No že mě vyhodili z pošty, takže když konečně došlo k
oficiální opravě „Jana“ Boka na „Johna“ a „úředníka“ na „vlakovýho pošťáka“,
tak už jsem ten vlakovej pošťák nebyl.
Tím pádem ti zase hrozilo,
že tě zavřou za příživu.
No měl jsem dva měsíce na to, abych si našel nějaký
zaměstnání, ale s Chartou 77 byl ještě jeden problém. Spousta mejch přátel
odmítlo Chartu podepsat. Třeba Mirek Skoumal řek: „Já to nepodepíšu, protože
tam je prostě vysoký procento těch sviní, který v padesátejch letech hajlovali.
Teďka se bijou do prsou, ale když tady byli popravovaný lidi, tak se na těch
prasečinách přímo anebo nepřímo podíleli. A jestli teď prohlídli, tak je to v
pořádku, ale Charta je jejich dokument a já s tím nechci mít nic společnýho.“
A když za Mirkem Skoumalem přišel estébák, protože oni
někde vyčmuchali, že jsme kamarádi, což je pravdou už padesát let, tak mu Mirek
řek: „Pokud jste někdy hrál mariáš, tak víte, že jak se karty jednou rozdaj,
tak se s nima hraje. A tady jsou karty rozdaný.“
No a estébák zved prdel a šel si do chodby obout boty,
protože k Mirkovi do bytu vstoupil v ponožkách, jak to měl evidentně ve zvyku.
Ale já to měl jinak než Mirek. Některý ze signatářů byli moji přátelé, takže
jsem to podepsal, abych jim ukázal, že nejsou sami. Na druhý straně jsem ovšem
taky pár lidem podepsání Charty rozmluvil, za což mi pak některý chartisti
nadávali.
Komu třeba?
Třeba k nám přišel voják, záklaďák, kterýho za mnou někdo
poslal. To moh klidně bejt provokatér, což bylo další nebezpečí, ale tenhleten
byl košer, ten byl od lidí, který jsem dobře znal, a já mu říkám: „Člověče, vy
jste na vojně, kde z vás můžou udělat vlastizrádce a zavřít vás. A půjdete do
Sabinova, což je taková hrůza, že si to neumíte představit.“ Spousta lidí udělá
klíčovej krok proto, že nemají představu rizika, kterýmu se vystavujou. V
momentě, kdy se rozhodneš, že podepíšeš Chartu, tak by tě měl ten, co ti to
dává podepsat, se všema rizikama seznámit, aspoň obecně.
No a jak jsi nakonec
vyřešil to nebezpečí příživy, který nad tebou viselo?
V tý době jsem zrovna u Blažků zaslech, že v Dilii sháněj
anglickýho lektora. To byla divadelní agentura a tam potřebovali někoho, kdo by
čet anglicky psaný divadelní hry a některý pak doporučoval k překladům. Tak
jsem tam ihned zavolal a řek jsem, že mluvím anglicky od dětství a mám
angličtinu zažitou jako v Čechách málokdo. A tam mi nějakej vedoucí říkal: „No
to je skvělý, to se určitě domluvíme. Já jenom ještě zavolám panu řediteli.“ A
příští den mu volám a on mi říká: „No bohužel, to místo už je obsazené, mně to
jenom nikdo neřek.“
Takže ten paragraf 203 nad
tebou visel dál.
No a to jsem opravdu nechtěl, jít si sednout kvůli tak
blbýmu paragrafu, kterej oni rádi používali. Tak jsem se šel přihlásit na
kopáče, ale ani tam mě nevzali. Komunisti měli úžasnou kontrolu, což lidi
obecně nevěděli. Všechny firmy měly povinnost oznámit okresnímu výboru KSČ
každýho, koho zaměstnaly. Takže tam dostávali každejch čtrnáct dní soupisky
všech novejch zaměstnanců v okrese, to byla neuvěřitelná zrůdnost a kontrola. No
a já se třikrát přihlásil ke kopáčům, kde potřebovali lidi jako sůl, ale nikdy
mě nevzali. Měli echo od estébáků. No a pak mi někdo řek: „Hele, já vím, že
sháněj někoho do cirkusu, akorát že ten cirkus je v Rusku.“
Takže já hnedka vyrazil do státních cirkusů a říkám, že
jsem se dozvěděl, že shánějí nějaký tenťáky do Ruska. – „Jo, to sháníme, ale to
musíte ihned odjet. A nic pro vás nemůžeme zařídit. Musíte si sám sehnat
jízdenku na vlak, protože ty jsou vyprodaný, a celní prohlášení, na který vám
dá razítko ministerstvo kultury. My vám můžeme jenom napsat, že vás chceme
přijmout, a tím to končí.“ Takže na ministerstvu kultury mi dali štempl, na
štempl jsem dostal celní prohlášení a na nádraží jsem měl známýho, co prodával
lístky, takže jen co nějaký soudruzi vrátili jízdenky do Moskvy, tak jsem
zmizel estébákům ze světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat