Politický systém v Hluboké nad Vltavou vykazuje
dlouhodobě specifické rysy, které v českém komunálním prostředí nemají příliš
obdoby. Tandem Tomáš Jirsa a Pavel Dlouhý řídí město nepřetržitě od roku 1994 a
Občanská demokratická strana si zde udržuje absolutní hegemonii již dvaatřicet
let. Propojení politického vlivu, ekonomických zájmů a loajality zastupitelů
vytváří mechanismus, který je pro opozici i vnitřní kritiky extrémně obtížné
narušit. Tato situace bude ve městě fungovat tak dlouho, dokud bude Hlubokou
řídit zmíněná dvojice, která dokáže protlačit takřka jakýkoliv návrh svých
známých a kamarádů.
V praxi funguje tato hlasovací mašinerie na principu
vnitřní loajality a materiálních výhod. Zastupitelé, kteří mimo záznam
vyjadřují nesouhlas nebo vedení kritizují, v rozhodujících momentech odmítají
vystoupit z řady. Jsou totiž vázáni systémem osobních vazeb, stranické
disciplíny nebo přímých benefitů. V malém městě, kde samospráva rozhoduje o
veřejných zakázkách, pronájmech, dotacích a pořádání lukrativních kulturních či
sportovních akcí, znamená otevřená revolta okamžitou politickou i podnikatelskou
izolaci. Naopak loajalita zajišťuje vybraným zastupitelům a jejich spřízněným
firmám snadnější přístup k městskému majetku a rozvojovým projektům. Typickým
příkladem této praxe jsou dlouhodobé pronájmy exkluzivních městských areálů za
symbolické částky. Příkladem je Sportovně-relaxační areál Hluboká, který má v
pronájmu radní David Šťastný (Společně pro Hlubokou, ex-ČSSD) s loni
prodlouženou smlouvou na 20 let za roční nájemné 10 tisíc Kč. Podobným symbolem
systému je Tenisové centrum Milana Vopičky, které má uzavřenou smlouvu na 99
let za symbolickou „korunu“.
Tento bývalý úspěšný ligový tenista a hokejista tehdy
využil porevolučního ekonomického restartu, restitučních procesů a ambice
samotného města, přeměnit zanedbané záplavové území pod zámkem v moderní
sportovně-relaxační zónu. V říjnu roku 1994 založil Milan Vopička st.
společnost Tennis Center Hluboká a prostřednictvím své inženýrské firmy
Sport-Technik Bohemia odstartoval masivní investice v lokalitě Podskalí.
Výsledkem této úzké kooperace s radnicí bylo v červenci 1996 otevření luxusního
hotelového a tenisového areálu, který se stal vyhledávaným útočištěm pro
prominentní politické i byznysové osobnosti, včetně jeho kamaráda a praotce
oligarchizace v Česku Václava Klause.
Na otcův pionýrský odkaz a vybudované zázemí v Podskalí
plynule navázal jeho syn Milan Vopička ml. Ten přinesl do rodinných aktivit na
Hluboké novou dynamiku, kterou opřel o své úspěšné podnikání s luxusními vozy.
Vopička mladší začal původní tenisový komplex více propojovat s okolní
infrastrukturou, zejména se sousedním osmnáctijamkovým golfovým hřištěm
(Zámecký Golf Resort Hluboká) a tamním sportovním přístavem na řece Vltavě.
Jeho aktivity vyvrcholily loni v listopadu založením nové developerské a investiční
společnosti Advantage Marina Golf Resort, jejímž prostřednictvím rodina
definitivně transformovala původně čistě tenisový areál v komplexní prémiový
resort pro náročnou klientelu, kde se sportovní vyžití a jachting propojují s
exkluzivními službami cestovního ruchu.
Kritici tento stav otevřeně označují za klientský kapitalismus, kdy město sice vizuálně prosperuje díky investicím do
infrastruktury, ale děje se tak za cenu monopolizace moci a selektivního
zvýhodňování vybrané elity. Voliči navíc opakovaně volí stabilitu, kterou jim
vedení prezentuje jako jedinou možnou, což minimalizuje tlak veřejnosti na
změnu, přestože zákulisní transfery majetku vyvolávají vážné pochybnosti.
Změna takto hluboce zakořeněného systému je běh na
dlouhou trať, ale politologické i praktické zkušenosti z jiných měst ukazují,
že cesty ven existují a opírají se o konkrétní občanská práva a legální
postupy. Prvním krokem je zlomení anonymity, protože dokud kritika loajálních
zastupitelů (aktuální stav 17:4 ve prospěch „zavedených pořádků“) probíhá pouze
mimo záznam, vládnoucí tandem nemá důvod nic měnit. Změna nastane teprve tehdy,
až někteří z nich najdou odvahu vystoupit veřejně a pojmenují konkrétní případy
klientelismu, i za cenu ztráty vlastních výhod. Klíčové je také formování
nezávislé občanské opozice (aktuálně silně dehonestované ze strany „nějakého JD“,
jako je uskupení Politika je služba), jelikož úspěšné svržení dlouholetých
mocenských struktur v jiných obcích obvykle nezačalo u tradičních politických
stran, ale u lokálních spolků. Spojení aktivních občanů, sportovců a
podnikatelů, kteří nejsou finančně závislí na městských zakázkách a levných
nájmech, může vytvořit silnou alternativní kandidátku. Na Hluboké je to však
prakticky nemožné, protože v „zavedeném systému“ víceméně jedou všichni, kteří
jsou „u koryt“. Nezbytná je rovněž důsledná kontrola ze strany veřejnosti,
čehož lze docílit aktivním využíváním zákona o svobodném přístupu k informacím.
Tato takzvaná stošestka umožňuje občanům vyžádat si kompletní texty nájemních
smluv k areálům, interní e-maily úředníků k zakázkám či přesné rozpisy odměn a
dotací pro spřízněné spolky. Úřad musí odpovědět do patnácti dnů a v případě
odmítnutí se lze bránit odvoláním ke krajskému úřadu. Stávající systém totiž
profituje z toho, že veřejnost vidí pouze opravená sportoviště, nikoliv to, jak
nevýhodné jsou nájemní podmínky pro městskou kasu. Samotný zákon o obcích navíc
dává občanům s trvalým pobytem právo nahlížet do podkladů rady, ústně se
vyjadřovat přímo na zasedání zastupitelstva a veřejně konfrontovat radní s
pochybnými smlouvami. To se díky čtyřčlenné opozici a zájmu části veřejnosti po
30 letech trochu pohnulo k lepšímu a navodilo pocit naděje na změnu.
Další úroveň kontroly představuje podávání oficiálních
podnětů kontrolnímu a finančnímu výboru zastupitelstva. Tyto výbory mají ze
zákona povinnost prověřovat nakládání s majetkem města, byť je to v zavedeném
systému často vnímáno jako zbytečné. Pokud existují indicie o nevýhodných
pronájmech pod tržní cenou nebo porušování zákona o zadávání veřejných zakázek,
mohou občané poslat podnět k přezkoumání hospodaření přímo na odbor kontroly
krajského úřadu, který má pravomoc spustit mimořádný audit. Nejzazším nástrojem
přímé demokracie je pak vyhlášení místního referenda. To sice v minulosti vedlo
k zastrašování iniciátorů petice, ale princip zůstává stejný: pokud se na
Hluboké nasbírají podpisy dvaceti procent oprávněných voličů, mohou občané sami
rozhodnout o majetkových otázkách, prodeji či pronájmu klíčových pozemků, a
zcela tak obejít neochotné a samolibé vedení města. V neposlední řadě hraje
roli generační obměna a přirozená „únava materiálu“. Každý politický systém
dříve či později narazí na své limity a podstatné je mít v daný moment
připravenou reálnou, akceschopnou alternativu, která město nepovede do chaosu,
ale nabídne moderní a otevřenou správu založenou na respektu k občanům.
 |
| UKRADENÁ HLUBOKÁ? - Když dnes vidím svou rodnou Hlubokou, marně pod nablýskanou fasádou turistického pozlátka hledám město svého dětství. Za posledních padesát let prošlo toto místo hlubokou proměnou. Proměnou, která v mnohém připomíná divokou zlatou horečku na klondajku – dravou, bezohlednou, vyděračskou a zaslepenou vidinou rychlého úspěchu. Spolu s vnějším leskem však ruku v ruce přišel hluboký morální úpadek. Město pohltil všudypřítomný konzum a buranská touha po bohatství, ideálu krásy, dokonalosti a osobním prospěchu. Z pohledu občanské soudržnosti se z Hluboké stalo jedno z nejsměšnějších míst minimálně v celých jižních Čechách. Je mi z této hlubocké malosti opravdu moc smutno. O to víc, že současný komunální establishment přežívá především díky loajalitě řady zdejších, připosraně mlčících občanů. Když tyto lidi potkávám, okamžitě se mi vybavují vzpomínky na školní léta, kdy byl svět ještě zdánlivě černobílý a jediným jasným nepřítelem společnosti byl tehdejší totalitní režim, ze kterého někteří „podnikatelé“ těží v hlubockém podzámčí dodnes. Jen v jiném kabátu. Ocitám se v podivném nostalgickém paradoxu. Vidím svého oblíbeného pionýrského vedoucího Jirku Karvánka, dnes kandidujícího za ZSV, a soudružku učitelku Žípkovou, holčičku z Pyšné princezny, která doplňuje kandidátku „šťastného podniku“ Společně pro Hlubokou. Vzpomínám na metalistu Chocholeho, ze kterého je dnes školník pod vlajkou ZSV, na štamgasta z Lok-Hamu Prunera, reprezentujícího ODS, a v neposlední řadě na Aleše Rause za Hlubokou pro rodinu – na kluka, kterého jsem kdysi učil sáňkovat. Všichni tito lidé a mnozí další, které znám z dob, kdy jsme k sobě měli blíž, se dnes pouhou svou účastí na kandidátních listinách podílejí na udržování neudržitelné, dvaatřicet let trvající vlády jedné strany „hlubockých náplav“. Svými jmény a tvářemi stále dokola podporují a betonují „Tvrdé jádro hlubockého establishmentu“. Minulost se prolnula se současností v hořkém tónu a zanechala po sobě jen stín komunity, kterou kdysi spojovalo něco mnohem čistšího než jen politický kalkul a honba za mamonem. |
 |
| Hrdina kapitalistické práce - nejlepší pracovník Kmotrostadtu za posledních 30 let |
 |
| Je to marný, je to marný, je to marný. A nebo spíš - je to směšný, je to smutný, je to zkrátka jirsovec. |
 |
Už v roce 2014 se „tajný agent“ Berit projevil jako
loajální Jirsův poskok, přestože tenkrát místo na kandidátce nedostal – to si
totiž musí každý nejdříve zasloužit. Sjednal si se mnou schůzku, aniž bych
tehdy tušil, že je to „kovaný člen ODS“. Po dobrém mi doporučil, abych nepsal o
kauzách spojených s vedením hlubocké radnice, respektive o Dlouhém, Jirsovi a
Šťastné. |
Žádné komentáře:
Okomentovat