Černá hora – velkolepé divadlo v režii Přírody (Šumavské noviny, 21.11.2015)

Stejně tak, jak některé naše politické postavičky profitují u voličů skrz uprchlickou vlnu „prorostlou“ teroristy Islámského státu (kterou samozřejmě se zdravým rozumem nepodceňuji ani nepodporuji), působí tihle všeználci také v oblasti ochrany přírody. To, že své chybějící odborné vzdělání záměrně nahrazují zkreslujícími informacemi, polopravdami a především zájmy vlastními a svých kamarádů, může pak nejen jejich „nejbližší okolí“ vyhodnotit tyto aktivity téměř jako sebeobětování naší společnosti. Opak je však pravdou. K tématu Šumavy může napomoci třeba níže uvedený článek magazínu Šumavské noviny, který si určitě nenechte ujít.

(přímý odkaz na článek najdete ZDE)

***********

Před 25 lety byl nařízením Vlády ČR vyhlášen Národní park Šumava, jako rozsáhlá přírodní rezervace, jejímž základním posláním je nejpřísnější ochrana unikátní přírody a ekosystémů evropského významu. Po čtvrtstoletí existence této instituce se celospolečensky ocitáme v situaci, jako kdyby se o založení parku teprve začínalo jednat. Na tomto zvláštním a neradostném stavu se v podstatné míře podílí lidé, kteří se s existencí šumavského parku nemohou smířit a nikdy nesmířili. To proto, že názor a záměr, jak se Šumavou naložit, měli a mají podstatně odlišný, než je ochrana jedinečného přírodního bohatství. Abych jejich vizi šumavského parku čtenářům přiblížil na konkrétním příkladu, stačí se podívat na krkonošské destinace Špindlerův Mlýn anebo Pec pod Sněžkou.

Proč jsem si vybral Černou horu?

Milovníci nekonečných, hospodářských smrkových plantáží a ti, kdo požadují, co největší komerční využití Šumavy dělají vše proto a hledají všechny možné i nemožné důvody, aby nezbytnost, snahu a povinnost chránit šumavskou přírodu na každém kroku zpochybňovali, bagatelizovali a napadali, a to i za cenu pseudoargumentů, lží, výmyslů či pohrdání.
Černá hora se svým okolím se pro ně v mnohém stává vlajkovou lodí.  Ne proto, že by fakticky splňovala jejich utkvělé a veřejnosti bezostyšně vnucované představy „umírající Šumavy“. To je holý nesmysl. Černá hora je totiž všeobecně známá.
Díky přítomnosti prameniště Vltavy patří po desetiletí mezi nejnavštěvovanější šumavské lokality a v současnosti probíhá právě v okolí cíle mnoha návštěv – symbolické studánce pramene Vltavy, proces přirozeného rozpadu stromového patra vlivem působení lýkožrouta smrkového (kůrovce). Pro mnoho státních i komunálních politiků, pozemkových magnátů a pro všechny ostatní, kterým je ochrana přírody trnem v oku, je proto tato oblast ideálním místem pro šíření nesmyslných demagogií o údajně zhoubných výsledcích ochrany přírody na Šumavě.

Prameniště matky našich řek

Rozložitou plochou kupu, rozkládající se 5 kilometrů jihozápadně od Kvildy, jsem během doby, po kterou se v těchto končinách můžeme pohybovat bez obav, že budeme zastřeleni jako zajíci, navštívil mnohokrát. Vrcholová plošina dosahuje nadmořské výšky 1315 metrů a řadí tak Černou horu do elitní skupiny jednadvaceti šumavských třináctistovek.
Mezi východním svahem Černé hory a západními svahy hor Stráž a Holý vrch se rozprostírá rozsáhlé prameniště naší nejdelší řeky – Vltavy, tvořené z podstatné části horským rašeliništěm, které Vltava odvodňuje a pak z několika, pro vydatnost rodící se řeky, ne až tolik významných pramínků na svahu Černé hory. Důležitým zdrojem vod mladé Vltavy je také vrchoviště Černohorské močály, ležící v sedle mezi Černou horou a svahy Čertova vrchu. Oblast prameniště byla v roce 1989 (1. 7.) vyhlášena přírodní památkou „Prameny Vltavy“ a její část je zároveň začleněna do I. zóny Národního parku Šumava.
Účelem mého krátkého vyprávění o zážitcích, spojených s mnohaletými návštěvami Černé hory a okolí, není nudit čtenáře nějakými statistickými údaji o tom, kolik se tu vysázelo těch a těch dřevin, kolik se jich skutečně ujalo a jaký počet se tu objevil díky samoobnovitelné činnosti přírody. Dnes je Černá hora (naštěstí) velkým přírodním divadlem, plně v režii Přírody. A tak to má být, máme-li o tomto území hovořit jako o národním parku. Na Sahaře také nikdo neurčuje, kolik písečných dun na kilometr čtvereční má vítr navát, stejně jako v deštném pralese žádný hajný nepobíhá s tabulkami, nařizujícími kolika procenty tam má být zastoupena ta či ona liána, ten či onen druh stromu, tarantule, papouška či opice.

Dojem zdaleka neznamená skutečný stav

Zadíváte-li se z povzdálí na Černou horu dnes, pak jistě nejeden pozorovatel označí pohled na prořídlý les, tvořený souškami kůrovcem napadených smrků, za strašný a se stejně stísněnými pocity vstupují návštěvníci do lokality na jejím východním svahu, kam již přes devadesát let směřují proudy lidí spatřit místo, kde pramení naše nejdelší a v pravdě národní řeka. Respektive, touží spatřit studánku, jejíž význam je pro skutečný zrod a první krůčky řeky pouze symbolický.
Okolí nejblíže symbolickému prameni Vltavy může v současnosti opravdu vyvolávat v návštěvnících smíšené pocity, stejně jako zmíněný pohled na masív Černé hory zpovzdálí. Jistě, vidět cokoliv umírající není pro mnohé z nás příjemný. To je i případ části východního svahu Černé hory. Snímky z těchto partií často slouží některým lidem, jímž Národní park Šumava překáží v uspokojování jejich osobních ambicí a zájmů, jako bič na samotnou ochranářskou instituci, stejně tak na samu podstatu nutnosti a povinnosti ochrany unikátní šumavské přírody. Jako nástroj ke lživé mediální masáži celého národa, jehož podstatná část nemá možnost se přesvědčit o naprostém opaku těchto výmyslů.

Šumava umírající? Naprostý opak je pravdou!

Pramenná oblast Vltavy, to není jen momentální stav na východním svahu Černé hory, ale hora celá, včetně nejbližšího okolí. Popišme si tedy ve stručnosti, co se tu za posledních, přibližně dvacet let, odehrálo. V polovině 90. let minulého století postupuje i sem rozsáhlá invaze kůrovce, který se po vyhlášení bezzásahového managementu přesouvá z NP Bavorský les přes Luzenské údolí na českou část Šumavy. Tehdejší ředitel Správy NPŠ, Ivan Žlábek, nařizuje na jižních svazích Černé hory a Stráže kůrovcem napadené stromy vykácet, čím v lokalitě vznikají holiny, které později (v roce 2007) otevírají cestu orkánu Kyrill, jenž způsobuje rozsáhlé polomy s následnou gradací kůrovce, právě na východních svazích v oblasti Pramenů Vltavy. Ještě před tím se tu ale odehrává experiment loupání broukem napadených stromů tzv. „na stojáka“ a protestní akce ekologických hnutí proti dalšímu kácení, známá přivazováním se ke kmenům stromů řetězy.

Mezi tím se holiny uměle zalesňují a, zprvu nenápadně, zahajuje Příroda samoobnovitelný proces, dosahující v současnosti velkolepých rozměrů. Kdo pamatuje jižní svahy Černé hory z první poloviny nového tisíciletí jako rozsáhlou a neutěšenou holinu, dnes nevěří vlastním očím. Tvrzení zastánců lesního hospodaření a šiřitelů výmyslů o neschopnosti samoobnovitelných přírodních procesů, že zarůstání Černé hory probíhá díky umělému zalesnění, je potřeba brát s velkou rezervou, a to ze dvou důvodů:

1. Umělá výsadba je v tomto vegetačním pásmu lesa velice neefektivní, dlouhodobá a veskrze málo úspěšná. Přesvědčit se o tom na vlastní oči je možné na vykácených holinách třeba Modravské nebo Studené hory.
2. Hustota přirozeného zmlazení na Černé hoře je tak velká a obnova natolik rozsáhlá, že dnes je prakticky nemožné zjistit podíl umělé výsadby. Na první pohled je i laikovi zřejmé, že není zásadní.

3.      Z pohledu druhového složení dřevin je velice zajímavé, v jak velkém počtu se v této lokalitě vyskytuje jeřáb a často také bříza. Na vrcholové plošině jsem narazil dokonce i na modřín. Dominantní postavení má, samozřejmě, smrk a v oplocenkách je tu a tam vidět jedli, z převážné části uměle vysázenou. Přirozená obnova nikdy nebude přinášet uspokojení lesním hospodářům, protože nezajišťuje rozložení dřevin způsobem na každém metru smrk, jak to známe z hospodářských lesů. Ale my nejsme v hospodářském lese, nýbrž v národním parku, kde je samozřejmé a přirozené, že některé části ploch zůstanou nezalesněny, jinde se vyvíjí velice hustý smrkový porost, tu a tam s plochami smíšených či listnatých pasáží. Spolu s místně rozsáhlými porosty vysokého borůvčí tak Černá hora zároveň vytváří jedinečný biotop pro život tetřeva hlušce.

4.      Na fotografiích chci ukázat skutečný, aktuální stav území kolem Černé hory. Věřím, že čtenáři z těchto ukázek poznají, že Černá hora a Prameny Vltavy nepředstavují umírající Šumavu, ale rodící se kus šumavské divočiny, jako symbolu oprávněnosti nazývat toto území národním parkem.

ZDROJ: Šumavské noviny, autor Radek David · 21.11. 2015