Kdo miluje soudruha prezidenta, není dezolát (Chováme v kleci bolševika)

 

Současná česká společnost propadla hluboké morální letargii a její alibistické mlčení dalo vzniknout hnusnému dějinnému paradoxu, v němž se role nejvyšších morálních arbitrů chopili lidé s komunistickou minulostí. Je nehoráznou historickou ironií, když o podstatě svobody, loajalitě ke státu a správných postojích dnes nejhlučněji moralizují ti, kteří v dobách normalizace aktivně sloužili totalitnímu režimu pod přímým dohledem sovětského impéria. Tento morální rozklad prorostl do nejvyšších pater české politiky, kde se bývalí kariérní komunisté, rozvědčíci či agenti tajných služeb transformovali v nedotknutelné strážce demokracie. Největší tragédií a vinou dnešní mlčící většiny však není samotná schopnost těchto jedinců převléknout ideologický kabát, ale zbabělá ochota společnosti toto divadlo bezvýhradně akceptovat a tleskat mu. Naše vlastní lhostejnost tak otevřela stavidla situaci, kdy lidé spojení s někdejším potlačováním lidských práv bezostyšně kádrují národ a určují, kdo smí vystupovat jako plnohodnotný občan a kdo má být z veřejné debaty vymazán.

Tento trend selektivní likvidace názorových oponentů nabývá na síle s agresivní rétorikou, kterou do vystrašené a pasivní společnosti vnášejí hradní poskoci a „novodobí cenzoři“. Výrazným plivancem do tváře svobodné diskuse se stala vystoupení dnes už bývalého vládního koordinátora strategické komunikace Otakara Foltýna, který se bez sebemenšího odporu veřejnosti uchýlil k fašizujícím nálepkám a označil kriticky smýšlející občany za svině a dezoláty. Skutečnost, že tento dnes opět hradní aparátčík používá takto vulgární a dehumanizující slovník k zastrašování společnosti, ukazuje na brutální posun k nové formě totality. Společenský dialog byl nahrazen autoritářským monologem mocných, zatímco většinová společnost zbaběle mlčí, ohýbá hřbet a nečinně přihlíží tomu, jak je jakýkoliv nesouhlas či legitimní kritika Petra Pavla a jeho chudinky Evičky (min. bojovnice proti ruským hokejistům v roce 1968) okamžitě cejchována jako vlastizrada a projev nepřátelství vůči státu.

Celý tento morální hnilobný proces vytváří absurdní kruh, v němž se kritici hradního marketingu dostávají pod palbu morálního odsouzení ze strany aparátu, jehož nejvyšší představitelé sami dlouhá léta budovali svou kariéru na věrnosti totalitní ideologii. Skutečná minulost prezidenta, který v prezidentské kampani bezostyšně lhal o svém působení v komunistické vojenské rozvědce a za své útoky vůči historikovi z Ústavu pro studium totalitních režimů Petru Blažkovi se nikdy neomluvil, je dnes jeho okolím překrývána agresivní propagandou o obraně hodnot. Místo sebereflexe víceméně stále pokračuje v permanentní a nechutné předvolební kampani, v níž se drze pasuje do role dokonalého a spravedlivého člověka a sám sebe s bezmeznou arogancí přirovnává k historickým autoritám jako T. G. Masaryk či Václav Havel.

Oficiální hradní propaganda se pod vedením cynického PR týmu cíleně zaměřuje na vytváření umělého obrazu nesmírné obliby u českého lidu, kterému k uspokojení stačí levné divadlo. Strejda prezident se neustále stylizuje do role akčního hrdiny zachraňujícího nezávislá média, paraglajdistu, aktivně sportuje, podporuje předlistopadový underground, chodí za uměním, vymetá rockové koncerty i hudební festivaly a systematicky vytváří dojem, že jej nekriticky milují již děti od mateřských a základních škol. V době nejtvrdší normalizace se přesně takto falešně budoval kult osobnosti, na který tehdy dohlíželi soudruzi bolševici z Kremlu, a dnešní stádní společnost na tuto primitivní hru ochotně naskakuje znovu. Dochází tak k naprosto zvrácené situaci, kdy tomuto převlečenému bolševikovi, který sice strávil nějaký čas v NATO a coby voják z povolání se podílel na záchraně francouzských vojáků, nadšeně tleskají takzvaní čeští demokraté. Jeho marketingový tým tyto dva skutky neúnavně vyzdvihuje jako morální štít před jeho prohnilou minulostí, zatímco mlčící většina jen tupě přikyvuje a kdokoli se odváží jít proti tomuto proudu a na historická fakta poukázat, je okamžitě dehonestován, urážen a za hrobového ticha "demokratické" společnosti likvidován na okraji veřejného života.

                                                                                

Dnes zemřel výtvarník, hudebník, performer a bývalý ředitel Národní galerie (NG) Milan Knížák, který za normalizace čelil opakovaným represím. V letech 1974–1975 byl zadržen a od října 1974 do února 1975 držen ve vazbě kvůli vykonstruovanému obvinění z poškozování československých zájmů v zahraničí. Jeho text Atentát na kulturu využila komunistická propaganda v roce 1976 při kampani namířené proti undergroundu a okruhu kolem skupiny The Plastic People of the Universe. Tento režim až do pádu totality naprosto dobrovolně a z kariérních důvodů podporoval se zbraní v ruce soudruh Petr Pavel (krycí jméno Pávek). Více o MK třeba na stránkách Paměti národa.

                                                                                   

Podobně Knížák reagoval i na dalšího bolševického kariéristu Andreje Babiše. Škoda že stejným metrem neměří také veřejnoprávní média a všechna další “objektivní” média jako Respekt či Deník N, napojená jen na jiné oligarchy - ´Ještě jako soudruh Pávek část svého života poslušně vyznával heslo ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘ a teď křičí, že Rusko je největším nepřítelem celé západní civilizace. Je to typický voják: poslouchá rozkazy a dál rozkazuje. Petr Pavel je největším nepřítelem českého státu po druhé světové válce. Měli jsme prezidenty alkoholiky, slabochy a přisluhovače, ale nikdo z nich tak zarputile neproklamoval zrušení naší suverenity.“

                                                  

Hlubocký myslitel na českokrumlovské vernisáži Milana Knížáka někdy na konci devadesátek, tipuji.

                                                                                    

                                                                                 

Brzy se dost možná dozvíme, že prvním mužem na Měsíci byl soudruh Pávek, protože tam jistil přistání americké kosmické lodi Apollo 11, resp. že zachránil životy Armstronga, Aldrina a Collinse.

                                                     

Tohle už není největší komik v Čechách, ale největší bavič v celé Evropě