1. Veškeré
obecné soudy o islámu („islám tady nechceme“) jsou zavádějící; vždy je třeba se
ptát: Jaký islám? Islám má dnes 1,6 miliardy statisticky počítaných věřících,
mezi nimi horlivě zbožné i zcela vlažné. Islám nemá jedinou společnou autoritu,
živé magisterium; autoritou je korán a pak sunna, tradice, které mohou být – a
jsou – interpretovány velmi různě.
2. Pokud něco skutečně odporuje islámu, je to
tzv. Islámský stát, který má s islámem společného asi tolik, kolik měli irští
teroristé či upalování čarodějnic a heretiků s křesťanstvím a s evangeliem.
Fanatismus se v dějinách nevyhnul téměř žádnému náboženství – až je všechna
překonal fanatismus a násilí ateistických režimů 20. století. Terorismus a tzv.
Islámský stát jasně odsoudily nejvyšší islámské právní a náboženské autority (a
také čeští muslimové).
3. V Německu,
Anglii, Francii žijí po desetiletí miliony muslimů, místní občané je znají,
vědí, že naprostá většina z nich s hrůzami islámského terorismu nemá nic
společného, a proto z nich obyvatelstvo naprosto není tak zpanikařené a
hysterické jako ti Češi, kteří většinou žádného muslima nikdy neviděli. Jsou
však dlouhodobě masírováni médii a nebezpečnými populisty typu Konvičky a
Okamury. Populistické a neonacistické reakce proti islámu jsou daleko větší
hrozbou pro českou společnost než tisíce uprchlíků (natož ten relativně
nepatrný počet, který u nás opravdu chce zůstat).
5. Islám přistěhovalce do neislámských zemí přísně
zavazuje dodržovat místní zákony a zvyky, a zejména respektovat „lidi knihy“,
křesťany a židy. Mezi muslimy dnes probíhají velmi živé diskuse o zvláštním
právním postavení v „jinověreckém“ prostředí v Evropě, kde jsou muslimové v
menšině – jde o „fikh“, jurisprudenci pro menšiny. Někteří islámští právníci
(fakíhové) žádné zvláštnosti neuznávají (zvláště saúdskoarabští), jiní naopak
hovoří o potřebě pružnosti šaríe.
Zatím se muslimští právníci nedopracovali takové zásady,
jakou si od středověku vypracovali židé v zásadě „dína de malchuta dína“, tedy
že místní zákon se stává součástí jejich vlastního talmudického zákona.
Podstatné jsou dnes diskuse, jak soulad s místním právem řešit. A neméně
podstatná je skutečnost, že prokazatelná většina muslimů žijících v Evropě
zcela pragmaticky místní státní právo uznává a dodržuje, váží si svobody
náboženství a případně je tam, kde je to možné, kombinuje s vlastní představou
o správném chování.
6. Zavedou
přistěhovalci pro Čechy právo šaría, jak jsme denně strašeni na internetu?
Šaría je právo náboženské a platí jen pro muslimy – obdobně jako talmudická
halacha platí jen pro židy. Židé a křesťané ani v muslimských zemích nebyli
nikdy šaríí vázáni, řídili se vlastním právem. (Princip teritoriality, tedy
platnosti šaríe plošně na území státu, čehož se dnes dožadují radikálové, je de
facto – což oni si vůbec neuvědomují – převzat z evropských vzorů právních
systémů pro státní území.)
Je absurdní bát se, že několik tisíc uprchlíků – i kdyby
všichni byli pravověrní muslimové – udělá z naší země zemi islámského práva. A
co další generace? Pokud se během několika staletí naši lidé nebudou
rozmnožovat nebo úplně opustí křesťanství, pak je otázka, zda si naše země
přechod do jiné kultury nezaslouží!
7. Zákonem
šaría straší především ti, kdo o něm slyšeli pár vytržených vět v bulváru. Těch
několik stále citovaných ustanovení (např. o zabití odpadlíků a podřízenosti
žen) je historicky podmíněných a většina i výrazně islámských zemí je
neuplatňuje (podobně jako katolická církev nechává vyšumět některé starší
papežské dokumenty – například Syllabus sv. Pia IX., proklínající svobodu tisku
a náboženství –, byť se od těchto dokumentů nikdy oficiálně nedistancovala a
fundamentalističtí katolíci se jimi ohánějí dodnes).
Na oněch extrémních paragrafech lpí prakticky jen
salafistické školy v Saúdské Arábii, a ještě ne všechny. Teroristé se koránem a
zákonem šaría ohánějí zcela neprávem, porušují jejich základní předpisy
(například nesmíš zabít nevinného).
V dnešním rozervaném muslimském světě se střetávají
názory fanatiků s umírněnými, kteří naopak zdůrazňují, že šaríi není správné
aplikovat jen podle středověkých dělítek zakázané (harám) a dovolené (halál),
nýbrž stavět nově na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z koránu, jako
jsou důstojnost, dobročinnost, ohleduplnost. Na těchto principech se rozvíjí
třeba i takzvaný islámský feminismus, zdůrazňující úctu a laskavost k ženě.
Fundamentalisté
(muslimští i křesťanští) zpravidla svá svatá písma do hloubky neznají, citují
pouze vytržené věty.
8. Pokud budou
uprchlíci vystaveni nenávisti, je třeba si uvědomit, že pánové Konvička,
Okamura, ale i Zeman, Klaus a další je tím nahánějí do náruče islamistických
fanatiků. Církev dělá konečně chvályhodnou práci (díky které by kromě jiného
mohla veřejnost pochopit pozitivní dopad nápravy majetkových škod), pomáhá
potřebným a může je motivovat k dobré adaptaci do společnosti, pro niž pak
mohou být přínosem. Církev tak ukázala ochotu vzít na sebe velkou část starosti
o uprchlíky. Pokud ovšem budou na osamělých farách migranti vystaveni
psychickému (a možná i fyzickému lynči) od „křesťanů“, pak si vychováváme
budoucí teroristy!
9. Výroky jako
„bereme jen křesťany“ jsou hloupé. Čím si právě Česká republika, hrdě se
prohlašující za nejateističtější zemi planety, „zaslouží“ na rozdíl od
Rakouska, Polska etc. křesťany? Opravdu se křesťané ze Sýrie budou u nás cítit
mezi svými? Křesťané z Předního východu se budou dost divit „křesťanskosti“
České republiky, v níž se mají údajně bezproblémově adaptovat. A kde je záruka,
že s křesťany budou menší problémy než s muslimy – lze to tak generalizovat?
(Na svých cestách šesti kontinenty jsem se mnohdy setkal s vysokou morálkou u
muslimů a velmi problematickou v „křesťanských zemích“ – nikdy jsem například v
muslimských zemích na rozdíl od Itálie nebyl okraden.)
Zásada „pomáhat jen křesťanům“ je nekřesťanská, odporuje
evangeliu, které vyzývá k pomoci všem potřebným přes všechny etnické a
náboženské hranice. (Bývá obhajována jako jistý ústupek české xenofobii: „Na
křesťany si Češi lépe zvyknou, pak skousnou i muslimy.“ Ale čtu-li občas na
sociálních sítích příšerné příspěvky na adresu veškerého náboženství,
pochybuji, zda lze říci, že jsou Češi tolerantní ke křesťanství – i když se k
němu najednou u nás hlásí kdekdo – nevadí, nezná-li otčenáš ani Desatero.)
10. Nespočívá
klíčový problém náhlého strachu ze ztráty naší kulturní a duchovní identity v
tom, že podvědomě tušíme, aniž bychom si to byli schopni přiznat a adekvátně na
to reagovat, že jsme jako národ a společnost tuto identitu ztratili? Není toto
ten skutečně hlavní problém, nad nímž bychom se v souvislosti se současným
„stěhováním národů“ měli zamyslet?
Žádné komentáře:
Okomentovat