.......31.12.2014

Dobrý den vážení spoluobčané,

setkáváme se opět po roce, v době, kdy už chlastám denně jenom litr tvrdýho a dva krabicáky moldavského vína od našeho Zdendy z Loučovic. Ovčáček mi přitom tančí u tyče na protest-songy mojí vaginální slabosti Pasyrájot, hulim už jen travku od ruských vývozců a  …jééé-eheheh von má ten č***k masku neandertálce … cha-cha –chi-EHEHUCHEHbléééé-chu-chu-cha-cha-chi, ku**a, já se asi Jiříku poch**l?!!

Tak šťastný a veselý nový rok, debilové zas***ý, … dolej p**o, no tak dělej!!

PF 2015

Konec roku s sebou tradičně přináší řadu rekapitulací, mezi které poprvé řadím i tu vlastní. Nejde ale o shrnutí mých posledních dvanácti měsíců, ale o mini-ohlédnutí, spojené s letošním výročím 25 let od pádu totalitního systému u nás.

V tehdejší ČSSR vládli soudruzi komunisté, na pořádek v ulicích dohlížel SNB (VB, StB) a před svobodným světem nás na hranicích chránila ČSLA. Když oplocená klec padla, bystří soudruzi odhodili stranické knížky, ulité socialistické „prachy“ a styky vložili do „podnikání“ a s podporou za kus žvance oddaných pohůnků dnes ovládají stádo mlčících ovcí stejně, jako před rokem 1990. Práskači práskají dál, jen jiné straně, a magie materialismu už manipuluje i s některými mými ex-kamarády. Smutné, ale bohužel střízlivé přiblížení mého nejbližšího okolí, které si k obrazu svému upravují současní politici řadou polopravd a zkreslováním skutečností. Špína tiše snášena většinou spoluobčanů, upřednostňujících především vlastní klid a nevybočování z předpisové řady. Šokující fakt, přežívající dobu bez základních lidských práv a svobod o dalších 25 let.

Říjnové komunální volby nám sice jistou naději už naznačily, ale i tak strach z „mocných“ má u nás ve městě stále silné kořeny. Je jen otázkou, kdy lidé konečně pochopí smysl skutečné svobody, zbaví se řady "mafiánských" předsudků a vlastní zbabělost nahradí zodpovědností. Pak snad už budeme moci mluvit o místě, kde by chtěl žít (nadneseně) každý.

Tak šťastný nový rok!

"Přisluhovali předlistopadové garnituře a přisluhují i té současné." Narážka na některé naše bezcharakterní spoluobčany, kteří své "elitářství" budou zneužívat snad v každém politickém zřízení. Snímek pochází z hlubocké Neckyády 1989, kdy nám soudruzi (VB, PS-VB, KSČ, SSM) znemožnili vyplout s plavidlem "STOP Temelín".   

Kmotr z Hluboké Dlouhý píše členům ODS

K silvestrovské zábavě bezpochyby patří i vytříbený humor. Jeden takový, i když archivní (a tedy jako víno zrající) vznikl už před několika lety, resp. 9. května 2012 15:15 na Lidovky.cz

********************

    Vážení členové Občanské demokratické strany, rozhodl jsem se Vás oslovit, protože politický útok vůči naší straně a mé osobě přesáhly mez, kdy je možné toto počínání přejít mlčením.

    Možná jste o mě slyšeli jako o jednom z „kmotrů“ nebo také jako o „knížeti z Hluboké“. Termín kmotři přinesl do ODS Mirek Topolánek v předvečer předvolebního nominačního kongresu v prosinci 2008, kdy si nebyl jist svojí podporou. Tímto - z jeho strany pejorativním termínem - označil vlivné regionální politiky, aby oslabil jejich kritický hlas na kongresu strany. Současný předseda a premiér naší strany Petr Nečas označil později v Hospodářských novinách jeho výrok za zlovolný, který ve svém důsledku poškodil ODS.

    Jsem zakládajícím členem ODS, dlouholetým zvoleným předsedou místního sdružení v Hluboké n. Vltavou, kde naše strana od roku 1992 vyhrává volby. 14 let jsem zvoleným místostarostou Hluboké. Od roku 2008 jsem i zvoleným členem výkonné rady ODS. Opakovaně jsem byl zvolen předsedou Jihočeské agrární komory, která sdružuje kolem 600 subjektů. Říkám to proto, že nejsem nějaký člověk mimo, lobbyista, který by „tajně“ (jak se říká bez mandátu) tahal za nitky.

    Vždy jsem se snažil, aby ti, kteří po nás jako po obci či kraji něco chtějí, aby také pro obec či náš kraj něco udělali. Abychom nevyprodávali to, co je pro nás cenné či dokonce strategické, aby náš rozvoj nebyl blokován různými účelovými zájmovými lobby, které pod záminkou, např. ochrany přírody, brání ekonomickému rozvoji. Abychom měli dopředu určitou strategickou úvahu o rozvoji obce či kraje a nedělali ad hoc rozhodnutí, která vyhovují jen těm, kteří po nás něco chtějí. A co se nám podařilo vybudovat si může přijet prohlédnout každý.

    25. dubna vyšel v deníku MF DNES na titulní straně článek novináře Janka Kroupy s názvem „Miliony korun na účet ženy kmotra ODS“. V článku byly zveřejněny transakce na bankovním účtu mé ženy v České spořitelně se spekulací, jestli byly řádně zdaněny. A dále autor Kroupa mj. uvedl: “Navíc za prodej akcií by Jana Dlouhá skutečně daně platit nemusela. Otázka však zůstává stejná: Kde se žena v domácnosti dostane k akciím za desítky miliónů korun“ píše novinář Kroupa, shodou okolností syn bývalého politika ODA Daniela Kroupy.

    Akcie Rybářství Třeboň získala moje žena v kupónové privatizaci a další následně dokoupila v několika vlnách. Tyto akcie držela déle než 15 let. Všechny transakce mé ženy spočívaly v legálních operacích, na které se buď nevztahuje daňová povinnost (nákup a prodej akcií související s přeměnou Rybářství na holding) nebo daně platí ze zákona vyplácející subjekt (např. dividendy). Všechny tyto operace schválil mé ženě daňový poradce. Navíc šlo o soukromé společnosti bez účasti státu. Pohled pana novináře Kroupy, že žena v domácnosti nemůže mít příjem z držení a následného prodeje akcií, je trochu bolševický.

    Alarmující na celé věci je i jiná skutečnost. Jak je možné, že novinář má bankovní výpisy z účtu mé ženy, když máme uzákoněno bankovní tajemství? Jak je možné někoho veřejně obviňovat a hanobit, když tomuto člověku není prokázána jakákoliv vina, nebylo mu sděleno jakékoliv obvinění a v případě mé ženy ani nebyla vyvíjena jakákoliv oficiální činnost ze strany kontrolních orgánů?

    Podle MF Dnes začalo vyšetřování mé manželky z podnětu Finančního a analytického úřadu (FAÚ) ministerstva financí. Útvaru, který přímo podléhá ministru Kalouskovi (TOP 09). Stojí mimo systém veřejně kontrolovatelných institucí a je jakousi nestandardní finanční policií. Nelze se ubránit dojmu, že jediným důvodem proč zřejmě FAÚ kontroluje moji ženu, jsem já. Ptám se sám sebe, kdo bude kontrolován příště? Moje děti, moji sousedé…?

    O neobvyklosti celého případu svědčí i následná zcela vykonstruovaná kauza mé údajné výhrůžky ministru financí. Přitom pravda je taková, že opravdu velmi dobře rodinu pana Kalouska znám, byť samozřejmě vím, že se nedávno rozvedl. Jeho - dnes už bývalé ženy - si velice vážím a vždy jsem s ní měl a věřím, že i nadále mám dobré vztahy.

    Všichni víme, že na naši zemi doléhá globální ekonomická krize. Že jsme zadluženou zemí, a že ne vždy Česká republika hospodařila řádně. Mnoho peněz se podělo do neznáma, dozvídáme se z médií o vyvedených miliardách na zahraničních kontech bank, a proto je asi poptávka po obětních beráncích. Pokud zodpovědné osoby hledají příčinu zadlužení naší země u mě nebo mé ženy, jsou zjevně na špatné adrese.

    Nemohu proto tento atak chápat jinak, než jako připravenou diskreditační kampaň na Občanskou demokratickou stranu i na mě jako člena výkonné rady a jejího regionálního představitele.

    

    Ing. Pavel Dlouhý, člen Výkonné rady ODS

++++++++++++++

Reakce na výše uvedený „dopis“

1. Mafián Dlouhý . . .

píše mafiánům! Opravdu nezvyklé v tzv. demokratické zemi . . .

(Emanuel Otakar Došlík 9.5.2012 16:07)

   Poprve v zivote ctu komunikaci mafianu mezi sebou .

   (Zuzana Tichá 9.5.2012 17:18)

      korespondence a la mafia

      (Petr Silek 9.5.2012 17:26)

2. Kmotr a intrikan Dlouhy si nalije 100 000 000 kc ze statnich

penez do sveho soukromeho rybarstvi v Treboni a nam do toho nic neni ! Intrikan Dlouhy je hodne arogantni , ale predevsim mene inteligentni .

(Zuzana Tichá 9.5.2012 17:16)

   Tunelar Dlouhy patri do vezeni , ne do politiky .

   (Petr Silek 9.5.2012 17:25)

3. Tunelar Dlouhy

Hodne usmevny dopis , jestli jsou tam vsichni stejne chytry , no nazdar ..... snad ani neni mozny ??

(Petr Silek 9.5.2012 17:24)

4. Kmotr z Hluboké píše dopis ODS

Moc hezky napsané, je to úsměvné,jak Tito lidé jsou si jisti v kranflecích.Ví moc dobře, že justice ani policie proti nim nepůjde.Ale nebojte se, hezky si Vy i Vaše paní penízky užívejte.I na Vás dojde a nebude to dlouho trvat. Když jste tak čestný, proč nevystupujete proti nekalostem které se ve Vaší straně dějí.Pořád si myslíte, že stát se skládá jen ze stáda tupých ovcí. Další přvrat nebude sametový, bude o něčem úplně jiném. Holt jste to všichni s tím mlaskáním už přehnali.

(Josef Pesta 10.5.2012 11:51)

5. On je zároveň i Široký a Bystrozraký

Takže je neporazitelný.

Vypije Lipno a prokoukne BISku.

(Jindřich Belling 15.5.2012 11:54)

Mezi Putinem a Havlem. Česká společnost už nevěří na zázrak (autor: Martin Fendrych)

Komentář Martina Fendrycha (22.12.2014): Od změny režimu uběhlo pětadvacet let. Jsme jiná společnost. V co jsme se změnili? Čemu dnes věříme? Umíme ještě vůbec věřit? Kam jdeme? Nebo se nepohybujeme nikam?

(oficiální text ZDE)

Od pádu minulého režimu uběhlo pětadvacet let. Jsme dnes viditelně, hmatatelně jiná společnost. Jaká? V co jsme se změnili ve svobodě? - Nepochybně ve svobodě celou tu dobu od konce roku 1989 žijeme. Nikdo nám nediktuje, nejsme okupováni, máme svobodné volby atd.

Společnost, přesně řečeno většinovou společnost, nikdy nelze popsat přesně. Žádná přesná definice neexistuje. Ale měli bychom se pokoušet čas od času nahlédnout do zrcadla, podívat se sami na sebe, ptát se, kdo dnes vlastně jsme, v co jsme se proměnili.

Za komunistů se říkalo, že se česká společnost pohybuje v elipse, jejímiž ohnisky jsou Švejk a Mistr Jan Hus. Když to vezmeme kolem a kolem, nebylo to s námi tedy až tak zlé. Velká část lidí švejkovala. Na oko předstírala loajalitu režimu, ale zároveň ho nebrala vážně. Nevěřila mu. Posmívala se mu. Parodovala ho. Češi jsou od přírody ironici, nebo spíš bývali ironici, proto vymýšleli vtipy a těmi si ulevovali v té dusné době totality. (Humoru dnes značně ubylo.)

Žilo u nás i nemnoho Husů, míněno lidí nesmírně opravdových, oddaných pravdě, hledání pravdy, riskujících svoji vlastní existenci pro myšlenku svobody. Lidé víry, lidé neprázdní, naplnění, bojující beze zbraní.

Možná se v té podivné elipse pohybovala nejen česká societa jako celek, ale taky většina jednotlivců. Jak to? Lidé v podstatě věděli, co je dobré a zlé, že režim lži je prostě režimem lži. Doufali v něco lepšího, „až to praskne“, až se režim svalí, až budou zbaveni okovů. Prahli po svobodě, ať už si pod ní představovali cokoli.

Pak ty okovy zrezly a rozpadly se. Ocitli jsme se velmi snadno a rychle v otevřeném světě, bylo to najednou jen a jen na nás. Mohli jsme si vybrat, kam půjdeme, čím nový stát, novou dobu naplníme. Starší si jistě vzpomínají na počáteční étos, na nadšení, na naději, pocit zázraku.

Přesně to vyjádřil tehdejší prezident Václav Havel, když 21. dubna 1990 na Ruzyni přistál papež Jan Pavel II. Havel řekl: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku...“

DUTÍ LIDÉ

Od doby étosu jsme dnes nesmírně daleko. Kde? Jaká ohniska centrují naši elipsu? Co jsou naše pozitivní a negativní vzory? Žijeme ještě mezi dobráckým, obhroublým Švejkem a Bohu absolutně oddaným Mistrem Janem Husem?

Máme nějakou naději, věříme ještě „na zázrak“? Nebo jinak: jsme ještě schopni věřit, že to, co se děje, je zázrak? Že svoboda je zázrak? Mír je zázrak? Samo sebou tu nemluvím o věřících křesťanech či jiných vyznáních. Tam jistě lidé věří na zázraky, na věčnost a její otisk v dnešku. Mluvím o většinové české společnosti.

Čemu dnes věříme? Za kým dnes jdeme? Máme ještě dnes nějakého Havla v příliš krátkých kalhotách? Vzbuzuje v nás, v českých masách, někdo svojí odvahou a svými ideály touhu, abychom byli lepší?

Pětadvacet let „po zázraku“, o němž jsme nevěděli, jestli je zázrakem, jsme společnost velkou většinou nevěřící. Nejen nevěřící Bohu. Nevěřící ničemu. Jako celek, pokud se vůbec dáme jako celek ještě nazřít, připomínáme dutinu, dutý prostor, prázdnotu. Ta prázdnota má, jako každá dutina, tendenci se naplňovat. Každou chvíli se naplní něčím jiným, pak to ze sebe zase rychle vyvrhne a skočí po něčem novém, čím se znovu přecpe k prasknutí.

Jedním z našich ohnisek už jistě není Hus. O nějaké víře, byť nijak zvlášť specifikované, ale víře, nemůže být řeč. Když chybí víra a naděje, co je nahradí? Strach. Pomalu jsme se proměnili ve společnost strachu. Bojíme se kde čeho a kde koho. Ztráty zaměstnání, šéfa, nemoci (nezdravě nám záleží na zdraví, na vizáži). Bojíme se ztráty majetku. Jsme to, co máme, jsme papíry, tituly, konta. Bojíme se války. Jedním ohniskem je tedy strach o budoucnost.

To ohnisko je rozmlžené. Ke strachu se druží nesnášenlivost. Do tohoto ohniska můžeme zasadit Zemana, Klause nebo lépe Putina... Prázdnotu, obsah bez idejí, bez víry, naplňujeme tak, že se přimykáme k čím dál podivnějším postavám, všelijak chorým, poškozeným. Vkládáme do nich momentální důvěru. Nebo ne důvěru, my de facto nikomu nevěříme. My to na ně prostě hodíme: Hele, ten má miliardy, ten to tu za nás všecko vyřeší. Hele, ten je mazaný a mluví jak dlaždič, to je náš člověk.

PUTIN V NÁS

Prvním ohniskem je dnes tedy kupříkladu Miloš Zeman. Ale taky Andrej Babiš, samozřejmě. Dokud nezklame. Nebo Putin. Putin v nás. Proč Putin? Prázdnotou trpíme, je únavná, depresivní. Svoji prázdnotu vyčítáme „době“, „systému“, „demokracii“. Unikáme do útoků na svoje okolí. Ani v demokracii se nežije lehce, skoro nic v ní není zadarmo.

A tak se hodí Vladimir Putin, nedemokracie, autoritář, opak našeho systému. Funguje jako pomsta a trest nelehké svobodě (v níž už je to na nás, už nemáme výmluvu, že „oni“ nám nedovolili...) Cokoli Putin udělá, vše se hodí. Vždy je předem omluven. Mstí nás za naše nepovedené, prázdné životy, s nimiž nejsme spokojeni.

Zároveň funguje princip relativity. Nic tedy neplatí, nikomu nevěřím, zhlížím se v těch, kteří to druhým umějí nandat. Všecko se dá zpochybnit. Bylo sestřeleno malajsijské letadlo nad zónou, kterou ovládají proruští separatisté. Ale proč by ho nemohli sestřelit Američané, CIA?

Do systému, kde nic neplatí, vše je relativní, patří i tvrzení jako „nejsem rasista, ale nesnáším cikány“, „nejsem xenofob, ale od muslimů raději dál“, „budoucnost vidím černě, tak si musím užít hned“, „sám mám málo, tak co bych se staral o nějaké z války prchající Syřany“.

Kdo je jiný, ten budí podezření. Nevěřím ničemu a nikomu, nevěřím v nic, tudíž jsem nakonec nakloněn věřit každé spiklenecké teorii: řídí to tu FBI, rejdí u nás CIA. Kdo nemá názor jako já (neklečí před stejnou modlou), ten musí být „někým placen“. Jakmile lidé ztratí ideály, nevěří, že by je mohl mít někdo jiný. Proto „všichni kradou“. Proto jsou už zase (jako za bolševika) podezřelí intelektuálové. Jedna z model jim přiřkla nadávku „pražská kavárna“. Podezřelí jsou vzdělanci. Každý, kdo vyčnívá - kromě model.

Jaké je druhé ohnisko české elipsičky? Protože to nikdy není tak, že je celá společnost prázdná, bez víry, bez obsahu. Druhým ohniskem dnes už nemůže být Jan Hus. Oddaný křesťan nepřitahuje. Církve byly – jako skoro všechno – zpochybněny. Zasáhla je společenská vlna nevíry.

Druhým ohniskem je Havel. Paměť étosu. To tvrzení je provokativní, mnohé nadzvedne, ale druhým českým ohniskem je Václav Havel. Proto je dnes, tři roky po smrti, tolik nenáviděn a napadán. - Bylo zajímavé vidět, jak lidé demonstrující letos 17. listopadu v Praze nesli fotky Havla. Někdo třímal papundeklovou ceduli Havel na Hrad!

Proč právě Havel? Protože je části společnosti blíž než Hus. Protože dělal chyby. Protože nebyl svatý a nehrál si na svatého. Protože byl homo politicus, kterému tahle malá, zaprděná země a její obyvatelé leželi na srdci. Protože v sobě měl víru a bylo to vidět. Havel nebyl cynik. Nebyl pragmatik, ale dramatik. Protože byl velmi dnešní, skoro byste mu ještě dnes mohli poslat tweet.

Druhá část české society cítí, že vracet se k Havlovi znamená vracet se k étosu svobody. Naplnit prázdnotu a nehybnost přecpaného břicha vírou, že smysl má nemyslet jen na sebe. Nežít pro sebe. Smysl, takový ten nesmyslný, nepragmatický, má přijmout zoufalé utečence. Vyjít jim naproti. Svoboda stojí za to. Nesmíme si ji nechat vzít. Smysl má zahnat strach.

Společnost pohybující se v elipse, jejímiž ohnisky jsou strach a Havel. Společnost mezi Putinem a Havlem. Společnost mezi nevírou a vírou. Mezi relativitou a činem. Mezi nehybností, rezignovaností a pohybem.