Před čtyřmi
lety byl ve street-paperu Nový Prostor otištěn referát Jaromíra Bláhy, jehož
obsah upozorňoval na téměř neuvěřitelné chování některých našich politiků k Národnímu
parku Šumava. To že mnozí z nich své „voliče“ matou ještě dnes, a to
úspěšně, už asi nikoho moc nepřekvapí. Důležitější roli zde hrají od té doby prokázané
lži a jejich manipulace s veřejností. A proto pokud je vám toto téma stále
nejasné, nahlédněte do níže uvedeného textu, popř. oficiálního linku neziskovky
Nový Prostor, ukazující s časovým odstupem na skutečné svině, vyžírající
státní koryta ještě dnes.
**********
Podstatou
národních parků je divoká příroda. Kvůli té je navštěvují miliony turistů. Ale
příroda má svoje recepty, dost neobvyklé pro ty, kdo jsou zvyklí hospodařit v
kulturní krajině.
O šumavských
lesích se často říká, že jsou uměle vysázenou smrkovou monokulturou. To platí
jen o nižších polohách, kde by měly být lesy smíšené, ale nejsou. Čtvrtinu lesů
našeho největšího národního parku tvoří naopak horské smrčiny. Rostou v
nejvyšších polohách, kde kromě nich snesou drsné klima už jen takzvané
jeřabiny. Po tisíciletí tu staré smrky podléhaly vichřicím a kůrovci, a to i na
velkých plochách.
„Život“
suchých stromů tím ale nekončil, jejich tlející těla poskytla mladým stromkům
potřebné živiny. K další takové epizodě došlo v posledních desetiletích, ale
tentokrát byli lidé zaskočeni. Pohledu na pláně uschlých stromů nejsme zvyklí,
už dvě stě let v hospodářských lesích každý suchý strom hned vytěžíme. A tak se
objevily pochybnosti. Dokáže se les opravdu sám obnovit, aniž by ho lesníci
nechali vysázet?
Přírodu netřeba
vylepšovat
Posledních
patnáct let práce vědců na Šumavě přineslo jasné odpovědi. Pod uschlými stromy
tam vyrůstá průměrně přes pět tisíc mladých stromků na každém hektaru. V
dospělosti však bude místo jen pro čtyři sta až pět set z nich. Svedou nyní boj
o přežití, proběhne přírodní selekce, přežijí jen ti nejodolnější a nejlépe
přizpůsobení. Tak pěstuje les příroda. Kácet kůrovcem napadené stromy proto
vědci doporučili pouze v nižších polohách národního parku tak, aby se kůrovec
nerozšířil do okolních hospodářských lesů.
I ekonomicky
se ponechání přírody přírodě ukázalo jako dobré řešení. Turistický ruch vázaný
na národní park generuje několikanásobně vyšší zisky, než byla těžba a prodej
dřeva. Obce v národním parku mají dvojnásobné a vyšší příjmy než obce na jeho
hranici či za ní. Národní park navštíví každoročně kolem dvou milionů turistů.
Přitom pro 68% z nich byla existence národního parku důležitá při jejich
rozhodnutí Šumavu navštívit a 63% turistů očekává, že v národním parku uvidí na
významné ploše divokou přírodu. Sedmdesát procent turistů uvádí, že jim naopak
v národním parku vadí pohled na holiny a vytěžené plochy. Podobně je tomu i v
sousedním NP Bavorský les, kde ponechali většinu lesů přírodě, bez ohledu na
kůrovce. Turismus tam generuje hrubý obrat dvacet devět milionů eur ročně. A
nikdo snad nepochybuje, že si to Němci umí moc dobře spočítat.
Jenže
turisté a drobní podnikatelé v cestovním ruchu nejsou „vlivnou lobby“,
nesponzorují politické strany a jejich volební kampaně. A tak v politickém
rozhodování uplatňují své zájmy jiní. Politický tlak na zmenšení území
ponechaných přírodě a prosazení těžby dřeva je enormní. Kůrovec se stal snadnou
záminkou. Není divu. V Národním parku Šumava je zhruba za patnáct miliard
okamžitě vytěžitelného dřeva. A nejde jen o dřevo. Ceny pozemků v národním
parku dosahují cen pozemků v Praze a okolí. Objevují se další a další stavební
projekty, developeři mají politickou podporu.
Příchod
velkého čističe
První
překážka – vedení parku – byla vyřešena snadno. Ministr životního prostředí
Tomáš Chalupa jmenoval letos v únoru ředitelem Národního parku Šumava Jana
Stráského. Muže, jenž proslul výrokem, že „příroda je nepřítel, a proto se musí
proti ní bojovat“, doporučil ministru Chalupovi prezident Václav Klaus a
jihočeská ODS.
Jan Stráský
se předtím hlásil k občanskému sdružení Zachraňme Šumavu, které usiluje dle
svých prohlášení o „zelenou Šumavu“, tj. o to, aby v národním parku nebyly
suché stromy a bojovalo se s kůrovcem. Jistě pouze shodou okolností má toto
občanské sdružení sídlo na domácí adrese starosty Hluboké nad Vltavou a
senátora ODS Tomáše Jirsy. A s těžařskou akciovkou Lesy Hluboká, jejíž neznámý
vlastník sídlí až v Lucembursku a kterou „hlubocký kníže“ Pavel Dlouhý hlídá z
dozorčí rady, nemá občanské sdružení jistě do činění vůbec nic.
První
rozhodnutí Jana Stráského ve funkci bylo zrušit Vědeckou sekci Rady parku a
omezit počet vědců – v pětačtyřicetičlenné Radě jich zbylo pouze osm. Ztratili
tím možnost se samostatně vyjadřovat a obce i podnikatelé je snadno přehlasují.
Vědci z Akademie věd ČR, Univerzity Karlovy, Jihočeské univerzity a dalších
odborných pracovišť (tedy téměř všichni) nové poměry odmítli a raději
rezignovali.
Jan Stráský
pokračoval mezinárodní ostudou, když odmítl prestižní Diplom Rady Evropy
udělovaný dobře spravovaným národním parkům či rezervacím s mimořádnými
přírodními hodnotami. V zápisu z porady vedení Správy národního parku se
doslova uvádí: „Bude zaslán dopis ministrovi, že ředitel Správy nesouhlasí se
získáním diplomu.“ Ministerstvo pak skutečně zrušilo vyslání svých zástupců do
Štrasburku, kde se mělo o udělení diplomu jednat.
Rozzónuj a
panuj
Pak došlo na
konkrétní kroky – Stráského návrh na zmenšení oblastí ponechaných přírodě sice
ministr Chalupa seškrtal, ale nenahradil jej smysluplnou novou zonací parku,
která by garantovala ochranu stávajících třiceti procent území vyhrazených pro
divokou přírodu. A tak začali ředitel parku Jan Stráský a jeho nový náměstek
Jiří Mánek kácet i v nejcennějších částech národního parku. V pralese na
Smrčině, kde padaly stromy mezi tetřeví hnízda, ze kterých se právě líhla
kuřátka, zastavila kácení Česká inspekce životního prostředí. U Ptačího potoka
v oblasti Modravských slatí se kácení pokusili zabránit ochránci přírody
blokádou.
Kmotři a
vedení parku, kterým došly odborné i právní argumenty, nasadili hrubou sílu.
Brzy začalo být evidentní, že nejde jen o pokácení několika tisíc stromů v
srdci národního parku. Šlo o provokativní ukázku, že národní park teď patří
lidem, kteří si mohou dělat co chtějí, bez ohledu na zákony. A možná i o pomstu
„zeleným“, kteří národní park, poslední nerozkradený kus české země, donedávna
úspěšně bránili před těžaři, developery a pozemkovými spekulanty.
Oblast kolem
Ptačího potoka se v létě stala symbolem poslání národního parku chránit divokou
přírodu, který měl být zničen. Jenže v tu chvíli přijely stovky dalších
ochránců – nejen přírody, ale lidé z protikorupčních organizací, učitelé,
vědci, lidé zabývající se ochranou lidských práv a mnoho dalších. Nenechali se
zastrašit ani rozprášit policejními komandy. Další překážku se tak odstranit
nepodařilo. Po třech týdnech masivních policejních manévrů bylo kácení
zastaveno. O dva měsíce později rozhodl soud, že policejní zásahy proti občanům
u Ptačího potoka, které stály přes milion korun, byly nezákonné.
Na špinavou
práci estébáci
Problém má
ředitel Stráský ovšem i s vlastními zaměstnanci. Na ně si najal Jiřího Miličku,
bývalého poručíka Státní bezpečnosti, který pracoval mimo jiné u tzv. nelegální
rozvědky, zcela utajené složky předlistopadového ministerstva vnitra. V červnu
Stráský zaměstnal Miličku jako personálního auditora. Krom astronomického platu
vyfasoval nový personalista i služební terénní auto, jež bylo odebráno oddělení
výzkumu a ochrany přírody. Inu, je také myslivcem. A jeho práce začíná nést
plody. Na základě Miličkových prověrek zrušil v říjnu Jan Stráský místa
čtrnácti pracovníkům Správy NP a další mají následovat.
V první vlně
byli propuštěni lidé, kteří se postavili proti kolaudaci černých staveb.
Například architektka Eliška Priharová bránila kolaudaci stavby takzvaného
relaxačního centra v Prášilech, které bylo postaveno v rozporu se stavebním
povolením. Jeho stavitelem je JUDr. Miroslav Zámiška, dříve také příslušník StB
s krycím jménem Hervert, později člen sboru právních poradců Václava Klause.
Nejde však
jen o konkrétní propuštěné úředníky. Zrušením třetiny pracovních míst způsobil
Jan Stráský, že už tak přetížená státní správa národního parku nebude fungovat.
Zbylí úředníci budou muset podepisovat rozhodnutí, aniž by měli šanci zjistit a
ověřit pravý stav věci, jen aby byla dodržena zákonná lhůta. A o to asi jde,
zvlášť při povolování staveb.
Podobně je
to s vyhazováním odborníků. Jan Stráský a jeho náměstek Jiří Mánek se zbavili
například zoologa Pavla Šustra či hydrogeologa Františka Stíbala. Co znamená
rušení těchto míst? Přestane Národní prak Šumava sledovat vývoj chráněné
přírody a výskyt chráněných druhů? V oddělení pro veřejnost nechali Stráský s
Mánkem zrušit místo a propustit Vladimíra Vlka, který pracoval v NP Šumava
dvacet let, tedy od jeho založení, a který připravoval informační střediska pro
návštěvníky parku. Dalším z propuštěných, jejichž místo bylo zrušeno, je David
Poláček, který v celém parku zajišťoval naučné stezky a informační panely. Jak
bude park zajišťovat tyto služby nadále? Další vlna rušení míst je připravena
na prosinec a začátek příštího roku.
Jan Stráský
odůvodňuje vyhazování kvalitních pracovníků – místních lidi – a rušení jejich
pracovních míst tím, že se mu v rámci úsporných opatření nedostává peněz od
ministerstva životního prostředí. Zároveň však platí 150 000 Kč měsíčně PR
agentuře Bison & Rose (zajišťovala mj. volební kampaně ODS), která má jeho
krokům zajistit pozitivní image. Další peníze platí jiným PR agenturám.
A že by bylo
kde hledat úspory – třeba stopnout zakázky těžařským i jiným firmám na
nesmyslné kácení, umělé výsadby a další zbytečné práce v horských a podmáčených
smrčinách. Příroda tam už ukázala, že pracuje lépe a zadarmo.
(Autor
pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA)
Žádné komentáře:
Okomentovat