Přesně před pětadvaceti lety nám soudruzi z ČVUT vyhlásili
"preventivní" volna, určená k opuštění Prahy. Takže v pátek 17.
listopadu jsem sice neseděl na Národní, ale ve stáré, kamny vytápěné munické
hospodě a z kazeťáku poslouchal The Cure. V té době byl naším
"taxikářem" nedávno zesnulý kamarád Luďa Wohlschläger, příslušník VB,
nekomunista a naprosto spolehlivá spojka, přesouvající naše unavená těla ze
zábav domů. A právě onoho 17. listopadu nás během cesty na Hlubokou "připojil"
na on-line vysílačku bezpečnostních složek, kde jsme poprvé zaslechli rodící se
svobodu. Slovo mnou používané spíše v uvozovkách, protože řada nejen stejně
starých občanů jako jsem byl tehdy já, si ji totiž vykládá velice zkresleně. Bohužel,
patří mezi ně i vysokoškolští studenti, považující např. našeho místostarostu
Dlouhého za láskyplného pána, který stojí mj. i za nízkou nezaměstnaností na
Hluboké. Otázkou pak je, proč takový dobrodinec "vyhrožuje" vyhazovy
z práce sobě nepohodlným občanům. Asi že je ta svoboda a demokracie.
Níže uvedená esej Konec strachu (Erik Tabery, RESPEKT
46/2014) hovoří za vše, co bych k tomuto výročí podotkl.
Žádné komentáře:
Okomentovat