V čekárně na komunismus (Karel Kříž)

V souvislosti s mojí kandidaturou do zastupitelstva města Hluboká n. Vlt. jsem dle mnoha mých známých vstoupil do té největší sračky široko, daleko. Z níže uvedeného článku V čekárně na komunismus se ale ty exkrementy válejí snad už úplně všude.

Oficiální text Karla Kříže najdete ZDE.

--------

V čekárně na komunismus

   Již od výstřelu z Aurory věří primitivní mužici celého světa, že pokud řádně polezou bolševikovi do análního otvoru, budou pro něj udávat své sousedy a rodiny či se jím nechají dobrovolně buzerovat do bezvědomí, zařídí jim rudé panstvo ráj na zemi, létající pečené holuby, pohodlný život na erárních dávkách a sociální jistoty až do smrti.

   Za celých téměř sto let však část společnosti, ona parazitická lůza ducha, která se záští a závistí jen sleduje každý pohyb na sousedovic dvorku, nepochopila, že pouze plní Leninova slova o užitečných idiotech, neboť byla a je zneužívána jako revoluční, dnes „demokratická“, pěst vládnoucí oligarchie, ale v konečném důsledku je okrádána, terorizována státní mocí a postupně zbavována lidských práv, svobod a důstojnosti na úkor populistických lhářů a mocichtivých zlodějů.

   Do této společenské skupiny patří každý kdo ještě dnes stále volá po větší úloze státu při řízení společnosti, po zákonodárných smrštích, po navýšení počtu a pravomocí policistů, po větších daních a větším přerozdělování.  Každý, kdo si myslí, že pánové nahoře to za něj všechno zařídí a on přeci vždycky ohne hřbet, zavře hubu, nebude porušovat ty „skvělé a potřebné “ zákony a tak se mu nic nestane. Bude mít klid na práci, pohodu, tabáček. Jednoho dne pak se stane zázrak a celá ta společenská žumpa se najednou jako mávnutím kouzelného proutku změní v ony dlouho slibované zářné zítřky pod vedením dobroseroucího vůdce.

   Ano, stejně tomu tak věřili v sovětském Rusku, nacistickém Německu, rudé Číně, na Kubě, v KLDR, v socialistické ČSSR. Gottwaldova mládež potila krev, aby bájný komunismus přišel již třetí pětiletku! Vždycky však nějaké „objektivní“ příčiny jako jaro, léto, podzim, zima, americký brouk či západní diversanti, neumožnily  dosáhnout celospolečenského blaha. Tak se datum vstupu na bolševického ráje na Zemi stále upravovalo, až jej musely přijet podpořit okupační tanky, které pak už neměly po dalších dvaceti letech ani na naftu a potichu raději celý „sociální“ experiment odpískaly.

   Racionálně uvažující člověk by si řekl, že tato historická zkušenost musí být dostatečným varováním pro všechny. Pro všechny ty nomenklaturní proletáře na celém světě, kteří se k bohatství chtějí prokrást, proregulovat, prodotovat či prozavírat do kriminálů. Jenže je tu stále jedna veliká, a bohužel opět rostoucí skupina lidí, kteří, čekajíce s otevřenou hubou na létající pečenou drůbež, vlastně ani nechápou, že ten pán nahoře, slibující hory, doly, komunismus, jim do úst tak maximálně, s prominutím, nasere, neboť sám nemá nic a jeho jedinou snahou je přikrádání ze společenského lupu.

   Je pravdou, že dnešní neomarxisté, neostalinisté a neobolševici již svému stádu neslibují zářné komunistické zítřky, kdy nebude třeba peněz, nebude tříd a každý spravedlivě dostane dle zásluh i potřeb, neboť budou všichni radostně pracovat na společném veledíle, ale své utopistické myšlenky poněkud přizpůsobili evropskému konzumnímu vzoru pozitivně diskriminovaného nebo dotovaného parazita.

   Demokraticky zmanipulovaná společnost tomu volební většinou tleská a čeká, že už konečně bude líp. A tak tady všichni společně opět hnijeme v čekárně na komunismus, kde musíme strpět každodenní dávku nesmyslů a nechutností, za které by se nemusel stydět ani ožralý Kléma, neblahé paměti, se svými soudruhy. Salámovou metodou nám přibývá socialismu každou minutu, každým slovem demagogických vládců, každým písmenem nového zákona.

   Ani se nemůžeme smát zhůvěřilostem jako je zákonné smetání sněhu z automobilů, zabavování techničáků po placené, zákonem nařízené, pravidelné prohlídce, zákaz prodávání o svátcích, presidentská vyjížďka do rudě – otrokářské Číny ku načerpání zkušeností s řízením společnosti, jeho vyznamenávání normalizačních komunistických přátel či blekotání o rychlém tryskáči, který jej dopraví domů o dvě hodiny dříve (jen poslední týden). Nemůžeme se tomu smát, protože duševní lůza závislá na panských milodarech je přesvědčena, že je to tak dobře a správně. Že potřebujeme nad sebou mít bič, který nám přikazuje kdy máme nazout zimní pneumatiky, kdy ometat sníh z čelního skla nebo kdy uvěřit hradnímu pánovi jeho trapné bonmoty.

   Byl by to totiž jen hořký smích, který by vzápětí utnul některý z přesvědčených multikulturních sociálně cítících dobroserů, neboť vám s vážnou tváří namítne, že ten kdo řádně okno na autě neoškrabe patří příkladně potrestat a president odvedl v Číně vynikající a záslužnou práci, protože s Krtečkem kopulujícím s pandou přitečou do naší vlasti hromady tvrdé měny a pracovní místa.

   Čeho se tedy asi v naší komunistické čekárně nakonec dočkáme? Mříží, koncentráků, pouličních udavačů? Ne, bude to mít zřejmě jiný průběh. Průběh demokratického eurosocialismu s konzumně – lidskou tváří. Jednoho dne bude dávkový erární parazit, zkorumpovaný úředník, státní dotační „podnikatel“ i slibující politik postaven před novou skutečnost. Peníze budou jen bezcennými papírky, bankovní úspory nedosažitelné, cenné papíry na nulové hodnotě. Nepřijde důchod ani sociální příspěvky na všechno možné, nebude na dotace či investiční pobídky. Dojdou zdroje a lidé, kteří je tvořili.

   Měli bychom vysvětlit různě zmanipulovanému socialistickému elektorátu, že komunismus, ani jeho eurosocialistická varianta, nikdy nepřijde. Že líp na této cestě prostě nebude, že fungující stát nevybudujeme, že s přerozdělováním nakradených peněz nepřijde prosperita, a že s vládou prospěchářských buranů nedosáhneme morálního prostředí, které by jízdu do pekla zastavilo. Jenže … máme ještě vůbec nějakou šanci proti většině hýkající na povel za kus žvance z erárního koryta?