*********************
Musíme si zprvu uvědomit několik faktů. Změna (a záměrně
nepoužíváme slovo „revoluce“) v roce 1989 byla pozitivní. Zbavili jsme se
komunismu, jakožto doslovného ničitele duše každého národa. Nezbavili jsme se
však komunistů. Získali jsme určité svobody a určité možnosti, ztratili však
určité jistoty. Přestali jsme být manipulováni jedním a začali být manipulováni
druhým. Vyměnili jsme politický systém utlačující a neměnný, za systém, který
se dá s určitým vypětím vůle a snahy zlepšit, o což se také musíme vždy snažit.
Tehdy, při „sametové revoluci“ jsme chtěli svobodu,
kterou jsme částečně dostali. S touto svobodou jsme si relativně pochopitelně
spojovali Spojené státy a západní Evropu. Ty jsme měli za svobodný prostor, kde
každý může žít, podnikat a cestovat bez intervence všudypřítomného státu a
strany. S tímto pohledem jsme tehdy dělali „revoluci.“ S tím samým pohledem
jsme o pár let později vstupovali do EU a ten samý pohled má většina z nás
bohužel dodnes.
Tento obraz už však dávno neplatí a my se velmi pleteme.
Dnes žijeme ve světě, který zná pouze jednu reálnou
supervelmoc. Bohužel a bohudík, tím hegemonem jsou Spojené státy. Základní
pravidlo obchodu, společnosti a politiky hovoří jasně – monopol nikdy není
dobrý. Při monopolizaci moci v takové míře totiž už dávno nelze zaručit
podstatu svobody: pluralitu názorů, ochranu svobody slova i pro nepopulární
názory a možnost odvolání k mezinárodnímu právu. Pokud vládne monopol, ostatní
si musí vybrat zda šlapat v šiku s ostatními a nebo být vyděděni na okraj. Ze Spojených
států se tento monopol stal a z EU, tedy západní Evropy, je byrokratický
moloch, který zdatně a notně submisivně sekunduje.
Krásná hesla, která zněla celým listopadem 1989; hesla o
pravdě a lásce, o svobodných volbách, o konci vazalství, se přeměnila na
prázdné fráze, řečené ústy těch, proti kterým tehdy zněla. Sametová revoluce je
často označována jako „poklidná výměna moci“. Žádná výměna nepřišla. Dočkali
jsme se „poklidnéhopřejmenování režimu“ a pouhého zbavení se symbolů tehdejší
moci. Nakonec, Václav Havel nebyl za prezidenta jednomyslně (!) zvolen nikým
jiným, než starým režimem. Nemáme již socialismus, nemáme však ani řádnou
demokracii. Jedno nemělo budoucnost a tomu druhému chybí tolik potřebná
mravnost a občanská angažovanost.
Z boje o lidská práva se stal klacek v rukou mediálně
vlivných, kteří jím bijí po hlavě a pověsti každého, kdo si troufne nahlas říci
názory nekonformní. Karel Kryl je i po 25 letech stále pomyslným lakmusovým
papírkem, který bolestně ukazuje na stav naší demokracie. Demokracie, která
selhává, když stále existují písničky, které rádia veřejně nezahrají. Cenzura
státní se proměnila v daleko horší tichou autocenzuru, kdy si sami ořezáváme
vlastní práva a svobody v zájmu svého pohodlí.
A svoboda? O svobodě se už dnes nepolemizuje. Svoboda se
jen a pouze slaví. Nesouhlasíš, kritizuješ, používáš zdravý rozum? Mluvíš a
myslíš, nedejbože konáš? Odmítáš dělat kompromisy? Tady máš nášivku na hrudník
– extrémista, pivní brblal, negativista, líný parchant. Svoboda je o cti,
mravnosti, solidaritě, respektu, naslouchání a hlavně o menšinovém,
nekonformním, hlasu.
A ani plný parlament parchantů, kteří se před 30 lety
klaněli srpu a kladivu, to nezmění. Nezmění, dokud tu bude alespoň jeden
vlastenec, který bude ochotný se před bitvou svobodu postavit a říci, že
kompromisů už bylo dost. Výročí „Sametu“ není tím čím by mělo být. Měli bychom
si připomínat tolik očekávanou změnu poměrů. Měli bychom si připomínat
bojovnost národa. Měli bychom také připomínat politikům, že volných míst v
kalendáři je ještě spousta.
Z oslav, které měly být důstojné a motivující, zbyla jen
karikatura a zmuchlaný symbol. Studenti jsou marketingovým nástrojem senilních
punkerů s motýlkem – nikoliv hybnou, „revoluční“ silou, která má co říci sama o
sobě. Václav Havel to nakonec se svou náturou dotáhl až na letiště. Karlem
Krylem se zaštiťují ti, proti kterým by dnes zpíval, zatímco současní popoví
„umělci“ přezpívávají jeho písničky, které jsou stále povolené. Na Národní
třídě se mává rudou kartou. Lidé jsou schopni mobilizovat po tisících, protože
je prezident hulvát a dovolil si říci několik sprostých slov. Když jde o témata
daleko důležitější, málokdy někdo dorazí. Ti, kteří hovoří o masakru na Národní
třídě, utelevize tleskají rozprášeným demonstrantům (našim
spoluobčanům!) v Českých Budějovicích nebo Ostravě.
Máme otevřené hranice, nejsou pasové kontroly a Luis
Vuitton otevírá v Pařížské ulici nový obchod. Opravdu jsme cinkali klíči za
tohle? Je tohle opravdu vše, co nám má stačit? Pomalu a jistě měníme pohodlí za
své svobody. Svoboda je nechat druhé mluvit, i když je to z cesty. Svoboda je
říct, co mám na srdci, bez obav z represe. Svoboda je totiž jen jedna. A to
úplná. Žádná svoboda napůl neexistuje a není přípustná.
Žádné komentáře:
Okomentovat