Ministerstvo kultury ČR pod vizionářským vedením
ministra, básníka, rappera a s Martinem Kubou jediného skutečného pamětníka
roku 1989 Oty Klempíře tímto rázně a nekompromisně odmítá pokusy o dotační
parazitismus na našich posvátných moderních dějinách. Po hluboké vnitřní
analýze ministerstvo dospělo k jedinému logickému závěru, že drze slavit
třicáté sedmé výročí svobody je matematický hřích a projev absolutního
estetického nevkusu. Jak všichni víme, svoboda se smí připomínat výhradně v
letech, která končí nulou, protože všechno mezi tím je jen podezřelá šedá zóna,
kdy mají poslušní občané sedět doma, tiše vzpomínat a neotravovat státní
pokladnu svými absurdními požadavky. Tuto naši hlubokou pravdu ostatně plně
podporuje i prověřená státotvorná myšlenka, kterou do veřejného prostoru VNESL ódeesácký senátor podporovaný Svobodnými Tomáš Jirsa z hlubocké rezervace, když už před deseti lety
svým obdivovatelům vizionářsky doporučoval, aby sedmnáctého listopadu raději
zalezli na chalupy a dva dny vůbec nezapínali televizi, a to především tu
prohnilou Českou televizi.
Pan ministr Oto Klempíř jasně deklaroval, že sedmnáctého
listopadu na Národní třídu osobně dorazí, přinese si vlastní svíčku, zapálí ji
vlastním zapalovačem a nepotřebuje na to žádný dotační program. Že ho z jeho
bývalé domovské formace J.A.R. nedávno bez milosti vyrazili, protože kluci z
kapely prostě „nedali“ jeho hrdou estébáckou minulost agenta Oldy a následnou
ambiciózní podzimní kandidaturu za stranu Motoristé sobě, je pouze ubohým
projevem politické korektnosti a havlistického kádrování. Pan ministr je nad
věcí, na zhrzené muzikanty zvysoka kašle a všem dotačním žadatelům vzkazuje ze
svého vlastního nového politicko-kreativního manifestu: „Málokdo z vás má styl,
málokdo z vás je sekáč, ty seš jenom takovej malej dotační klepáč.“ Skutečná
kultura totiž podle pana ministra nevzniká v liberálních kavárnách ani v
kapelách s přísným morálním kompasem, nýbrž v pořádně agresivním politickém
marketingu, což nejlépe vyjádřil slovy: „Já jsem ten, kterej tu udává směr,
moje flow je tvrdá a tvůj dotační byznys je fér asi jako skořápky na
Václaváku.“
Po vzoru naší drahé Martinky z Bratislavy zavádíme i my
tvrdou filozofii, že kultura má být buď národní a tradiční, nebo žádná. A co je
tradičního na tom, že se lidé sedmnáctého listopadu nekontrolovaně radují v
ulicích, když skutečná oslava má mít formu slavnostní schůze, recitace
angažované poezie a následného organizovaného rozchodu domů před desátou
večerní. Jakékoli jiné projevy jsou považovány za progresivistický nešvar,
který nebudeme tolerovat, natož financovat, protože pan ministr se nenechá opít
rohlíkem a všem aktivistům vzkazuje: „Vidím ti do karet, ty malej šmejde, tvoje
levná kultura mi do hlavy nejde, zkoušíš to na mě přes city a Havla, ale moje
ruka nad rozpočtem je pevná, pravicová a ztuhlá jak šavle.“
Pořadatelé si hystericky stěžují, že jsme jim rozhodnutí
poslali až devatenáctého října, tedy necelý měsíc před akcí, ale ministerstvo
podotýká, že buďme rádi, že jsme jim vůbec odpověděli. Pokud uvědomělí občané
Národní třídu přesto zaplní, pan ministr Klempíř se raději skryje v bezpečné
vzdálenosti v zadních řadách a bude alles tiše a ostražitě sledovat z absolutní
anonymity davu, přičemž jeho závěrečné poselství k národu mluví za vše: „Svoboda
není zadarmo, ale za státní prachy už vůbec ne, tak sklopte hlavy, nastartujte
motory, zhasněte lampy a radši poslouchejte pořádný výfuky, vy lamy.“
![]() |
| Oldův přítel estébácký Ondřej Hejma, někdejší velký podporovatel ODS a klausovec. |



Žádné komentáře:
Okomentovat