Aktuální vydání MODRÉHO PRÁVA přináší kromě dalších proradničních článků, kde dominují opět krásná těla našich strážníků a místostarostovo osobní vyznání čerstvé zastupitelce a "krampus-poškolačce" Chromé, také "tradiční" advent-rozhovor s Ing. Pavlem Dlouhým, jehož dvoustranu vylepšila fotografie z vernisáře výstavy v jízdárně AJG Daleké / Blízké Ilja Repin - Ruské umění, kam zavítal také velvyslanec Ruské federace v ČR Sergej Kiselov. O jak důležitou personu se jedná, se dozvíte v níže uvedeném přepisu, či v originálu přímo ZDE.
***********
Ruský velvyslanec v Česku:
Válka nebude, úvahy na toto téma jsou nemorální. Zemana si vážíme
23. 12. 2014
8:44
ROZHOVOR
Úvahy o válce mezi Ruskem a Západem jsou nemorální, říká v rozhovoru pro
ParlamentníListy.cz velvyslanec Ruské federace v České republice Sergej
Borisovič Kiselev. V rozhovoru též vyjádřil přesvědčení, že Rusko překoná své
současné problémy, hovořil o dopadech ukrajinské krize a zodpověděl i otázky
týkající se úrovně politických či mediálních svobod v Rusku či kritiky míry
korupce ve své zemi. Nevyhnul se ani tématu prohlášení syna sovětské disidentky
Natalie Gorbaněvské, na které později navázal prezident Miloš Zeman svým
kontroverzním stanoviskem k Pussy Riot.
Vaše
Excelence, podle informací posledního průzkumu si 65 % obyvatelstva České
republiky myslí, že Rusko v budoucnosti může představovat hrozbu pro
bezpečnost naší země. Je to asi dvakrát více, než ukazoval průzkum
v minulém roce. Jak si vysvětlujete růst tohoto ukazatele? Jak se Vy jako
diplomat díváte na růst nedůvěry ve vztahu k Rusku nejenom v Česku,
ale také v západní Evropě?
Je zajímavé,
že podle stejného průzkumu, na který odkazujete, je více než polovina
respondentů přesvědčena o tom, že Rusko neohrožuje demokracii v České
republice, a především, že více než 72 % se vyslovuje proti sankcím proti
Rusku. Nedávno se v časopisu Týden a ještě v dalším průzkumu
mluvilo o tom, že jen 27–28 % Čechů vidí naši zemi jako hrozbu. To zaprvé.
Zadruhé. Je
pochopitelné, že probíhá protiruská propagandistická kampaň, v médiích
nejsou objektivní informace o situaci v Rusku, tím spíš ve vztahu
k ukrajinské krizi. Takové informační pozadí samozřejmě ovlivňuje veřejné
mínění.
Na druhou
stranu, pokud si „procestujete“ Internet, uvidíte, co se tam objevuje
v článcích, a ještě důležitěji na diskusních fórech. Tam je právě mnohem
pozitivnější hodnocení Ruské federace, objektivnější vztah k tomu, co se
děje na Ukrajině, objektivnější hodnocení jednání kyjevských úřadů, role nejen
Ruska, ale i dalších hráčů – EU a USA v této situaci. To vypovídá o tom,
že české veřejné mínění je „v pohybu“, mnozí občané se chtějí zorientovat
v nynější složité mezinárodní situaci a najít pravdu.
Doplním
ještě osobní dojem z kontaktů a komunikace s nejrůznějšími českými
představiteli, politiky, poslanci, byznysmeny, představiteli umění a kultury,
obyčejnými občany. Nikdo z nich velvyslance Ruské federace nepovažuje za
hrozbu. Kromě toho většinou chápou, že dobré vztahy a vzájemně výhodná spolupráce
mezi Ruskem a Českem jsou zapotřebí. Opíráme se o objektivní vzájemné zájmy
našich zemí a národů. Česko bylo, a jsem si jist, že zůstane, tradičním a
spolehlivým partnerem Ruska, vždyť spolupráce mezi oběma zeměmi sahá svými
kořeny až do historie.
V současné
době je otázka Ukrajiny, dá se říct, povinným tématem diskuse o Rusku.
V obecných rysech se vyslovil o vývoji posledních událostí prezident V. V.
Putin, proto se Vás budu ptát spíše na české odezvy na tuto geopolitickou
krizi. Co řeknete o pozici českého prezidenta, české vlády a českého
politického spektra? Řada politiků, občanských iniciativ a tisíce občanů, kteří
podepsali různé petice, ruský přístup silně odsuzují. Prezident a některé
frakce parlamentu jsou podrobováni kritice za toleranci ve vztazích k Rusku,
poslanecká sněmovna odmítla odsoudit ,,agresivní“ chování Ruska
k Ukrajině…
Máte
absolutní pravdu a je pochopitelné a přirozené, že se prezident V. V. Putin
vyjadřoval k ukrajinskému tématu, a já důrazně doporučuji pozorně číst
jeho projevy a rozhovory. Jsou mimochodem dostupné na stránkách velvyslanectví
i v češtině. Pokud čtete prezidenta Putina pozorně a nepředpojatě, je možné si
udělat objektivní představu o pozici Ruska a pochopit ji.
Co se týče
Vaší otázky ohledně postojů českého vedení, českých politiků, dávám přednost
tomu, abych zůstal v rámcích klasické diplomacie a veřejně je nehodnotit.
Ale ceníme si především čestného a objektivního přístupu, otevřeného rozhovoru,
který mimochodem vedeme s mými českými kolegy, důvěry a vzájemného
pochopení, kterých bylo dosaženo za mnohá léta – to znamená všeho, co se cení
ve vztazích mezi zeměmi, mezi lidmi. Mnozí čeští politici, občané, naši krajané,
kteří zde žijí, se snaží poctivě analyzovat situaci, pochopit naši pozici a
Rusko podporují. Mimochodem na velvyslanectví přicházejí petice i mnoho apelů,
které souhlasí se zahraniční politikou Ruska a jeho snahou o mírové řešení
krize na Ukrajině. Zajisté bylo velmi zajímavé sledovat, jak se ve vašem
parlamentu vedla diskuse na téma ukrajinské krize, která skončila tím, že
rozhodnutí o odsouzení jednání Ruska na Ukrajině jako agresi nebylo přijato.
Obecně, pokud se podíváte na ukrajinskou krizi, ukrajinskou tragédii nezaujatě,
je možné vidět, že existují objektivní fakta, existují objektivní hodnocení.
Ruský přístup, ruský postoj ohledně k vyřešení ukrajinské krize je
nejblíže těmto objektivním hodnocením. Podle mého názoru naši partneři
v EU a také USA si to uvědomují, ale nechtějí to přiznat, zatím… Udělalo
se příliš mnoho nespravedlivého, mnoho chyb a oni to už chápou, ale zase
přiznat to a změnit, k tomu není dost odvahy.
Pozice Ruska
se odlišuje kontinuitou, bilancováním všech faktorů a zájmů všech stran. Od
začátku jsme mluvili o rizicích a naše obavy se potvrdily. Například dohodu o
asociaci s EU Ukrajina podepsala, ale její platnost v ekonomické
části byla po dohodě odložena. Ale vždyť „majdan“ v Kyjevě se svolával
jako protest proti rozhodnutí tehdejší ukrajinské vlády odložit podpis tohoto
dokumentu. Zdá se, že krvavý konflikt na Ukrajině a státní převrat v únoru
tohoto roku, zločiny nacionalistů, občanská válka na východě země – to všechno
bylo jen kvůli tomu, aby došlo v podmínkách hluboké ekonomické krize na
Ukrajině k nevyhnutelnému rozhodnutí, které před rokem bylo přijato předchozí
vládou.
Jsem si
jist, že pravda dříve nebo později zvítězí. Ano, v Česku jsou vyslovovány
nejrůznější názory – to je normální, přirozené. Je důležité, abychom přitom
nezapomínali na fakta, nevyužívali cizího utrpení, neobraceli naruby podstatu
toho, co se děje. Ještě jednou, jenom pravda vítězí.
Dovolte mi
se také zeptat v souvislosti s předchozími otázkami… Považuje Ministerstvo
zahraničních věcí Ruska Česko, s ohledem na jeho pozice člena EU a NATO, za
zemi sympatizující s Ruskem?
Víte,
sympatie a antipatie to jsou spíš kategorie mezilidských vztahů. Chtěl bych
říct hlavně toto. Nehledě na nic v České republice je živý zájem o ruskou
literaturu, hudbu, kulturu, jak klasickou tak i současnou, lidé ji milují a
rozumějí jí. Na úspěšné turné sem jezdí ruské umělecké soubory. S jakým
nadšením česká veřejnost přijímá Alexandrovce, sólisty Velkého divadla, světově
známého ruského baletu, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, další naše
orchestry a činoherní divadla! Češi se učí ruský jazyk, čtou a překládají
ruskou literaturu. Čeští studenti studují ruštinu, protože to rozšiřuje
rozhled, kulturně obohacuje, a v budoucnu přinese konkurenceschopnost na trhu
práce. Lidé si plánují svoji budoucnost a dívají se za horizont. Vždyť sankce
pominou a jsem si jist, že mezinárodní situace se změní k lepšímu, ale potřeba
dobře si navzájem rozumět zůstane. A to může být důležité zvláště v těžkých
dobách. To dobře chápou ti, kdo z obou stran, české i ruské, pracují v oblasti
obchodně-ekonomické spolupráce – byznysmeni, zaměstnanci ekonomických úřadů,
odborníci. Úspěšná obchodně-ekonomická spolupráce v seriózních objemech zůstane
základem našich vztahů. Musím dodat, že také Česko, opět bez ohledu na cokoliv,
je v Rusku vnímáno, jak už jsem řekl, jako tradiční a spolehlivý partner.
V
mezinárodních vztazích je nutné se orientovat na vzájemné zájmy. Život
potvrzuje, že zájmy Česka a Ruska se nezřídka shodují. Na tomto základě je
možné stavět dlouhodobé vzájemně výhodné a přátelské vztahy.
Napjatá
mezinárodní situace ohrozila i česko-ruské obchodní vztahy. Jaké má
velvyslanectví informace o důsledcích posledních sankcí pro ruské společnosti,
které pracují v ČR, jejichž účty byly zablokovány kvůli zrušení
investičních plánů nebo z jiných příčin?
O takových
případech nic zatím nevím. Ale byly jiné, třeba když nějaký český majitel
hotelu nechtěl přijímat ruské hosty. Ale jestli se nemýlím, sami Češi to
nazvali hloupostí a v konečném výsledku ho pokutovali.
Když mluvíme
o sankcích EU ve vztahu k Rusku, které, bohužel, byť neochotně podpořila i
Česká republika, tak samozřejmě, že přinášejí škody. Ale přinášejí škody
vzájemné. Jaké jsou následky těchto sankcí pro ty, kdo je zavedli, bude možné
spočítat reálně až za nějakou dobu, jak předpokládají i čeští experti, a
prvotní hodnocení, jež se nezdají být tak, jak zde říkají, strašná,
v konečných nákladech se můžou ukázat jako velmi nepříjemný a
politováníhodný výsledek. Sankce navíc podkopávají vzájemnou důvěru a bez ní se
úspěšný rozvoj kontaktů v byznysu nepodaří. Získat zpět pozice na ruském
trhu po jeho ztrátě bude hodně těžké.
Česká
republika si, jak známo, vydobyla v sankčním seznamu pro sebe jakousi
výjimku, vystupuje proti posílení sankcí, je připravena podporovat a rozvíjet
vztahy v byznysu – to je dobře pro vaše podnikatele a jejich ruské partnery. Je
zcela očividné, že politicky motivovaná omezení zavedená pod tlakem
z vnějšku jsou v protikladu s vašimi bytostnými zájmy. České
podniky se s velkými potížemi vracely na ruský trh po 90. letech, těžko
stavěly atmosféru důvěry. Zcela chápu nespokojenost mnoha českých podnikatelů
se sankcemi, když vědí, jak pracovat na ruském trhu, a umějí to dělat úspěšně.
Na druhou
stranu, chci to podtrhnout, my se nikomu nevnucujeme, nikomu nevnucujeme
spolupráci. Máme zájem pouze na přirozené, civilizované, pro obě strany výhodné
spolupráci a jsme v ní ochotni pokračovat natolik, nakolik jsou
k tomu připraveni naši čeští partneři. Dobře rozumíme tomu, že Česká
republika je členem EU a NATO a v této souvislosti má určité povinnosti.
Mimochodem, pro Ruskou federaci jsou vztahy s těmito strukturami důležité.
Myslím, že je to vzájemné a doufám, že komplikace, potíže ve vzájemných
vztazích, které vznikly, jsou dočasným jevem.
Pár
konkrétních čísel. Za devět měsíců tohoto roku se nynější rusko-český obchod
zmenšil o 7 % ve srovnáním se stejným obdobím z loňska. Významně se snížil
tok ruských turistů do Česka, o více než 20 %, a přitom ruský turista, to je
dobře známo, je ten nejvýhodnější.
Když
hovoříme o vzájemném obchodu, který se rozvíjí i za podpory českého státu, tak
v Rusku se taková činnost potýká s některými těžkostmi spojenými
s přemírou byrokracie, korupce a složitostmi souvisejícími
s vymahatelností práva. Bez ohledu na to, že se postavení Ruska
v příslušných mezinárodních ratinzích zlepšuje, česká média pokračují v
diskusích o problémech v této oblasti. Podniká ruská vláda nějaké kroky
pro řešení těchto problémů?
Samozřejmě
podniká. Ze strany ruské vlády se dělá mnohé proto, aby se zjednodušila
vzájemná spolupráce byznysu a státních orgánů. Vytvoření příznivých podmínek
pro práci podnikatelů a zlepšení investičního klimatu jsou našimi prioritami.
Realizuje se zvláštní program, který dohlíží na ulehčování registrací firem,
připojení k infrastruktuře, obecné zjednodušení administrativní regulace.
V zásadě je založena zákonodárná báze a realizují se nové iniciativy. Jako
příklad: na nejbližší čtyři roky se navrhuje zafixovat platné daňové podmínky,
neměnit je. Pro malý byznys se navrhuje poskytnout dvouleté daňové a dohledové
prázdniny atp. Situace se mění k lepšímu, a to se přirozeně promítá na
mezinárodních ratinzích, kupříkladu jsme se významně zlepšili v Doing
Business.
Ale dobře
chápeme, že to nestačí. Víme, co ještě musíme udělat. Úspěšně začaly fungovat
zvláštní ekonomické zóny. Přistoupili jsme k práci na vytváření takzvaných
„oblastí pokročilého rozvoje“, vzniku průmyslových parků. A nemáme nedostatek
těch, kdo tam chtějí pracovat, včetně zahraničních specialistů. Dodám ještě, že
integrační procesy v postsovětském prostoru také navrhují unifikovat
pravidla a ulehčit život byznysu.
Objektivitu
českých médií posuďte sám. Znáte je lépe. Pro mne je důležité, že velký počet
českých firem a společností úspěšně pracuje v Rusku, investuje, pokračuje
v našich regionech ve stávajících projektech a začíná nové bez ohledu na
sankce. Mnozí vaši podnikatelé, byznysmeni jsou připraveni i dále navyšovat
svoji přítomnost na ruském trhu a cítí se tam dostatečně komfortně. Pro mě je
důležitý právě jejich názor.
Nicméně
Rusko prochází turbulentním vývojem ekonomiky. Padá rubl, cena ropy na
světových trzích je nízká, Rusko je pod palbou západních sankcí, tudíž
například nemůže počítat s bankovním financováním ze strany Západu. Mnozí
tvrdí, že na provedení potřebných změn Rusko nebude mít dostatek kapitálu,
kromě toho diverzifikaci ekonomiky a potlačení byrokracie slibovali už
v roce 2008 i 2012 tehdy nově zvolení prezidenti Medveděv a Putin a
popravdě řečeno, mnoho se toho v tomto směru nevykonalo…
Nakreslil
jste takový alarmující obraz… «pod palbou», já bych nikomu nedoporučoval, aby
na Rusko nějak střílel (smích). Sankce jsou oboustranná věc, ale tady jsou i
jiné aspekty. Prezident Vladimir Putin a premiér Dmitrij Medveděv o tom mluvili
– je tu neblahá světová konjunktura, padá cena ropy. Na druhou stranu vycházíme
z toho, že se jedná o cyklický vývoj světové ekonomiky. Něco jsme
neudělali sami, to, co jsme museli udělat pro diverzifikaci naší ekonomiky,
řekněme, v komfortních podmínkách vysokých cen za ropu. Ale, jak se u nás
říkává, všechno špatné je k něčemu dobré. Tato myšlenka je zajímavá a
diskutuje se nyní v ruské politice a společnosti. Možná je to vlastnost našeho
národního charakteru, zejména to, že když se dostaneme do dost závažných
zkoušek, začneme řešit problémy, které bylo možná potřeba vyřešit dříve. Nyní
to velice dobře cítíme. Co se týká konkrétních mechanismů, nástrojů a zdrojů,
tak máme všechno potřebné. Máme dobré odborníky, máme aktivně pracující
ekonomický blok vlády, naši Centrální banku. Opatření, která podnikají,
Prezident Vladimir Putin ohodnotil jako adekvátní, a to se týká i situace kolem
naší měny – rublu. Před námi není zeď, a jestli se taková objeví, tak ji buď
obejdeme, nebo ji přeskočíme, nebo projdeme skrze ni, ale všechny problémy
budou vyřešeny.
Ještě
jednou, známe své problémy a víme, co máme dělat, máme dost zdrojů a rezerv
v širokém smyslu, jinými slovy máme všechno potřebné k vyřešení
otázek přestavby ekonomiky, úkolů nahrazení dovozu, apod. V minulosti jsme
prošli ještě většími zkouškami. Máme zkušenosti, máme kádry, máme – a to je
důležité – konsolidaci společnosti, máme politickou vůli. Budeme klidně a
systematicky řešit problémy, které máme, nebo které nám někdo předhodí.
Přežijeme to. Jsem si absolutně jist, že za nějakou dobu, dva a půl roku, se
naše ekonomika bude zvedat a nikomu bych neradil z ruského trhu odejít.
Zkušení byznysmeni jsou na našem trhu a čekají na tento rozvoj, a někteří potichu
přicházejí. Je potřeba Rusku důvěřovat a v Rusko věřit. Všechno bude
v pořádku bez ohledu na cokoliv. A to nejenom v Rusku, ale také
v Evropě, v našich vztazích a spolupráci s Evropou, bezpochyby také
v našich vztazích s Českou republikou.
Volil jsem záměrně
takovou energickou intonaci. Myslím, že když mluvíme o tom, že se dnes
nacházíme v 21. století, a všichni jsme společně prožívali velmi těžké časy ve
20. století, tak všichni společně musíme jednoznačně chápat problémy, před
kterými stojíme. Tyto výzvy a hrozby jsou univerzální, pro Rusko, Evropu,
Ameriku, pro všechny, a vyřešit tyto problémy můžeme pouze společně.
Zdá se mi,
že pokud všichni společně budeme více přemýšlet dopředu a uvědomíme si, kde
jsme udělali chyby, napravíme je a budeme vycházet z nutnosti přihlédnutí
k hlubokým a společným zájmům – tyto společné zájmy opravdu existují, tím spíš
v podmínkách globalizace – když z toho budeme vycházet, tento můj
dnešní tón bude znít jako odůvodněný.
Jak se tedy,
finálně řečeno, Rusko vypořádá s nakupenými problémy, které je v
nejbližších letech čekají? Otázka Donbasu, zmíněné ekonomické problémy, nemluvě
o katastrofických úvahách na téma ,,válka mezi Ruskem a Západem"... A může
se stát, že z důvodu ochlazení vztahů Ruska a Západu a díky plánované dohodě
TTIP se budoucí cesta Ruska spojí mnohem víc s Čínou a Asií, než
s Evropou, případně obecně se zeměmi BRICS?
Co se týká
spolupráce s Čínou, s Asií, tu jsme rozvíjeli, rozvíjíme a rozvíjet
budeme. Ale rozhodně ne jako protiváhu naší spolupráce s Evropou. Rusko je
evropská země, naše vztahy s EU se kdysi nazývaly jako „strategické“,
objem obchodu je ohromný. Nepřátelské jednání, včetně sankcí zemí EU proti
Rusku, je podle mého názoru chyba a myslím si, že tato chyba bude napravena.
Naše vztahy s regiony světa, v tomto případě Asií a Evropou,
vyvažujeme na základě vzájemných zájmů, vzájemné výhodnosti a poctivé
konkurence. Je to ale také otázka volby našich partnerů.
Co se týče
zmíněné smlouvy o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, tak je
třeba, aby k ní vůbec došlo.
Budu ale
mluvit o něčem jiném. Je ekonomická zóna EU a na druhé straně vznikla
Eurasijská ekonomická unie (EAEU). Nyní v kontextu Ukrajiny si Evropané
začínají nesměle klást otázku, kterou jsme si my kladli od samotného začátku:
proč se nepodívat na to, jak by se tyto ekonomické svazky mohly doplňovat,
pomáhat jeden druhému, včetně řešení ekonomické části ukrajinské krize, a
napomáhat v konečném výsledku vytvoření jednoho ekonomického prostoru od
Lisabonu po Vladivostok? A proč ne?
Nyní
k další otázce: žádná válka mezi Západem a Ruskem nebude, všechny úvahy na
toto téma jsou provokační a nemorální.
Hovořil jste
o BRICS... Rozšiřme trochu tu otázku. Je to mimochodem normální – také Česká
republika stojí před úkolem diverzifikace vnější ekonomické politiky, také
hledáte nové trhy, ale z ruského trhu byste odcházet neměli. Jak už jsem
říkal, nelze opakovat chyby. Správné je hledat byznys tam, kde je to lepší,
jsou větší možnosti, tam, kde jsou lepší procenta, tím více, že to zítra nebo
pozítří může vést k ohromnému zisku. Podle existujících hodnocení, situace na
ruském trhu může trvat maximálně jeden a půl až dva roky, a v roce 2017 se
odhaduje seriózní ekonomický růst.
Takže BRICS.
BRICS není proti někomu, je to přirozené spojení zemí s rozvíjejícími se
trhy, které sjednocují vzájemné zájmy. Tento formát má výbornou perspektivu,
pokud vezmeme v úvahu jeho účastníky – Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní
Afrika. Česká republika má vnější ekonomickou strategii a koncepci zahraniční
politiky, která se nyní aktualizuje, a v ní se věnuje velká pozornost
vztahům s BRICS.
Když jsme se
dotkli některých otázek ruské vnitřní politiky, které nicméně v důsledku
frekvence jejich kritiky v médiích mají vliv také na naše vzájemné vztahy,
tak řekněme pár slov na adresu intenzivní kritiky úrovně politické demokracie
ve Vaší zemi. Prezident Ruska V. V. Putin často mluví o civilizačních
zvláštnostech, které mohou mít svoje místo v různých státech, včetně této
otázky. A také zavedl do diskuse termín „suverénní demokracie“.
Jak
vysvětlit českému čtenáři tvrzení, se kterými se často setkává, že politická
konkurence v Rusku je dle mínění západních médií omezená, nebo se
s ní manipuluje, média jsou předmětem cenzury a zahraniční nevládní
organizace jsou vypuzeny za hranice země? Je to možné vysvětlit „civilizačními
zvláštnostmi“?
Pojem
suverénní demokracie, pokud se nemýlím, byl poprvé použit J. J. Rousseauem
ještě na konci 18. století. V zásadě demokracie je pojem všelidský,
univerzální a přisvojovat si právo, tak říkajíc, „napsat předpisy“ na
demokracii, jak to dělají někteří na Západě, je nesprávné, jaksi
nedemokratické. Interpretovat toto chápání nebo jev podle konjunkturních
politických úkolů není jenom nesprávné, ale i škodlivé.
Samozřejmě,
že Rusko má svoje zvláštnosti spojené s unikátností našeho státu, rozměrem
území, geografickou a etnickou růzností regionů, dalšími faktory. Ale nemá
každý stát svoje zvláštnosti? Stačí si připomenout volební systém USA, kde je
prezident volen složitým systémem volitelů. Vždyť si všichni pamatují situaci,
kdy se vítězem stal kandidát, pro kterého hlasovala většina volitelů
představující menšinu voličů. A americký systém dvou stran? V samotných
Spojených státech se vede diskuse o tom, že ve skutečnosti neexistuje velký
rozdíl mezi oběma stranami, a to znamená, že ve volbách není koho volit. To je
demokratické? Nebo zkuste na jejich volby poslat mezinárodní pozorovatele. Byly
takové pokusy, ale nijak nedopadly, jelikož americká soudní moc je považovala
za vměšování do vnitřních záležitostí a zakázala pozorovatelům přiblížit se
k volebním místnostem. To je jenom jeden příklad, který potvrzuje, že
jakákoliv země může mít osobité zvláštnosti a není potřeba se toho bát, není
potřeba se proti tomu stavět. Svět je nutné s klidem přijímat v jeho
rozmanitosti.
Co se týče
politické konkurence v Rusku, chtěl bych upozornit, že u nás v zemi
funguje více než 70 politických stran. Jedná se o aktivní politické subjekty,
které se kupříkladu účastnily regionálních a obecních voleb
v takzvaný „jednotný den hlasování“ v září t.r., v důsledku
čehož se do zákonodárných sborů subjektů federace dostaly i neparlamentní
strany.
Úkoly
zdokonalování občanské společnosti a politického systému jsou velmi důležité,
nutnost je rozvíjet chápeme také z pohledu zajištění příznivých podmínek
modernizace a restrukturalizace naší ekonomiky.
Co se týče
cenzury ruských médií. Taková otázka pro mě prostě neexistuje, protože
neexistuje ani cenzura. Navíc si myslím, že ruská média jsou jedna
z nejsvobodnějších. Kromě toho máme rozvinutý internetový prostor. Tam se
diskutují jakékoliv otázky intenzivně a absolutně svobodně. Aktivně u nás
pracují opoziční média, kupříkladu populární rozhlasová stanice Echo Moskvy
nebo televizní kanál Dožď. Je dost pozoruhodné, a pravidelně to
pozoruji, že čeští novináři velmi často mluví o absenci svobody médií
v dnešním Rusku, jako „důkaz“ vykládají materiály obsahující kritiku právě
z ruských novin a vynechávají přitom fakt, že tyto materiály jsou
všeobecně přístupné ruskému čtenáři. Známá v některých kruzích Česka
opoziční Novaja gazeta byla nedávno jedním z informačních sponzorů
pravidelné konference Fórum 2000.
Situace
kolem nevládních organizací je vůbec jednoduchá a jasná. Kritizují nás za nový
pořádek v registraci a evidenci nevládních organizací, přitom málokdo se
obtěžoval se s ním seznámit. Vždyť nevládním organizacím se nezakazuje ani
finanční podpora ze zahraničí, jenom bylo zavedeno pravidlo, podle kterého je
nutné o tom informovat. Proč v řadě západních zemí takové pořádky platí,
ale my je mít nesmíme? Vyčítají nám použití slova „zahraniční agent“ ve vztahu
k nevládním organizacím financovaným ze zahraničí, ale tento pojem jsme
přejali z amerického zákonodárství. Naše normy základní evidence a
kontroly jsou obecně velmi mírné.
Nicméně,
organizace Reportéři bez hranic zařadila Rusko v oblasti svobody médií na 147.
místo ze 180 zemí. Jsou ruská média, s dovolením, skutečně tak svobodná, jak
tvrdíte?
Vyslovil
jsem svoje přesvědčení a co se týče Reportérů bez hranic, tak já s nimi
prostě nesouhlasím. Tím spíše dnes, kdy je možnost sledovat, jak pracují média
na celém světě. Ve světle ukrajinské krize se musíme mnohem více dívat na to,
kdo a jakou informaci podává – to nejsou jenom ruská, ukrajinská, česká média,
ale i média z jiných zemí. Chci zopakovat, že v tomto informačním
prostranství naše ruská média vypadají velmi důstojně.
Pokud jde o
zmíněné politické svobody v Rusku, syn demonstrantky proti okupaci ČSSR Natalie
Gorbaněvské vyzval prezidenta Zemana, který jeho matku vyznamenal, aby se
zastal politických vězňů v Rusku. Odkázal ho přitom na seznam politických vězňů
v Rusku, který vede organizace Memorial. Co říci ke slovům syna nepochybně
statečné ženy, navíc, jak jsme uvedli, poctěné in memoriam českým státním
vyznamenáním?
Co se týče
Natalie Gorbaněvské... Zdá se mi, že ona a její děti jsou velmi různí. To je
jen poznámka. Co se týká politických vězňů, ten seznam, o kterém mluvíte, jsem
neviděl, ale vím jistě, že soudy Ruské federace se nevěnují politickým procesům
z jednoduchého důvodu, protože prostě neexistují. Vždy se jedná buď o trestní,
nebo administrativní přestupky.
Mimochodem,
Miloš Zeman se s požadavkem pana Gorbaněvského svérázně vypořádal tím, že
zkritizoval Michaila Chodorkovského coby ,,tuneláře" a název Pussy Riot
přeložil do češtiny slovem, které do prostor ambasády nepatří. Víme, že
prezidentova slova zaznamenal v masivně sledované relaci na Prvním kanále
Dmitrij Kyseljov. Jaký byl celkový dopad slov našeho prezidenta na veřejné
mínění v Rusku? Zaznamenala ruská veřejnost slova naší hlavy státu?
Jak jsem vám
už říkal, my – a to je můj postoj jako ruského diplomata – nehodnotíme veřejně
vnitřní záležitosti zemí, kde pobýváme, tím spíš v tak skvělé zemi jako je
Česká republika. Nicméně, můžu Vás ujistit, že k lidem přímo zvolenému
prezidentu ČR, panu Miloši Zemanovi, v Ruské federaci mají velkou úctu jako
ke hlavě státu, který je pro nás tradičním partnerem.
V. Putin ve
svém vystoupení na Valdajském fóru řekl, že Rusko si nepřeje být supervelmocí,
ale nicméně chce, aby byly jeho zájmy respektovány. Také řekl, že USA ve světě
jednají podle „práva silnějšího“, ignorují mezinárodní právo a že je nutné
reformovat OSN a další podobné struktury takovým způsobem, aby byly schopné
zajistit realizaci mezinárodního práva a aby přitom nebyly dotčeny suverenita a
specifika jednotlivých států. Bez ohledu na to, že V. Putin odmítá tezi o tom,
že Rusko údajně buduje impérium, nemálo Čechů, odkazujíc na naše dějiny, je
přesvědčeno o opaku. Jak vysvětlit lidem, kteří pořád ještě žijí ve vzpomínkách
na rok 1968, že V. Putin nebuduje impérium, když integruje státy bývalého
Sovětského svazu?
Doba
klasických impérií navždy odešla do minulosti. Není cesta zpět do SSSR a
k Ruskému impériu. Rusko není Sovětský svaz a Vladimir Putin není Leonid
Brežněv. Myslím, že o to se nikdo přít nebude. Svět se dost změnil od roku
1968, a dokonce i ve srovnání s roky 1989 a 1991. Teze o „obnovení
impéria“ je uměle vymyšlená. Řekl bych, že je to svého druhu „fobie“ nebo
úmyslná snaha odvést pozornost od vlastních ambicí, cílů, problémů. Věřte, že
se nesnažíme o nějaké globální vůdcovství, prostě vycházíme z toho, že
všichni účastníci mezinárodních vztahů musí navzájem respektovat své zájmy. A
to se rovným dílem týká i našich partnerů na území bývalého SSSR,
v Americe nebo v Evropě, například i České republiky.
Právě ti,
kteří vnucují názory o „imperiálních ambicích“ Ruska, žijí kategoriemi studené
války, právě oni, nikoli Rusko, žijí pojmy 19. století.
Na konci 80.
let minulého století transformační procesy v Sovětském svazu přispěly ke
klíčovému přelomu ve vnímání zeměmi a národy sebe samotných, otevřely cestu
Ruska do nové epochy, byť i za cenu těžkých zkoušek. Rusko už tehdy začalo
vstupovat do 21. století. Nejenže jsme odhadli tendence, ale začali jsme se
řídit principy mezinárodního „soužití“, které se v důsledcích – mimochodem
i toho, co je možné nazvat jako globalizace – staly jevem 21. století. Dá se to
jinak řečeno nazvat právě mnohopolárností světa.
Ten, kdo
stále vidí svět jednopolárně, mluví o své výjimečnosti, ospravedlňuje svoji
přítomnost všude, vměšování do všeho, ten je nositelem imperiální ideologie.
Zůstalo ještě jedno takové, neklasické. Nazval bych ho hybridním impériem, a to
rozhodně není Rusko. Úvahy o tom, že takové impérium existuje, jsem získal u
mnoha chytrých lidí, stejně jako i to, že toto impérium nemá budoucnost. Myslím,
že i vy jste o tom četl a že víte, o čem je řeč.
Na druhou
stranu svět je především ve sféře ekonomiky vzájemně závislý. Snaha slučovat
společné zájmy, přirozená snaha hledat přednosti, ale takové, které by
v konečném výsledku vedly ke vzájemné výhodnosti – to jsou naše
odpovědi na přirozené výzvy konkurenčního boje.
Integrační
procesy na postsovětském prostranství jsou způsobem, jak zvýšit naši společnou
konkurenceschopnost, který v plné míře odpovídá normám Světové obchodní
organizace. Ve světě existuje řada hospodářských integračních celků, je to
celosvětový trend. Snahy o vytvoření mýtu o jakémsi „novém impériu“ na
teritoriu bývalého SSSR se podnikají za účelem diskreditovat konkurenta.
Pravda
spočívá v tom, že od 1. ledna příštího roku vznikne na základě Celní unie
Eurasijská ekonomická unie, ve které se účastní Rusko, Bělorusko a Kazachstán,
a nedávno byla podepsána dohoda o připojení Arménie. Uvnitř této unie se
prakticky odstraní všechny celní regulace, bude zajištěn svobodný pohyb
kapitálu, služeb, pracovní síly, synchronizují se daňové, finanční zákony,
pracuje se nad regulováním finančních trhů. Tím se mimochodem utvoří příznivé
podmínky pro společnou, jistou a bezpečnou práci na trhu EAEU i ekonomických
operátorů ze třetích zemí, včetně České republiky.
Je to trh
170 milionů lidí. Může hrát roli spojujícího prvku mezi Evropou a dynamicky se
rozvíjejícím asijsko-tichomořským regionem, stát se jedním z nových pólů
současného světa.
Nyní o roku
1968. Je to tragická stránka v dějinách našich vzájemných vztahů. Už jsme
nejednou odsuzovali rozhodnutí tehdejšího sovětského vedení, uznali morální
odpovědnost za to. Odpovídající pasáž obsahuje také preambule základní pro naše
země Dohody o přátelských vztazích a spolupráci, kterou v srpnu roku 1993
podepsali B. Jelcin a V. Havel.
Byla to
tehdy jiná doba, jiný světový politický systém, byla tu jiná pravidla pro
chování na mezinárodní aréně, byla to jiná země s názvem Sovětský svaz,
která už není, byli to jiní lidé, kteří vládli zemím a národům. My jsme Rusko,
a ne Sovětský svaz. Nazýváme sami sebe Rusové, a ne sovětský lid. Vidíme svět
jinak, přijímáme a ceníme si svoji vlastní historii, historii vztahů
s dalšími státy a národy.
Věřte mi, že
v našem hodnocení roku 1968 je dnes více společného než naopak. Je tomu
tak, pokud, samozřejmě, se na tuto citlivou „strunu“ nehraje schválně proto,
aby se narušovaly vzájemné porozumění, rozvoj vzájemných vztahů a spolupráce
mezi našimi národy. Dobře chápeme, že toto historické trauma zůstane hluboko
v historickém vědomí. Chápeme, že to, co se stalo tehdy i v samotné
české společnosti, je národní tragédie. Snažíme se stavět k tomu citlivě a
odpovědně. Ale na druhou stranu je absolutně nepřijatelné, když se kolem tohoto
tématu spekuluje, když se někdo snaží na emocích vydělat politický kapitál a
dělají se paralely mezi tou dobou a nynější mezinárodní situací.
Jak se ruské
diplomatické a politické kruhy staví dnes k tomu, že Česká republika je
členem NATO a EU? Sám M. Gorbačov se domnívá, že sám fakt porušuje dohody mezi
ním, J. Bakerem a H. D. Genscherem. Přitom nicméně tvrdí, že otázka rozšíření
NATO nebyla vůbec diskutována během rozhovorů, kterých se účastnil, a tímto
způsobem nebyly tedy žádné dohody porušeny…
Členství
Česka v EU a v NATO je volbou českého národa. Vidíme to jako fakt.
Naší prioritou jsou vzájemně výhodné a konstruktivní vztahy s Evropskou
unií a Severoatlantickou aliancí a určitě vzájemně výhodné a konstruktivní
vztahy se všemi členy těchto uskupení, včetně České republiky.
Bohužel se
v NATO nyní dělají prohlášení a kroky, které jsou očividně namířeny ke
změně rovnováhy sil ve východní Evropě. A přitom nás ještě obviňují
z nějaké destabilizace, snahy „zatáhnout“ někoho do své sféry vlivu. Ve
skutečnosti je všechno naopak. Nazývejme věci pravými jmény. Vždyť to nejsou
květiny, co se chystá zasadit americký kontingent v Polsku a v Pobaltí,
hodně si to přeje v Gruzii a totéž se týká Ukrajiny. Co se týče EU, tak
její sankce jsou cíleny k tomu poškodit ruskou ekonomiku. To vše se dá
těžko označit jako přátelské chování.
Severoatlantická
aliance je vojensko-politická organizace a její rozšiřování na východ znamenalo
posouvání vojenské infrastruktury k našim hranicím. V takové situaci,
pokud se k tomu stavíte profesionálně, a my to tak musíme dělat
s ohledem na bezpečnost naší země, je nutné brát v potaz nikoliv
slovní mírumilovné deklarace, ale reálný vojenský potenciál a možnosti provést
ty nebo jiné akce. Odsud plyne také naše, mimochodem dost zdrženlivá, reakce,
jejímž základem jsou – znova to podtrhnu – zájmy bezpečnosti ruského státu a
ruského národa.
Když budeme
vzpomínat na dobu M. S. Gorbačova. Bohužel Evropa tehdy nevyužila historickou
šanci zbavit se s konečnou platností rozdělujících linií na kontinentu.
V důsledku cílevědomých kroků sovětského vedení byly ve druhé polovině 80.
let minulého století vytvořeny všechny předpoklady pro vznik jednotného
„evropského domu“. Vzpomeňme si na rétoriku těch let. Vždyť se tehdy mluvilo o
tom, že studená válka nemá poražené, ale jen vítěze. Lídři této doby, ale i
obyčejní lidé, na rozdíl od dnešních nových ideologů, včetně těch zde
v Česku, kteří z nějakého důvodu prohlásili Západ za vítěze a Rusko
za poraženého, mysleli v jiných kategoriích, byli schopni kompromisů pro
společné blaho, byli nám vděčni za to, že svět „se obrátil“ a všichni začali
žít svobodněji. Při vystoupení k výročí vzniku jedné české společnosti,
která byla obnovená v roce 1992, řekl její bývalý šéf odborů: „Chtěl bych
poděkovat M. S. Gorbačovovi, který nám dal svobodu, a my jsme vybudovali tento
skvělý podnik.“ Mohu vám říci ještě jeden příběh. Když jsme byli
s tehdejším ministrem zahraničních věcí Sovětského Svazu E. A. Ševarnadzem
(bylo to v roce 1990, já jsem tehdy, od roku 1987 do roku 1990, byl
náměstkem tajemníka kabinetu ministra) na návštěvě Egypta, po dlouhých
jednáních před odletem do Moskvy ho přesvědčili, aby navštívil pyramidy. Nebylo
tam mnoho lidí, počasí nebylo moc dobré, bylo větrno. Průvodce z našeho
velvyslanectví vyprávěl o dějinách pyramid a najednou vítr začal přinášet
nějaké divné zvuky. Jeden z nás řekl: „Eduarde Amvrosijeviči, to je o
Vás.“ Zvuky byly stále hlasitější. Byla to velká skupina lidí, 40–50 německých
turistů, kteří, když viděli E. A. Ševarnadzeho, začali aplaudovat a skandovat
„Ševi! Ševi! Ševi!“ E. A. Ševarnadze šel k nim a já jsem se už nikdy s
takovou atmosférou přátelských pocitů a vděčnosti nesetkal. „Ševi a Gorby“ byly
pozitivními symboly té doby.
Změny tehdy
objektivně dozrály. Celková politická situace v Evropě, připravenost
evropských zemí ke změnám, neochota pokračovat v studené válce a nový politický
kurz sovětského vedení, to všechno začalo proces obratu zemí střední a východní
Evropy k demokracii. Z perspektivy geopolitiky je těžké tento proces
považovat za racionální. Ale bez ohledu na to, že to zní idealisticky, my jsme
se řídili jinými kritérii, která směřovala k vytvoření spravedlivého světa
osvobozeného od geopolitických ambicí a vojenských bloků. A jakou jsme dostali
odpověď? V průběhu času přišel vypočítavý postup vojenské infrastruktury NATO
k našim hranicím.
Naše
argumenty, které umožňovaly změnit před 25 lety svět k lepšímu, včetně
života v Československu, nyní nazývají ruskou propagandou. A ve
skutečnosti bych se na události roku 1989 a na pozitivní roli sovětského
vedení, především M. S. Gorbačova, E. A. Ševarnadzeho, podíval ještě
z jiné strany. Ačkoliv pozdě, a nijak to nekompenzuje to, co se stalo, ale
alespoň v nějaké míře oni napravili tu ohromnou tragickou chybu, která
byla učiněna v roce 1968.
V příštím
roce bude svět slavit 70té výročí od konce druhé světové války. Je možné už
nyní naznačit, jaké akce s klíčovým významem pro česko-ruské vztahy jsou
plánovány v rámci oslav tohoto výročí?
Pro nás je
oslava 70 let Vítězství mezníková událost. Zvítězili jsme za vysokou cenu a
nikdy nedopustíme zkreslování skutečných příčin tragédie druhé světové války,
ani zapomenutí hrdinství sovětského lidu, který zbavil Evropu nacismu.
Zvláštní
význam to má v době, kdy se v Evropě stáváme svědky historické
amnézie ve vztahu k neonacistickým projevům a nezřídka jejich podpory,
pohrávání si s nositeli těchto idejí se používá jako nástroj
k dosažení konjukturálních cílů.
Naše národy
společně ukovaly vítězství. Vojáci Rudé armády a českoslovenští vlastenci
společně osvobozovali Československo, krasavici Prahu.
Velvyslanectví
se každým rokem účastní na mnoha akcích na území České republiky na základě
pozvání našich českých partnerů a přátel. Jsme upřímně vděčni Vládě České
republiky, krajským a obecním úřadům, početným vojensko-pamětnickým organizacím
a občanům za to, s jakou úctou se tu chovají k památce osvoboditelů a
početným hrobům sovětských vojáků, jichž desítky tisíc padly v posledních
dnech války a zůstaly tak v české zemi navždycky. V příštím roce se
očekává více než sto společných pokládání věnců a dalších pamětních akcí
v místech bojů za osvobození Česka.
Vyvrcholením
celé řady jubilejních akcí spojených s osvobozením evropských národů budou
události 9. května 2015 v Moskvě, na které jsou tradičně zváni mnozí
vrcholní představitelé států, aby společně oslavili Den našeho vítězství,
podtrhuji – našeho společného vítězství, aby ukázali jednotu v boji proti
nacismu, která se zrodila z bitev našich dědů a otců, potvrdili naší
společnou věrnost jejich odkazu nedopustit návrat hnědého moru, ochránit mír na
zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat