 |
| Českobudějovický deník 11.06.2015 |
S jednodenním zpožděním dnes reagoval Českobudějovický
deník na úterní kritiku Unie proti "českému" pochopení splavňování Vltavy a Labe. To že v této kauze významně figuruje i náš pan starosta Jirsa
všichni víme, a to stejně, jako známe jeho starosti se záchranou NP Šumava. S
ohledem na jeho neprokázané zasahování do deníku vedeného šéfredaktorkou Alenou
Pancerovou a jeho statečný boj za zelenou Šumavu, musím přidat i článek Václava
Boudy " Kdo může za mizení pozemků z NPŠ aneb pásli ovce Valaši",
vysvětlující mnohé výše uvedené. No a jako BONUS ještě Jirsovu reakci na
včerejší kritiku Unie:
" Ať si auditoři myslí cokoliv, projekt zcela jistě
přispěje k rozvoji turistického ruchu."
***********
Kdo může za mizení pozemků z NPŠ aneb pásli ovce Valaši (blog.respekt.cz,
28. 5. 2015 14:32 - Václav Bouda
Pro veřejnost
je to záhada, ale smlouvy, ležící na Katastrálním úřadu a na Pozemkovém fondu
to musí ukázat. Na nekončících sporech o fungování a existenci NPŠ totiž podle
mne nese vinu buď sám NPŠ, Pozemkový fond, nebo instituce obě.
Jen slepí
nevidí, že za válkou mezi obcemi, kraji, vědci a aktivisty je v první řadě
vlastnictví pozemků na území parku. Z toho si postupem času sporné strany
vypracovaly dvě nesmiřitelné ideologie – jedna, děsící kůrovcovou zhoubou celé
Šumavy, druhá, vidící spásu jen v přírodní samoobnově. Obě strany nechtějí
ustoupit ani o píď a ohánějí se mnoha dalšími rádobyargumenty.
Jenže zákon o
ochraně přírody a krajiny z r. 92 jasně stanovuje, že vlastníci nezastavěných
pozemků mimo sídelní útvary na území parků a rezervací jsou povinni v případě
zamýšleného prodeje je přednostně nabídnout orgánu ochrany přírody. A prodávat
mohou jen v případě, že orgán ochrany přírody o pozemky neprojeví závazný
zájem. Ptám se tedy: Jak je možné, že někdo nově vlastní parkové pozemky na
přísně i evropsky chráněných územích?
Jsou jen dvě
možnosti. Buď Pozemkový fond prodával a směňoval pozemky bez souhlasu parku,
nebo to dělal a možná dosud dělá i s parkovým souhlasem. Obě možnosti mne děsí,
přiznávám, že ta druhá víc.
Osobně třeba
vím o případu (příkladů je řada), kdy manželce nejmenovaného ministerského
náměstka schválil šéf Pozemkového úřadu výměnu dvou pozemků (které neleží v
parku) za louku, která v parku leží. Proč to říkám? Protože v tomto případě
noví majitelé věřili, že jejich rodná strana (tehdy to byla vládnoucí ODS)
prosadí možnost nelegálně získané pozemky výhodně zpeněžit. (Ta louka se totiž
k ničemu jinému než k pastvě nehodí). Chci to říci hlavně slušným poslancům,
aby pochopili, že politici a jejich přátelé už v době vzniku zákona věděli,
proč pozemky na Šumavě kupují. (Jedním z prvních v tomto směru byl třeba na
Kvildě Klausův ministr Dyba). Kdo by se dnes divil, že při vidině vysokých
zisků majitelé dokázali rozeštvat půlku národa.
Tento případ
se stal v době, kdy byl ve hře Chalupův návrh zákona o převedení třetích zón
NPŠ s možností jejich přeměny na stavební pozemky. Nový majitel prý tenkrát po
hektaru zaplatil téměř milion (bylo jich sedm). Že by za ty peníze pásl ovce?
Celá třetí zóna ovšem měla rozlohu asi tisíc hektarů, a to se měla ještě
rozšiřovat. Cena metru čtverečního byla minimálně 2 000 korun. A posuďte sami.
Kdyby Chalupův návrh prošel, myslíte, že by ČR rázem byla největším chovatelem
ovcí na světě? Nebo by se ze Šumavy stala obří stavební parcela a developeři by
si namastili šrajtofle asi o 20 miliard.
Přesto bych
ale moc rád věděl, kdo a jak stěhování pozemků z NPŠ do soukromých rukou
schvaloval a organizoval. Se zjištěním pravdy by nemělo mít přes Pozemkový fond
problém ministerstvo zemědělství a přes kopie schvalovacích formulářů na prodej
či převod ani ministerstvo životního prostředí. A mám takový pocit, že ani pro
protikorupční policii by nemuselo být rozestření takových kšeftů problémem. (I
když mnohé z toho je už asi promlčeno). Dovedl bych si představit, že to je
zajímavé téma i pro Bezpečnostní informační službu.
Žádné komentáře:
Okomentovat