***********
- 29.07.2016
Před 5 lety
jsme rozdělovali společnost na příznivce kácení a příznivce kůrovce. Sama
Správa rozdělovala lesy na Ztraceném na PŘÍRODĚ BLÍZKÉ A NEPŮVODNÍ, a podle
toho k nim přistupovala. Ty přírodě blízké měly být pokračovateli
původních pralesů a byly ponechávány bez těžby, ty nepůvodní měly tvořit hlavně
výsadby" nepůvodních" smrků a v nich jsme bojovali
s rostoucí populací lýkožrouta smrkového a to kácením a odkorňováním
napadených smrků. Za roky 2011 a 2012 zde Správa pokácela a odkornila 4655 m3
smrků a nastojato odkornila 12 797 m3. Je to hodně nebo málo a mělo to
nějaký smysl?
Jaký je
příběh lesa Na Ztraceném
Život i
minulost lesa lze odhalit mnohem přesnějšími metodami, než jen prvotním dojmem.
Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale
také ze starých map a historických záznamů. A to vše, smícháme-li to, prozradí
příběhy, dosud nečekané.
Kolem roku
1770 - nalézáme zde smrkový prales s více
než 200 let starými smrky. V té době ale většina vzrostlých smrků odumřela -
pravděpodobně vlivem kůrovce, a přežila jen přirozená obnova a zakrslé smrky z
podrostu, staré necelých sto let. Nemohla zde tehdy proběhnout žádná těžba,
neboť šlo o území nepřístupné, nebyla v té době ani atraktivní pro těžbu
právě vznikající Filipohuťské sklárny, která začala na dostupných místech
zpracovávat i mrtvé dřevo až na konci 18. století.
Kolem roku
1830 - do lesa, ve kterém se místy
vyskytovaly smrky staré až 250 let, pronikla první těžba. Paseky se tehdy jen
osívaly a jen tam, kde nebyl dostatek přírodního zmlazení. Více zde ale
zapůsobila vichřice v roce 1834 následovaná odrůstáním přirozené obnovy lesa,
Rok 1870 - mnohem silnější vichřice a následná kůrovcová
kalamita. Tato disturbance vedla k vykácení většiny území, kalamitě odolaly jen
ty porosty, které rostly díky chladu a mokru velmi pomalu a odolaly jak větru,
tak kůrovci, i když to byly stromy až 150 let staré. Většinu následného lesa
tvořila přirozená obnova tohoto lesa, jejíž stáří se pohybovalo mezi 1 až 90
lety.
Kolem roku
1920 - nadějně odrůstající les postihla
další vichřice ve 20. letech 20. století. I za ní postoupil kůrovec a téměř
třetina lesa vzniklého před kalamitou 1870 byla vykácena. Tento nový les tvořil
z 90% nálet smrků z přirozené obnovy předchozího lesa - pokračovatelé generace
původního pralesa, nikoli nepůvodní smrky, jak se před 5 lety uvádělo. Věk této
obnovy dosahoval v době kalamity až 50 let.
Kolem roku
1950 - objevilo
se další prosvětlení lesa - zřejmě těžbou po katastrofálním suchu 1947. Další
pak po vichřici 1957. Paseky po těžbě byly zčásti zalesněny uměle, zčásti je
obsadilo přirozené zmlazení.
Rok
2007 - orkán Kyrill a po něm následující gradace kůrovce v roce
2010.
Les byl tedy
přírodními živly ničen a zároveň obnovován každých 40 až 60 let. Většina
současných smrků jsou buď současníky původního pralesa, nebo jeho potomky,
nejde o nepůvodní vysázené kultury. Jen výrazná menšina byla vysázena nebo
vyseta.
Smrk nebo
kůrovec?
V době
probíhající blokády, tedy v červenci 2011, pracovníci Správy, zabývající
se kůrovcovitými, pozorovali naprosto šokující, nicméně očekávatelný jev -
milióny brouků hynuly ve svých vývojových stádiích už pod kůrou napadených
smrků. Byly zabity plísněmi, houbami, prostě vlhkem. Hynutí kůrovců
v území ponechaném samovolnému vývoji bylo minimálně stejně rychlé, ne-li
rychlejší, než v území, kde se s kůrovcem „bojovalo" kácením. Od
roku 2011 do roku 2012 tam klesl počet napadených smrků na 18 procent.
A tak
přírodní zákonitosti zopakovaly stejný scénář jako na konci 90. let - dva roky
kůrovec gradoval, aby další dva roky masívně umíral, takže nakonec na jeden
kůrovcem zabitý smrk připadl jen jeden člověkem pokácený.
Dodnes
probíhají soudní procesy, jejichž kauzy začaly právě v onom červenci 2011.
Jejich výsledky zatím spíše směřují k tomu, že použití násilí na
demonstrantech nebylo správné a že těžba smrků nebyla řádně povolena. Ve světle
rozhodnutí o uložení pokut i judikátů týkajících se přímo situace na Ztraceném,
ale i jiných podobných případů, můžeme dnes říci, že těžbu Správa prováděla
nezákonně.
Pravděpodobně
i neefektivně. Vždyť lokalita Na Ztraceném byla zčásti vnořena do území
ponechaného samovolnému vývoji a v něm se gradace kůrovce zastavovala jaksi
sama, zatímco tam, kde bylo těženo, se její pokles projevil až s ročním
zpožděním.
Jak dál?
Správa
v současné době každoročně vyhodnocuje výskyt kůrovcem napadených smrků
v tomto území, část z nich, pokud je to ještě smysluplné a bez rizika
rušení zde hojné populace tetřeva hlušce, odkorňuje nastojato, část těchto
jednotlivých stromů ponechává samovolnému vývoji. Pokud jde o tlumení gradace
lýkožrouta smrkového, soustředíme naši pozornost do míst, kde může mít naše
působení skutečně hmatatelný efekt a neznamená mrhání finančními prostředky,
zároveň tam, kde je vyloučeno riziko rušení zvláště chráněných druhů živočichů.
Lokalita Na Ztraceném, která má sotva 0,4% rozlohy národního parku, se tak
postupně stává územím, ve kterém přírodní procesy ovlivňujeme minimálně, nebo vůbec,
kde tetřeví slepice nerušeně vodí svá kuřata a kde se formuje opět přírodě
blízká struktura lesa.
Víme, že
gradace kůrovce způsobí sice pro diváka dramatickou změnu v lesích, ale
přesto jejich podstatu nemění a vede jen k omlazení a restartování lesních
generací. Zároveň tento proces umožňuje přežívat zakrslým, starým stromům,
které bychom při zásazích proti kůrovci poškodili. Vždyť nejstarší šumavské
smrky se zachovaly právě hlavně tam, kam člověk s pilou nikdy, nebo téměř
nikdy, nedorazil. A také dnes víme, že více či méně dramatické ničení lesů
přírodními živly, potkávaly šumavské lesy poměrně často. Les na Ztraceném sám
dokazuje, že se tak dělo v kratších obdobích, než jakým je délka lidského
života.
Pavel Hubený
Ředitel Správy NP Šumava
(text. NP Šumava)
